V lehkém strachu jsem večer před nástupem volal Petra (velitele) a s velkým prosíkem žadonil o drobet informací, které by se mi snad mohliy hodit. Něco už jsem měl sice zbalené, ale přeci jen, chtěl jsem mít jistotu, že jsem nic neopomněl. Po pár minutách jsem začal trnout. Petr, který zásadně spí na zemi bez spacáku a místo termoprádla si obleče druhé triko si zabalil dvoje maskáče, kabát, svetr a letním spacákem bude vybaven jen proto, že se mu zimní nikam nevejde. Ubezpečil mne, že na Doupově (kde budeme) možná uvidíme i sníh a bude tam určitě foukat a navíc, spíme ve stanech. Venku bychom však být neměli. Po několika dalších větách se se mnou rozloučil, popřál mi hezkou noc, a zavěsil. Díval jsem se na svůj hezky zabalený batůžek a celý jej znovu vyložil. Jestli něco opravdu nesnáším, pak je to zima. Do maskované krosny jsem nacpal další dvoje huňaté fusekle a jégrovy drtiče mrazu (nebo Jágrovy?).

I přes svůj značný náskok jsem stál na autobusové zastávce jako vůl. Jedinou linkou, která nejezdila, byla ta má, směřující na Letňany. Čekám deset minut, patnáct, dvacet (před pikolou, za pikolou) a pořád nic. Když už jsem se chystal poškodit budku a upozornit tak na svou nespokojenost, zastavilo ve žluté výseči, označené "bus", osobní vozidlo. Od volantu na mě mávala ruka v maskáčích a zvala mě dovnitř. Neváhal jsem. Popadl jsem ruksak a příruční zavazadlo (s rozměry vzducholodě) a narval se na přední sedačku. Tím dobrodincem byl náš výkoňák Petr. I on si postěžoval nad dopravní situací. I když mi bylo jasné, že včas opět nepřijdu, hřálo mě, že nebudu sám. A navíc, bez nejdůležitějšího člověka roty se odjet nemůže.

Nemýlil jsem se. Před budovou ošetřovny postávalo několik jedinců, kteří se, nejspíš dobrovolně, vystavovali dešti. Pozdravil jsem známé, představil se neznámým a odebral se za panem doktorem. Na chodbě, z které jsme pomocí batožin vytvořili překážkovou dráhu, jsem potkal zbytek týmu. Rozhodně nás nebylo mnoho, ale čas, který jsme trávili čekáním na vyšetření, tomu neodpovídal. Když jsem se i já dostal do lékařských rukou, šlo to celkem rychle. V jedněch dvěřích mi změřili tlak a výsledek jsem dostal na papírku (od minule stále neznají elektronickou komunikaci). V druhých dvěřich jsem papírek odevzdal, doktor ho přepsal do počítače a zahodil. Jsem schopen a chci nastoupit (naštěstí se zkoumá jen fyzické zdraví).

Bojová jednotka o necelých dvaceti lidech se odebrala na parkoviště, kam měl zanedlouho dorazit autobus. Po půlhodině konverzace s paní majorkou, která už musela odjet jsme se dozvěděli, že autobusák sice je na cestě, ale do Prahy mu chybí několik málo kiláčků (asi čtyřicet) a stojí v zácpě. Jestli by někdo chtěl zkoumat, jak se může Dejvický řidič octnout tak daleko před hlavním městem, vězte, že odpověď je jednoduchá, ale nepochopitelná. Jel totiž z Pardubic. Naštěstí naše parkingové zevlení narušila dorazivší dodávka, z které vystoupil mladší muž s bejsbolkou na hlavě a pracovník KVV. Nastalo obrovské překvapení. Že v dodávce najdeme zbraně, nečekal nikdo. Předávka spíše než fasování připomínala scénu z černého trhu. Proti podpisu jsem vyfásnul sapr, čtyři zásobníky a čištění. Když jsme měli kvér všichni, bílý Transporter zase odfrčel do neznáma a my přemýšleli s tím, že si s padesátosmičkami v rukách už můžem zajistit odvoz sami. K rebélii však nedošlo, autobus dorazil.

