Měla Babka...

Mrazivé, sychravé a nepříznivé počasí, šedivá obloha a tu a tam nějaká ta sněhová vločka na čepici dokonale nastiňuje atmosféru hodnou vojáků. A když se voják může schovat po půldenním pochodu v takových klimatických podmínkách pod skalní převis, ohřát se u ohně, popovídat si se sestrami a bratry ve zbrani a přihnout si něčeho dobrého, zážitek je dokonalý. Tedy, byl by, kdyby se setkání Gibonů na Babce odehrávalo přesně podle scénáře. I když změna je jistotou, všeho moc škodí. Na druhou stranu, vojáci jsou zocelováni bojem, náročnými zkouškami a nepředvídatelnými akcemi.

sobota 08.01.2022 publikovaný vojenské zážitky Jenda
JAK (prostředky a způsoby) autobus / pěšky / vlak /
KDE (polohy a umístění) Čechy /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR / kamarád(i) /
KDY (období a interval) jeden den / zima /
PROČ (důvody a účely) adrenalin / sraz, setkání / výlet, procházka, turistika /

Když přišla na od Radka pozvánka na Giboní sněm v doupěti na Babce, představoval jsem si, že se bude zase jednat o odpočinkovou, nijak fyzicky náročnou operaci. I když představa velitele všech opů byla jasná, abychom se sešli v co největším počtu, začaly chodit v téměř pravidelných rozestupech omluvné zprávy. Ondra s Petrem (Stříbrohřbetým) měli sloužit v té době jinému pánu, Petr B pod jinou zástavou a Michal musel sedět doma, protože potkal někoho, komu se v kožichu hemžil Covid. Filip, Dan a Zdeněk účast přislíbili. O absenci Michala, Lucky a Jitky se nedá ani uvažovat. Jen od Michala přišla zpráva, které jsem nevěnoval zcela pozornost, oznamující něčí potíže v oblasti dolních partií. Taky jsem mezi řádky zahlédl slovo nosítka. Ale známe Michala a jeho fórky.

Abych nefuněl na Smíchovské nádraží jako posledně, přípravě jsem věnoval dostatek času, nachystal se a dlouhé minuty věnoval plánu kdy vstát, kdy se začít oblékat a kdy vyrazit z domova. Navíc jsem všechny termíny konzultoval s manželkou, abych vytěsnil faktor chyby. Svačinu jsem nijak neřešil, protože se určitě budeme stavovat v Mníšku pod Brdy, stejně jako minule. A chvilka pro zakoupení pozdního oběda a večeře určitě bude.

Nepříjemný signál oznamující ukončení spánkové činnosti zazněl dvě minuty před sedmou. Tak, abych nepřerušil spánek svým nejdražším jsem se přesunul do kuchyně a začal si vařit vodu do termosky. Ohleduplnost odezněla ve chvíli, kdy jsem zjistil, že do ložnice potřebuji. A pak ještě jednou. Lucka však spala, stejně jako holky. Našlapal jsem všechny věci do batohu a začal se pomalu oblékat s vidinou snídaně. Když mé oči spatřily ručičky hodin, zhrozily se. Pokud autobus odjíždí z autobusového nádraží v 9:20 (jak informoval velitel) a já hodlal být v 8:45 na metru, mám dost velký problém. Bylo totiž šest minut po šesté a já postával jen v ponožkách a tričku u kuchyňské linky. Nastal šok a zmatený úprk.

S prázdným žaludkem a polo nabitým telefonem jsem vypálil do sobotního rána a prosil všechny postavy na oltáři o zázrak. Lehce zpocený (neopomněl jsem se vybavit termodoplňky) jsem dosáhl nástupiště pár minut před příjezdem vozu. Vylovil jsem telefon a začal hledat spoj. Jinak řečeno, hledal jsem naději, že vše stíhám. Bohužel nastalo zklamání. Aplikace mi oznámila, že dorazím v jednadvacátou minutu. Napsal jsem tedy Radkovi, že meškám a pokud to bude v jejich silách, mají autobusáka zdržovat co nejdéle nákupem jízdenek (odpovědí mi bylo ujištění, že na mě kdyžtak počkají). Duševně ale hlavně fyzicky jsem se připravoval na náročný výklus schodů. Protože mé nervózní tělo nebylo schopno sedět, postával jsem a pravou rukou se držel. Hodinky, které nosím právě na pravé ruce, odtikávaly nekompromisně čas, ale co to? S malou ručičkou zdálo se něco v nepořádku. Místo k devítce, tulila se k osmé číslici.

