Gibboni na sněhu

Niť odvíjející se od vzniku gibonů je stále delší a delší a díky lidem, kteří se k této skupině hlásí se zdá klubko nekonečné. Z původního pojmenování obyvatel světnice, kteří byli duchem silní a odolávali nejrůznějším pokušením se stal oficiální název druhého družstva první čety. Jméno celkem rychle přerostlo hranice tohoto uskupení a ujalo se u ostatních družstev i u samotného velení roty. Parta uznávající týmového ducha, dodržující spolehlivost, navzájem si podávající pomocnou roku a hlavně zažívající nekonečné hodiny zábavy a legrace podstoupila několik cvičení (o tom v jiných článcích).

sobota 09.01.2021 publikovaný vojenské zážitky Jenda
JAK (prostředky a způsoby) pěšky /
KDE (polohy a umístění) Čechy /
KDO (osoby a obsazení) aktivní zálohy AČR / kamarád(i) /
KDY (období a interval) jeden den / zima /
PROČ (důvody a účely) adrenalin / kultura / sraz, setkání / výlet, procházka, turistika / zábava /

Bohužel nic netrvá věčně a po několika letech se s námi rozloučil Martin alias "Vitus". Ztráta byla pro nás velmi bolestná, neboť u Gibonů nikdy neplatilo a platit nebude, že každý je nahraditelný. Naopak. Místo radosti ze společných dní přišla další rána. Martinovu cestu se rozhodl následovat další člen. Tentokrát nikdo jiný, než Petr "Stříbohřbetý". Vlastně duchovní otec všeho gibbonstva. I přes to, že celý svět stojí proti jakýmkoliv neelektronickým setkáním, Radek (aktuálně ve smečce jako vůdce) se rozhodl, že když už se Petr rozhodl odejít a své rozhodnutí nezměnil ani po silném naléhání, nesmí zůstat tento akt nepovšimnut.

Velmi tajně a ututlaně rozjel akci k uctění památky "padlých" Gibbonů. Otázku, kam umístit několikahlavé stádo vyřešil velmi elegantně. Prostě tam, kde je všem dobře. Do přírody, do vojenského prostoru, do Brd. Navíc přišel (spolu s dalšími) s krásným výletem zasněženou přírodou. Mezi Dobříší a Řevnicí se nachází několik navazujících turistických tras a skalní útvar Babka. Právě zde mělo proběhnout důstojné poděkování. Krom toho se začala paralelně uskutečňovat i dlouho plánovaná výroba členských ramenních nášivek se znakem Gibbonů. Zprávy, které mi chodily do schránky vesměs mluvily v kladech. Vše klapalo a dařilo se.

Až v polovině prosince nám Radek oznámil, že si poranil dolní končetinu tak nehezky (detaily raději vynechám), že nebude v jeho silách zúčastnit se výletu. Dny se odvíjely, minuly svátky Vánoční, na na kalendářích zbývalo posledních pár dní. A právě když se dvacítka střídala s jedenadvacítkou se znovu ozval Radek. Dobrovolně se nespokojí s absencí a dopajdá také.

Zřejmě aby byl jeho výkon ještě více hrdinský, z oblohy se několik dní před akcí sesypala nadílka, která změnila nudnou šeď na bílou. V pátek, když jsem se balil, jsem hodně přemýšlel na tím, co si zabalit, abych už od autobusu nedrkal zubama. Mé nadšení pro komfortní pocit tepla omezoval jeden faktor. Malý batůžek, do kterého jsem se musel s výstrojí vejít. Večer jsem tedy gauč pokryl svršky a šel spát s tím, že ráno se uvidí.

Vidělo se. I přes to, že jsem si budík nastavil s velkým předstihem, balil jsem ve spěchu a s obavou, že autobusový spoj ze Smíchova zmeškám. Naštěstí se tak nestalo (tentokrát se Idos mýlil) a já navíc potkal u okýnka pekárny několik maskáčů. Nemůžu napsat, že známé tváře, protože rozeznat člověka v čepici s rouškou na vzdálenost větší než pět metrů je pro mě kumšt. Doplnil jsem tak Lucku, Jitku, dva Michaly a právě přicházejícího Petra. Bez sebemenší snahy o chůzi ve tvaru jsme se přesunuli na nástupiště spoje a počkali na jeho příjezd. Všichni jsme nalezli místo k sezení a tak půlhodinová cesta nebyla, zejména pro mě, fyzicky náročná.

