Neděle 24.8

V den, kdy ještě doznívaly Slapy, jsme podnikli s Mírou malou, soukromou akci a po dlouhých, intenzívních a náročných (samozřejmě vtip) vyjednávacích rozhovorech jsem od něj převzal auto. Vměstnat veškeré informace do pár hodin je téměř nemožné, ale Mírovi se to nakonec povedlo a já odjížděl domů v našem novém Fordíku. Řeknu Vám, že projíždět Prahou s autem o půl metru delším a nějaký ten centimetřík širším je celkem dobrodružství. Ale kolemjdoucí, auto i já jsme to přežili bez sebemenší újmy.

Jakmile dorazila Lucka z práce, probírali jsme se stohy papíru, které je potřeba podat, nechat potvrdit a změnit, aby byl převod dle platných předpisů a neodporoval zákonům této republiky. Předvyplnili jsme jednu z verzí tiskopisu (na internetu je tolik rozdílných verzí, jako je internetových stránek tento dokument poskytující) a připravili se na to, že následující den bude mírně hektický.

Pondělí 25. 8.

Vybaveni vším možným a ještě něčím navíc jsme se odebrali do Vysočanských končin a v časných ranních hodinách si za branou registru vozidel přečetli důkladně otevírací hodiny. Neměli jsme sice velký časový náskok, ale plechová cedulka nás informovala, že si počkáme asi hodinku a kousek. Jediné, co nás uspokojilo, bylo poznání, že nejsem jediní, kdo si neumí správně zjistit informace. Před naším příchodem už u zamčených dveří stepoval jeden muž a další dorazil minutku po nás.

Zmateně jsme se snažili najít nějakou logickou spojitost mezi navzájem na sebe odkazujících dveřích a špikách. Když už Lucka vyšetřila, ve kterém vchodě se začíná, zjistili jsme, že něco postrádáme. Byli jsme ujištěni, že pro přepis vozidla z jednoho majitele na druhého potřebujeme s sebou jednu věc, kterou jsme nechali doma. Vlastně na parkovišti. To vozidlo.

Já jsem se tedy otočil na podpatku (nebo jestli jsem měl nějaký botky bez kramflíku, to už si nepamatuji) a udělal jsem si kolečko domů a zpět. Od mého odjezdu se fronta stojících poněkud rozrostla a začínala připomínat čekání na sociální dávky. Moje milá manželka mezitím nezahálela a od kolem postávajících mužů (už vím, čemu se říká růže mezi trním) vyzjistila informace. Jakmile jsem na šestý pokus zaparkoval kolos mezi ostatní auta, vyzradila mi všechna tajemství s místním cirkusem spojená.

Nejdříve musíme zajet do jedněch dveří, aby mohli páni mechanici zkontrolovat, že jsem někde nevybrousil číslíčko a místo toho nenadrápal jiné. Pak musíme uzavřít pojištění a pak se až konečně můžeme postavit do fronty čekající na novou poznávačku. Řeknu Vám, že vydělávat si takovým tempem, jako to dělali dva maníci v dílně, je ze mě ve čtyřiceti milionář. Za osm stováků se jeden podíval do motoru (kapotu jsem mu musel samozřejmě otevřít já) zasvítil do útrob a prohlásil, že tam špatně vidí. Druhý obešel auto (lampu neměl) a tvářil se nepřítomně. Pak na sebe oba kývli a dali mi štempl na papír, na kterém ještě zasychal toner tiskárny. Cink (anebo jak dělá kasička).

Znovu jsem musel zaparkovat (na počtvrté se to povedlo – zřejmě se lepším). Naše kroky směřovaly, kolem čtyřicetihlavé fronty, do místnosti připomínající kantýnu v ČKD. Za jediným stolem seděla mladá pojišťovačka a s úsměvem nám nabídla své služby. Jelikož jsme měli v plánu uzavřít povinné ručení s domácím agentem (Lucčiným), nehodlali jsme tu sjednat roční smlouvu. Volba tedy jasně padla na společnost nabízející nejkratší pojistnou dobu. Z tiskárny se vyhrnuly stohy papírů, některé s nich jsme podepsali, některé z nich slečna sešila a strčila do šuplíku. Cink.

