Já jsem nadšeně souhlasil a manželka prohlásila, že má otcovská absence nebude na celý víkend vadit. Holky měly totiž v plánu jet pozdravit příbuzenstvo. Své těšení jsem vyplnil rezervací "celopéra" a objednávkou nového oblečení. Zjistil jsem totiž, že na sjíždění stezek nemám správný úbor. V mém šatníku chyběly kraťasy a volné tričko. V upnutých hadrech ala "silnice" bych budil pohoršení či posměch. Při jednom domlouvacím telefonátu se Zdendou jsem zjistil, že jedním z osmi lidí, kteří se tohoto výletu zúčastní, bude i Míra. Vidina setkání rajfkového trojlístku ve mě vzbudila ještě větší nadšení. Tolik očekávaný týden se přiblížil a já lehce pobalil. Dle svého odhadu vše potřebné.

Po práci, kterou jsem vykonával doma jsem popadl ruksak a šel vyčkávat na příjezd Zdendy. Jakmile se přiřítilo vínově červené auto s nepřehlédnutelným nosičem kol, vyskočil z něj Zdenda. Hned po něm následoval Tomáš a my se přivítali. Uložil jsem zavazadlo, sedl si za řidiče a pozdravil se s Honzou. Vlastně přivítání bylo pro mne i novým seznámením. Všechny jsem sice znal, ale ta paměť. S dobrým úmyslem jsem poradil Zdendovi, aby nevyjížděl na hlavní tou nejkratší cestou, protože by se mohl dostat mezi šňůru aut, která se na ní tvoří. Doporučil jsem mu objížďku. Moje dobrá rada se po deseti minutách ukázala naprosto zbytečnou, protože jsme jeli jiným směrem, než bych od kurzu na Zdiby čekal. Od té chvíle jsem raději neradil.

Časový harmonogram se drobet rozcházel od reálné situace. Proto před pátou volal Honza majitelce penzionu, ve kterém jsme měli být ubytováni, že převzetí klíčů v pět hodin nebude. Čekal nás totiž ještě nákup a dvouhodinová cesta na severovýchod. Na parkovišti Zdibského Lidlu jsme se potkali s dalšími dvěma členy. Denisem a Žárovkou. Vybaveni rouškami a dvěma nákupními vozíky jsme se ponořili mezi regály a pořizovali potraviny na dva dny. Tím prvním, v podstatě nejdůležitějším byla dvě plata piv. K tomu nějaké masíko na grilování, klobásky, pečivo, zelenina (dokonce i na vitamínky jsme mysleli). K tomu jsme naházeli i záviny na snídani, hořčici, kečup a honem ke kasám. Ještě nemůžu opomenout svůj trapas, kdy jsem položil Zdendovi, stojícímu vedle Tomáše, otázku, zda pojede i jeho bratr. Zdenda po mě hodil nechápavý pohled a ujistil mě, že s námi sedí v autě. Zatímco se Tomáš začal smát, já mu položil dotaz, jestli on je tím Zdendovým bratrem. Tomáš souhlasně přikývl. Bylo mi konečně jasno.

Na betonovém plácku před nákupním střediskem proběhla mezi dvěma vozidly velká logistická operace. Byl potřeba vytvořit dostatečný prostor na uskladnění nákupu. Takže tašky a volně ložené vybavení putovalo k Žárovce s Denisem. Když byla obě vozidla naložena jak věcmi, tak lidmi, vyrazili jsme k Chomutovu. Cestou jsem líčil své dosavadní jezdecké útrapy. Myslím tím pády, koupání, nedobrzdění a nedotočení. Jak Honza, tak Tomáš byli na pedálech jako doma. A tudíž neměli pro takovéto nehody moc pochopení. Prostě na kole se jezdí, na kole se nepadá.

Když jsem se dostatečně ztrapnil a uvnitř kabiny nastalo ticho, zastavili jsme u jedné benzínové pumpy a já si přesedl od Zdendy k Mírovi. Ten byl poslední, který chyběl do našeho kordonu. Důvodů, proč jsem změnil dopravní prostředek bylo několik. Jedním z nich byl fakt, aby Míra nejel sám a za druhé, jak Míra poznamenal, chtěl osádku Zdendova auta ušetřit mého dalšího povídání.

