I když ráno se ještě povalovala nad Berounkou mlha, po několika desítkách minut začalo slunce zase hřát a bylo jasné, že bude parný den. Vybavili jsme se na cestu a vyrazili na výlet. Opustili jsme kemp, vystoupali k hlavní silnici a napojili se na zelenou. Po krátkém šlapání asfaltu jsme plynule přešli na naučnou stezku Brdatka. Ta nám kromě korun stromů nad hlavou přinesla i spousta poučných tabulí, které navíc fungovaly jako motor pro naše holky (těšily se, co bude na dalších obrázcích). Dalším pohonem byly Jonáškovi stříkací pistole v kombinaci s turistickými značkami. Každá z nich musela být dostatečně zavlažena vodou. To, že se zbraně staly terčem pozornosti (a také sporu) našich dětí asi nemusím zmiňovat. Naštěstí byl mladičký "Morávek" galantní a podělil se.
Zhruba po dvou a půl kilometrech jsme si udělali trochu toho vzrušení, když jsme nepokračovali zcela podle značek a ocitli se na bahnité cestě. Čvachtanice sice po chvilce zmizela, nicméně stezka, po které jsme kráčeli také a ocitli se uprostřed lesa. Někteří podle orientačního smyslu (velká Terezka s Luckou), někteří podle mobilu (já) ovšem našli cestu a my se znovu napojili na ten správný směr. Bohužel procházka přírodou, vyčnívající kořeny a neustálé nadšené pobíhání si vyžádalo svou daň. Jonášek se rozplácl tak vehementně, že si rozbil loket a bylo potřeba akutní ošetření. Že se nevyplácí být škodolibý (a fotit zraněného) jsem zjistil po pár kilometrech, kdy se nám rozplácla Julinka a i toto zranění si žádalo náplast (tentokrát na koleno). Nicméně výhledy, které jsme mohli spatřit za tu trýzeň a bolest stály (říká nezraněný).
Do obce Křivoklát jsme dorazili kolem poledne a my se rozhodovali mezi variantou nejdřív oběd, anebo nejdřív kultura. K mé velké radosti vyhrálo jídlo. Hledání podniku netrvalo dlouho a bystrý zrak ostatních padl na vývěsní štít restaurace Nad hradem. Rozlehlá zahrádka nabízela velké množství stolů, bohužel jen jeden (a ten byl z poloviny obsazený) nabízel dostatečnou kapacitu k usazení nás všech. Naštěstí Ondra vyjednal přisednutí a my jsme se vměstnali. Kolem pobíhal naštěstí dostatečný počet číšnic, takže ani na pití, ani na jídlo jsme nemuseli dlouho čekat. I přes to, že se uvnitř restaurace schylovalo ke svatební hostině.
Ne snad proto, že bychom byli nějak neurvalí, anebo byly malé porce, ale proto, že naši spolustolovníci jedli rychle, takže jsme mohli většinu oběda pojíst s dostatkem prostoru. Na stole se krom orosených půllitrů s pivem (samozřejmě) objevila malá a velká svíčková, dozlatova upečená kachnička, guláš a řízek. Pokrmy byly opravdu výtečné a my si na nich moc pochutnali. Ondrova Terezka ovšem povznesla degustační zážitek na ještě vyšší úroveň, protože přišla s nápadem, že by děti ráda pozvala na zmrzlinový pohár. Zcela zbytečně bych popisoval, jaký jásot to u stolu vyvolalo. Stalo se a před všemi nedospělými se ocitly obrovské sklenice a v nich několik kopečků zmrzliny a fůra šlehačky.
Sladké nálože bylo nakonec tolik, že museli na všech frontách pomoci rodiče. A to se pak od stolu, s vidinou další šlapání, špatně vstávalo. Naštěstí hrad neležel daleko a nám stačilo jen seběhnout z kopce. U pokladen se Ondra, Terezka a Tomáš rozhodli, že si nechají rozšířit své historické vědomosti a přidali se k právě začínající prohlídce památky. My jsme se rozhodli, že odpoledne budeme trávit obhlídkou veřejně dostupných míst a necháme si jej zpestřit probíhajícím programem. Bohužel ten nabízel i šerm, který naše cácorky zrovna nevyhledávají, takže jsme rytířské šarvátky sledovali zpovzdálí.
Protože prohlídka trvala přes hodinu, nechal Ondra na naší vůli, jestli se vrátíme bez nich. A protože jsme kolegiální a navíc bylo pořád kam chodit a na co koukat (dřevění draci, malované kytary a tanečnice, kterým docházely baterky), zůstali jsme a počkali. Aby toho nebylo málo, náhoda nám do cesty přihrála i tetu Páju s rodinou. Jak je ten svět malý. Všechno prolezlé, všechno okoukané, uvelebili jsme se ve stínu vysokého stromu a sledovali okolní dění. Já navíc dostal od Lucky kafe, takže siesta byla dokonalá. Poté, co se z brány začali vracet návštěvníci poznávacího okruhu, naplnil se znovu plný stav naší výpravy. Ondra, který absolvoval návrat do minulosti hlavně kvůli dětem, byl prohlídkou nadšen. Po čtvrté hodině jsme znovu prošli branou Křivoklátu (tentokrát v opačném směru) a směřovali do kempu (po svých, žádnou mašinkou).