Během jízdy se probíraly příhody, ke kterým došlo od minula. Samozřejmě nemám na mysli pouštění draků nebo skákání do listí. Událostí, které se prohnaly naším útvarem nebylo pomálu. Jelikož cesta na Doupov je dlouhá a navíc jsme jeli nějak zajímavě, povídání vystřídal odpočinek a dokonce došlo i na tradiční zastávku u pumpy. Samopaly jsme samozřejmě nechali na sedadlech. Někdo nedoporučoval jít si bagetu s kvérem v ruce. Ne snad kvůli rychlému zisku, důvodem byla ochrana života pana pumpaře. Po vydatném, igelitem obaleném obědě, jsme si znovu nasedali do transportu a pokračovali v cestě. Ta nekončila na Dlouhé, tolikrát okupované ubytovně, ale na základně tankového vojska.

Výhled z okna při příjezdu byl celkem vzrušující. Na stožáru se třepotala bojová zástava, plac s rozlohou Letenské pláně byl pokryt stany a vojenskou technikou a na rozbahněných cestách to jen lítalo. Projeli jsme kontrolní bránou a obdrželi přátelský pokyn od stráže. Hned za ní se rozprostíral autopark. Po pravé ruce stály vyrovnané T-72 a BVP, nalevo se těsnily nákladní vozidla různých značek a typů. Chvilku poté, co vzal řidič ostrou doleva a já se znovu posadil na sedadlo, míjeli jsme operační středisko. Nejsem genius, ale několik stanů pod maskovačkou, obehnaných ostatným drátem a tři páry antén nemohly prozrazovat něco jiného. Kouřícím kontejnerem s okny nemohla být nic jiného než kuchyně. Právě u ní jsme vysedali. Ocitli jsme se na vojenské základně, jako z oskarových filmů. Atmosféru dokonale podtrhovala přítomnost zhruba 400 profíků v plné zbroji.

Ubytováni jsme byli ve dvou stanech. Ale pokud si myslíte, že to byly klasické hnědé hadráky, stejně jako já se hluboce mýlíte. Přeci jen, jedenadvacáté století postoupilo i k nám. Nafukovací konstrukci obepínal pogumovaný, nepromokavý materiál, na zemi byly položeny šestihranné podlážky a místo slamníků jsme dostali skládací lehátka. Navíc byl stan vybaven topným tělesem (bufík na naftu), takže nám bylo nádherně. Jediným zádrhelem byl úložný prostor. Každému obyvateli byl vytyčen jen odkládací prostor pod bidlem. Tam jsme se museli se vším vejít. Dalo to sice zabrat, ale porvali jsme se s tím a po chvilce se po obvodě stanu válelo deset spokojených vojáků na postelích. Zatímco zvuky venku jasně svědčily o neustálém dění na základně, my jsme vyčkávali večeře (většinou v horizontálních pozicích). Úplné lenošení to přeci jen nebylo. Když jsem se dozvěděl, že se hledá spojař, dobrovolně jsem se přihlásil a začal se seznamovat s přístrojem. Na něco jsem si vzpomněl (jak se zapíná), ale přeladit frekvenci, to bylo pro mě tajemstvím. S odhalením mi naštěstí vypomohl Ondra, když vyšpionoval příručku.

Nakrmit na tak malém prostoru tak velký dav, to už chce plánovat. Právě proto jsme měli večeřové okno od 17:45 do 18:15. I s ostatním krmením to bylo obdobné. Časové rozpětí bylo pro některé členy jednotky tak klíčové, že si je ihned uložilo do hlavy. A my ostatní jsme chodili za Ondrou (ups, je to venku) pro informaci. Po večeři se s námi sešel velitel základny (major) a oficiálně nás uvítal na cvičišti 73. tankového praporu z Přáslavic. Krátce nám nastínil, jak to na základně chodí, co je pro nás připraveno, co se od nás očekává, co můžeme a co je nám zapovězeno. Velitel se také zmínil o složitosti skloubení našeho výcviku s jejich, protože na rozdíl od nás oni nedrží osmihodinové šichty. S jemným ironickým výrazem pronesl, že válka se přece nevede na směny. Popřál nám hodně štěstí a odešel. Na to si vzal slovo poručík (co byl zač nevím) a detailněji s námi probral plány na jednotlivé dny, které nás čekají. Něco vypadalo zajímavě, pár věcí nás nadchlo a samozřejmě nechyběly i kolonky harmonogramu, které bychom mohli klidně prospat (strážní směna).

