Ve prospěch maximalizace společně tráveného času (přeci jen, na Moravu je cesta dlouhá) jsem dobrovolně odevzdal půl litru krve a získal tak celý pátek navíc. Základní pomůcky jsme měli sbaleny již předešlý večer. Navíc toho nebylo potřeba moc, neboť nám bylo kromě postýlek přislíbeno i další vybavení. Lucka naplánovala cestu včetně odhadu obědové pauzy. Očekávala, že holky procitnou z dopoledního odpočinku někde kolem Humpolce.

A jak bylo očekáváno, stalo se. Do poklidné jízdy po dálnici začalo pronikat dětské brebendění kolem devadesátého kilometru. Sjeli jsme tedy do Hliníkova bydliště a auto umístili nedaleko vybrané (Lucka plánovala do velkých detailů) restaurace. Kočár jsme nechali v autě a s lehkými obavami, jak bude vypadat stolování, vstoupili. Měli jsme štěstí a našli volný stůl i přes hojnou účast hostí. Po objednání holky zajímaly věci na stole, pak interiér a od nekontrolovaného pobíhání po lokále nás zachránila dorazivší polévka. Zbytek oběda byl klidný.

Nebylo nutné spěchat do cíle, protože brzký příjezd by pro nás znamenal stání u zavřených dveří. Podnikli jsme tedy krátkou procházku po městě. Ve dvou okruzích jsme stihli zakoupit magnetku, objevit (tedy Lucka) památník Hliníkův a zhoupnutí na hřišti. Holky byly nadšené, my díky tomu spokojení. Hodiny se pohnuly a my mohli znovu nasednout do vozidla a pokračovat v cestě.

Ten správný dům určila manželka podle leteckého snímku poskytovaného navigační aplikací. Zcela neomylně mě zavedla do nové zástavby a následovně k líbivému oranžovému domu. Že jsme správně nám potvrdilo stojící auto s otevřenými dveřmi, z kterého Markéta právě vyndavala děcka. Filípek nás bezostyšně přivítal a jeho úsměv prozrazoval, že stud a slzy se konat nebudou. Stejně tak tomu bylo i u Majdalenky a holky oplácely stejnou mincí. Seznámení generací proběhlo bez problémů.

Markéta nás pozvala do jejich nového (pro nás) obydlí. Hezký a hlavně prostorný dům poskytoval dostatek místa ke skotačení čtyřem výtržníkům, kteří uprostřed obýváku vytvořili chaos. Zatímco ručičkami probíhaly hračky, my jsme měli chvilku času se s Markétou pozdravit a sdělit si nejzákladnější životní změny (ano, stále bydlíme v paneláku v Praze). Aby náš příjezd nevypadal jako stěhování nových nájemníků, do domu jsme nanosili jen to nejakutnější. Pleny s příslušenstvím (nočníky), hračky a domácí oblečení. Ostatní zavazadla nebyla potřeba a tak si hověla v autě do té doby, než se ukázala být nutnými. Jinak řečeno, do auta jsem chodil v pravidelných intervalech.

Přiblížil se okamžik návratu pána domu. Abychom mu udělali radost a zkrátili čekání dcery a syna na otce, vydali jsme se mu pěšky (Filip na kole) naproti. Přesně jak popsala Markéta, autobus jdoucí za polem po okresce zastavil a z něj vystoupila vysoká postava v kraťasech. S ubývající vzdáleností jsem začal poznávat Máru. Stejně jako Markéta se vůbec nezměnil a vypadal přesně tak, jako před léty. I když přespříliš nadšení slovně neprojevil (hlavně proto, že návrat domů nám bude trvat o poznání déle), nezdálo se, že by mu cesta naproti vadila. Abychom unavili děti (hlavně ty naše), provedli jsme okružní procházku po obci. Poslední úsek jsme museli popohnat, protože černá mračna stahující se k nám nevypadala nikterak příjemně a dala tušit liják.

