Za okny sice nevykukovalo sluníčko, ale předpověď byla povzbuzující. U hrnku kávy, výborné domácí bábovky a dvaceti rohlíků (polovinu z nich jsem spořádal já) jsme naplánovali dnešní výlet. Jízda lodí a následná návštěva hradu Veveří se stala finální. Dopoledním programem, kvůli holčičímu odpočinku (uspání zaručila dětská knížka o vynálezech) jsme museli vyrazit až po obědě, byly stavební hrátky. Já osobně jsem se vrátil zpátky do svých mladých let a spojoval barevné kostičky do všemožných tvarů. Nic kloudného z toho nevzniklo a když už to dávalo trochu smyslu, přišlo nějaké dítko s cílem buď mi výtvor odebrat, anebo alespoň rozbít.

Po poledni, s plnými bříšky výborného oběda, jsme vyrazili na výlet. Autem jsme se přiblížili k toku řeky a po zaparkování lehce ve spěchu odklusaly na molo. Zrychlený přesun jsme zvolili ne z důvodu unavení dětí, ale proto, že plavidlo se celkem rychle blížilo nástupní zastávce. A my se tou dobou nacházeli na druhém břehu. Samozřejmě jsme to stihli. Museli jsme. Nalodili jsme se na palubu a začali si užívat plavbu. Každý po svém. Zatímco Filípek s Márou způsobně seděli na zádi a pozorovali ubíhající krajinu, naše cácory musely zkoušet sezení na všech místech horní paluby a lítaly sem a tam. A když přišly na to, že se ze zábradlí (nemluvě o bezpečnosti) dají pozorovat vlny, staly se z nich rarášci. První zastávkou při sjíždění Brněnské přehrady (na povrchu, ne skrz) bylo přístaviště Rokle.

Krom štosujících se závodníků (které jsme potkávali na hladině) se zde vyskytovalo i hřiště. Dětský smutek z konce plavby rozehnaly houpačky (Terezka objevila svého koníka), kachničky a lanová prolézačka. A kde ztroskotalo tohle, nastoupil piškot. Ten rozehřál každé srdce. Posvačili jsme, lehce se prošli a vyčkali na další, v opačném směru plující, loď. Cesta trvala jen chvilku a hned za mostem na nás čekal výstup na hrad Veveří. Kilometrovou štreku jsme zvládli celkem rychle, když pominu časté zastavování za účelem obdivu broučků, kamínků a větviček a objevili se pod hradem. Pohled do kopce značil fyzickou námahu, ale jak dospěláci, tak děti poslušně capkali a my vstoupili na nádvoří.

Areál hradu, stejně jako samotný hrad je obrovský a jeho obdivováním jsme strávili spousta času. Do interiéru jsme pochopitelně nezavítali. Nechtěli jsme sami i ostatní návštěvníky vystavovat zbytečné psychické zátěží. Ale prolézt tajuplné kouty, věže a hradby nám dalo zabrat. Svačinou pauzu jsme vyřešili u stánku s občerstvením. Holky dostaly párky (chlebík sežvýkali rodiče), kousek bramboráku a malinovku. Cestou zpátky, která byla pro změnu zrychlená, nám mírně skráplo. Počkali jsme na parník a uskutečnili cestu domů. Bylo vidět, že všem dětem to stačilo, protože v autě jsme všemožně přerušovali hrozící spánek. S odskokem na nákup jsme dojeli v pořádku domů a podnikli večerní rituály. Tedy bez uklízení, hračky už spaly.

Uspávání se neslo v podobném duchu, jako minulý večer. Lucce to trvalo velmi krátce a Mára, i když k nám dorazil o poznání dříve, musel znovu do služby kvůli zvýšenému hluku v posteli. Jen ve třech jsme se pustili do moderního pexesa a s jeho pomocí si osvěžili zeměpis. Po jedné hře a dalším vyprávění (opravdu dlouho jsme se neviděli) se ukázal Mára. Ten se k diskuzi přidal, ale bohužel společný večer netrval dlouho. Markéta musela nakonec do práce. Moc velkou solidaritu jsme jí neprojevili, protože při odchodu jsme jí oznámili, že si půjdem lehnout.