Pod stříbrnou oblohou jsme se ocitli chvilku po deváté hodině. Vydatně sněžilo a tak jsme bez velkého meškání nabrali směr. Přesněji řečeno kvalt. Naštěstí nám Michal připomněl, že je slavnostní nástup stanoven na šestnáctou hodinu a pokud nezvolníme, budeme mít po příchodu několik hodin osobního volna navíc. Trochu jsme polevili a po chvilce odbočili do lesa. Abychom v zasněžené, romantické a idylické krajině narušili alespoň ticho, povídali jsme si. Přeskakovali jsme sice mezi tématy, ale nikdo spojitost neztratil. Od pracovních zážitků, dobrodružství vánočních dní a kovidových omezení jsme se dostali taktéž k hudebním žánrům, které udávají aktuálně směr.

Po hodině a půl chůze jsme narazili na překážku. Uprostřed lesa stálo hasičské auto a u něj chlápek v modrém. Hasič. Oznámil nám, že nalevo od nás probíhá hon a nás může dál pustit pouze v případě, že půjdeme rovně, anebo vpravo. Stopařka skupiny ho ujistila, že může být klidný, neboť máme namířeno na Mníšek a tudíž půjdeme rovně. Bojovník s ohněm znejistil a uvedl, že Mníšek je právě vlevo. Výměny slovního tenisu probíhaly velmi intenzivně. Já jsem je pochopitelně nesledoval, neboť jsem netušil, kde se nalézáme. Nicméně nakonec jsme byli vypuštěni rovně s tím, že možná dojdeme, kam potřebujeme. Po dvou stech metrech jsme nalezli sedícího myslivce, číhajícího na divokou zvěř. Alespoň tak to tvrdil.

I s ním jsme prohodili pár slov a jeho verze aktuálního dění nám připadala shůdnější, než z ústa hasiče. Do půl hodiny prý bude po škodné a my budeme moci projít. Máme prý vyčkat. Když se Michal zeptal, co že tam honí, pochlubil se, že pětasedmdesát vyzbrojených můžu a žen doposud vystřelil třikrát (dohromady, ne každý) a usmrtili jednoho kance. Poučky o vedení účinné palby na pohyblivý terč jsme nevytahovali. Místo toho jsme chvilku trávili ve vozovém parku lesníků. Během nestřeženého okamžiku se na obloze objevila modř, slunce a přestalo sněžit.

Půl hodina se protáhla na padesát minut a my po této době mohli pokračovat dál. Cesta klikatá i rovná nás zavedla na Kytínské náměstíčko. Kromě kostela místní obec nabízela i otevřený obchod. A protože já pochopil, že malá svačinka, kterou jsem si udělal do batůžku, mi nepokreje celodenní touhu po jídle, vydal jsem se s ostatními na nákup. Navíc jsem se dozvěděl, že na plánu je i založení ohniště a opékání buřtů. Takže jsem si opatřil čtyřicet čísel točeňáku a pečivo. Michal s Luckou, kteří si z pultu lahůdek vybrali grilované koleno, mě také zlákali a já také zvedl ruku k odběru.

Na lavičce jsme si udělali piknik a já si vylepšil náladu naplněním břicha velkou dobrotou. Petr klasicky na mou adresu poukázal, že jsem opět ve spárách žraní, ale nechal jsem to být. S umaštěnou a plnou hubou jsem moc protestovat nemohl. Jakmile jsme se dali do pohybu, Michal prohlásil, že od této chvíle to bude jen do kopce. Já chvíli přemýšlel o tom, jestli by mi ta informace jakkoliv zabránila se narvat, kdyby přišla dřív. Ale asi ne. Velkou odměnou za funění, ke kterému jsem se uchýlil, byl výhled (panoramata).

Šlapání, pochodování a občasné uklouznutí nás doprovázelo až k Baroknímu dílu. Na hřebeni jsme objevili zřejmě půlku obyvatelstva obce pod námi. S jistotou se dalo říci, že kulturní památka davy nepřilákala tak, jako dlouhá, široká a mírně skloněná zasněžená plocha, využívaná jako bobová dráha. Krátká spojovací pěšina nás zavedla ke kluzišti, původně sloužící jako asfaltová příjezdová cesta. Ta ale spíš připomínala zrcadlo a klouzající se ratolesti s rodiči k tom přispívali. Hned za ní jsme znovu osiřeli. Nemohu nevzpomenou dva turisty, kteří se připojili za nás. Dle rozhovoru který jsem byl nucen vyslechnout se jednalo o bývalého člena elitní vojenské skupiny, který zažil všechno, co lze na světě zažít a věděl všechno, co znát lze. Krom toho, že pronesl něco o mimikrách (nepochopili jsme) byl rozčilen z toho, že jdeme na stejné místo, jako měl v úmyslu i on, spatřoval v nás trampy, kteří se převlékli do vojenských hadrů.

