Hned potom jsme se s holkama oblékli, vybavili se prskavkami (coby komunikačním zařízením) a šli volat Ježíška. Každá z princezen obdržela prskající svářecí tyčku a ony se s hlavičkami vytočenými vzhůru dovolávali pozornosti přízraku. Já jsem kromě připalování malých prskavek podpaloval ještě extra dlouhé a zapichoval je kolem nás jako signální světla. Přehlédnout a hlavně přeslechnout nás podle mého nešlo. Že nebylo naše snažení liché jsme zjistili krátce po návratu, když jsme se všichni přesunuli do holek pokoje, vykukovali z oken, pod taktovkou dědy zpívali koledy a po chvilce zaslechli zazvonění. Tedy, zaslechli až na druhý pokus, protože první se jaksi minul pozornosti. Každému je jasné, co následovalo. Opatrné nakukování za zavřené dveře, rozsvícený stromek nad kopou dárků, nadšené vískání a bleskový přesun ke krabicím. Přehrabování, hledání a čtení jmenovek, zběsilé trhání papíru a zkoumání obsahu. Ježíšek nezapomněl na nikoho z nás. Ani tady, ani u Lucčiny mamky a dalších příbuzných. Pod každým ze čtyř stromečků jsme každý něco našli. Navíc jsem vždycky dostal možnost (a někdy k tomu byl i vyzván) dosytosti se najíst a ochutnat domácí dobroty.
Domácí hřiště jsme znovu obsadili na Štěpána. Pochopitelně se spoustou dárků a jídla. Právě v tu chvíli započalo to pravé a nefalšované vánoční válení. Mlsali jsme cukroví, hráli jsme společně, či každá zvlášť (i já dostal něco na hraní) a pokud Lucka našla v televizním programu titul, který jsme alespoň dvacet čtyři hodin neviděli, shlédli jsme ho. K tomu nám svítila vánoční světýlka a voněl stromeček. Na kašlání jsme si zvykly do té míry, že jsme ho ani nebrali v potaz.
V úterý, dvacátého sedmého jsem se po celodenním lítání po úřadech (úspěšném) sešel se Zdendou a Mírou u pivka. Nechuť a nachlazení mě netrápily, zlatavý mok přišel k chuti a navíc vidět kluky ještě tento rok jsem považoval za nutnost. Vzali jsme za to pořádně, jen co je pravda. A když se k našemu stolu dostavil ještě Kájik, jakožto čtvrtý pomocník v boji, slyšet jsme byli na celou hospodu. Jen díky brzkým zavíracím hodinám byla naše jízda ukončena včas. Svého bujarého veselí jsem začal litovat hned následující den ráno. Bolela mě totiž pěkně hlava a žaludek se hlásil o pozornost. S krizí jsem se popral opakovaným poleháváním a trojnásobným odhozem. Úplně mě dokázaly vykurýrovat až odpolední manželčiny výborné španělské ptáčci (rozlítané). Během léčení kvalitní opičky se mi rozezněl mobil s neznámým číslem. Na druhé straně se ohlásila recepční z Transfúzní stanice s prosbou, jestli bych byl ochotný (a schopný) do konce roku poskytnou své čtyři decky. Samozřejmě jsem souhlasil a doufal, že pozítří se alkohol z mého těla nadobro vytratí.
Mezi nekontrolovanou konzumací sladkého a následně slaného v kombinaci s válením se přišel alespoň jeden kulturní zážitek. 29. prosince k nám nejdříve dorazila na návštěvu Iva s Jirkou a po obědě Lukáš s klukama. A protože bylo hezky a naprosto nezimní počasí (13° prostě neodpovídá prosinci), podnikli jsme výlet na vysmraděnou. Najít cíl nám chvilku zabralo. Místo muselo splňovat několik podmínek. Muselo se nacházet maximálně hodinu od Prahy a ještě k tomu na sever. Nesmí to být vnitřní atrakce. Procházka by měla trvat zhruba dvě hodiny a cesta nebude asfaltová silnice první třídy (kvůli autům), ale ani lesní pešinka (kvůli bahnu). Z náročného a zdlouhavého pátrání nakonec vyšel jako vítěz zámek Loučeň a jeho labyrinty. Že ho Terezka se školou navštívila asi před týdnem jsme nebrali v potaz (přehlasovali jsme jí). Klukům se to líbilo a tak jsme vyrazili. David se chopil mapy areálu a neomylně nás provedl všemi atrakcemi. My obyčejní jsme se pohybovali po cestách, Domča to dost často bral vzduchem. Zatímco děti nadšeně pochodovaly v kruzích, proplétaly se lany a hledaly písmena, my s Luckou a Lukášem jsme si povídali o právě ukončených svátcích.