Ze sedadla spolujezdce jsem tak mohl pozorovat zajímavé úkazy. Jedním z takových bylo umístění a hlavně chování dvou bicyklů naložených na Žárovkův nosič. Až při bližším ohledání, to když se Míra přiblížil zhruba na půl metru, jsme zjistili, která část ochuzeného olympijského symbolu (Zdendův výraz) patří k jakému kolu. Nosič zřejmě nebyl konstruován na dvě robustní devětadvacítky a kromě viditelného přečnívání jsme mohli pozorovat i jakési klepání a vrtění. Naštěstí byl Míra stále na pozoru a přichystán vyhnout se uvolněné překážce na komunikaci. K tomu ale nedošlo a my jsme bez viditelného poškození (nebyla to tak docela pravda) dorazili až k penzionu Iva.

Všechna auta se intuitivně zařadila za sebe. Ale ouha. Všechna auta byla o celých devadesát stupňů otočena špatným směrem. Nastalo synchronizované parkování. Všichni si navzájem dávali přednost i přednost dostávali. Všechno dobře dopadlo a auta skončila v parkovacích kójích. Barevnými pruhy na plácku označenými, špatně viditelnými. Majitelé vysvobozovali svá kola a my bez dopravního prostředku jsme alespoň vytahovali zavazadla a nosili nákup do domu. Do všeho toho zmatku dorazilo ještě jedno auto. Patřilo Jirkovi, Denisovu kamarádu. Bylo nás osm a byli jsme všichni. Zabydlení dopadlo zajímavě. Pokud byste si mysleli, že jsme se do dvou čtyřlůžkových pokojů uložili po čtyřech, mýlili byste se. Zdenda, Míra a já jsme si vlezli do dveří s číslicí 4 a jedna postel nám zůstala prázdná. Oproti tomu na "trojce" skončila bagáž pěti lidí.

Zhruba v šest se začal připravovat pod pergolou oheň uvnitř grilu. Jakmile svitl první plamínek, na stole se začaly objevovat klobásy, omáčky, zelenina, pečivo a samozřejmě pivo a další alkoholové rozptýlení. Grilování se nesvobodně ujal Žárovka, který toto povolání vykonává (opět nechtěně). Do chladnoucího večera při snižující se viditelnosti vonělo maso a do širého okolí pronikala naše bujará konverzace. Témata byla různorodá. Od rad na zítřejší sjíždění, nejnovější vychytávky na bajk, po vzpomínky a veselé historky. A také se mohutně připíjelo na nadcházející úspěch. Prostě o smích nebylo nouzi. Já jsem zjistil, že jsem přípravu hodně podcenil. Kromě pořádné obuvi jsem si zapomněl i bundu a další teplé oblečení, které by se v horách hodilo. Míra, který odmítal dál sledovat mé pronikající podchlazení od nohou, mi zapůjčil své boty. Milimetrová podrážka plátěných kecek, které jsem měl na sobě, není ideálním tepelným izolantem.

V deset, když se nám kouřilo od úst, jsme se přesunuli do vnitřních prosto penzionu. Zabydleli jsme se v jakési společenské místnosti, kuchyně a dětského koutku v jednom. Denis, který se rozhodl nenechat večerní zábavu náhodě a táhl s sebou hrací krabici Xbox nainstaloval zařízení a na velké obrazovce se objevily postupně maňáskové závody, fotbal i mlácení v kleci. Ovšem ani přítomnost stolního fotbálku nenechala některé na pokoji a sehráli pár mačů. Když se celá společnost usadila kolem jídelního stolu, vyzval Jirka Zdendu na Německou derby. Zdenda překvapil a i když je čutaná jednou z jeho domén, dostal čtyři kousky. Možná to bylo pozicí, ve které se nacházel (na rozdíl od soupeře totiž stál), možná špatnou konstelací. Když přišel na řadu souboj v oktogonu a já shlédl jednu výměnu pěstí, přihlásil jsem se také o nabízený ovládač. Na rozdíl od ostatních jsem ustál asi 15 vteřin a kromě pěstí a kopů předvedl asi všechno. Herní konzole není zcela můj přítel.

V nejistotě z bezproblémového ranního vstávání jsme se pokojně rozešli do svých pokojů (5+3) a zalehli. Já jsem dokonce zalehl rychleji, než byl Míra schopen pochopit. A to se pokusil mě ještě vystrašit bafnutím.

