I když jsem počítal s tím, že v první pracovní den nového týdne by nemusela být čekárna natřískaná, mýlil jsem se. První omyl přišel ještě než jsem uchopil kliku. Do sedmé hodiny ranní zbývalo pár minut a já jsem nechtěl být neuctivý a dát najevo svou nedočkavost. Takže jsem postával bez pokusu o otevření a čekal. Za mně se do fronty postavil další nedočkavec na pouštění žilou. A pak se odněkud došoural chlápek s dvěma pytlíky rohlíků, vzal za kliku, otevřel a odhalil čekárnu plnou lidí. Ani jsem se neotáčel a přece tušil, že si vypadám v očích dalšího jako blbec.
Odstrojil jsem se a odšoural se k pultíku recepce. Naproti své legitimaci obdržel desky s dotazníkem. Za ta léta dobrovolného dárcovství jsem si zapamatoval, že na všechno se odpovídá NE, kromě otázky 31, 32 a 33, protože ty jsou určené jen těhotným ženám. Dotazník jsem odevzdal, připravil knihu a čekal na vyzvání. Zanedlouho jsem byl pozván na odběr vzorku. Trochu to píchlo a už jsem juchal pryč. S obavami jsem pozoroval dveře doktorky a tipoval si, jestli budu potřetí odmítnut, anebo se to tentokrát povede a já budu způsobilý poskytnout životadárnou tekutinu.
Paní doktorka si mě zavolala, změřila mi tlak a teplotu a ujistila mě, že ty bakterie, škodlivé prvky a jiné hnusy v mé krvi již nejsou tak markantní jako posledně a tudíž si můžu jít sednout před odběrovou místnost. Málem jsem radostí vyskočil, rozloučil se a spěchal zase do čekárny. Netrvalo to ani dvě stránky a vampírky mě zvaly na lehátko. Nastavil jsem levou ruku, představoval si cokoliv jiného než jehlu bořící se do mé paže (což mi moc nešlo) a pak ležel, každých pár minut odpověděl sestře, že je vše v nejlepším pořádku a zatínal a rozevíral dlaň. Povedlo se a já dostanu do brožurky dárce další kladný bodík.
Když se ozvalo hlasité pípání oznamující přetečení pytlíku, sestra mě vypojila z chapadel přístroje a poslala mě pryč. Stačilo sedět deset minutek v klidu a pak si vyzvednout průkazku a zmizet pryč. Zatím se den velmi příznivě vyvíjel a podle všeho bych měl všechno stihnout. Doma jsem se nasnídal, popadl velký techničák a rozjel se k severovýchodu města. Není nic horšího, než přijet na začátku ledna do stanice technické kontroly s úplně studeným dieselem. V polovině cesty k Lysé nad Labem jsem sjel, přejel dálnici a zařadil se do protijedoucího směru. Teploměr ukazoval stabilních devadesát, přesně jak to má být. Spokojeně jsem frčel ku Praze a bez jediného postávání v koloně se dostal už na parkoviště Holešovického STK.
Vrhnul jsem se do dveří označeného zeleným šestiúhelníkem a pánovi sedící za pultem oznámil svůj úmysl nechat si změřit emise. Prsty obsluhy několikrát prošmejdily klávesnici a já se dozvěděl, že to není problém, ale musím přijít v poledne (bylo půl desáté). Dneska je nával. Nasadil jsem útrpný výraz a konstatoval, že mám hezky zahřátý motor. Ale ani tak jsem přijímacího technika nepřesvědčil. Naopak. Poslal mě do vedlejšího vchodu, abych si potvrdil dnešní odbavení. Přesunul jsem se tedy do vedlejších dveří a za pultem se v křesle rozvalující slečny optal, jak je to s volnými termíny. Ta se znuděně podívala do papírů a prozradila mi, že nejdříve je možné se objednat za týden. Což mi bylo k ničemu.
Nasupeně (hlavně na sebe) jsem se uklidil na sedadlo auta a v mobilu hledal stanice nejbližšího okolí. Vylezla na mě Vysočanská pobočka. Poučil jsem se z předchozí situace a nejdříve si jejich vytíženost telefonicky ověřil. Sympatický starší pán mě ubezpečil, že fronta před vraty měření emisí rozhodně není a pokud pojedu rovnou, bude to bez problémů. A opravdu. Ještě než jsem dorazil na rozlehlé parkoviště, vylezl z haly pán a mával na mě, abych zajel dovnitř. Když jsem ho míjel, jen se zeptal, jestli jsem já ten z Holešovic, který volal. Ubezpečil jsem jej, že ano a auto zaparkoval naproti stojanu s monitorem.
Technik se hned pustil do práce. Nabídl mi, abych se posadil, protože než dojde k samotnému měření, musí vyřídit trochu papírování. Mě se nikam nechtělo, tak jsem postával a pozoroval jeho konání. Každou další sérii úkonů komentoval. A mimo jiné pochválil stav připravenosti motoru. Byl zahřátý a tudíž měření se povedlo hned napoprvé. Nádhera. Oproti jednomu přiložení platební karty jsem obdržel protokol a mohl se přesunout k jiným dveřím.
Protože areál místního STK je celkem rozsáhlý, přejel jsem autem k malým dveřím. Paní za pultíkem vyposlechla moje přání, odebrala mi právě obdržené osvědčení o emisích, stáhla mě o další peníze a nakázala mi, abych se přesunul z druhé strany budovy před velká vrata. Samozřejmě jsem uposlechl a vozidlo zaparkoval na velké parkoviště. Chvilku jsem pozoroval cvrkot (tedy provoz) a zjistil, že před vraty se tvoří jakási fronta náhodně se řadících vozidel. Doslova mě vyděsila myšlenka, že svou pozicí, naprosto mimo tuto čekací lajnu, jsem se vyautoval a budu tu čekat věčně. Pěšky jsem se tedy vydal zpět k paní a informoval se, jak se správně zařadit do pořadníku. Paní mě naštěstí uklidnila, že vozidla jsou volána v pořadí, které jim určí ona. Znovu jsem se vrátil do auta, otevřel knížku a po každých třech souvětích zrak nasměřoval k vratům.
Asi po dvaceti minutách vyběhl chlápek v montérkách a mával plus mínus mým směrem. Ale jistý jsem si nebyl. Tak jsem dělal nerozhodného a nakonec vykoukl a ukázal svůj nechápavý obličej. Chlápek mi dal jasné instrukce: "nooo, vy, tak pojeďte!" a ukazoval na mě prstem tak intenzivně, jako by mě chtěl probodnout. Předjel jsem dvě auta a zařadil se na začátek procesu kontroly. Vzhledem k tomu, že bylo za 10 minut poledne, byl jsem informován, že si mezi celou a půl skočí na oběd. A protože jsem oblečen jen v mikině, nechá mě sedět v autě, abych nezmrznul. A stalo se. Chvilku jsem podupával venku a mrznul. Nezahřála mě ani četba kmotrovských příběhu z Jihoafrické republiky (o panu Krejčířovi). Naštěstí dlouho netrvalo a já se mohl jít posadit zase za volant. Nastala obědová pauza (jim, měl neuvěřitelně kručelo v břiše). Četba byla daleko pohodlnější a najednou se ze zadní části auta ozývalo škrábání. No jo, bylo to tak. Z SPZtky mi technik sundaval starou nálepku a umisťoval novou. Okýnkem mi následně podal lejstra a pustil mě ven.
Nestihl jsem to sice za půl dne, jak jsem původně zamýšlel, ale o mnoho jsem nepřetáhl. Hlavně, že je všechno zase v pořádku.
