Bohužel nám do krásně vymyšleného plánu hodilo vidle složení mé krve. Scénář brzkého odjezdu díky celodennímu volnu udělenému za dobrovolné darování krve se zhroutil ve chvíli, kdy mi paní doktorka na Karláku oznámila, že krevní obraz neodpovídá požadavkům. Tudíž jsem byl uznán nevhodným a odběr u mě proveden nebyl. Nezasáhlo mě ani tak zjištění, že se moje útroby nenachází v nejlepší kondici, ale komplikace, jak to udělat s odjezdem. Nepodlehl jsem panice a napsal svému nadřízenému, že bych rád změnil placené volno za dovolenou. Naštěstí, protože mám na šéfa opravdu velké štěstí, s tím souhlasil. A tak se plán zase vrátil do původních kolejí.
Dorazil jsem domů, kde se finalizovaly balící práce. Jako nejlepším zavazadlem pro dovolenou se ukázal nedávno zapůjčený armádní invazák. V předsíni se začaly kupit zavazadla a můj úkol (po snídani) bylo změnit umístění těchto bagáží. Z bytu do auta. Jako vždycky to nebylo jednoduché, ale jako vždycky se to povedlo. Pár minut po druhé hodině odpolední jsme vyjeli a lehce, jako nůž zapomenutým máslem na stole, projeli Prahou. Podzemním projektem chytrých inženýrů jsme se dostali až na Strakonickou a frčeli dál k jihu. Julinka se k dlouhé cestě postavila svým obvyklým přístupem. Zavřela oči, uvelebila se na sedačce a usnula. Terezka si tuhle možnost nevybrala a ještě v Praze nám poprvé položila otázku, za jak dlouho budeme v cíli a oznámila nám, že se nudí. Jisté zpestření (i když adrenalinové) přišlo na jedenačtyřicátém kilometru, který nás vystavil koloně. Kruhový objezd, který se na silnici nacházel, byl ze všech směrů zatěžován přijíždějícími vozidly. Moji ostražitost navíc vyzkoušela polo(vodička), která nedbala přednosti na kruháči a vjela mi do trasy. Abych si alespoň trochu ulevil, zatroubil jsem. Ale výsledek byl stejný, jako když bafnete na pasoucí se kravičku. Totiž žádný.
Abychom měli nějaké potraviny do začátku, zastavili jsme se na nákup v Hradci (Jindřichově). Hned poté pokračovali v cestě až do kempu. Ale co to? Navigace nás zavedla do jednosměrné ulice uprostřed sídliště. Nepotřebovali jsme dlouho, abychom poznali, že jsme špatně. Lucka prozkoumala znovu mapu a s nápravou přišla během minuty. Jsme sice v Kunžaku, ale není Kunžak jako Kunžak. Na druhý pokus jsme byli úspěšnější a ocitli se v náručí přírody. Lesů, travnatých ploch a širokého rybníka. Zaparkovali jsme před vysokou chatou v níž jsme tušili recepci a jali se hledat majitele. Naštěstí holčička, která zrovna vykoukla ze dveří nám zavolala majitele. Usměvavý a velmi příjemný pán nás přivítal vyslechl si naše prosby. Výsledkem jsme byli překvapeni. Stan si můžeme postavit kam chceme, elektrickou přípojku samozřejmě využít můžeme a platit budeme až při odjezdu. Kromě cedulky s číslem, kterou jsme měli umístit na stan, jsme obdrželi i dva klíče od sprch.
Přesunuli jsme se na louku a hledali dokonalé místo. To nám dolu trochu zabrat, protože plocha byla lehce zešikmená. Ve dvou osách. Navíc to byla nudle, která neposkytovala moc místa. Ale výhled do luk byl nádherný a jediný zvuk, který jsme slyšeli, bylo šumění bříz. Začali jsme konstruovat obydlí a to se nám podařilo na jedničku. Jednak se nekonalo žádné zmatené pobíhání a za druhé bylo vypnutí plátěných zdí naprosto dokonalé. I když jsme to nezkoušeli, mince by se určitě od stěn odrážely. Pak následovalo zdlouhavé a kompletní zabydlování. Vybavili jsme si ložnice, nastěhovali nábytek a umístili zavazadla s oblečením. Holky byly nadšené a dobrou náladu dávaly najevo neustálým hopsáním po nafukovacích matracích.
Doposud jsme byli spokojeni. Jediné, co nám dělalo vrásky byly zprávy v médiích i od přátel, že po jižních krajích naší republiky bloudí silný vítr, který se místy mění v tornádo. A boří a ničí.