S vidinou osvěžení a dokonalého probrání jsem se zavřel do miniaturní telefonní budky a pustil sprchu. Z kropítka vypadlo několik kapek a proud postupně oslaboval. Očistnému zařízení jsem věnoval čas a čekal. Po deseti minutách kapání proud nezesílil a já se alespoň spokojil s faktem, že teplota kapaliny stoupla o několik desítek stupňů a já se nebudu mýt v ledové vodě. Koupačka byla časově náročná, ale nakonec se zdařila. Vypotácel jsem se z umývárky a se Zdendou a Mírou se odebral do společenské místnosti na snídani. Ta zatím cela prázdnotou.

Chvilku jsme ve všech skříňkách kuchyňské linky hledali čaj. Nalezli jsme pouze vánoční speciál a něco sypaného. Zatímco Zdenda šel pátrat dál, já jsem vzal zavděk chuti skořice, jablek a jehličí a provoněl místnost svátky zimními. Rozbalil jsem si tvarohový závin (když jsem se ujistil, že je můj) a soukal ho do sebe. Po několika soustech se ve dveřích objevil Tomáš a chystal se také posnídat. Hledal svůj sladký tvarohový produkt. Jeho smutné oči spočinuly na mé snídani. Naštěstí se ukázalo, že jeden balíček stejného obsahu zůstal ještě v autě a já tedy nesežral nic cizího. Kromě mlaskání a srkání bylo naprosté ticho. Skupinu nerozmluvili ani další příchozí a když Honza oznámil, že všechno bylo nejspíš včera vysloveno, zůstalo to bez odpovědi (vlastně jakékoliv reakce).

Tichá domácnost zanikla až ve chvíli, kdy bylo potřeba naplánovat den. Míra, který se kvůli zraněnému kotníku nechystal na kolo potřeboval vědět, jak dlouho budeme jezdit a v kolik budeme asi obědvat. Zatímco my začátečníci jsme se prsili a odhadovali počet jízd na desítky, Honza, zkušený to cyklista nás upozornil, že sjedeme třikrát a budeme rádi. Samozřejmě jsem nevěřil. Na držení se řídítek a jízdě dolů přeci nemůže být nic náročného. Nakonec jsme se dohodli tak, že zatímco my pojedeme autem na Klínovec, Míra se vydá pěšky za námi a až dorazí, setkáme se a poobědváme spolu.

Odebral jsem se převléknout a zjistil, že vlastně nemám nic na sebe. Teplota venku nebyla nic moc. A já v obavách hleděl na jedno lehké tričko, kraťasy a teplé návleky na nohy. Důkladně jsem prohrabal svoje zavazadlo a všechno použitelné oblečení navrstvil na sebe, anebo uschoval do batůžku. Když jsem hleděl na Zdendovy zimní ponožky fixované lepenkou, doufal jsem, že nezmrznu. Nakonec jsem se vracel ještě pro čepičku.

Naložení kol bylo vskutku komické představení. Zdenda úhledně naskládal dva bicykly na zadní nosič a bylo hotovo. Oproti tomu Žárovka s Denisem zápasili se skládankou celkem dlouho a zápolení odhalilo jemné poškrábání Denisových řídítek. Jirkovo kolo se už nikam nevešlo a tak svého černého krasavce zase složil a nacpal do auta.

Několik metrů od areálu vyskočil Honza z auta s tím, že musí provést potřebu. Urgentně a neodkladně. My ostatní jsme posečkali ve vozidle až dokud Zdenda nezastavil na parkovišti. Začalo vybalování, montování, přípravy. Já si obul své botky a nelitoval ani jedné z vrstev, které jsem měl na sobě. Do ruky si připravil rezervační dokument a když byli všichni odbaveni z aut, vyrazili jsme k malé buňce s okýnkem. Zatímco Zdendova objednávka byla vyřízena bez výhrad, mě bylo oznámeno, že všechno je přichystáno dle zadání, ale místo požadovaného 29ti palcového kola dostanu jen 27,5. Včera se totiž na mnou vybraném kole někdo nehorázně vymlátil a kolo je aktuálně na mraky. Nacvakl jsem se do pedálů a pokusil se šlapat. Velmi nízký posed (kolena jsem měl téměř u ramen) a těžký převod moje snažení hodně znesnadňovaly. Ale nechtěl jsem se ztrapnit a tak jsem se snažil. Dofuněl jsem až k ostatním.