Rozchod na lůžka a věnovat se volnému času. Jelikož aktivity za uplynulý den nebyly fyzicky namáhavé, sprchu jsem nenavštívil. Přešmrdlal jsem si chrup, smyl šminky a zarochnil se do spacáku. Za poslouchání hovorů ostatních jsem odeslal esemesku domů a zavřel oči. I když bych moc rád napsal, že jsem se probudil až ráno, nebylo tomu tak. Polní lůžka byla pohodlná, ale textilie při pohybu po kovových součástech (když se někdo o píď pohnul) vydávala celkem nepřeslechnutelný skřípavý zvuk. A když k tomu přidám ještě hukot topidla, které se v pravidelných intervalech zapínalo a vypínalo. No, nebyla to zrovna klidná noc. Jediné, co nerušilo byl chrápot spolubojovníků (neuvěřitelné, ale pravdivé).

První den cvičení začal samozřejmě snídaní. Už tehdy jsem obdivoval chutnost jídla a velikost porcí. Od té chvíle jsem si kladl otázku, jak se můžou tankáni protáhnout tím malým otvorem při takovýchto náložích. Odpověď jsem nenašel, protože mou hlavu zaměstnal první úkol. Odebrali jsme se do stanu pana poručíka a šli si vyposlechnout, jak se plánuje, sepisuje a uskutečňuje doprovod VIP osoby (tzv. kilíčko). Ten nás totiž příští den čekal. Celý bojový rozkaz nám byl promítán ve formě prezentace. Já, jakožto uvědomělý voják jsem si samozřejmě dělal poznámky, ale protože informací bylo moc a já psal pomalu, zbyl mi jen nadpis a dva body, které jsem dvě hodiny nato už nepřečetl.

Po brífinku jsme měli, jako celá jednotka, nastoupit před jídelnu a vyčkat příjezdu dvou UAZů a posléze se věnovat nácviku doprovodu VIP osoby. První překvapivou změnou, která přišla, bylo zjištění nadrotmistra, že se všichni nevejdeme na vozidla. Tudíž dva členové musí zůstat při ostré akci doma. Ještě před odchodem na sraz jsem na sebe narval všechny zimní doplňky. Řítit se v listopadu Doupovskou krajinou na odplachtovaném vozidle a ještě k tomu ve stoje, to je celkem chladná věc. Svého vybavení jsem nikterak nelitoval. Kulich, rukavice i pět vrstev na těle hřálo. Jediným poškozeným místem byl obličej. Za následek to mělo moje téměř nepřetržité smrkání. Po hokejisticku. Ano, je to nechutné, ale už jste někdy viděli v akčním filmu smrkajícího vojáka?

Šofér s námi objel dvě střelnice, na kterých se má pan plukovník (ta VIP osoba) zúčastnit střeleb (jako pozorovatel, ne jako střelec) a pak zamířil k nedaleké Turči. Zde se zakempili Liberečáci (31. pluk radiační, chemické a biologické ochrany) se svou protichemickou technikou. Sesedli jsme (já zmrzlý a neschopen pohybu jsem prostě spadnul) a s plynovou maskou a jépéčkem (už mi bylo jasné, proč jsme si tyhle zvěrstva nesměli zapomenout) jsme se zahlásili velmi pohodovému veliteli chemiků. Ten nám specifickou vojenskou mluvou (na jednu holou větu připadají minimálně tři slova sprostá) oznámil, že nás čeká školení a posléze kompletní procedura na téma odmořování jedince. Jako housata jsme se vydali za nadrotmistrem (snad si pamatuji tu šarži správně).

Instruktáž probíhala plynule a rychle. V igelitech (protichemických oblecích) nakráčíte sem, zbraně odložíte tady do stojanů, projdete tam a zpět sprchami, přičemž zvláštní důraz budete klást na masky (a ne na nohy). Posunuli jsme se o pár metrů dál. Sem hodíte celé JP a u stolku dostanete pytel na oblečení. S tím se dostavíte do stanu a pak už budete vědět. Pak padla celkem zajímavá otázka. Jestli prý máme ručníky. Zmateně jsme na sebe koukli v rozpacích, že jsme vojáci a ne plavčíci. Pan nadrotmistr se pousmál a prohlásil něco v tom smyslu, že to bude zajímavé, ale blíže to nerozpatlával. Tím školení skončilo. Později jsme se dozvěděli, že obsahem nemělo být detailní seznámení, ale jen chtěli zabránit tomu, abychom zmateně nepobíhali po place.