Asi jako malé dítě jsem si opakoval hodiny. Pokud nám spoj odjíždí v 9:20 a sraz je stanoven na devátou, proč se sakra potím a klepu nervozitou pár minut po osmé na Palmovce. Jestli jsem se začal nahlas smát, nedivil bych se. Měl jsem spousta času na snídani, na vystydnutí a hlavně na přemýšlení. U jednoho ze stánků jsem si pořídil pár koláčů a kávu a odebral se s tím na čerstvý vzduch. Nasnídal jsem se na vskutku klidném místě. Malém plácku, sevřeného hlavní a vedlejší silnicí, přes který ležel dost využívaný přechod pro chodce.

Otřepal jsem ze sebe všechny drobky a s papírovým kelímkem se odebral zpět do haly. Ne snad z pocitu zimy, ale chtěl jsem příchozí odchytnout hned při výlezu z metra. Chvilku jsem sledoval ranní etudy Smíchovských bezdomáčů, když se na obzoru objevil modrý baret. Pod ním rouška a pod rouškou Radek. Jeho kroky sice původně směřovaly k automatu na kávu, ale pak zabočily ven. A než k tomu došlo, přidal jsem se k němu. Samozřejmě jsem se omluvil za zmatky, které jsem způsobil. Vyprávěl mi, že zprávu obdržel ve chvíli, kdy venčil psa a tedy i on začal pochybovat o tom, že to stihne. Ovšem jeho schopnost číst ciferník je na vyšší úrovni a tak pochopil, kdo je tu blbec. Naštěstí jsem nebyl sám, komu se nevedlo. Dozvěděl jsem se totiž, že Dan musí opatrovat nemocnou tchyni a Zdenkovi vyhořely zásuvky. Z celé party jedoucí autobusem jsme tedy zbyli sami. K trojici nám ale dopomohla Jana, která se zanedlouho objevila.

Nechal jsem se poučit, jak je to vlastně s druhou skupinou. To, že elektronickou konverzaci nečtu, jsem ani přiznávat nemusel. S Michalem, Luckou, Jitkou a Mírou se setkáme na parkovišti nedaleko vrcholu Babka. Odtud proběhne náročný přesun s Luckou naložených na nosítkách v délce čtyř kilometrů. Ne, není to sranda a ztráta dvou silných mužů na poslední chvíli pro nás není pozitivní. Pak se Radek s Janou dali do politicko-právnické debaty na téma "výnosy, nařízení a oznámení" a probírali kdo co může či nemůže. Paragrafy lítaly vzduchem, takže já se alespoň pokusil chytře se dívat z okýnka.

Přiblížila se Dobříš a my vystoupili. Nesněžilo, byla zima, ale nebylo to nijak nepřekonatelné. Bez jediného zaváhání jsme se napojili na modrou. Já, abych měl zaznamenanou první náročnější aktivitu, zapnul jsem aplikaci na měření pochodu. Telefon zapípal, zavrčel a vypnul se. Padesát šest procent kapacity evidentně nestačilo. Nechal jsem tedy přístroj svému osudu a následoval ostatní. Po chvilce chůze jsem položil otázku, jestli si i oni budou chtít opatřit v Mníšku nějaké zásoby. Radek odvětil, že Mníšek je mimo trasu, není nutné jím procházet a jeho zásoby jsou dostatečné a pokud toužím po pivu, rád se podělí. Strach z vlastního hladu jsem dál nerozváděl. Nějak to dopadne.