Ani nebudu odhadovat, o kolik minut jsme nestihli otevření dveří vedoucí na registr. Každopádně postávající stádo už se nahrnulo dovnitř. Lucka jen smutně dodala, že si pojistila krásné stříbrné místo dohodou s pánem před a pánem za. Jak je vidět, jak jde o fronty, neznáme bratra. Ukořistili jsme číslici 36 a posadili se s pohledem upřeným na elektronického oznamovatele. Ten měnil k naší velké radosti hodnoty rychleji, než jsme předpokládali. Když se ukázala na displeji šestatřicítka, vyskočili jsme jako čertíci z krabičky a upalovali k okýnku (no, spíš ke škvíře). Pracovnice se na nás usmála, zkontrolovala nám dokumenty, které jsme přinesli, a oznámila nám, že jsme za domácí úkol vyplnili jiné lejstro, než ona potřebuje. Otvůrkem nám prostrčila obdobný a slovně doplnila instrukce, jak postupovat.

Společnými silami (já písemnými, Lucka slovně) jsme obratně propiskou (kterou jsme s dovolením odcizili paní za okýnkem) po papíře plnili políčka a za chvíli jsme měli hotovo. Možná se mi to jen zdálo, ale kolonky a texty našeho původního a nového prohlášení se jakoby shodovala. Jen my jsme přinesli původně dvě A4 a nám byla dána přeložená Á trojka. Nevadí. Stačilo ještě zaplatit manipulační poplatek (cink) a my obdrželi zbrusu nové, igelitem potažené, státní poznávací značky. Stále bylo ještě dopoledne.

Jako první jsme navštívili katedrálu – kostel, nacházející se hned u kraje města a hlavně u plácku, kam jsme zaparkovali. K našemu velkému údivu se v interiéru mohlo fotit, takže jsme prolezli všechna zákoutí (doslova od střechy po přízemí) a kochali se historii. Narazivší na dvoje zamčené dveře, začali jsme se pídit, kam vedou a za jakých podmínek se otvírají. U pokladny jsme na to přišli a byli vybaveni (trochu stydlivým a velmi mladým) průvodcem. Ten nás nejdříve vzal do kinosálu, kde nám na plátno pustil živé obrázky určené spíše dětem. Animovaný obsah nám však zábavnou formou vyložil historii (řeknu Vám, oni ti husiti se s tím teda nepárali).

Druhé dveře, do kterých jsme byli vpuštěni, byla pokladnice ukrývající zlatý klenot. Sedleckou monstranci. Znovu jsme, díky přítomnosti dějin znalého průvodce, byli poučeni a vyslechli si spousta zajímavostí.

Stačilo přejít jednu křižovatku, zmateně obkroužit hřbitov a ocitli jsme se ve vnitřku kostnice. I když jsem tušil, co zde najdeme, stejně jsem byl ohromen obsahem. Jako si děti staví z Lega, tady byly jediným stavebním materiálem sedleckého mnicha lidské ostatky. Se smíšenými pocity (celé místo na mě působilo tajemně) jsme obdivovali díla umístěná v hřbitovním kostele.

Chmury a šedá nálada zmizela hned, co jsme se objevili na sluncem prozářeném dni. Abychom nemuseli trajdat přes obytnou čtvrť tam a zase zpět, přejeli jsme si blíže centru a vydali se starým městem kolem jezuitských kolejí až k Barborce. Před vchodem jsme (a nejen my) provedli malou fotografickou show, a po vycvakání asi padesáti nehezkých fotek (ano, jsem tak schopný), si celý chrám obešli. Zachytit objekt v hezkém světle moc nešlo, protože jediné místo, které nabízelo možnost vměstnat památku do objektivu celou, bylo proti sluníčku. I vnitřku jsme věnovali dostatečnou pozornost a prošli si jej s (tentokrát již tištěným) průvodcem. Zatímco Lucka předčítala historii, já se snažil fotit.