Hurá zpátky na start. Tam chemičák zahlásil plyn-postřik (ale lidsky) a my jsme se začali vyšňořovat do pytlů. Poprvé v životě jsem měl oblek odpovídající velikosti, takže nasoukání nebyl nadlidský výkon. Po několika minutách šustění polypropylenu a výbuchů smíchu se jednotka stala rojem stejných tváří. Všichni jsme vypadali jako postavičky apokalyptického hororu.

Pan nadrotmistr nám oznámil, že jsme jednotkou právě se vracející z oblasti zasažené bakteriálními zbraněmi a budeme podrobeni měření kontaminace. Mezi námi procházel panáček s přístrojem, vybrané jedince “očmuchal” čidlem a prohlásil, že celá jednotka vykazuje zamoření. Proto budem dekontaminováni. Jako banda retardů (moc se v tom nedá chodit) jsme se dostavili na start odhmyzení. Celý prostor obývaly postavy ve skafandrech. Až jsem začal věřit v to, že jsme skutečně prošli chemickým mrakem. Postupoval jsem přesně podle návodu. Nejdřív jsem odložil samopal do stojánku, pak se prošel sem a tam pod sprchou, s Ondrou jsme si navzájem ošmudlali masky, já podle předpisů odhodil oblek a dostavil jsem se pro plátěný pytel. Zatím fungovalo všechno super. Až do té chvíle, než jsem jsem byl poslán do nejbližšího stanu.

Rázem jsem se ocitl v šatně. Krom laviček jsem tam našel několik vojáků z družstva v různých fázích vysvlečení. Abych ušetřil ostatní od zbytečných otázek a sebe neztrapnil, začal jsem si taky odkládat a podle instruktáže dával všechno do pytle. Celý svůj nynější majetek jsem pak vyhodil nohavicí ven. Postoupil jsem do druhé místnosti. Sprchy. Aha, tak proto ten ručník. Super na tom bylo, že všude byly cedulky s obrázky, takže se člověk nemusel ptát, co má dělat. Obličej se zavřenýma očima, u toho hodiny a 30s. Na tom nebylo nic nejasného. Takže jsem jen sledoval značky a plnil příkazy.

Problém přišel až v třetí části obřího stanu. Na podlaze jsem našel svůj pytel číslo šest (to jsem stačil nezapomenout) a zbývalo jen se usušit, obléknout a uvolnit místo dalším dekontaminovaným. Absence ručníku i jiného textilního nástroje sloužícího k usušení pokožky (krom použitého kapesníku) mě i ostatní vedla k použití papírových ubrousků. Z toho měl dohlížející náramnou radost, protože stoh povážlivě mizel. Nakonec se mi podařilo usušit (spíš rozpatlat) všechny záhyby, uvést se do jakž-takž suchého stavu, obléknout se a vypadnout. Každý, s kterým jsme se znovu setkali měl radost z toho, že dneska znovu odpadá návštěva sprch.

Poslední přichystanou činností dnešního dne byl rychlokurs BZ. Boje zblízka. Hned na začátku jsem neměl nejmenších pochybností, že ze mě po dvou hodinách nebude zabiják. Ale udělali jsme něco pro své tělo a procvičili jsme si koordinaci pohybu. Pak pan poručík ukázal několik technik ze života. Škrcení, podřezání, zlomení vazu. Zatímco Ondra, s kterým jsem cvičil, neprojevoval nejmenší problémy, já jsem klasicky bojoval spíš sám se sebou, nežli z protivníkem. Na některých jedincích bylo ovšem viditelně znát nadšení, ba odhodlání dotyčného dodělat (anebo oddělat?). Když daný čas uplynul, rozešli jsme se do svých stanů a chystali se na večeři.

Ta nepřinesla nic nového. Bylo to horké, bylo to velmi chutné a bylo toho hodně. Po večeři bidlová zábava různorodých témat a pak spánek. Hučení bufíku se mi pomalu dostávalo do mozku a už jsem jej nevnímal.

My ostatní jsme poslušně nastoupili před operační středisko a vyčkávali rozkazu. Počasí ani dnes nevypadalo na pařák (kdo by to byl řekl na začátku listopadu) a tak jsem znovu nelitoval ani jedné z oděvních položek, které jsem si na sebe narval. Před stanem se pomalu začala stavět kolona. Mezi dva otřískané UAZy se postavila Caravelle (pro tisk) a před ní luxusní audina pro pana plukovníka (ta do kolony jaksi nezapadala). Vysílačkou umístěnou v batůžku jsem zahlásil Kavce 75 (operační, alias watch keeper) připravenost a po několika odskocích na toaletu se začaly věci dávat do pohybu. Dorazil pan podplukovník (velitel základny), prohlédl si nás, nastoupil do audiny a mohli jsme vyrazit.