Cesta utíkala rychleji, než bychom čekali a kromě krátké zastávky u předimenzovaných ovcí a jednoho mlsného oslíka nás nic nezbrzdilo. Po nadšených hasičích či ostrostřelcích ani památky. Z lesní stezky jsme sešli v pro mě klíčovém městě. Mé srdce zaplesalo, když jsme míjeli kostel Svatého Václava. S duchovní stránkou to nemělo pranic společného, ale hned pod ním se nacházel koloniál, kde jsem si mohl pořídit pár potravin. Nakupoval jsem střídmě, s velkým otazníkem v hlavě, kam to nacpu. I kdybych to měl nést po kapsách, za vojáka s igelitkou nebudu. Vyzbrojil jsem se dvěma klobásami, plátkovým sýrem, pečivem a dvěma pivky v plechu. Jo a na banány bych málem zapomněl.

Lavička v parku nám poskytla dokonalé prostředí (odložili jsme si batohy) pro oběd. Před námi byl výstup k Máří Magdaléně. I když jsem v půli cesty nemohl, nebyl jsem ochoten to připustit, protože bych se musel hanbou propadnout. Jana měla totiž batoh třikrát tak těžší než já (nejspíš soudní spisy) a kamzíkovala jako o závod. Od Skalky se na cestě povalovalo znatelně více kamenů a schůdnosti ubylo. Po krátké kontrole pozic (kdy Radek a Jana neměli signál a já neměl email) jsme se vydali podél Babského potoka. Stezka byla hezká, i když někdy úzká, měkká a vlhká. Obdivoval jsem turisty v keckách, kteří šli proti nám, když jsem si prohlédl své nad kotníky zabahněné boty. Najednou, kde se vzalo, stáli jsme na parkovišti. Na místě setkání. Krásných dvacet minut před termínem.

Zanedlouho se přiřítilo SUV a z něj se vysypali vojáci. Jitka, Michal, Míra a s poskakováním i Lucka. Její pohybová indispozice byla zjevná. Zatímco já jsem stál a čučel, přede mnou fungovala dokonalá souhra. Během chvilky rozdělali Michal s Jitkou nosítka, umístili na ně spacák a do něj pozvali Lucku. Řidiči projíždějících vozidel nám věnovali nechápavé pohledy a sledování vozovky nechali stranou. Když byla Lucka zalezlá, vypadalo to, že jedno z aut zastavilo aby nám nabídlo pomoc. Nebylo však tomu tak a pár si jen odskočil za turistickým rozptýlením.

Posledním dorazivším byl Lukáš. Ten si okamžitě vysloužil negativní body za svůj civilní zevnějšek. Další stržené body následovaly ihned poté, co se zeptal, jestli byly pětadevítky nařízeny (evidentně taky nečte). Aby Lucka neprostydla a nekupil se na ní sníh, který se jemně sypal z oblohy, popadli jsme nosítka a vyrazili. V osmi lidech, pokud je jeden nesen, nelze vytvořit kompletní dvousměnné střídání. Takže cyklus nesení raněného probíhal v režimu "po-padni komu padni". Střídali jsme se vepředu, vzadu i vpravo a vlevo. Jakékoliv odhodlání vydržet mi nepomáhalo a jakmile v mé dlani spočinulo madlo a prsty se sevřely v pěst, už jsem nemohl. Energii nepřidával ani fakt, že jsme neustále stoupali do kopce. Ale vždy bylo dost elánu položit kolemjdoucím otázku, jestli jdeme správně k nemocnici či krematoriu. Chybět nemohly pochopitelně ani peprné poznámky, motivační proslovy či jen blbé Gibonské kecy.

Poslední úsek byl zvláště výživný. Úhel stoupání povyrostl o nějaký ten stupeň, kamenů přibylo a stezka se zmenšila. Naštěstí tato fáze netrvala dlouho a kouř linoucí se z ohně nám oznámil, že jsme na vrcholu. Lucku jsme donesli až do doupěte a vítězoslavně ohlásili svůj příchod (krajinou se neslo klasické u-u-u-u). Ti nejschopnější se pustili do vzkříšení doutnajícího ohně. Plamínek vyskočil jakmile jsme byli dostatečně vyuzeni. Bylo světlo, bylo teplo, bylo dobře.

Michal z batohu vykouzlil skleničky a šampíčko na přípitek. Setkání Gibonů bylo zahájeno. Spustila se nijak neřízená, spontánní a přitom kultivovaná konverzace. Probíraly se budoucí cvičení, očekávání i jestli dorazí Filip. Mé cíle byly jasné. Shodit ze sebe mokré věci, vyštrachat z batohu klobásu a pečivo a sehnat si proutek, na kterém bych si je opekl. Svůj tábornický um jsem nepředvedl v dostatečné míře, protože jsem byl nekompromisně upozorněn na vrstvu karbonu štosujícího se na mé uzenině.