U kafča jsme pokračovali ve vyměňování zážitků, novinek, plánů a úspěchů. Navíc nemůžu vynechat zmínku a celkem náročné montáži postýlek (tu se nechtěl chytnout závit, onde nebyl k nalezení celý šroub). Všechna děcka vytrvale přeměňovala obývák v hernu. Tomu jsme ale učinili přítrž, když zaznělo ptačí cvrlikání (v kuchyni byly umístěny moc pěkné hodiny) místností. Byl odpískán konec hraní a rodiče vzali pevně do ruky otěže úklidu. Sice s drobnými výpadky, ale o to s větším důrazem jsme úspěšně, jako jeden tým, nastrkali a schovali plyšáky, vláčky, knížky, kostky a hudební nástroje do polic a krabic. Jedna fáze přechodu do postelí za námi, nastala koupání.

Jelikož domácí koupelna obsahovala jak vanu, tak sprchový kout, mohli jsme vyčistit všechny děti najednou. Holky jsme naložili do vany, sprcháč byl klučičí. Pokročilá večerní hodina (nemyslím tím devátou) omezila cachtání jen na dobu nezbytně nutnou. Našim slečnám to ale pramálo vadilo. Suché, učesané a v pyžamech se ocitly v postýlkách a Lucka spustila smyčku pohádek. U našich hostitelů je uspávání mužskou záležitostí. Dcerkám netrvalo dlouho, aby se propadly do říše snů. Taky nebylo divu, zážitků měly za ten den víc než dost a navíc šly spát později. Mára to měl s uspávání trochu složitější, takže večerní zábavu jsme započali jen ve třech.

Se sklenkou dobrého moku (piva Květnice) jsme vzpomínali. Naše podezření, že aktu uspávání podlehl i Mára, se potvrdilo ve chvíli, kdy dorazil mezi nás. Ospalý a lehce pomuchlaný rozhodně nevypadal na to, že se k nám přidá, ale nakonec podlehl a debatoval s námi. Ty tam jsou dny velkých večírků, nepřetržitého paření a ulehání nad ránem. Rodičovství nám tyto hranice výrazně posunulo směrem dolů a v jedenáct jsme se viděli všichni v postelích. Nakonec jsme ještě chvilku vydrželi. S přáním dobré noci jsme se rozešli do pokojů. Zatímco my jsme obývali ložnici, Markéta s Márou se uskromnili v pokoji na matraci. Kromě dobré noci jsme si popřáli (a to hlavně) dlouhý spánek ratolestí.

Za okny sice nevykukovalo sluníčko, ale předpověď byla povzbuzující. U hrnku kávy, výborné domácí bábovky a dvaceti rohlíků (polovinu z nich jsem spořádal já) jsme naplánovali dnešní výlet. Jízda lodí a následná návštěva hradu Veveří se stala finální. Dopoledním programem, kvůli holčičímu odpočinku (uspání zaručila dětská knížka o vynálezech) jsme museli vyrazit až po obědě, byly stavební hrátky. Já osobně jsem se vrátil zpátky do svých mladých let a spojoval barevné kostičky do všemožných tvarů. Nic kloudného z toho nevzniklo a když už to dávalo trochu smyslu, přišlo nějaké dítko s cílem buď mi výtvor odebrat, anebo alespoň rozbít.

Po poledni, s plnými bříšky výborného oběda, jsme vyrazili na výlet. Autem jsme se přiblížili k toku řeky a po zaparkování lehce ve spěchu odklusaly na molo. Zrychlený přesun jsme zvolili ne z důvodu unavení dětí, ale proto, že plavidlo se celkem rychle blížilo nástupní zastávce. A my se tou dobou nacházeli na druhém břehu. Samozřejmě jsme to stihli. Museli jsme. Nalodili jsme se na palubu a začali si užívat plavbu. Každý po svém. Zatímco Filípek s Márou způsobně seděli na zádi a pozorovali ubíhající krajinu, naše cácory musely zkoušet sezení na všech místech horní paluby a lítaly sem a tam. A když přišly na to, že se ze zábradlí (nemluvě o bezpečnosti) dají pozorovat vlny, staly se z nich rarášci. První zastávkou při sjíždění Brněnské přehrady (na povrchu, ne skrz) bylo přístaviště Rokle.

Krom štosujících se závodníků (které jsme potkávali na hladině) se zde vyskytovalo i hřiště. Dětský smutek z konce plavby rozehnaly houpačky (Terezka objevila svého koníka), kachničky a lanová prolézačka. A kde ztroskotalo tohle, nastoupil piškot. Ten rozehřál každé srdce. Posvačili jsme, lehce se prošli a vyčkali na další, v opačném směru plující, loď. Cesta trvala jen chvilku a hned za mostem na nás čekal výstup na hrad Veveří. Kilometrovou štreku jsme zvládli celkem rychle, když pominu časté zastavování za účelem obdivu broučků, kamínků a větviček a objevili se pod hradem. Pohled do kopce značil fyzickou námahu, ale jak dospěláci, tak děti poslušně capkali a my vstoupili na nádvoří.

