Proč si na sebe brát plavky mi bylo jasné, že se dokumenty a telefony cpou do neprodyšných obalů jsem taky pobral, ale nebylo mi pořád jasné, proč kluci shánějí prázdné půl litrové PETky. Až v momentě, kdy Radek do jedné z nich přeléval čirou tekutinu a přitom dával velký pozor, aby ani kapka nepřišla nazmar, pochopil jsem. Palivo. Odebrali jsme se k půjčovně IngeTour a bez problémů zapadli mezi ostatní čekající. Vypadali jsme stejně, oblečeni jsme byli stejně, měli jsme i stejné požadavky. Raft, šest pádel a barel. A nemůžu zapomenout na vestu, na kterou jsem byl nejvíc fixovaný já, neboť jsem dal mamince (jako opravdu mamince) slib, že tuto protitopící pomůcku budu využívat. A maminkám se nelže.
Plavidlo jsme umístili na betonovou plochu "přístavu" pomalu se nořící do vody. Všechny zavazadla, hlavně lahve, byla pevně spojena lanem k lodi a Martin stanovil zasedací pořádek. Hanka bude háčkovat vlevo (po směru jízdy), vedle ní bude sedět Anička. Za Aničku Martin posadil Lucku a mě po Lucčině levici. A jak lze odhadnout, zadácké posty zastávali Ti nejzkušenější. Za mnou seděl Radek, za Luckou Martin. Aniž bychom o kýl rozbili archivní lahev Dom Pérignon, spustili jsme loď na vodu a všichni naskákali na palubu. Ovšem první plavba netrvala zrovna nejdéle. Hned první vyšší šutr, který se skrýval pod hladinou nás zastavil a Martin s Radkem si zahráli na Burlaky. Vymanění ze spárů nerostů bylo úspěšné a my se ocitli plnou plochou na vodě. Celkem svižně jsme byli unášeni proudem.
Slunce nám nad hlavami nádherně hřálo, pádlovat jsme nemuseli, idylka. Po pár vlnkách ze zadní části připutovala lahev. Prý na rozjezd. Já, jakožto nezkušený, jsem posloužil jako podavač a tekutinu v plastu nasměřoval na Hanku. Ta zásilku převzala s radostí. Vodácké tradice se mi začínají víc a víc líbit. Lodí, plavců a náhodných objektů bylo po řece k vidění spousta. Některé jsme předjeli, jindy jsme naopak byli předjeti. Někdy jsme pozorovali individua s kroutícími hlavami. Po pěti kilometrech jsme dělali první zastávku v kempu Na Pískárně. Stejně jako ostatní chlapi jsem si dal pivko. Holky si dali limču a odskočily si. Posilněni jsme nastoupili do bárky a plavili se dál. K další návštěvě baru došlo přímo na vodě. Uprostřed vodní dálnice byla umístěna loďka poskytující tekuté pohoštění. S lehkostí baletky dostala posádka raft k baru a my si objednali.
Pádlování, neuvěřitelná dávka srandy a zábavy a byl tu první sjezd, tedy jez, abych mluvil jako profík. Dle hlavních kormidelníků jsme nemuseli mít strach. Máme poslouchat, dělat to co slyšíme a nezmatkovat. Není čeho se bát, ale pro jistotu jsme si měli dát chodidla do ostruh (anebo jak se ten pruh látky na zemi jmenuje). Bezpečnostní pás plovací vesty jsem si utáhl ještě silněji a s nastraženýma ušima poslouchal příkazy. Jak Martin predikoval, tak se stalo. Hezky jsme se svezli, lehce nás to ohodilo, ale naprosto bezchybně jsme pokračovali v jízdě. Naplnila mě pýcha a já v hlavě plánoval sjezd divoké řeky v Kanadě.
Kochali jsme se krajinou, která s hladiny vypadá jinak. Tu a tam se protáhla lahvinka, tu a tam jsem jí jen nepředal, ale také si lízl. Abychom napravili reprákové vodáky, spustili jsme z plných plic nějakou tu lidovku. Někteří se zasmáli, někteří se ne moc chytře zatvářili a někteří svůj ú-es-bé bateriový aparát zesílili. My se tomu zasmáli. Dosáhli jsme Papouščí skálu a přilehlý jez. Že se nejedná o nic odlišného jako v předchozích případech jsem si myslel do té doby, než jsem si všiml obrovské cedule s lebkou. Nemělo smysl se ptát, co to znamená. Já z hlavy škrtl Kanadu a čekal, co se bude dít. Nepřišlo nic katastrofálního. Zakotvili. Dámy si šli odskočit, já se odebral vrátit zálohované kelímky (zapůjčené v plovoucím baru) a Martin s Radkem šli omrknout lebkárnu. Když jsme se sešli, nastala výměna názorů.