I když se venku viditelnost rapidně snižovala až přešla do naposté tmy, zábava vesele pokračovala dál. Jediný, kdo si dělal hlavu z hodin byl Lukáš. Když se potřetí zeptal, jak dlouho budeme na místě setrvávat a nedostal jasnou odpověď, rozloučil se s námi a s reflektorem na hlavě zmizel za skálou. Osiřelí se pustili do děsivých teorií, jak vlci rozsápou Lukáše, jak Lukáš rozsápe Filipa, či jak Filip umrzne nad vlky rozsápaným Lukášovým tělem. Smíchu bylo na rozdávání a z vtipných historek a neotřelých vtipů jsme pomalu přešli na zpáteční cestu. Vidina špatně osvětlených butrů, mihajících se stínů a vratkého lehátka mi naháněla hrůzu. Bohužel se návrat nedal donekonečna odkládat a přišel čas balit. I já z batohu vylovil čelovku a nasadil jí do pohotovostní polohy. Když se v doupěti již neválelo nic našeho (anebo cenného), uhasili jsme oheň a vyrazili.

Lucka, které se nás očividně zželelo, nám nabídla, že se svépomocí přesune alespoň na začátek schůdnější cesty a pak neuvěřitelnou rychlostí přehopsala několik set metrů. Hole téměř nepoužívala a zdálo se, že levituje. Na mojí otázku, proč se tu lopotíme s nosítky a podstupujeme očistec jsem nedostal odpověď. Namísto toho zaujal marod pozici ležmo. První čtveřice (ne)dobrovolníků popadla nosítka. Protože se mi zdálo, že moje svítilna neproniká do temných zákoutí tak vehementně jako ostatním, vyměnil jsem baterie za celou noc nabíjené. Výsledkem byl ještě menší světelný tok, vlastně slabá tma. Nabíjení očividně nepomohlo a já s velkým zklamáním narval světlo do batohu.

I když jsme šlapali stejnou cestou, návrat se zdál rychlejší a zábavnější. S rukama u kotníků, s mozoly velikosti ořechu a intenzivním pícháním v zádech jsme se znovu ocitli na parkovišti. I když Michal neměl nejmenší potíže nacpat i nás tři do auta a odvézt na nádraží, nenechali jsme se zlákat a odmítli. Hvězdná obloha a právě ukončené utrpení nám dalo chuť dokončit trať pěšky. Rozloučili jsme se a pokračovali každý svou cestou. Jen díky ohleduplnosti Jany a Radka, protože mi svítili na cestu, jsem si nerozbil hubu.

Řevnického nádraží jsme dosáhli právě včas. U peronu byl přistaven vlak a průvodčí nervózně podupával před dveřmi. Zrychlili jsme, dali se do běhu a vlak stihli. Zabrali jsme dvě čtveřice sedadel, což u poloprázdného vlaku nebylo nijak pohoršující. Nikoho jsme nepobouřili ani vůní ohně, který se z nás linul. Co bylo ovšem pro jednu rodinu neakceptovatelné, byla dvojice cestujících, kteří neměli nasazené roušky. Prvním opatřením mravokárce bylo pořízení fotografie odhalených tváří sousedů. Nestrhla se sice bitka (a nebylo k tomu daleko), ale spustila se vášnivá filozofická debata. Této slovní bitvě jsme nevěnovali pozornost, nicméně tituly jako "sobci a křeččí a prasečí mozky" se nedaly přeslechnout. Únava a marnost diskuze nám dala jen sílu se tomu všemu smát.

Na Hlaváku se od nás odpojila Jana, my s Radkem jsme se rozloučili o pár stanic dál. Bylo mi velkou ctí, že jsem se mohl této výjimečné akce zúčastnit a doufám, že podobných setkání bude tento rok ještě hodně. Všem zúčastněným děkuji za příjemně strávený den a těším se na další. Gibonům třikrát zdar!

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 17.01.2022 15:23:53

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
CAPTCHA Image

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.