Areál hradu, stejně jako samotný hrad je obrovský a jeho obdivováním jsme strávili spousta času. Do interiéru jsme pochopitelně nezavítali. Nechtěli jsme sami i ostatní návštěvníky vystavovat zbytečné psychické zátěží. Ale prolézt tajuplné kouty, věže a hradby nám dalo zabrat. Svačinou pauzu jsme vyřešili u stánku s občerstvením. Holky dostaly párky (chlebík sežvýkali rodiče), kousek bramboráku a malinovku. Cestou zpátky, která byla pro změnu zrychlená, nám mírně skráplo. Počkali jsme na parník a uskutečnili cestu domů. Bylo vidět, že všem dětem to stačilo, protože v autě jsme všemožně přerušovali hrozící spánek. S odskokem na nákup jsme dojeli v pořádku domů a podnikli večerní rituály. Tedy bez uklízení, hračky už spaly.

Uspávání se neslo v podobném duchu, jako minulý večer. Lucce to trvalo velmi krátce a Mára, i když k nám dorazil o poznání dříve, musel znovu do služby kvůli zvýšenému hluku v posteli. Jen ve třech jsme se pustili do moderního pexesa a s jeho pomocí si osvěžili zeměpis. Po jedné hře a dalším vyprávění (opravdu dlouho jsme se neviděli) se ukázal Mára. Ten se k diskuzi přidal, ale bohužel společný večer netrval dlouho. Markéta musela nakonec do práce. Moc velkou solidaritu jsme jí neprojevili, protože při odchodu jsme jí oznámili, že si půjdem lehnout.

Nadšení z kreslení opadlo a děcka se začala věnovat drobnému zlobení, přerůstající v anarchii. Z důvodu obnovení klidu a kázně jsme se pustili do stavby dřevěné železnice. Samozřejmě nastaly drobné i větší komplikace, protože Filípek byl zkušený architekt a našim holkám postačilo k radosti ukradnout závory anebo sedět přes koleje a znemožnit tak průjezd vlaku. Ale zadařilo se a železnice ožila. Mašiny se proháněly po kolejích, vagónky občas nestíhaly tempo a most se stával padacím.

Dopoledne dorazila Markéta. Podělila se s námi o zážitky, které načerpala během noční směny. Zážitky to byly radostné a zábavné i celkem děsivé, ale jak se říká, konec dobrý, všechno dobré. Abychom neodjížděli s prázdnými žaludky (už jsme avízovali svůj dopolední odjezd), pustila se do pečení palačinek. Nebyly to ale obyčejné palačinky. Když pominu moc dobré těsto, podávány byly s domácím pacholíkem a domácí marméládou. I když jsem několikrát oznámil, že mi to bude stačit, stejně jsem si přidal. Tomuhle jsem nemohl odolat. Navíc se musím pochlubit dárkem, který jsem dostal. Ke jmeninám jsem obdržel krásný plecháček se jménem.

Na výlet ani procházku už nezbývalo moc času. Stejně jako při cestě sem jsme chtěli využít předobědové holčičí pauzy k ujetí co nejvíce z trasy domů. Rychle jsme sbalili a rozloučili se. I přes hořkost loučení jsem měl dobrý pocit z toho, co v posledních minutách zaznělo. Návštěva byla krátká, podle sdělení i pro druhou stranu příjemná a shodli jsme se společně na tom, že na opakování bychom nemuseli čekat tak dlouho. Vzhledem k tomu, že děti si k sobě cestu velmi rychle našly a dospělí mezery v komunikaci také nemají, je většina předpokladů splněna. Teď to už jen naplánovat.

Moc děkujeme za pozvání. Bylo více než radostné Vás zase všechny vidět a po těch letech se sejít. Obrovskou radost mám z toho, že tak dlouhá doba i vzdálenost neroztrhaly vazby a máme si stále o čem povídat. Doufám, že další setkání na sebe nenechá dlouho čekat a my brzo najdem termín ve kterým návštěvu uskutečníme.