Já jsem nadšeně souhlasil a manželka prohlásila, že má otcovská absence nebude na celý víkend vadit. Holky měly totiž v plánu jet pozdravit příbuzenstvo. Své těšení jsem vyplnil rezervací "celopéra" a objednávkou nového oblečení. Zjistil jsem totiž, že na sjíždění stezek nemám správný úbor. V mém šatníku chyběly kraťasy a volné tričko. V upnutých hadrech ala "silnice" bych budil pohoršení či posměch. Při jednom domlouvacím telefonátu se Zdendou jsem zjistil, že jedním z osmi lidí, kteří se tohoto výletu zúčastní, bude i Míra. Vidina setkání rajfkového trojlístku ve mě vzbudila ještě větší nadšení. Tolik očekávaný týden se přiblížil a já lehce pobalil. Dle svého odhadu vše potřebné.
Po práci, kterou jsem vykonával doma jsem popadl ruksak a šel vyčkávat na příjezd Zdendy. Jakmile se přiřítilo vínově červené auto s nepřehlédnutelným nosičem kol, vyskočil z něj Zdenda. Hned po něm následoval Tomáš a my se přivítali. Uložil jsem zavazadlo, sedl si za řidiče a pozdravil se s Honzou. Vlastně přivítání bylo pro mne i novým seznámením. Všechny jsem sice znal, ale ta paměť. S dobrým úmyslem jsem poradil Zdendovi, aby nevyjížděl na hlavní tou nejkratší cestou, protože by se mohl dostat mezi šňůru aut, která se na ní tvoří. Doporučil jsem mu objížďku. Moje dobrá rada se po deseti minutách ukázala naprosto zbytečnou, protože jsme jeli jiným směrem, než bych od kurzu na Zdiby čekal. Od té chvíle jsem raději neradil.
Časový harmonogram se drobet rozcházel od reálné situace. Proto před pátou volal Honza majitelce penzionu, ve kterém jsme měli být ubytováni, že převzetí klíčů v pět hodin nebude. Čekal nás totiž ještě nákup a dvouhodinová cesta na severovýchod. Na parkovišti Zdibského Lidlu jsme se potkali s dalšími dvěma členy. Denisem a Žárovkou. Vybaveni rouškami a dvěma nákupními vozíky jsme se ponořili mezi regály a pořizovali potraviny na dva dny. Tím prvním, v podstatě nejdůležitějším byla dvě plata piv. K tomu nějaké masíko na grilování, klobásky, pečivo, zelenina (dokonce i na vitamínky jsme mysleli). K tomu jsme naházeli i záviny na snídani, hořčici, kečup a honem ke kasám. Ještě nemůžu opomenout svůj trapas, kdy jsem položil Zdendovi, stojícímu vedle Tomáše, otázku, zda pojede i jeho bratr. Zdenda po mě hodil nechápavý pohled a ujistil mě, že s námi sedí v autě. Zatímco se Tomáš začal smát, já mu položil dotaz, jestli on je tím Zdendovým bratrem. Tomáš souhlasně přikývl. Bylo mi konečně jasno.
Na betonovém plácku před nákupním střediskem proběhla mezi dvěma vozidly velká logistická operace. Byl potřeba vytvořit dostatečný prostor na uskladnění nákupu. Takže tašky a volně ložené vybavení putovalo k Žárovce s Denisem. Když byla obě vozidla naložena jak věcmi, tak lidmi, vyrazili jsme k Chomutovu. Cestou jsem líčil své dosavadní jezdecké útrapy. Myslím tím pády, koupání, nedobrzdění a nedotočení. Jak Honza, tak Tomáš byli na pedálech jako doma. A tudíž neměli pro takovéto nehody moc pochopení. Prostě na kole se jezdí, na kole se nepadá.
Když jsem se dostatečně ztrapnil a uvnitř kabiny nastalo ticho, zastavili jsme u jedné benzínové pumpy a já si přesedl od Zdendy k Mírovi. Ten byl poslední, který chyběl do našeho kordonu. Důvodů, proč jsem změnil dopravní prostředek bylo několik. Jedním z nich byl fakt, aby Míra nejel sám a za druhé, jak Míra poznamenal, chtěl osádku Zdendova auta ušetřit mého dalšího povídání.
