Úterý a středa 26. – 27. 8.
Připravili jsme oběd, najedli se, a protože i ve druhé polovině dne pršelo a venku nevládlo nikterak příjemné počasí, věnovali jsme se stejným aktivitám, jako dopoledne. A to ve všech směrech stejně. Já jsem shlédl pár zajímavých filmových počinů, Lucka si pěkně odpočinula.
Ve středu se toho moc nezměnilo. Příprava jídla začínala nabírat zajímavé rozměry, protože páni plynaři se rozhodli činit v našich končinách jakou revizi (ve skutečnosti jí prováděli od pondělka). Ta znemožnila přísun zemního plynu do našeho sporáku, čímž jsme byli odkázáni na mikrovlny. Sem tam nějaký ten film, občas vzájemná komunikace.
Čtvrtek 28. 8. – Neděle 31.8.
Dneska už se opravdu flákat nebudeme. Zaprvé jsme museli vyklidit a připravit balkon na pondělní zasklívací úpravy a za druhé jsme se měli v plánu přesunout do Lucčiného rodného kraje. Vzhledem k cedulkovému nařízení jsme nemohli opustit byt hned ráno. Bylo nám dáno na zřetel, že musíme vyčkat příchodu plynařů, kteří nám zkontrolují přívod plynu. Když jsme se ani hodinu a půl po avízovaném příchodu nedočkali žádné informace, odebrali jsme se shánět novinky mezi dělníky, zkoumající před naším domem odkopané plynové potrubí. Na náš dotaz, který obyvatele příkopu očividně pobavil, jsme dostali odpověď, že dnešní termín padá. Sporáky v domácnostech budou použitelné až následující den a asistence obyvatele bytu k tomu nebude vyžadována.
Hodně udivení jsme se sbalili, nasedli do auta a hurá na západ. Jako odpolední zaměstnání jsme měli (Lucka, Katka a já) dánu úpravu pokoje. Naším cílem bylo umístit velmi rozměrnou (asi tři metry na dva a půl), čtyřdílnou, tulipánovou fototapetu na zeď pokoje. Vzhledem k tomu, že já jsem naprosto netknutý tapetářským uměním, udávala tempo celého týmu Katka.
Jakmile jsme umístili první díl na zeď, tušili jsme, že je něco špatně a práce rozhodně nebude hotova do večeře. Bublin bylo po květech požehnaně, tu a tam se nám podařilo tisk jaksi upatlat a lepidlo drželo hlavně tam, kde nemělo. Na řadu přišel díl číslo dva. Ten dopadl ještě hůře, než první, ale všichni jsme to omluvili tím, že většina plochy bude stejně schována za postelí, tak nač to řešit. Když jsme umisťovali předposlední papír s podobným výsledkem, bylo vidět na Lucce, že je výsledkem hodně zklamaná. Zatímco já jsem ruce od díla raději stáhl (abych to nepokazil víc, než to bylo), Katka se snažila všemožnými pohyby hadru po zlobivém papíru výsledek napravit. Stáli jsme před stěnou vyčerpaní a otrávení. Nepovedlo se to.
Pak, jako blesk z čistého nebe, přišel od jedné z holek nápad, že bychom mohli tapety znovu odlepit a zkusit je aplikovat znovu. Poslední part obrázku jsme tedy sejmuli, napatlali od kraje ke kraji lepidlem a znovu připleskli. Výsledek nás uvedl do stavu strnulosti a vytvořil nám na obličejích nechápavé výrazy. K našemu překvapení byl výsledek o několik set procent lepší, než před tím. To nám vehnalo nové síly k práci a krom jedné části (která držela jako přibitá) jsme předělali všechno. V devět hodin bylo po vesnici slyšet radostně výskání. Nakonec jsme všechno zvládli a přes celou stěnu pokoje se tyčily fialové tulipány.
Když jsme usínali pod obřími stonky, Lucka i já jsme v duchu odříkávali skromnou modlitbu. Doufali jsme, že nás přes noc květy nepřijdou do postele navštívit a ráno je najdeme na stejném místě, jako večer.
Stalo se. Lepidlo, stejně jako čtyři velké papírové plochy, vydržely až do pátku. Hned po snídani (no hned samozřejmě ne) jsme vyrazili do Berounského bobřího obchůdku a pořídili tam pár drobností ke kompletaci pokoje. Po návratu se šla Lucka věnovat kadeřnickým záležitostem, já sem vylepšoval už tak dokonalý pokojík.
Vzhledem k tomu, že jsem tvor veskrze šikovný, zabralo mi začištění tapety a nalepení okrasné pásky kolem lina a zdi pár hodin. Zbývající dobu dne vyplnil úklid a další várka nicnedělání.
Třicátého dopoledne se Lucce vdávala kamarádka. Zatímco ona se pohybovala ve vystrojené společnosti, já jsem zaujal posez v obývacím pokoji s pohledem na bednu a věnoval se sledování pořadů. Po obědě jsme zavítali za prarodiči, abychom popřáli hodně zdraví a štěstí dědovi k svátku. Já, protože jsem objektem sledování, o kterém se podávají podrobné informace, jsem dostal na návštěvě vyčiněno, že mojí rukou toho z nabídnutých mís pramálo mizí. Jinak řečeno, že si nikdy nic nevezmu a pak loudím o jídlo. I když se celé nedopatření vysvětlilo, musel jsem před svědky sníst největší díl pohoštění a pro jistotu si ještě přidat.
Po návratu se Lucčina mamka pustila do pečení koláčů a míra mé nasycenosti byla prozrazena jedinou věcí. Nebyl jsem schopen pozřít ani malý kousek. Ale trávicí organismus mého těla je v naprostém pořádku a tak po pár hodinách bylo zase kam skládat potravu.
Vzhledem k tomu, že dodržet přesný termín našeho pátého výročí by znamenal noční návrat do Prahy, anebo velmi brzké vstávání, posunuli jsme tradiční večeři o den kupředu, z neděle na sobotu. Místo našeho prvního soukromého setkání (prostě rande) se vůbec nezměnilo. Kupodivu nás u stolu uvítala i stejná číšnice, jako před půl dekádou. Jediný rozdíl, kterého jsme si všimli, byl ve výzdobě stěn. Ze zdi byl odstraněn pokus o moderní umění v podobě mazanice připomínající odhalené ženské tělo a hřebík nyní obývala rozkvetlá krajinka. Večeře byla dobrá a rychlá. Ono taky co by člověk po pěti letech chtěl, co? :D
Nadešel poslední den západočeské dovolené. Sbalit, rozloučit a domů.