Nejprve jsme zamířili na shromažďovací parkoviště. Kromě pana velitele sem měli přijet mraky novinářů (je to přeci největší tankové cvičení za posledních mnoho let), reportéři České televize a kdoví. S lehkým předstihem (krásných 40 minut) jsme zaujali kruhovou obranu a čekali na další dorazivší. Po dvaceti minutách projelo kolem hasičské auto a očividně o nás nejevilo zájem. Pak se dostavil pan plukovník a já začal přemýšlet, jak správně zastavit projíždějící vozidlo, aby to vypadalo akčně a nepokazil jsem prestiž naší jednotky. Můj jediný pokus a pár vteřin slávy překazila bílá oktávka, která si to kolem mě prohasila tak sedm pětek. Lehce v šoku jsem podal alespoň hlášení vysílačkou, že mi někdo projel kolem.

Zhruba po deváté nám bylo zaveleno k přesunu. Takticky jsem se přemístil k UAZu, vydrápal se na něj a vysílačkou zahlásil Hráče 53 v koloně (já tyhle slovní hříčky prostě miluju). Jelikož jely obě šajby hned za námi, bylo mi jasné, že frkání přes korbu (jak tomu bylo před tím) není na místě. Velmi obratně jsem začal poposmrkávat a doufal, že řev motoru je dostatečně hlasitý a Adam kryjící druhou stranu vozidla mi nedá přes hubu. Během jízdy jsme se chovali přesně tak, jak nám bylo nařízeno. Mířili jsme do zatáček a sem tam zahejbali kvérem. Že bych netrefil ani věžák nikdo neřešil. Důležitý byl zážitek publika z divadelního představení.

Dojeli jsme na první střelnici. Přesně podle plánu. A zaujali jsme strážní stanoviště. Přesně podle plánu. Tanky byly též na místě. Taky přesně podle plánu. Ale co nebylo podle plánu byla mlha, která se rozlévala nad střelnicí. U pěchoty není slabá viditelnost do půl kilometru žádný problém. Terče jsou sto až tři sta metrů. Ale u kanonů, které střílí na dva kilometry to trochu nevýhoda je. Přeci jen, rozptýlit po lese houbaře, kterého nikdo neviděl, to se špatně vysvětluje. Takže jsme čekali. Čekali jsme dvacet minut, půl hodiny, hodinu.

Za tu dobu chodily z věže a na věž různé hodnosti v různých věkových skupinách a různých pohlaví. Někdo měl v ruce desky, někdo mobil, někdy to bylo hrníček a cigáro (to byla vysloveně provokace). Po té hodině, co jsme tam čučeli, nám z tváří vymizely akční bojovné výrazy a postoj také nebyl zrovna předpisový a líbivý. S Jirkou a Honzou, s kterými jsme obývali několik metrů čtverečních, jsme pozorovali nedaleké stromy a zkoumali, jestli jsou koruny vidět víc, anebo méně nežli před pěti minutami. Bohužel jsme se shodli na tom, že mlha prostě neustoupí. Už jsme počítali s tím, že zde budem hlídat až do jara, když z věže vyšel pan plukovník a štrádoval si to na terasu s výhledem na střelnici. A co se nestalo? Mlha sice neustoupila, ale najednou se mohlo střílet. Čest houbařům.

Lehké pobrukování motorů se změnilo ve strašlivý řev a já se těšil na očekávanou podívanou. Ze zatáčky vyjely postupně tři tanky (četa). Jeden vlevo, jeden uprostřed, jeden vpravo. Tady se očividně se strategií nedá moc vymýšlet. Nuda to byla do té chvíle, kdy se kolem hlavně tanku blýsklo a za pár vteřin se ozvala rána. Spící se probrali, já se málem poto. Zatímco pravý krajník zoral pole dělostřeleckým granátem celkem třikrát a vykosil terč kulometem, tomu na druhé straně se očividně střílet nechtělo (možná že nebylo čím). Jak přesně měl manévr vypadat nevím, ale tanky se pohybovaly všemi směry, až nakonec zmizeli v bílém operu. Pár výstřelů bylo ještě slyšet, ale to bylo všechno. Mě udělalo radost nejvíce to, že se čekání konečně někam pohnulo. Pan plukovník se zdál velmi spokojený. V očekávání jsem hleděl na střelnici a pátral po další četě. Marně. Uplynula asi půl hodina a nuda se znovu ujmula vedení. Evidentně více tanků se pro ukázku nepodařilo sehnat.