Sedm jezdců, sedm různých kol, sedm rozdílných zkušeností. Sedm statečných. Padlo skupinové rozhodnutí, že první společně absolvovanou trasou bude Rubín. To je osm kilometrů dlouhá, středně obtížná pěšina. I když jsem nechtěl začít rovnou takhle zhurta, podvolil jsem se většině a vmáčkl se do kolony. Šlapat jsem nemusel, protože stezka je mírně z kopce a kolo tak neustále nabíralo na rychlosti. Několik zatáček vystřídaly hupy a já poprvé v životě okusil krásu celoodpruženého kola. Protože jsem si v hlavě promítal všechna instruktážní videa, která jsem doposud zkoukl a opakoval si rady zkušenějších, na malých kopečkách jsem se pokusil zapumpovat. Nadšení z plynulé jízdy nahradil strach ve chvíli, kdy se mi stroj ocitl ve vzduchu. Zhrozil jsem se, jak snadné to je. Ale na druhou stranu se mi to po několika opakování začalo líbit.

Trasu popisovat nebudu. Na tohle téma existují jiné stránky a navíc spousta videí. Mé dojmy Vám ale rád sdělím. Trať jsme pochopitelně nejeli najednou, ale v přechodech mezi jednotlivými pasážemi jsme na sebe počkali. Trasa byla upravená, přehledná a moc hezky navržená. Klopené zatáčky, hopy a občasné překážky mě nechávaly stále ve střehu a neustálá jízda na pedálech dala zabírat mým stehnům. Tu a tam jsem se vyděsil, když kolo jelo jinam, než jsem chtěl, ale jinak jsem si to moc užíval. Samozřejmě jsem nedělal žádné vylomeniny. První jízdu jsem jel hodně opatrně. Ale naštěstí jsem až tak moc nezdržoval. Když jsme se sešli všichni v pořádku u vleku, vládlo nadšení. Červená je super a pojedeme jí určitě znovu. Vlek, přijímající pouze cestující v rouškách, nás vyvezl na vrchol a my se seskupili zase před branami trailů. Já si v hlavě procházel pasáže, které mi daly zabrat, Denis prohlásil, že tentokrát pojede bez brzd.

S drobnými změnami v pořadí jsme se pustili z kopce dolů. Oproti první jízdě jsem pociťoval jisté zrychlení. Ne snad proto, že bych si věřil, ale jezdci přede mnou i za mnou na to jaksepatří šlápli. Ruce začaly brnět, pálení stehen přešlo do bolesti a míst, kde se pneumatiky nedotýkaly země přibývalo. Bohužel se stalo, že Denise potkal defekt a do cíle přijel po ráfku. Výměna zadní duše nebyla operací nikterak krátkou. Uložení pláště v ráfku bylo s minimální, možná nulovou tolerancí, takže Denisovi dalo hodně zabrat, než plášť odstranil. Podrobné zkoumání duše odhalilo dvoucentimetrovou trhlinu, lepením neopravitelnou. V dokonalé výbavě chyběla náhradní duše a tak se musel odebrat do nedalekého krámku. Ta k dispozici byla, bohužel za poplatek zvýšený o nesmyslnou přirážku (stejně jako u nápojů). Denis provedl výměnu a když se dal do nafukování, zjistil, že vytvořit v duši potřebný tlak nebude dostupným zařízením nebude tak jednoduché a znovu se odebral do krámku, kde byla k dispozici pumpa.

Před obědem nás čekal poslední sjezd, při kterém jsem si dával pozor, aby nebyl můj poslední definitivně. Můj žaludek totiž volal po přísunu živin a není nic horšího, než se řítit lesem a myslet na něco jiného. Naštěstí to dobře dopadlo a my se v křesílkách restaurace setkali s Mírou. Dal jsem si polévku a noky. Oboje vskutku výživné. A k tomu pivko na dodání kuráže :). Slunce svítilo, teplota stoupala a občasný závan větru by člověka málem uspal. Však Jirka zvažoval možnost, že by nechal kolu odpočinout a vyvalil se na svah. Objednaná káva jeho úmysl podtrhovala, ale nakonec odpočinku nepodlehl. Zaplatili jsme, rozloučili se s Mírou a dohodli si další místo setkání. Honza poukázal na příjemnou zastávku "Rýžovna", nacházejícího se za Božím Darem. My jsme šli jezdit, Míra se vydal na dalekou pouť.

