Se čtveřicí mladých slečen jsme soucítili a tu a tam poslali na adresu utlačovatelů jízlivou poznámku. Samozřejmě pronesenou v tichosti. Tou dobou už se ve světle pomyslných reflektorů objevila i dvojice kašparů. Zatímco u jednoho jsem jméno nezaznamenal (byl to Tomáš), ten druhý od rodičů vyfasoval jméno velmi trefné. Emil. Vztah těch dvou k holkám mi byl skryt, ale rozhodně nebyl obchodní. Emil si u mě nezískal ani trochu sympatií a v průběhu večera to nenapravil. My jsme si ale nenechali ani Emilem, ani cirkusáky (Radek pojmenoval pivní stan jako šapitó) večerní program znechutit a pokračovali na vlně zábavy. K večeři se podávala nefalšovaná kotlíková polévka a na stole se zase objevili pivka.
Popsat všechna témata o kterých jsme se bavili nelze. Jen budu znovu opakovat, že srandy bylo na rozdávání. I na fíkovici došlo. Opakovaně. Při jednom čekání pod střechou dřevěného obydlí občerstvení se na ocas fronty, přímo za nás, připojila dvojice holčin ze sousedního stanu (nemyslím od cirkusáků). Já, jakožto nekomunikativní remcal jsem se držel stranou, ale Hanka s Radkem navázali se slečnami konverzaci. Jedna z dam, hodně uvědomělá a pevná ve svých názorech (jméno jsem nevěděl - Iveta, ale měla výrazné uši) nám oznámila, že konzumuje alkohol už od dopoledne a má toho dost. Ale je jí to jedno. Taky se nechala slyšet, že je absolutním zlem, aby děti trávily čas v kempu v doprovodu rodičů. Další moudra jsem již neposlouchal a soustředil se na pozorování okolí. Bohužel, fronta postupovala velmi pomalu a tak jsem kvokání filtroval téměř deset minut. Těšil jsem se, že po nafasováním třech půllitrů u okýnka budu moci uniknout. Bohužel se tak nestalo. Radek pozval slečny na fíkovici a mě přizval také. Samozřejmě by bylo ode mě krajně netaktní, abych pozvání odmítl.
S přibližujícím večerem a vypitým alkoholem se nálada mladých vylepšovala. Vlastně nás začali příjemně bavit. Zejména Emil, který tomu všemu očividně vládl. Kromě toho, že demoloval vybavení a vydával neustálý proud slov vymýšlel divadelní představení hodné eskamotérů. Vlastně se večer v bitvu tří armád. Jednou jsme byli my, druhou cirkusáci a třetí parta pana Emila. Bojovali jsme hlavně na poli kulturnosti a hlučnosti. Nadále jsme odmítali poslouchat výplody moderní kulturní scény a tak jsme spustili vokální sextet. Debil Emil hopsal po stole a stonásobně provolával "kdo se ráno nestyděl, ten se večer nebavil". Daleké i blízké okolí jsme pak brali spíše jako kulisu a věnovali se vlastnímu programu. Zábavě na úrovni. K žádné mimořádce nedošlo, nejdříve šla spát dívčí polovina a my chlapi, jsme je ještě po nějakém tom upití následovali. Usínal jsem za dunění moderního počinu a Emilových skřeků.
Z kutlochu jsem opět vylezl jako poslední a opět provedl očistu v říčce. Z nevyspalých tváří ostatních jsem vyčetl, že spánek se nepovedl podle očekávání. Pak mi bylo prozrazeno, že blonďatý šoumen pořvával hluboko do noci a když si odešel na nějakou tu hodinu schrupnout, navázali na končící nit hluku jiní kempaři. Děkoval jsem své schopnosti nenechat se vzbudit. Začali jsme pomalu balit a sledovali, jak se z dívčího stanu pomalu soukají další zombice, kteří měly v úmyslu podniknout jízdu na raftu.
Vyklizení našeho obydlí proběhlo rychle a i bourání bylo otázkou několika minut. Martin opět velmi zkušeně naskládal všechno harampádí do vozu a po chvilce duševního i fyzického loučení s báječnými lidmi, přírodou a zážitky jsme vyrazili domů. Ovšem nebyla to cesta přímá, neboť hodin bylo ještě málo. A tak jsme zavítali na Rožmberk nad Vltavou. Směřovali jsme tedy vlastně úplně na druhou stranu, než byl náš domov. Anička s Martinem nám nabídli, že pokud jsme na tomto zámku ještě nebyli, určitě stojí za návštěvu a oni na nás bez problémů počkají. Když jsme vyfuněli přístupovou cestu, zjistili jsme, že prohlídka začíná za pár minut. Nebylo důvodu k rozmýšlení. Zakoupili jsme lupeny a těšili se na prohlídku.
Na samém začátky vypadal mladý průvodce jako brigádník, který studuje obor na míle vzdálené od dějin. Jeho úvod trochu připomínal ty nudné, naučené monology. Ale opak byl pravdou. V bývalých časech našich zemí se dosti silně pohyboval a navíc měl smysl pro humor. Tu a tam přidal nějakou veselou, anebo neznámou příhodu z časů hraběnek a knížepánů. Pětačytiřcet minut uteklo jako voda a když jsme prošli venkovními dveřmi, narazili jsme na Aničku s Martinem, jak odpočívají na lavičce. Opět se přiblížila doba oběda a tak jsme rozhodli podniknout ještě společné hodování. Volnou lavici jsme našli v restauraci hotelu "U Martina" (jmenná shoda čistě náhodná) a pojedli a popili.
Bohužel to byl poslední společný zážitek, který jsme měli. Plavba byla u konce. Je pravdou, že cestou domů nás Martin provedl krajinou vskutku terénní. Ale jeho brouček si se zapeklitostmi bez problémů poradil a na rozdíl od jiných odvážných vlastníků osobních automobilů jsme tankodromem projeli a za chvilku se ocitli na dálnici. Před naším domem jsme si z kufru auta vzali hlavně to, co bylo naše, rozloučili se a šli přebírat, uklízet a prát. Moc děkuji všem členům za dokonalý a hodně silný zážitek, velmi rozradostněný víkend a dokonalou společnost. Každou minutu jsem si užíval a báječně se bavil. Právě díky Vám jsem k vodáctví dostal nadmíru pozitivní vztah a budu velmi rád, když zase brzo vyrazíme.