Rachot se znovu ozval až po dalších 15ti minutách. To už pan plukovník nebyl sám. Na vyhlídku zavítali kameraman s reportérem a dvojice mladých študentů. Zatímco se televizáci pokoušeli chytit akční záběry, vysokoškoláci sosali z pana plukovníka moudrosti. Druhé kolo bylo odstartováno. Scénář stejný. S jediným rozdílem. Jeden z tanků dojel až k horizontu a tam prostě zůstal stát. Najednou se na věži ukázala bílá vlajka (to znamená nestřílet) a bylo po zábavě. Chvilku se nic nedělo a pak se na poli ukázalo vyprošťovací vozidlo s blikajícím majákem. Bylo jasné, proč tančík stojí. Zapadl.

Už jsme se báli, že se do tábora vrátíme až na večeři, ale k něčemu tak hroznému nedošlo. Pana plukovníka asi představení omrzelo, takže jsme dostali povel se stáhnout a pokračovat v cestě. Co bylo velmi pozitivní, že místo na druhou střelnici nás dovezl šofér na základnu. Obědová pauza. Naházeli jsme do sebe kopec jídla, chvíli se zastavili za klukama ve stanu a pak znovu strašili před operačákem. Vozidel kolony ubiylo. Česká televize měla patrně všechny materiály a odjela a jezdit s prázdným vanem taky nedávalo smysl.

Směr, kterým jsme se ubírali nebyl úplně ve shodě oproti původnímu plánu. Překvapilo nás to, ale rozhodně jen a jen mile. Místo na střelnici jsme jeli na návštěvu k chemikům. Evidentně se pan plukovník nechtěl dívat na další zapadlé pásové bojové vozidlo. Liberečáci byli v plné pohotovosti, všichni ve svých vesmírných oblečcích a každý na svém místě. My klasicky vyskákali z UAZů a postavili se čelem do směru, odkud hrozilo potencionální nebezpečí útoku. Například já jsem si vybral velmi vhodné místo za valem, za který jsem neviděl. Přilítnout z druhé strany granát, asi bych jen zamával.

Delegace vytvořila jakýsi shluk a nechala se provést po place starým známým nadrotmistrem, který nás včera odmořoval. Tak se stalo, že jsme za okamžik osiřeli a já tak mohl (samozřejmě po schválení velitelem) pořídit několik snímků. Čas se vlekl, když tu se tři odstavené tanky (jestli to byly ty ze střeleb nevím) daly do pohybu a celkem čistý zevnějšek si upravily v nedalekém bahně. Protože nás obkroužily a pospíchaly směrem k návštěvě, usoudili jsme, že bude následovat praktická ukázka čištění techniky. K tomu sloužily dvě dvojice velkých rámů postavených nedaleko.

První tank se důstojně postavil před čistící jednotku, pomalu se rozjel a s jistotou shodil hned první rám. Nikdy jsem tank neřídil, takže nemůžu kritizovat, ale byl to celkem pech. Že pro to neměl nejvyšší velitel zrovna pochopení svědčí fakt, že o řidiči prohlásil, že mu na příště “nechá řídit kolečko”. Ostatní tři rámy už žádnou újmu neutrpěly. Ani od prvního, ani od dalších tanků. A to vlastně bylo všechno. Další inspekce se už nekonala a my jeli už jen na základnu. Po návratu jsme se všichni těšili na hučícího bufíka, protože jsme zimy měli akorát dost. Celá naše služba se setkala s pochvalou. Prý jsme splnili všechno, co se od nás očekávalo (no za tyč se snad umí držet každej, ne?) a plukovník, podplukovník i nadplukovník (vtip) byl spokojený. Třikrát hurá, umím hezky stát jako sloup.

Večer jsem jen rozeslal ukořistěné fotky, najedl se a protože už jsem odmítl dál býti prasetem, vykoupal se. Úkol to byl celkem nelehký, ale s tím Vás nebudu zatěžovat. To se musí zažít.