Poobědová trasa byla modrá, tedy Azur. Tedy jen pro některé. Oproti své složitější sestře však nabízela daleko víc míst, kde jsem se málem vysekal, něco nedotočil, přehlédl, anebo trefil. Co se skákání týče, byla sice jednodušší, ale zato méně přehledná. Jak se Zdendou, tak i s Tomášem jsme se shodli, že červené vyžití je příjemnější. Přesedlali jsme tedy znovu k původnímu trailu. A ten sjeli už jen dvakrát. Honza měl ráno pravdu. Je zbytečné počítat s tím, že budeme sjezdy počítat na desítky. Měl jsem toho dost. Ruce brněly, prsty jsem měl sevřeny jak igráček a stehna o sobě dávala vědět při každém kroku. Nejvyšší čas na konec. Než to špatně skončí. Kolo jsem v pořádku odevzdal a stal se znovu chodcem.

Denis měl pro změnu defekt. To když sjížděl s ostatními černého Barona. Osádka Zdendova auta byla připravena na cestu za Mírou a tak jsme vyrazili. A načasování nemohlo dopadnout lépe. Když jsme přibližovali k jednopatrové budově Rýžovny, Míra zrovna přicházel. Nejdříve jsme navštívili venkovní krámek poskytující opojení jak tekuté, tak oční, ale protože jsme toužili i po sváče, uchýlili jsme se dovnitř. Ze odpolední svačiny se stal základ večeře. Objednal jsem si jednoho Školáka a za ním poslal plněné knedlíky. Míra s Honzou si vylepšili zážitek ještě bylinným likérem (Mírovo přesvědčení trvalo dlouhých šest minut).

Sportovním aktivitám pro dnešní den bylo definitivně odzvoněno. Následoval přejezd domů. Míru jsme samozřejmě přibrali do auta, aby se nemusel trmácet hodiny domů. Ke grilu jsme nanosili zbylé občerstvení, druhou várku plechů, založili oheň a rozpoutali večerní zábavu. Na začátku mi bylo příjemně, po hodině (několika pivkách, dvou buřtech a kousku masa) mi bylo chladno a před devátou se do mě dala zima a hlavně mě zmáhala únava. I když mě Míra zase nabízel bundu, čepici, v podstatě se rozhodl o mě postarat, odebral jsem se na chvilku do pokoje s tím, že se zahřeju a trochu si odpočinu. A jak to dopadlo? Chvilku jsem koukal do stropu, pak se mi zavřely očka a i když jsem si nechal rozsvíceno, prostě jsem usnul.

Pak si pamatuji pouze to, že jsem se přikryl dekou (stále ještě oblečený do tepláků) a později zaznamenal příchod kluků. Zdenda zhasl a já upadl do hlubokého spánku. Co se v cimře dělo, anebo nedělo, netuším. Až ráno jsem byl vystaven posměchu kluků, když se mě ptali, jestli jsem vyhajanej, když jsem byl mimo jedenáct hodin.

Neděle byla pro někoho dnem klidu, pro někoho dnem bolesti (Žárovka si ukopl palec), někdo zažíval zažívací peklo a sháněl živočišné uhlí a jeden člen nechtěl kolo ani vidět. Ostatní byli přichystáni znovu se postavit do pedálů. Priorita však patřila, samozřejmě až po snídani, balení věcí a opuštění penzionu. To nám netrvalo sice dlouho, ale jisté promlky by se našly. Kola si jejich majitelé zase naskládali na konstrukce, anebo umístili do aut a nastalo loučení. Jirka jel domů rovnou. Míra, Zdenda a já jsme se chystali ještě podniknout pěší výlet. Ale Míra, na rozdíl Zdendy pak cestoval samostatně. Denis se Žárovkou jeli na svah, stejně jako Honza. A Tomáš se rozhodl sjet Klínovec po modré a pak si za vydatného šlapání prohlížet ze sedla Krušnohorskou krajinu.

Když jsme se domlouvali, jakou túru podnikneme, vybrali jsme skvost pro opravdové chlapi. Ježíškovu stezku na Božím daru. A ještě k tomu tu kratší. Vhodnou pro kočárky. Ale k naší obraně musím podotknout, že času zbývalo opravdu málo. A tak jsme se prošli po dřevěných mostcích mezi ocedulkovanou flórou, pak si skočili na oběd na zahrádku a rozloučili se. Já nasedl ke Zdendovi, ten dojel pro Honzu na Klínovec a upalovali jsme pro Tomáše. Toho jsme nabrali asi po dvaceti kilometrech. Během cesty do Prahy zazněla mimo jiné zpráva, že Denis měl pro změnu defekt na kole.

Moc děkuji za pozvání na akci a všem účastníkům za skvělou atmosféru. O zážitku z jízdy ani nemá cenu mluvit. Doufám, že to nebylo naposledy, co jsem si takhle zahopsal.