Aby byla výprava dokonale dobrodružná, rozhodli jsme se, že pojedeme vlakem. Přesněji řečeno dvěma. Jedním z Prahy do Berouna a druhým se necháme dovézt až do Zbečna. Trochu jsem se obával, že využitím dvou osobáků a tím prodloužení doby cestování se nakupí holek otravnost. Argument, proč nepřestoupit na rychlík byl ovšem velmi silný. Letní výkopové práce způsobily lehké komplikace na trati a na přestup jsme měli jen pár minut. Cestování bylo vyřešeno a Radek nabídl i sobotní plán. Vzhledem k tomu, že je Křivoklátsko prošpikováno množstvím cest uprostřed lesů, vydali bychom se podél Berounky a doťapkali až k hradu.
Lucka si do poslední chvíle nebyla jistá tím, jestli o víkendu vydrží bez nás, anebo rozšíří počet rodičů. Nakonec se rozhodla, že pojede s námi. Kromě nutnosti zabalit o jeden spacák a jednu karimatku navíc se nejednalo o žádnou komplikaci. Od Aničky jsem měl totiž půjčenu dostatečně velkou krosnu (nebýt její pomoci, nesl bych to v krabici) a těch pár drobností se tam vešlo s přehledem (a na váhu nikdo nekouká). Holky si chtěly zabalit každá dvě velké knížky a toho největšího plyšáka, kterého mají, ale když jsme jim oznámili, že si ponesou věci ve vlastních batůžcích, literatura putovala zase do knihovničky a plyšáci byly nahrazeni drobnější variantou.
Vybaveni jízdenkami a dobrou náladou jsme se na peróně číslo čtyři setkali s Jonáškem a Radkem. Prvních pár vteřin vládl stud, ale po jejich uplynutí bylo jasné, že děti si sedly a budou si rozumět. Ještě, než jsme se stačili náležitě přivítat, byl přistaven vlak. Abychom ušetřili Ondrovi (který nastupoval o stanici dál) hledání správného vagónu, vlezli jsme si do graficky nejpoznamenanějšího a zabrali dostatek prostoru pro naskládání báglů a dalších příchozích. Vlak se rozjel dle plánu a po pár minutách vjel na Smíchovské nádraží, kde již čekal Ondra s dcerou Terezou a synem Tomášem. Skrz utěsněné a zatemněné okno jsme si dávali signály, ale náš vagón nešlo díky grafitům přehlédnout. Po chvilce se na schodech objevil Ondra s rodinou a výprava byla kompletní.
Cesta utekla rychleji, než bych čekal. Shrnul bych to tak, že během povídání jsme změnili vlak a ještě před dokončením věty se ocitli na nádraží ve Zbečně. Holky si našli kromě Jonáška i dalšího kamaráda. Ondrovu Terezku. Vlastně úplně zapomněly na své rodiče, protože kdykoliv se měly chytnout ruky, Lucky ani moje to nebyla. Trasa do kempu byla díky Jonáškově mapě naprosto jasná. Je pravdou, že ve změti oranžových a modrých čar se vyznal jen on, ale vedl nás (s drobnou pomocí taťky) bez jediného zaváhání a naprosto neomylně. Jediné, co nám trochu ztrpčovalo cestu bylo vedro a dusno, které vládlo.
V kempu Riviera jsme si vyřídili pobyt a šli stavět stany. Samozřejmě tomu předcházelo hledání hledání plácku. To nám dalo chvilku zabrat a když jsme našli opravdu krásný kousek louky dostatečně vzdálený od dalších stanů, zjevil se za plotem samozvaný hlídač, který nás upozornil, že sousedova louka není pro kempování určena a vyhnal nás zpět. Ondra se sice snažil smlouvat, ale pán byl neoblomný (anebo si nechtěl vydělat).
Poradili jsme si, našli plácek (s pečlivým výběrem sousedů) a vytvořili kruhovou hradbu. Paradoxně nejdéle trvala stavba nám. Ne snad proto, že by nám holky pomáhaly. Ty si vesele dloubaly klacíkem v bahně. Prostě byl stan hodně dlouho schovaný v kumbále a techniku používanou na letních dovolených (před mnoha lety) jsme již zapomněli. Naopak Radek, který byl na stavění sám, vykouzlil obydlí téměř okamžitě. Ještě, než se dostalo slunce za obzor, povedlo se našim slečnám zadělat si kromě oblečení i boty, takže šly do Berounky na nedobrovolnou koupel. Po osmé hodině šel Radek číst mašinkové pohádky a kromě Jonáška získal pozornost i nás ostatních. Do spacáku jsme nahnali i naše holky a já paralelně s Radkem četl o Martince. Ondra s dětmi šel obhlédnout místní občerstvení, aby si dali něco k večeři.
Co se uspávání týče, byl Radek úspěšnější. My jsme z naše stanu slyšeli chumlání ještě během večerního dospěláckého povídání. Ondra, Tereza a Tomáš se v padající tmou vrátili s tím, že poskytované občerstvení je dobré, ale trávená čekáním je dlouhá. Za poblikávání čelovek a drobných ručních svítilen jsme se nasoukali do spacáků a popřáli si dobré noci. Já usínal se strachem, abych svým vrtěním nezalehl Julinku, která spadla těsně vedle mě. Z toho důvodu jsem měl velmi lehké spaní a kolem druhé procitl a zjistil, že obě naše cácory jsou vysoukané ze svých pytlů. S Luckou, která taky tvrdě nespala, jsme je zase zahrabali, znovu usnuli a spali až do rána.