Anička přišla s nápadem, že sjíždět takto označený jez není optimální, natož nutné a navrhla raft ručně přenést. Oponent Martin souvětí oponoval a prozradil nám, že nám věří (to mě potěšilo) a že jez sjedem (to mě nepotěšilo). Anička souhlasila a já mlčel. Co může obyčejný námořník proti slovu kapitána. Naskákali jsme do gumového transportéru, zabrali do vesel a přiblížili se k nájezdu. Právě ve chvíli, kdy z unášeného raftu rodiče lovili malé dítě. Inspirující, povzbuzující, motivační. Navíc se můj zrak neustále vracel k zlostně vypadající lebce. Než jsme se pustili do sjezdu, dali jsme přednost dvojici sedící v kajaku. Jejich nájezd vypadal profesionálně, stejně jako jejich výrazy. Ale v mžiku se místo napravo ocitli nalevo a hnalo je to do náruče smrťáka. Jak dokázali tak rychle vystoupit do vody netuším. Ale mokří byli kvalitně. Po těchto krásných zážitcích zavelel Martin a my se chopili nástrojů.
Vestu jsem raději neutahoval. Mohlo by se stát, že bych se přeštípl. Plával jsem pádlem kolem sebe a věřil ostatním. Martinův hlas byl klidný a tak jsem doufal, že má situaci pod kontrolou. A pak hup, my se ocitli mezi správnou dvojicí kamenných zdí a doslova letěli zpěněnou vodou. Stejně jako ostatní jsem vřískal. Plavbě to moc nepomohlo, ale muselo to ven. Na konci nás čekala sprcha. To když se před námi zvedla vodní zeď. Byla to nádhera. Proběhly gratulace, plácání a slova chvály. Na to, jak to bylo těžké jsme to prý skvěle zvládli (že by ta Kanada nakonec byla?). Protože byl čas oběda, do pléna padl návrh, abychom zastavili hned za jezem u kempu Vltavan. Kupodivu jsem zjistil, že mám vlastně hlad. Zakotvili jsme a já hodil při vystupování nádhernou tlamu rovnou do vody. Co nezvládl papouch, o to se postarala moje nešikovnost. Durch bylo tričko i kraťasy. Na hody jsem se tedy dostavil jako vodník.
Měli jsme setsakra kliku a lístečky s objednávkou si vyzvedli těsně před tím, než se restaurační hala naplnila až k východu (anebo vchodu?). Najedli jsme se, popili a lehce si odpočali. Chvátat jsme sice nemuseli, protože cíl byl nedaleko, ale těsnající lidé signalizovali nutnost uvolnit sedací pozice. Všichni jsme se suchou nohou dostali na palubu a vyrazili vstříc novým zážitkům. I když jsem se již jednou namočil, toužil jsem po koupeli znovu. To prý není problém. Dno je ve zdejších vodách hluboko a tato činnost je mezi vodáctvem naprosto běžná. Tak jsem odhodil své mokré triko a hupsnul do vody. Stejně tak i Martin. Samozřejmě jsem neměl odvahu na to se lodě pustit. Ne snad z obavy, že bych se utopil, ale aby mi posádka neuplavala. Příjemně jsem se vyčvachtal a chystal se k návratu na pozici. Ale ouha. Ono vylézt bylo těžší, než to vypadalo. Chvilku jsem si připadal jako lachtan při krmení a pak jako otravné křoví, které se pořád drží u lodě. Nakonec jsem se s pomocí ostatních a jemných píďalých pohybů na raft dostal. Právě ve chvíli, kdy se před námi štosovali lodě.
Dorazili jsme k jezu U Rechtlí s krásným dřevěným mostem přes řeku a naprosto nesmyslným řazením lodí a zvláštním počínání jejich posádek. Vlastně to tak zvláštní nebylo, do puntíku to připomínalo standardní chování uvědomělých občanů ve frontě. Ti vzadu se drali dopředu, ti na začátku nedělali nic. My jsme mezi tou vší tupostí ladně propluli a jez nechali za sebou. Vstoupili jsme do Českého Krumlova. Vltava se nám čtyřikrát zalomila a každý záhyb nabízel nádherný pohled na město a pod sukně mostů. Bohužel krásu města trochu kazil fakt, že jsme se ocitli téměř na konci plavby. Ovšem naprostý emoční obrat u mě nastal ve chvíli, kdy Radek spustil přednes lehce upraveného (panem Vladimírem Menšíkem) Erbenova Vodníka. Oproti původnímu mistrově dílu obsahuje tento skvost jisté, ve vybrané společnosti neakceptovatelné, výrazy. Ale řehtali jsme se na celé kolo. Městské jezy jsme už sjížděli excelentně, bez problémů. Když se řeka zase narovnala, přišel povel nepádlovat a my začali zpomalovat a přibližovat se levému břehu. Kemp Krumlov byl naší konečnou stanicí. S těžkým srdcem jsem opouštěl bárku. Byl to pro mě zážitek.
Čekání na odvoz do domácího kempu, který zajišťoval objednaný autobus, jsme si zpříjemnili kávou a sezením pod střechou. Mezi konzumací sušenek, které se na stole objevily se začaly plánovat další vody. Delší, několikadenní, náročnější. Když jsem usedal na sedačku autobusu, netušil jsem, že velká dávka zábavy na nás čeká právě u našeho stanu. Naším čtyřem mladým a dospívajícím (pouze věkem) sousedkám totiž dojela dvojice kamarádů. Ale to předbíhám.