Babka bylo krásné místo, mimo jiné nabízející i skalní převis s ohništěm. Přesně tam bylo vyskládané dřevo s papírem s natištěnou prosbou o neodebírání. Evidentně všichni lidé, kteří přišli s hromadou polen do kontaktu, uměli čist. A byli ohleduplní. Když třetí hodina, ve kterou měl dorazit velitel Radek minula, pustili se ti nejpovolanější z povolaných do založení ohně. Slunce totiž padalo k horizontu, s ním i teplota a nám byla zima. Ani něco mezi divadelním, cirkusovým a sportovním vystoupením jednoho skálolezce, který se snažil pokořit přitažlivost a snažil se vytvořit rekord v přezouvání bot nás nezahřálo. Během kříšení plamínku se objevil ve skalním útočišti Filip. I když nenosí insignie stejné jednotky, kdo je jednou gibbon, je napořád gibbon. Spolu s Michalem poté, co opakované pokusy nevedly k zažehnutí, si zahráli na Promethea a přinesli oheň. Mocné fuky přivedly plamínky k životu a vytvořily teplo a světlo.

Zanedlouho se objevil další Petr. I když byl oděn v uniformu, nebyl zbarven jako my ostatní. Jeho dopolední program ho navlékl do britské uniformy a do rukou mu vnutil zbraň (i když ne "ostrou"). Účastnil se totiž vojensko-historického pochodu. Pár minut po Petrovi se ukázal Zdeněk. Ten byl naopak nerozeznatelný od profíka AČR. Pak už jsme se dočkali Radka. Vlastně nejprve přišel Dan, abychom se šli podívat na něco, co jsme ještě neviděli. A opravdu. Uprostřed bílé závěje stál Radek, opřen ležérně o hole a přes celý obličej měl vytvořen úsměv. Svou postavu umístil na místo, které bylo dostatečně dlouhé i široké, aby zde mohl proběhnout nástup. Kromě předání výsostného a unikátního znaku, coby daru Petrovi, obdaroval Radek gibonní nášivkou i ostatní. Zatlačil jsem slzu a po rozchodu spěchal k ohni, aby mi je teplo pomohlo vysoušet.

Tím oficiální program skončil a započala volná zábava. Hodnotili jsme cvičení, dávno minulá i ta nedávná, vzpomínali jsme a plánovali. Nad ohněm se objevily uzeniny a krom čaje plaval v kelímkách i alkohol. Večer bohužel utíkal rychleji, než bych chtěl. Nejprve nás opustil Dan s Filipem a Radkem a když oheň pohasínal, nepřikrmovali jsme jej a také se připravovali na odchod. Na čelech se rozsvítila světýlka a my se pustili do sestupu. Během večerního putování se nikomu nic nestalo, železniční stanice jsme dosáhli živí a zdraví a vlak nám měl přijet za deset minut. Jasná výhra. Jako bonus jsem si nechal v automatu vytvořit kafe. A s ním ubíhala cesta daleko pohodlněji.

Část party se vysypala na Smíchově, jiní vystupovali na Hlaváku. Neustálé drobení způsobilo, že jsem i já nakonec zůstal sám a tmou zalitým sídlištěm mířil domů.

Všem organizátorům a aktérům mnohokrát děkuji. Jakožto člověk, který nehnul prstem, musím smeknout nad tím, do jakých detailů a jak bezchybně bylo všechno naplánováno. Děkuji za příjemně trávenou sobotu a i když nejsem často vídaným členem, doufám, že se Vámi zase brzo potkám.

Gibbonům třikrát hurá!

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

dobrá práce

Adnavokinimod hodnotil(a) 17.02.2021 21:20:34

dobrá práce

Lucík hodnotil(a) 18.01.2021 10:02:02

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Jenda napsal(a) 15.01.2021 20:20

fotky, slibuji, brzo dodám

vytvořit / odpovědět

Fotogalerie