Ve prospěch maximalizace společně tráveného času (přeci jen, na Moravu je cesta dlouhá) jsem dobrovolně odevzdal půl litru krve a získal tak celý pátek navíc. Základní pomůcky jsme měli sbaleny již předešlý večer. Navíc toho nebylo potřeba moc, neboť nám bylo kromě postýlek přislíbeno i další vybavení. Lucka naplánovala cestu včetně odhadu obědové pauzy. Očekávala, že holky procitnou z dopoledního odpočinku někde kolem Humpolce.
A jak bylo očekáváno, stalo se. Do poklidné jízdy po dálnici začalo pronikat dětské brebendění kolem devadesátého kilometru. Sjeli jsme tedy do Hliníkova bydliště a auto umístili nedaleko vybrané (Lucka plánovala do velkých detailů) restaurace. Kočár jsme nechali v autě a s lehkými obavami, jak bude vypadat stolování, vstoupili. Měli jsme štěstí a našli volný stůl i přes hojnou účast hostí. Po objednání holky zajímaly věci na stole, pak interiér a od nekontrolovaného pobíhání po lokále nás zachránila dorazivší polévka. Zbytek oběda byl klidný.
Nebylo nutné spěchat do cíle, protože brzký příjezd by pro nás znamenal stání u zavřených dveří. Podnikli jsme tedy krátkou procházku po městě. Ve dvou okruzích jsme stihli zakoupit magnetku, objevit (tedy Lucka) památník Hliníkův a zhoupnutí na hřišti. Holky byly nadšené, my díky tomu spokojení. Hodiny se pohnuly a my mohli znovu nasednout do vozidla a pokračovat v cestě.
Ten správný dům určila manželka podle leteckého snímku poskytovaného navigační aplikací. Zcela neomylně mě zavedla do nové zástavby a následovně k líbivému oranžovému domu. Že jsme správně nám potvrdilo stojící auto s otevřenými dveřmi, z kterého Markéta právě vyndavala děcka. Filípek nás bezostyšně přivítal a jeho úsměv prozrazoval, že stud a slzy se konat nebudou. Stejně tak tomu bylo i u Majdalenky a holky oplácely stejnou mincí. Seznámení generací proběhlo bez problémů.
Markéta nás pozvala do jejich nového (pro nás) obydlí. Hezký a hlavně prostorný dům poskytoval dostatek místa ke skotačení čtyřem výtržníkům, kteří uprostřed obýváku vytvořili chaos. Zatímco ručičkami probíhaly hračky, my jsme měli chvilku času se s Markétou pozdravit a sdělit si nejzákladnější životní změny (ano, stále bydlíme v paneláku v Praze). Aby náš příjezd nevypadal jako stěhování nových nájemníků, do domu jsme nanosili jen to nejakutnější. Pleny s příslušenstvím (nočníky), hračky a domácí oblečení. Ostatní zavazadla nebyla potřeba a tak si hověla v autě do té doby, než se ukázala být nutnými. Jinak řečeno, do auta jsem chodil v pravidelných intervalech.
Přiblížil se okamžik návratu pána domu. Abychom mu udělali radost a zkrátili čekání dcery a syna na otce, vydali jsme se mu pěšky (Filip na kole) naproti. Přesně jak popsala Markéta, autobus jdoucí za polem po okresce zastavil a z něj vystoupila vysoká postava v kraťasech. S ubývající vzdáleností jsem začal poznávat Máru. Stejně jako Markéta se vůbec nezměnil a vypadal přesně tak, jako před léty. I když přespříliš nadšení slovně neprojevil (hlavně proto, že návrat domů nám bude trvat o poznání déle), nezdálo se, že by mu cesta naproti vadila. Abychom unavili děti (hlavně ty naše), provedli jsme okružní procházku po obci. Poslední úsek jsme museli popohnat, protože černá mračna stahující se k nám nevypadala nikterak příjemně a dala tušit liják.
U kafča jsme pokračovali ve vyměňování zážitků, novinek, plánů a úspěchů. Navíc nemůžu vynechat zmínku a celkem náročné montáži postýlek (tu se nechtěl chytnout závit, onde nebyl k nalezení celý šroub). Všechna děcka vytrvale přeměňovala obývák v hernu. Tomu jsme ale učinili přítrž, když zaznělo ptačí cvrlikání (v kuchyni byly umístěny moc pěkné hodiny) místností. Byl odpískán konec hraní a rodiče vzali pevně do ruky otěže úklidu. Sice s drobnými výpadky, ale o to s větším důrazem jsme úspěšně, jako jeden tým, nastrkali a schovali plyšáky, vláčky, knížky, kostky a hudební nástroje do polic a krabic. Jedna fáze přechodu do postelí za námi, nastala koupání.
Jelikož domácí koupelna obsahovala jak vanu, tak sprchový kout, mohli jsme vyčistit všechny děti najednou. Holky jsme naložili do vany, sprcháč byl klučičí. Pokročilá večerní hodina (nemyslím tím devátou) omezila cachtání jen na dobu nezbytně nutnou. Našim slečnám to ale pramálo vadilo. Suché, učesané a v pyžamech se ocitly v postýlkách a Lucka spustila smyčku pohádek. U našich hostitelů je uspávání mužskou záležitostí. Dcerkám netrvalo dlouho, aby se propadly do říše snů. Taky nebylo divu, zážitků měly za ten den víc než dost a navíc šly spát později. Mára to měl s uspávání trochu složitější, takže večerní zábavu jsme započali jen ve třech.
Se sklenkou dobrého moku (piva Květnice) jsme vzpomínali. Naše podezření, že aktu uspávání podlehl i Mára, se potvrdilo ve chvíli, kdy dorazil mezi nás. Ospalý a lehce pomuchlaný rozhodně nevypadal na to, že se k nám přidá, ale nakonec podlehl a debatoval s námi. Ty tam jsou dny velkých večírků, nepřetržitého paření a ulehání nad ránem. Rodičovství nám tyto hranice výrazně posunulo směrem dolů a v jedenáct jsme se viděli všichni v postelích. Nakonec jsme ještě chvilku vydrželi. S přáním dobré noci jsme se rozešli do pokojů. Zatímco my jsme obývali ložnici, Markéta s Márou se uskromnili v pokoji na matraci. Kromě dobré noci jsme si popřáli (a to hlavně) dlouhý spánek ratolestí.