Na Karlák jsem cestoval s obavami, jestli se na krevních testech neobjeví nedávno překonaný kašel, rýma a další nehezké zážitky. A taky jsem počítal s tím, že bude v čekárně narváno, protože je pátek. První dávka obav se rozplynula jakmile jsem otevřel dveře. Na židlích posedávalo asi šest lidí a já posléze zjistil, že kromě jednoho jdou všichni darovat krevní destičky. A to znamená do jiných dveří. Vyplnil jsem dotazník, chvilku na to mi byl odebrán vzorek a po pár minutách si mě zavolala paní doktorka. Jako žáček přistižený při opisování jsem si sedl vedle stolu a čekal. Žena v bílém plášti soustředěně sledovala barevné čáry na monitoru a pak radostně prohlásila, že výsledky jsou výborné. Stejně v pořádku byl i tlak, který mi následně změřila. Odpočinkový režim a spousta času tráveného s rodinou má evidentně daleko silnější vliv na krevní obraz než dlouhodobé setrvání mezi nemocnými. Po necelé hodině jsem s dvěma dírami v rukou a orazítkovaným papírem opouštěl nemocnici.
Zatímco se nám Terezka ze spárů bacilů pomalu vymanila, na Julince začalo být vidět, že není ve své kůži. Začali jsme trochu pochybovat o tom, že dvoufázový silvestrovský plán nebude ohrožen. V plánu jsme měli dopolední procházku s Janou, Mildou a samozřejmě Vanilkou, odpoledne jsme pak chtěli trávit ve společnosti Zdendy. Nabídl nám totiž zaručeně zábavnou dětskou párty. Flintu do žita jsme neházeli, nic nebylo rozhodnuto a já byl stále přesvědčen, že si poslední den roku patřičně užijeme. Bohužel, neměli jsme to štěstí a v pátek 30tého jsme oběma skupinám psali omluvné zprávy. Julince narostla teplota a obávali jsme se, že by naplánované akce její stav zhoršily. A i když by to Julí zřejmě uvítala, nechtěli jsme aby nový rok začala absencí ve škole.
Silvestra jsme tedy oslavili jen v rodinném kruhu, ale i tak jsme si ho užili. Lucka vykouzlila pomazánku a chlebíčky, do misek jsme nasypali cokoliv nezdravého a do pohárků rozlily džusík. Čekání na první rachejtle jsme si krátili hraním her, luštěním záhad (co dostaly holky od Ježíška) a pochopitelně koukáním na pohádky. Za okny se setmělo, na obloze se objevily první barevné rachejtle a o pozornost se hlásily i dělobuchy. Protože od Ládi přišlo pozvání k odpalování, nemusely se holky jen dívat. Toho se nakonec zúčastnila jen maminka s Julinkou. My s Terezkou jsme zůstali doma a s nosy přilepenými na okně jsme ohňostroj pozorovali. Asi se zdá naprosto marné posílat děti do postelí v devět, když venku řádí bengál, ale není tomu tak. Spánkový deficit z minulých dní udělal své a po chvilce byly obě dcerky v říši snů. My s Luckou jsme počkali na půlnoc, symbolicky si připili a z nového roku ukousli další dvě hodiny poslechem koncertu. První leden utekl rychleji než ostatní dny. Zřejmě to bylo tím, že jsme s Luckou bědovali nad tím že jdeme další den do práce.
A tak dovolená skončila. A i když se neodehrála přesně tak, jak jsem si naplánoval, rozhodně se povedla a užili jsme si jí. Děkuji holkám, že mi těch 20 dní tak zkrášlily, rodině za milou společnost, všem Ježíškům za krásné dárky a kamarádům a přátelům, že jsme byli v kontaktu. Všem přeji, aby tenhle rok byl alespoň tak radostný jako ten minulý, buďte zdraví a šťastní. I když na další Vánoce budu čekat 360 dní, už se na ně těším. A nemám jedinou obavu z toho, že by se něco pokazilo. Budeme mít přeci nového pana prezidenta (anebo prezidentku).
Vítejte ve 2023!