I když zpáteční cesta probíhala po stejné trase, dalo by se najít spousta rozdílů. Julinka, která se slitovala a po dlouhé době chytla mou ruku si na naučných panelech procvičovala čísla. A protože nedaleko nás kráčel Tomáš, poslouchali jsme zajímavosti ze světa floorballu. Jak už to tak bývá, cesta zpět utekla rychleji než cesta tam. Z výhledové stezky jsme zanořili zase do lesa a po chvilce pochodovali po asfaltu. Kdybych na to nebyl náležitě upozorněn, ani bych si nevšiml návštěvníka plazícího se před domem. Že se nejedná o slepýše jsem si byl jistý (aniž bych byl v herpetologii jakkoliv znalý), ale bližšího určení jsem schopen nebyl. Možná to byla užovka, možná zmije. Opatrně jsem před ní tancoval jen tak dlouho, abych jí cvaknul a honem upaloval pryč.
V kempu na nás žádné změny nečekaly (jako odfouknutý stan, anebo sousedi na metr daleko). Děti, i když měly v nohách zhruba 16 kilometrů, nejevily nejmenší známky únavy anebo opotřebení a pustily se téměř okamžitě do bahenních radovánek. Zato my "staří" jsme potřebovali trochu odpočinku. Abych neodpočíval po zbytek dne, rozhodl jsem se (napříč faktu, že nemám plavky) namočit se až po krk v Berounce. Stejně jako v případě Vltavy to zabralo a krev a energie mi v těle začala proudit rychleji (aniž by mi cokoliv uplavalo). Ondra s Tomem a Terezou se vydali najíst. Po chvilce volal Ondra, že na dnešní podvečer je slíbená živá hudba a rád by tedy zůstal. Také nás upozornil, že aktuálně oni tři zabírají stůl pro osm lidí a je jen otázkou času, jak dlouho tomu bude. Tudíž jestli chceme povečeřet v sedě, měli bychom s sebou hodit. Nabídky jsme využili a přesunuli se.
Holky si daly dohromady pizzu a já si objednal hranatý burger. I když jsem při čekání (u stolu - frontu vystála Lucka) byl trochu v rozpacích, výsledek byl luxusní a já si pošmákl. Během stolování muzika spustila a nehrála špatně. Jen se mi po chvilce počet lidí stojící ve frontě vedle našeho stolu a všeobecný rámus zošklivil a já se přesunul ze zahrádky na hřiště k Radkovi a Lucce. Čas letěl rychle a za chvilku byl večer. Naštěstí se holky nestačily na pískovišti ušpinit, takže cesta na kutě do stanu byla přímočará.
Pohádka se opět četla na obou frontách (ve stanech) paralelně a délka uspávání v našem případě neodpovídala celodennímu putování. Nakonec se ale podařilo a holky usnuly. U Radka se ani nesvítilo a tak jsme i my s Luckou zalezli do spacáku a chystali se ke spánku. Ovšem usnutí pro mě jinak bezproblémové se pro mě stalo očistou. Převaloval jsem se z boku na bok a na záda. Nic nepomohlo a já neustále poslouchal kombinaci hudebníků a otcovsko-synovský rozhovor ve velmi brutální slovní verzi (opravdu nepublikovatelné). Tu a tam projel vlak, jindy se odkopala Julinka nebo Terezka a já se takhle trápil zhruba do třetí hodiny ranní, kdy jsem konečně odpadl.
Fyzická odpočatost byla oproti mé náladě v jasném nepoměru (byla lepší), takže nad snídáním, uklízením a balením se snášely mraky. I přes skutečnost, že jsme všechny věci nějak dopravili sem a tudíž se musí do zavazadel znovu vejít, jsem nebyl schopen správně naskládat batoh. Naštěstí se osvědčilo zlaté pravidlo hrubé síly a podařilo se. Nebylo ani deset a slunce pálilo a vytvářelo nám na tričkách mokré fleky. Rozhodně nám ale severoafrické počasí nedalo důvod k tomu, abychom náš společný výlet ukončili. Přesunuli jsme se na nádraží, vyčkali na spoj do Berouna a nechali se odvézt.
Abychom nemuseli torny táhnout neustále na zádech, nechali jsme je v úschovně (velmi chytře). Od nádraží nás vedli Terezka s Tomášem, protože byli znalí dobré restaurace, kde bychom se mohli najíst. Původně plánovaný podnik nám sice neukázali, ale místo toho nás dovedli do Českého dvora, který vypadal velmi pěkně. Poobědvali jsme (Jonášek si dal pro změnu svíčkovou) a šli se podívat na Berounské médi. Ti byli zalezlí a nechali se vidět jen krátkou chvilku (kterou na rozdíl ode mě zachytil alespoň Radek). Nejmenší si pohráli na hřišti, větší si dali palačinku a my největší odpočívali.
Zpáteční cesta vedla kolem stánku se zmrzlinou (samozřejmě se zastávkou) u Plzeňské brány a pak rovnou na nádraží. Jednopatrový spoj nás dovezl až do Prahy, i když kvůli výluce Ondru s rodinou jinam, než si přáli. V metru jsme se rozloučili a slíbili si další brzké setkání. Tak doufám, že k tomu brzo dojde. Všem moc děkuji za moc hezký víkend a společnost.
PS: Protože Terezka (ne naše) se stala krom jiného i profesionální dabérkou, ihned po příjezdu domů jsme holkám pustili (museli pustit) animovaný film "Vivo".
