Jako první jsme navštívili katedrálu – kostel, nacházející se hned u kraje města a hlavně u plácku, kam jsme zaparkovali. K našemu velkému údivu se v interiéru mohlo fotit, takže jsme prolezli všechna zákoutí (doslova od střechy po přízemí) a kochali se historii. Narazivší na dvoje zamčené dveře, začali jsme se pídit, kam vedou a za jakých podmínek se otvírají. U pokladny jsme na to přišli a byli vybaveni (trochu stydlivým a velmi mladým) průvodcem. Ten nás nejdříve vzal do kinosálu, kde nám na plátno pustil živé obrázky určené spíše dětem. Animovaný obsah nám však zábavnou formou vyložil historii (řeknu Vám, oni ti husiti se s tím teda nepárali).

Druhé dveře, do kterých jsme byli vpuštěni, byla pokladnice ukrývající zlatý klenot. Sedleckou monstranci. Znovu jsme, díky přítomnosti dějin znalého průvodce, byli poučeni a vyslechli si spousta zajímavostí.

Stačilo přejít jednu křižovatku, zmateně obkroužit hřbitov a ocitli jsme se ve vnitřku kostnice. I když jsem tušil, co zde najdeme, stejně jsem byl ohromen obsahem. Jako si děti staví z Lega, tady byly jediným stavebním materiálem sedleckého mnicha lidské ostatky. Se smíšenými pocity (celé místo na mě působilo tajemně) jsme obdivovali díla umístěná v hřbitovním kostele.

Chmury a šedá nálada zmizela hned, co jsme se objevili na sluncem prozářeném dni. Abychom nemuseli trajdat přes obytnou čtvrť tam a zase zpět, přejeli jsme si blíže centru a vydali se starým městem kolem jezuitských kolejí až k Barborce. Před vchodem jsme (a nejen my) provedli malou fotografickou show, a po vycvakání asi padesáti nehezkých fotek (ano, jsem tak schopný), si celý chrám obešli. Zachytit objekt v hezkém světle moc nešlo, protože jediné místo, které nabízelo možnost vměstnat památku do objektivu celou, bylo proti sluníčku. I vnitřku jsme věnovali dostatečnou pozornost a prošli si jej s (tentokrát již tištěným) průvodcem. Zatímco Lucka předčítala historii, já se snažil fotit.

I když počasí nedávalo znát, že se blíží večer, otevírací hodiny se nenechaly obelhat. Prozkoumali jsme znovu mapku a zjistili, že už není žádné místo, které by bylo otevřeno. Pomalu jsme se tedy vydali zpátky k parkovišti s tím, že se sem ještě podíváme.