Trampoty s estékáčkem

I když jsem si konec platnosti provozní způsobilosti vozidla do kalendáře velmi viditelně poznamenal a poprvé jsem byl upozorněn měsíc před koncem, nechal jsem návštěvu STK na poslední chvíli. Abych všechno stihl v klidu, bez nervů a nepříjemného pocitu, že šidím práci, vzal jsem si půldenní dovolenou. Navíc mi den nastal daleko dříve než jindy, protože na sedmou hodinu ranní jsem se mínil objevit před dveřmi transfúzní stanice a znovu se pokusit nabídnou svou krev. Do třetice by to snad mohlo vyjít.

pondělí 17.01.2022 publikovaný soukromé příhody Jenda

I když jsem počítal s tím, že v první pracovní den nového týdne by nemusela být čekárna natřískaná, mýlil jsem se. První omyl přišel ještě než jsem uchopil kliku. Do sedmé hodiny ranní zbývalo pár minut a já jsem nechtěl být neuctivý a dát najevo svou nedočkavost. Takže jsem postával bez pokusu o otevření a čekal. Za mně se do fronty postavil další nedočkavec na pouštění žilou. A pak se odněkud došoural chlápek s dvěma pytlíky rohlíků, vzal za kliku, otevřel a odhalil čekárnu plnou lidí. Ani jsem se neotáčel a přece tušil, že si vypadám v očích dalšího jako blbec.

Odstrojil jsem se a odšoural se k pultíku recepce. Naproti své legitimaci obdržel desky s dotazníkem. Za ta léta dobrovolného dárcovství jsem si zapamatoval, že na všechno se odpovídá NE, kromě otázky 31, 32 a 33, protože ty jsou určené jen těhotným ženám. Dotazník jsem odevzdal, připravil knihu a čekal na vyzvání. Zanedlouho jsem byl pozván na odběr vzorku. Trochu to píchlo a už jsem juchal pryč. S obavami jsem pozoroval dveře doktorky a tipoval si, jestli budu potřetí odmítnut, anebo se to tentokrát povede a já budu způsobilý poskytnout životadárnou tekutinu.

Paní doktorka si mě zavolala, změřila mi tlak a teplotu a ujistila mě, že ty bakterie, škodlivé prvky a jiné hnusy v mé krvi již nejsou tak markantní jako posledně a tudíž si můžu jít sednout před odběrovou místnost. Málem jsem radostí vyskočil, rozloučil se a spěchal zase do čekárny. Netrvalo to ani dvě stránky a vampírky mě zvaly na lehátko. Nastavil jsem levou ruku, představoval si cokoliv jiného než jehlu bořící se do mé paže (což mi moc nešlo) a pak ležel, každých pár minut odpověděl sestře, že je vše v nejlepším pořádku a zatínal a rozevíral dlaň. Povedlo se a já dostanu do brožurky dárce další kladný bodík.

Když se ozvalo hlasité pípání oznamující přetečení pytlíku, sestra mě vypojila z chapadel přístroje a poslala mě pryč. Stačilo sedět deset minutek v klidu a pak si vyzvednout průkazku a zmizet pryč. Zatím se den velmi příznivě vyvíjel a podle všeho bych měl všechno stihnout. Doma jsem se nasnídal, popadl velký techničák a rozjel se k severovýchodu města. Není nic horšího, než přijet na začátku ledna do stanice technické kontroly s úplně studeným dieselem. V polovině cesty k Lysé nad Labem jsem sjel, přejel dálnici a zařadil se do protijedoucího směru. Teploměr ukazoval stabilních devadesát, přesně jak to má být. Spokojeně jsem frčel ku Praze a bez jediného postávání v koloně se dostal už na parkoviště Holešovického STK.

Vrhnul jsem se do dveří označeného zeleným šestiúhelníkem a pánovi sedící za pultem oznámil svůj úmysl nechat si změřit emise. Prsty obsluhy několikrát prošmejdily klávesnici a já se dozvěděl, že to není problém, ale musím přijít v poledne (bylo půl desáté). Dneska je nával. Nasadil jsem útrpný výraz a konstatoval, že mám hezky zahřátý motor. Ale ani tak jsem přijímacího technika nepřesvědčil. Naopak. Poslal mě do vedlejšího vchodu, abych si potvrdil dnešní odbavení. Přesunul jsem se tedy do vedlejších dveří a za pultem se v křesle rozvalující slečny optal, jak je to s volnými termíny. Ta se znuděně podívala do papírů a prozradila mi, že nejdříve je možné se objednat za týden. Což mi bylo k ničemu.

