S dostatečnou rezervou (nutný čas odchodu jsem měl Luckou poznamenaný na lístečku) jsem opustil domov a pochodoval na autobusovou zastávku. První přijíždějící spoj jsem využil a pod zkoumavými zraky spolucestujících jsem se nechal dovézt na Smíchovské nádraží. Abych doplnil hladinu kofeinu v krvi, přemlouval jsem automat na kávu, aby mi vydal horký nápoj. Bohužel i přes to, že můj účet obsahuje finanční rezervu minimálně na dvě kávy, karta bylo opakovaně odmítnuta. Truchlení nad tak strašným osudem jsem ukončil po pár minutách. Za okny nádražní haly jsem totiž spatřil Martina, který si to vykračoval po chodníku. Vybafl jsem na něj ze dveří a vytvořili tak skupinku. K té se po chvilce přidali ještě Jitka, Lucka, Michal a Míra. Velitel a náčelník sněmu Radek se neukázal. Dospěli jsme tedy k závěru, že čeká u zastávky autobusu a vydali jsme se tam. A nemýlili jsme se. Mezi stojícími čekajícími se modral jediný baret, patřící právě Radkovi. Frontu na odvoz jsme svým připojením zdvojnásobili. Autobus se dostavil a první cestující začali mizet v jeho útrobách. Řidič odbavoval své ovečky celkem rychle a jedinou nevýhodou byla nepřítomnost Petra "Stříbohřebého". K předním dveřím jsme postupovali co nejpomaleji a dávali dohromady taktický plán, jak zabránit odjezdu, pokud na palubě nebude Petr. Nejelegantnějším řešením se ukázalo obětování člena vlastních řad (mě) a jeho dobrovolné umístění před kola dopravního prostředku. Naštěstí k tomu nedošlo, protože chybějící gibbon dorazil právě včas.

Zabrali jsme zadní sedadla (díky tomu, že se dvě mladé slečny raději posunuly o řadu kupředu) a vyčkávali odjezd. K tomu došlo asi o deset minut později, než tomu mělo být, ale tato časová ztráta pro nás nebyla klíčová a tak nebyl řidič perzekvován. Během jízdy na Dobříš jsem z Radka tahal podrobnosti o uplynulém cvičení, Vánočních svátcích a dalších událostech z doby po kterou jsme se neviděli. Martin s Petrem probírali světovou historii a za námi se ozýval smích. Čtyřicet minut jízdy uteklo velmi rychle a my se ocitli u průmyslové zóny Dobříše. Již dvakrát absolvovaná trasa si nežádala dlouhého zorientování se. Podél skladových budov jsme se protáhli až na modrou pěší stezku a nechali se vést jejími značkami. Po sněhu, chladu a dalších náznacích zimní výpravy nebylo ani památky. Místo toho se naše obuv setkávala dost často s kluzkým, řídkým a hlubokým blátem. Kromě děsivé představy, že si tímto tekutým materiálem potřísníme i jinou část oblečení, v nás Petr vzbudil ještě druhou, horší. Vzpomněl totiž na bývalého člena stojedenáctky a rozvinul v našich představách jeho násilné choutky. V obci Chuzavá, přes níž jsme procházeli se událo několik věcí. Pozdravili jsme se s oslíkem a beranem, kterého jsme znali z minulého roku, Michal si vybral z "knihobudky" naučnou literaturu a jeden z domů vesnice, kterou svou prapodivnou architekturou rozhodně nezapadal, prohlásil Petr za sídlo a doupě tyranie pana desátníka. Naštěstí obec není tak dlouhá, aby se tam mohlo odehrát ještě něco dalšího a my znovu zapadli pod ochranu přírody.

Zprvu jsem se bál, že pravidelná zastávka v Mníšku se konat tentokrát nebude, protože předvoj svou zvolenou trasou náměstí minul. Naštěstí se tak ale nestalo, čelo průvodu zatočilo a nákup se konal. Navíc jsem tak měl možnost vyfotit si zámek z jiné strany, než obvykle. Pořizování svačiny (oběda) nepřinesl nic neobvyklého. Ale po přesunu ke kostelu svatého Václava (k lavičkám), na nás čekalo představení vskutku divadelní. U místního občana, vybaveného litrovou lahví kořalky v igelitce, přičemž dobrá polovina byla již v něm, se probudila touha nás vyzpovídat. Zatímco dolní končetiny svou práci nevypověděly a muž celkem obstojně držel balanc, s výslovností to bylo daleko horší. Jedna z jeho prvních otázek, které vyblekotal, měla za cíl zjistit k jaké armádě patříme. Když mu Míra ukázal bílo-červeno-modrou vlajku na rameni, stal se za prvé jeho oblíbencem a vzbudil v mumlajícím další zvědavost. Protože jsem si sednul opodál a věnoval se svému rohlíku, to skupinového rozhovoru jsem zatažen nebyl, zcela potlačit výskyt komické postavičky jsem však nedokázal. Jediným důvodem, proč jsme zatím setrvávali na svých pozicích bylo čekání na Petra, který z obchodu stále ještě nevyšel. Jakmile dorazil k nám, sbalili jsme se a za vydatného rozloučení (ze strany místního) jsme pokračovali v cestě.