I když počasí nedávalo znát, že se blíží večer, otevírací hodiny se nenechaly obelhat. Prozkoumali jsme znovu mapku a zjistili, že už není žádné místo, které by bylo otevřeno. Pomalu jsme se tedy vydali zpátky k parkovišti s tím, že se sem ještě podíváme.

Úterý a středa 26. – 27. 8.

Připravili jsme oběd, najedli se, a protože i ve druhé polovině dne pršelo a venku nevládlo nikterak příjemné počasí, věnovali jsme se stejným aktivitám, jako dopoledne. A to ve všech směrech stejně. Já jsem shlédl pár zajímavých filmových počinů, Lucka si pěkně odpočinula.

Ve středu se toho moc nezměnilo. Příprava jídla začínala nabírat zajímavé rozměry, protože páni plynaři se rozhodli činit v našich končinách jakou revizi (ve skutečnosti jí prováděli od pondělka). Ta znemožnila přísun zemního plynu do našeho sporáku, čímž jsme byli odkázáni na mikrovlny. Sem tam nějaký ten film, občas vzájemná komunikace.

Čtvrtek 28. 8. – Neděle 31.8.

Dneska už se opravdu flákat nebudeme. Zaprvé jsme museli vyklidit a připravit balkon na pondělní zasklívací úpravy a za druhé jsme se měli v plánu přesunout do Lucčiného rodného kraje. Vzhledem k cedulkovému nařízení jsme nemohli opustit byt hned ráno. Bylo nám dáno na zřetel, že musíme vyčkat příchodu plynařů, kteří nám zkontrolují přívod plynu. Když jsme se ani hodinu a půl po avízovaném příchodu nedočkali žádné informace, odebrali jsme se shánět novinky mezi dělníky, zkoumající před naším domem odkopané plynové potrubí. Na náš dotaz, který obyvatele příkopu očividně pobavil, jsme dostali odpověď, že dnešní termín padá. Sporáky v domácnostech budou použitelné až následující den a asistence obyvatele bytu k tomu nebude vyžadována.

Hodně udivení jsme se sbalili, nasedli do auta a hurá na západ. Jako odpolední zaměstnání jsme měli (Lucka, Katka a já) dánu úpravu pokoje. Naším cílem bylo umístit velmi rozměrnou (asi tři metry na dva a půl), čtyřdílnou, tulipánovou fototapetu na zeď pokoje. Vzhledem k tomu, že já jsem naprosto netknutý tapetářským uměním, udávala tempo celého týmu Katka.

Jakmile jsme umístili první díl na zeď, tušili jsme, že je něco špatně a práce rozhodně nebude hotova do večeře. Bublin bylo po květech požehnaně, tu a tam se nám podařilo tisk jaksi upatlat a lepidlo drželo hlavně tam, kde nemělo. Na řadu přišel díl číslo dva. Ten dopadl ještě hůře, než první, ale všichni jsme to omluvili tím, že většina plochy bude stejně schována za postelí, tak nač to řešit. Když jsme umisťovali předposlední papír s podobným výsledkem, bylo vidět na Lucce, že je výsledkem hodně zklamaná. Zatímco já jsem ruce od díla raději stáhl (abych to nepokazil víc, než to bylo), Katka se snažila všemožnými pohyby hadru po zlobivém papíru výsledek napravit. Stáli jsme před stěnou vyčerpaní a otrávení. Nepovedlo se to.

Pak, jako blesk z čistého nebe, přišel od jedné z holek nápad, že bychom mohli tapety znovu odlepit a zkusit je aplikovat znovu. Poslední part obrázku jsme tedy sejmuli, napatlali od kraje ke kraji lepidlem a znovu připleskli. Výsledek nás uvedl do stavu strnulosti a vytvořil nám na obličejích nechápavé výrazy. K našemu překvapení byl výsledek o několik set procent lepší, než před tím. To nám vehnalo nové síly k práci a krom jedné části (která držela jako přibitá) jsme předělali všechno. V devět hodin bylo po vesnici slyšet radostně výskání. Nakonec jsme všechno zvládli a přes celou stěnu pokoje se tyčily fialové tulipány.