Nasupeně (hlavně na sebe) jsem se uklidil na sedadlo auta a v mobilu hledal stanice nejbližšího okolí. Vylezla na mě Vysočanská pobočka. Poučil jsem se z předchozí situace a nejdříve si jejich vytíženost telefonicky ověřil. Sympatický starší pán mě ubezpečil, že fronta před vraty měření emisí rozhodně není a pokud pojedu rovnou, bude to bez problémů. A opravdu. Ještě než jsem dorazil na rozlehlé parkoviště, vylezl z haly pán a mával na mě, abych zajel dovnitř. Když jsem ho míjel, jen se zeptal, jestli jsem já ten z Holešovic, který volal. Ubezpečil jsem jej, že ano a auto zaparkoval naproti stojanu s monitorem.

Technik se hned pustil do práce. Nabídl mi, abych se posadil, protože než dojde k samotnému měření, musí vyřídit trochu papírování. Mě se nikam nechtělo, tak jsem postával a pozoroval jeho konání. Každou další sérii úkonů komentoval. A mimo jiné pochválil stav připravenosti motoru. Byl zahřátý a tudíž měření se povedlo hned napoprvé. Nádhera. Oproti jednomu přiložení platební karty jsem obdržel protokol a mohl se přesunout k jiným dveřím.

Protože areál místního STK je celkem rozsáhlý, přejel jsem autem k malým dveřím. Paní za pultíkem vyposlechla moje přání, odebrala mi právě obdržené osvědčení o emisích, stáhla mě o další peníze a nakázala mi, abych se přesunul z druhé strany budovy před velká vrata. Samozřejmě jsem uposlechl a vozidlo zaparkoval na velké parkoviště. Chvilku jsem pozoroval cvrkot (tedy provoz) a zjistil, že před vraty se tvoří jakási fronta náhodně se řadících vozidel. Doslova mě vyděsila myšlenka, že svou pozicí, naprosto mimo tuto čekací lajnu, jsem se vyautoval a budu tu čekat věčně. Pěšky jsem se tedy vydal zpět k paní a informoval se, jak se správně zařadit do pořadníku. Paní mě naštěstí uklidnila, že vozidla jsou volána v pořadí, které jim určí ona. Znovu jsem se vrátil do auta, otevřel knížku a po každých třech souvětích zrak nasměřoval k vratům.

Asi po dvaceti minutách vyběhl chlápek v montérkách a mával plus mínus mým směrem. Ale jistý jsem si nebyl. Tak jsem dělal nerozhodného a nakonec vykoukl a ukázal svůj nechápavý obličej. Chlápek mi dal jasné instrukce: "nooo, vy, tak pojeďte!" a ukazoval na mě prstem tak intenzivně, jako by mě chtěl probodnout. Předjel jsem dvě auta a zařadil se na začátek procesu kontroly. Vzhledem k tomu, že bylo za 10 minut poledne, byl jsem informován, že si mezi celou a půl skočí na oběd. A protože jsem oblečen jen v mikině, nechá mě sedět v autě, abych nezmrznul. A stalo se. Chvilku jsem podupával venku a mrznul. Nezahřála mě ani četba kmotrovských příběhu z Jihoafrické republiky (o panu Krejčířovi). Naštěstí dlouho netrvalo a já se mohl jít posadit zase za volant. Nastala obědová pauza (jim, měl neuvěřitelně kručelo v břiše). Četba byla daleko pohodlnější a najednou se ze zadní části auta ozývalo škrábání. No jo, bylo to tak. Z SPZtky mi technik sundaval starou nálepku a umisťoval novou. Okýnkem mi následně podal lejstra a pustil mě ven.

Nestihl jsem to sice za půl dne, jak jsem původně zamýšlel, ale o mnoho jsem nepřetáhl. Hlavně, že je všechno zase v pořádku.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Milda hodnotil(a) 23.03.2022 14:33:52

vynikající

Lucík hodnotil(a) 16.02.2022 14:43:24

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.