Ze sedadla spolujezdce jsem tak mohl pozorovat zajímavé úkazy. Jedním z takových bylo umístění a hlavně chování dvou bicyklů naložených na Žárovkův nosič. Až při bližším ohledání, to když se Míra přiblížil zhruba na půl metru, jsme zjistili, která část ochuzeného olympijského symbolu (Zdendův výraz) patří k jakému kolu. Nosič zřejmě nebyl konstruován na dvě robustní devětadvacítky a kromě viditelného přečnívání jsme mohli pozorovat i jakési klepání a vrtění. Naštěstí byl Míra stále na pozoru a přichystán vyhnout se uvolněné překážce na komunikaci. K tomu ale nedošlo a my jsme bez viditelného poškození (nebyla to tak docela pravda) dorazili až k penzionu Iva.
Všechna auta se intuitivně zařadila za sebe. Ale ouha. Všechna auta byla o celých devadesát stupňů otočena špatným směrem. Nastalo synchronizované parkování. Všichni si navzájem dávali přednost i přednost dostávali. Všechno dobře dopadlo a auta skončila v parkovacích kójích. Barevnými pruhy na plácku označenými, špatně viditelnými. Majitelé vysvobozovali svá kola a my bez dopravního prostředku jsme alespoň vytahovali zavazadla a nosili nákup do domu. Do všeho toho zmatku dorazilo ještě jedno auto. Patřilo Jirkovi, Denisovu kamarádu. Bylo nás osm a byli jsme všichni. Zabydlení dopadlo zajímavě. Pokud byste si mysleli, že jsme se do dvou čtyřlůžkových pokojů uložili po čtyřech, mýlili byste se. Zdenda, Míra a já jsme si vlezli do dveří s číslicí 4 a jedna postel nám zůstala prázdná. Oproti tomu na "trojce" skončila bagáž pěti lidí.
Zhruba v šest se začal připravovat pod pergolou oheň uvnitř grilu. Jakmile svitl první plamínek, na stole se začaly objevovat klobásy, omáčky, zelenina, pečivo a samozřejmě pivo a další alkoholové rozptýlení. Grilování se nesvobodně ujal Žárovka, který toto povolání vykonává (opět nechtěně). Do chladnoucího večera při snižující se viditelnosti vonělo maso a do širého okolí pronikala naše bujará konverzace. Témata byla různorodá. Od rad na zítřejší sjíždění, nejnovější vychytávky na bajk, po vzpomínky a veselé historky. A také se mohutně připíjelo na nadcházející úspěch. Prostě o smích nebylo nouzi. Já jsem zjistil, že jsem přípravu hodně podcenil. Kromě pořádné obuvi jsem si zapomněl i bundu a další teplé oblečení, které by se v horách hodilo. Míra, který odmítal dál sledovat mé pronikající podchlazení od nohou, mi zapůjčil své boty. Milimetrová podrážka plátěných kecek, které jsem měl na sobě, není ideálním tepelným izolantem.
V deset, když se nám kouřilo od úst, jsme se přesunuli do vnitřních prosto penzionu. Zabydleli jsme se v jakési společenské místnosti, kuchyně a dětského koutku v jednom. Denis, který se rozhodl nenechat večerní zábavu náhodě a táhl s sebou hrací krabici Xbox nainstaloval zařízení a na velké obrazovce se objevily postupně maňáskové závody, fotbal i mlácení v kleci. Ovšem ani přítomnost stolního fotbálku nenechala některé na pokoji a sehráli pár mačů. Když se celá společnost usadila kolem jídelního stolu, vyzval Jirka Zdendu na Německou derby. Zdenda překvapil a i když je čutaná jednou z jeho domén, dostal čtyři kousky. Možná to bylo pozicí, ve které se nacházel (na rozdíl od soupeře totiž stál), možná špatnou konstelací. Když přišel na řadu souboj v oktogonu a já shlédl jednu výměnu pěstí, přihlásil jsem se také o nabízený ovládač. Na rozdíl od ostatních jsem ustál asi 15 vteřin a kromě pěstí a kopů předvedl asi všechno. Herní konzole není zcela můj přítel.
V nejistotě z bezproblémového ranního vstávání jsme se pokojně rozešli do svých pokojů (5+3) a zalehli. Já jsem dokonce zalehl rychleji, než byl Míra schopen pochopit. A to se pokusil mě ještě vystrašit bafnutím.