Když jsme usínali pod obřími stonky, Lucka i já jsme v duchu odříkávali skromnou modlitbu. Doufali jsme, že nás přes noc květy nepřijdou do postele navštívit a ráno je najdeme na stejném místě, jako večer.

Stalo se. Lepidlo, stejně jako čtyři velké papírové plochy, vydržely až do pátku. Hned po snídani (no hned samozřejmě ne) jsme vyrazili do Berounského bobřího obchůdku a pořídili tam pár drobností ke kompletaci pokoje. Po návratu se šla Lucka věnovat kadeřnickým záležitostem, já sem vylepšoval už tak dokonalý pokojík.

Vzhledem k tomu, že jsem tvor veskrze šikovný, zabralo mi začištění tapety a nalepení okrasné pásky kolem lina a zdi pár hodin. Zbývající dobu dne vyplnil úklid a další várka nicnedělání.

Třicátého dopoledne se Lucce vdávala kamarádka. Zatímco ona se pohybovala ve vystrojené společnosti, já jsem zaujal posez v obývacím pokoji s pohledem na bednu a věnoval se sledování pořadů. Po obědě jsme zavítali za prarodiči, abychom popřáli hodně zdraví a štěstí dědovi k svátku. Já, protože jsem objektem sledování, o kterém se podávají podrobné informace, jsem dostal na návštěvě vyčiněno, že mojí rukou toho z nabídnutých mís pramálo mizí. Jinak řečeno, že si nikdy nic nevezmu a pak loudím o jídlo. I když se celé nedopatření vysvětlilo, musel jsem před svědky sníst největší díl pohoštění a pro jistotu si ještě přidat.

Po návratu se Lucčina mamka pustila do pečení koláčů a míra mé nasycenosti byla prozrazena jedinou věcí. Nebyl jsem schopen pozřít ani malý kousek. Ale trávicí organismus mého těla je v naprostém pořádku a tak po pár hodinách bylo zase kam skládat potravu.

Vzhledem k tomu, že dodržet přesný termín našeho pátého výročí by znamenal noční návrat do Prahy, anebo velmi brzké vstávání, posunuli jsme tradiční večeři o den kupředu, z neděle na sobotu. Místo našeho prvního soukromého setkání (prostě rande) se vůbec nezměnilo. Kupodivu nás u stolu uvítala i stejná číšnice, jako před půl dekádou. Jediný rozdíl, kterého jsme si všimli, byl ve výzdobě stěn. Ze zdi byl odstraněn pokus o moderní umění v podobě mazanice připomínající odhalené ženské tělo a hřebík nyní obývala rozkvetlá krajinka. Večeře byla dobrá a rychlá. Ono taky co by člověk po pěti letech chtěl, co? :D

Nadešel poslední den západočeské dovolené. Sbalit, rozloučit a domů.

Do bytu nám napochodovali dva montérkáři a pustili se do práce. Kufry, počtem rovnajícímu se výbavě pětičlenné rodiny na čtrnáctidenní dovolenou, umístili na balkon a započali s montáží. Nadávky slyšet nebyly, ale v pravidelných intervalech deseti minut se otevřely dveře, z nich vykoukla hlava a oznámila nám, že jde všechno hladce, bez komplikací, ale musí trochu upravit tohle a pak tamto.

Nakonec se podařilo a my byli seznámeni se základními pravidly zasklení. Pán nám vysvětlil, co hlavně nesmíme dělat, a já dostal pocit, že místo ochrany balkonu jsme si nechali nainstalovat na zábradlí porcelán z dynastie Ming, co se křehkosti týče. Jako bonus jsme dostali profesionální stěrku na okna, kterou jsme při prvním použití vyměnili za třicetikorunový výrobek z Obi, protože plnil svou funkci lépe.

Krom radosti z producírování mimo byt, aniž bychom byli vystaveni větrným podmínkám, jsme si konečně již mohli ohřát na plynu oběd. Už ani nevím, z čeho jsme měli větší radost. I když na tom nezáleží, mohu konstatovat, že obě věci nás učinily spokojenějšími. Po obědě Lucka klasicky usnula.