Čekala nás sice poslední, ale zato nejnáročnější fáze poutě. Ve chvíli, kdy jsme opustili náměstí a protáhli se kolem zámku jsme znovu stanuli na naučné stezce, která po několika stech metrech vstupovala do přírodního parku Hřebeny. A na úvod si pro nás flora připravila fyzicky náročný výstup na hřeben. Během stoupání se komunikace velmi omezila a já jsem slyšel jen kombinaci vlastního funění a tepání krve v uších. Jediný, kdo pochodoval do výšin stejnou rychlostí jako na rovině byl Michal "opičák". Navíc nás trápil pořizováním obrazového záznamu. Až u kaple svaté Magdalény, kterou tam podle mě někdo postavil pro odpadlé a umřivší jsem začal zase vnímat okolí. Vodopád hrnoucí se z mých zad jsem tolik nevnímal.

Na vršku bylo k vidění spousta lidí. Evidentně jsme nebyli jediní, koho napadlo využít hezký lednový den k procházce. Křížovou cestou, barokní stavbou ani klášterem jsme se nezaobírali. Co ale zastavilo naše kroky byl otevřený stánek s občerstvením a Radkův návrh dát si jedno na cestu. Ten se setkal s úspěchem. Postavili jsme se tedy do fronty, do rukou obdrželi Kozlíky (byli jsme Radkem pozváni) a vychutnávat jsme ho šli k volným lavičkám. Faktem je, že tento netradiční krok byl příjemný. Navíc k plánovanému setkání s Ondrou a Kačkou (kteří se měli dostavit až na místo) zbývalo ještě spousta času. Vychutnali jsme pivko, dali odpočinout nohám a načerpali nových sil.

Nic hrozného nás už nečekalo, navíc se udělalo opravdu hezké počasí, nebe zmodralo a sluníčko začalo hřát. Ani ne za hodinu byly mezi stromy vidět obrysy skal. Dorazili jsme na místo. Že jsme objevili venkovní ohniště obsazené nás tolik nepřekvapilo, jako to, že u ohniště pod skalou bylo narváno. I přes to, že tam předchozí den dal Michal s Jíťou prosebnou ceduli. Společnost slíbila, že si jen dopeče buřty a tábořiště opustí. Abychom si čekání zpříjemnili, pustili jsme se s Radkem a Michalem na obhlídku skal a vystoupali na samotný vrchol. Díky tomu se mi vyskytl nádherný výhled po kraji. Chvilku jsem si kamzíkoval po skalách a pak následoval kluky a odebral se k ohništi.

Sněm byl započat i bez posvátného zapálení ohně (to nám zařídili předchozí sedící), ale na svátečnosti a důstojnosti to neubralo. Někteří kolem ohniště zasedli, někteří zůstali stát. Do ruda rozžhavené uhlíky dodávaly dostatek tepla, abych odložil několik vrstev (u trička jsem se zastavil). A po chvilce následoval ostatní, vybalil klobásu, napíchl jí na klacek, otevřel si plechovku pivka a dal se do opékání. Probíraných témat bylo nespočet. Samozřejmě se většina z nich točilo kolem armády. V některých případech se jednalo o novinky (například mě velmi zaujalo Lukášovo zdravotnické okénko) a někdy se vzpomínalo a vyprávěly se historky. Čas utíkal, začalo se šeřit a k nám se konečně přidal i poslední chybějící člen. Vlastně dva členové. Dan a jeho psí slečna Gracie.

Když se viditelnost začala opravdu povážlivě vytrácet, rozloučila se Kačka s Ondrou. Chvilku po nich se domů odebral Lukáš a Dan (s Grácií). Pod skalním útesem tedy zbyla Jitka s Luckou, Míra s Michalem, pak Petr, Martin, Radek a já. Šero přešlo do tmy, ručičky hodin ukazovaly devátou a i my jsme se sbalili a vydali se do Řevnice na vlak. Cesta, nijak nekomplikovaná zraněnými, ubíhala rychle a s botama sice trochu zaprasenými jsme se ocitli na peróně. Chladno nebylo, ale já se rozhodl trávit několik minut v čekárně. Automat na kávu, který malé místnosti dominoval, ve mě vzbudil velkou chuť. Pokusil jsem se zaplatit horký nápoj aplikací, ale ani na třetí pokus jsem nebyl úspěšný. Že za neúspěch nemůže aplikace, ale ruce mi po chvilce dokázal jak Radek, tak i Michal, kteří si stejným způsobem opatřili kávu bez jediného zádrhelu. Na pomoc jsem si přizval kartu a kelímek také obdržel.

Pak už jen půlhodinová cesta do Prahy s velmi překvapeným štíplístkem. Překvapivě během kolíbavé jízdy do spánku neupadl nikdo. Na hlaváku jsme se rozešli do všech stran nádraží. Třetí úspěšný sněm gibbonů skončil.