Až když jsme spustili pořádné sborové zachrchlání, ukázal se ve vchodu do stanu voják, chvilku na nás koukal a pak se zeptal, proč nejdeme dál. Vstoupili jsme a ocitli se v hororové scéně. Na zmuchlané igelitové podlážce byly nánosy bahna a jezera vody, na jediném sloupu stanu byly nainstalovány dvě lampy (zářiče) a vpravo od vchodu stál stůl. Kromě tří židlí a jedné zmuchlané maskovací sítě nebylo na strážnici dalšího nábytku. Trochu nás překvapilo, že třísměnný provoz drželi dva, ale neřešili jsme to.

Zatímco se druhý ze strážných balil, přebíral od prvního Petr službu. Pokusím se to zkrátit a při tom Vás neochudit o ty nejdůležitější informace. Záznam služby obsahoval od minulého střídání jeden záznam. Převzetí. Strážení probíhalo v nepravidelných intervalech. I když to střídaný považoval za kompletní, Petr se přece jen na několik drobností optal. Díky tomu jsme se dozvěděli že dvě z třech vysílaček fungují, ale chrčení se ozývá pouze z jedné z nich. Na volací znak operáku a strážnice si nemohl vzpomenout, ale byl někde poznamenaný (byl připíchnutý na plachtě stanu - Amok 11 a Amok 30). Kontrola projíždějících vozidel v obou směrech se provádí pouze v případě, že nemají vojenskou poznávačku (pochopil jsem pak proč) a ve stanu je zima proto, že by někdo musel skočit pro naftu. A to je asi tak všechno. Pak se oba rozloučili a zmizeli.

Minutu, možná dvě, jsme zůstali nehnutě stát a pokoušeli se procitnout. Ne, bohužel se nám to nezdálo. Ale měli jsme tu svůj úkol a bylo potřeba jej plnit. Petr nás rozdělil do tří směn (po dvou mužích) střídajících se každou hodinu. Zatímco se první šťastlivci pohybovali po základně, zbytek byl zavřen v zatuchlém plátěném obydlí a zoufale se snažil najít místo (nemuselo být pohodlné, stačilo suché), kam by složil tělo. Museli jsme hodně improvizovat, ale povedlo se to. Střídavě jsme studovali směrnice (které naprosto neodpovídaly realitě), vedli spolu rozhovory a odpočívali. Po dvou hodinách jsem přišel na řadu i já s Hráškem.

Vylosoval jsem si bránu (vjezd) a zaujal hlídací pozici. Po třech minutách projelo auto, po dalších pěti znovu. Deset minut nato se první vrátilo a na základnu dorazila vojenská sanitka. Abych se jevil jako člověk, který má všechno pevně pod kontrolou, na každého řidiče jsem buď pokynul hlavou, anebo mávl na pozdrav. Ve většině případů se to setkalo s odezvou, jen muž v Range Roveru, který jezdil neustále sem a tam, mi po pěti průjezdech už neodpovídal. V času silničního klidu jsem se oddával relaxačním pohledům do listopadově zbarvené krajiny a pozoroval život základny. Pak se dostavil Petr s dvěma náhradníky a já předal (radši ani nebudu prozrazovat jak) službu.

Nastalo znovu dlouhé studium a odpočinek. Během toho jsme hodnotili uplynulé dny a vyprávěli si příběhy ze života. Po dvou hodinách na mě znovu přišla řada a já byl tentokrát pasován do role šlapky. Prosím, nepředstavujte si mě jako sociálního pracovníka, nabízející potěchu vojákům ochotným v rámci několikaměsíčního odloučení od rodiny akceptovat jisté ústupky. Šlapkou mám na mysli pochodující stráž. V mém případě jsem měl dohlížet na autopark.

