O pololetních prázdninách (v pátek) se na naše malé studentky přijela podívat babí. Na vlastní oči se chtěla přesvědčit o tom, že na školním lejstru není ani jedna labuť, půlsněhulák, rozbitá židle, anebo sardel. Na návštěvu jela také, aby obhlédla domácí hřiště vnuček, po dlouhé době navštívila matku Prahu (tuto aktivitu doslova miluje) a zachránila zeťáka od vaření oběda. Dopoledne jsme tedy přivítali u nás babí s milým úsměvem na tváři a kastrůlkem v ruce. Holkám to pochopitelně udělalo moc velkou radost a aby babičce ukázaly všechno, co jim nadělil Ježíšek, vytvořily v pokojíku čurbes větší než normálně. Navíc mohli s přípravou oběda pomáhat a i v kuchyni vytahaly ne moc často používané nádobí. Zanedlouho dorazila domů i Lucka, naobědvali jsme se a jakmile si odpoledne ukouslo pár hodin, vypravily se holky vyprovodit babí na autobus. Doma jsem osiřel na delší dobu, neboť holky jely pořídit nákup a hlavně opotřebené bačkory.
V sobotu odpoledne nás čekalo "Betlémské" setkání u Markéty a Kubíka, kam dorazili i Venca s Laurou a jejich Bertíkem a Jindra. Chvilku jsem se bál, že naše holky si nebudou s klukama (kvůli věkovému rozdílu i odlišným zálibám) rozumět, ale nehorázně jsem se mýlil. Dcerky se prvních pár minut držely u nás a ostýchavě sbírali z misek a talířů dobroty. Ovšem za půl hodiny jsme o nich už nevěděli. No, to kecám, protože huronský křik linoucí se od schodů přeslechnout nešel a my rodičové (kdokoliv z nich) jsme rozjetou partu uklidňovali. Honěná se posléze změnila v Hunger games. O přechodu jsme se dozvěděli od se slzami v očích přicupitající Terezce, která si stěžovala na dobře mířený projektil Nerfky. Proběhlo krátké kárání, cosi jako umravňování a pak nastalo veliké ticho. Absence křiku, breku, dupotu a vřískotu v nás budila podezření. Naštěstí Kubík odhalil, že všechny děti jsou v naprostém pořádku, jsou naskládání kolem televize napojené na herní konzoly. Když jsem se zeptal, co hrají, Kubík s ledovým klidem pronesl, že GTAčko. Zasmál jsem se, znovu se zeptal a dostal tutéž odpověď. Nenašel jsem však tu odvahu (byla to lenost), abych holky od interaktivního sledování odehnal. Za domácí úkol jsem si určil vysvětlit našemu potomstvu, že není zcela běžné vystřílet půl ulice kvůli odřenému laku na přední kapotě.
Sešlost přecházela od vyprávění rodinných událostí, přes pracovní zážitky až k budoucím plánům. Ať jsme rokovali o čemkoliv, na stole (a že ten stůl byl obrovský) bylo stále dostatek jídla a pití. I když Venca tvrdil, že to není z důvodu vyprazdňující se basy, rozhodli se s Laurou netrávit noc pod stejnou střechou jako my, ale nechali se odvézt k domovu. Stejné rozhodnutí potvrdil i Jindra. Rozloučili jsme se tedy a na nocleh zůstala jen naše rodina. Kryštof s Filipem ukázaly holkám krapet milosrdnější hru (alespoň podle názvu) - berušky a ta jim vydržela až do večerky. Ta pochopitelně nepřišla v klasický čas, ale nakonec přišla. Zatímco jídla neubylo, počet dospělých se snížil. Dál jsme pokračovali ve vyprávění, plánování a hodnocení. Nakonec odešly holky a my jsme je s Kubíkem po chvilce následovali. V náladě, přežrán, ale naprosto spokojen a nadšen.
Ať byla večerka kdykoliv, budíček mají holky vesměs stejný. Kolem půl sedmé bylo mrskání na matracích velmi intenzivní a bylo jasné, že jakékoliv pokusy o držení cácorek v klidu jsou marné. Odebrali jsme se tedy do obýváku a čekali na domácí. Ti přišli zanedlouho. A milosrdně tvrdili, že jsme je nevzbudili :). Společně jsme ještě posnídali, doprobrali to, co jsme si nestihli povědět večer a odjeli domů. Terezka cestou domů spustila, že se jí hra s autíčky, kterou minulý večer sledovaly, nelíbila. Byla divná, protože je špatné nabourávat do lidí. S maminkou jsme na sebe uspokojivě mrkly, že máme chytré a vnímavé děti. Julinka to nekomentovala, jen se potutelně smála. Co to znamená nevím, ale zatím si klíčky od auta půjčit nechtěla. Doma jsme kompletně setrvali jen krátce. Lucka pobalila holky, sebe a odjeli na západ. Já jsem na zbytek víkendu osiřel, manželka se mi totiž vrátila až v pondělí.
To už byla chystána další akce. Odpoledne jsme se v našem Lopatovém složení pustili do záchrany galaxie a prchali s odcizenými plány Hvězdy Smrti do bezpečí. I když jsme fyzicky byli ve Vršovicích, naše mysl se dostala tisíce světelných let jinam. Pochopitelně detaily prozrazovat nebudu, ale Mildu a mě interiér, rekvizity a start vesmírného korábu nadchl. Všichni jsme pak nadšeně přivítali Ártůa (R2D2). Výsledným časem jsme byli uspokojeni, vlastně nás dost překvapily dveře vedoucí zpět do areálu. Jsme prostě už moc dobří.
Poslední věty tohoto článku musím věnovat poděkování našim drahým kamarádům za krásný páteční večer a následující sobotní ráno. Pro mě to bylo povedené zcela nad všechna má očekávání a budu moc rád, když se v téhle sestavě zase brzo sejdeme. Nebojte Markéto a Kubíku, myslím kdekoliv. Mějte se všichni krásně.
A co se Lopat týče, s Vámi kdykoliv kamkoliv na cokoliv :)