Autoparkem kolové vojenské techniky byla louka, s bahnitými, desítky centimetrů hlubokými vyježděnými kolejemi. Zaparkováno zde bylo několik tří a čtyř nápravových Tater v různých variantách. Cisterna, jeřáb, náklaďák, cosi jako zásobovací vůz. Jednotku doplňovala i sanitka a skoro jedna desítka UAZů. Pásová vozidla, takže BVP a tanky, byly sice také autoparkem, ale na ten jsme dohlížet nesměli. Druhou směnu jsem se tedy procházel v bahně, překračoval rigoly a obdivoval nánosy bahna na vozidlech. Celkem příznivým zjištěním byl fakt, že obejít celý hlídaný areál mi při volné chůzi trvalo asi pětadvacet minut. To znamenalo, že po druhém kolečku a chvilce mám padla. Jediné, co stojí za zmínku byla snad příhoda u jedné z Tater. Šlapal jsem si to vesele po své trase, koukal jsem hlavně pod nohy a najednou vidím tři vojáky u osmikolky. Jeden držel druhého na ramenou, druhý stál tomu prvnímu na ramenou a třetí to pozoroval a rázně gestikuloval pažemi. Snažil jsem se nepřekážet, ale nejspíš jsem vzbudil daleko více respektu, než který jsem očekával. Všichni tři se na mě podívali a jako přistižení študáci prosili, abych je nezastřelil, že ten náklaďák je jejich, ale zabouchli si klíčky. Usmáním jsem dal najevo, že se rozhodně bát nemusí. Že mám komoru a zásobníky prázdné jsem nehlásil. Chtěl jsem si ještě chvilku užít ten pocit.

Odchodil jsem dvě kolečka, chvilku postál na místě (neříkal jsem to?) a znovu se ocitl ve stanu. Jak už jsem říkal, časový plán, ve kterém jsme měli nárok si odebrat stravu, byl nekompromisní, vydali jsme se jakožto spící směna (logiku neradno hledat) s ešusem na žvanec. A tím to vlastně celé strážení skončilo. Počkali jsme na konec poslední směny, přivítali nové družstvo, předali jim službu trochu papírověji a šli na bidla.

Asi hodinu poté byl vyhlášen nástup. Z velké většiny nebyl určen nám, protože shrnoval úspěšnost vytyčených cílů tohoto cvičení a blízké plány. Vyhodnoceno bylo několik nejlepších a pokud pominu další povídání, byl dán rozchod. Pak za námi přišel pan major a přesvědčil nás, že i přes to, že v rozkaze o nás nebyla zmínka, přispěli jsme obrovskou měrou k fungování cvičení. Hmmmm.

Nastalo čekání na večeři tak náročné, že jsme se uchýlili k tak strašné věci, jakou byl slovní fotbal (i když nás to zachránilo). Je pravdou, že to nebyl zdárný příklad hry mládeže a hlasový záznam by se dal s jistými korekcemi uvěřejnit až po 22té hodině. Velkým překvapením pro nás bylo oznámení, že si máme dojít vyfasovat přídavky. Výkoňák nám to oznámil tak, že jsme dostali nějakou šunku a sýr, tak si to máme koukat odnést, ať mu to tam nezabírá místo. Samozřejmě jsme všichni nejdříve mávli rukou nad tím, že šunka určitě nebude šunkou. Ale opak byl pravdou. Do natažených rukou jsem dostal dvacet deka šunky, hermelín a paštiku, dvoje sušenky a ledovou kávu a plněný croissant. Každý, kdo si přinesl tuhle nadílku, na to zůstal s pochybami hledět.

Na vojně není nikdy samo s sebou. Začali jsme tedy pátrat, v čem je ten háček. Nejdřív padl návrh, že je to místo snídaně. Ale bohužel, snídani dostaneme. Pak se zrodila myšlenka, že se jedná o náhradu za dnešní večeři. A také nic. Výkoňák nám všechno vyvrátil. Prostě a jednoduše jsme tohle nafasovali jako všichni ostatní a je jen na nás, kdy se do toho dáme. Neuvěřitelné. Znovu jsem nechápal, jak se tankáni procpou tím otvorem.

A tím pro nás víceméně cvičení skončilo. Absorbovali jsme večeři, naposledy se vyspali na vrzajících, ale pohodlných lehátkách a ráno začali s balením. Když jsme obdrželi informaci, že pro nás přijede autobus v devět, obávali jsme se, že kolem poledního možná vyrazíme. Ale opak byl pravdou. Bílá karosa se na horizontu objevila naprosto přesně a my zpoza oken pozorovali bourání základny.

Před příjezdem do Prahy jsme zastavili kvůli předání materiálu, které se vlastně změnilo v hromadnou očistu obuvi a návštěvě benziny. Za branami Kbelského vojenského areálu jsme znovu do civilní dodávky naskládali zbraně, s jistou časovou prodlevou vyčkali výstupní lékařské prohlídky a rozešli se do civilu.

Na tomhle cvičení jsem měl příležitost vyzkoušet si život v opravdových polních podmínkách, na skutečné základně. A z tohohle pohledu to byla rozhodně pozitivní zkušenost.