Jako naprostí nováčci jsme samozřejmě neměli potuchy, co si máme vzít s sebou. Martin byl tajemný a nechal se slyšet, že nepotřebujeme zhola nic. O všechno je postaráno. Dle jeho rad nám budou stačit jen plavky, triko na převlečení a něco na pití (ve skle s vyšším procentem alkoholu). Smířil jsme se s tím a věřil, že se o nás mazáci postarají. Lucka jen tak náhodě nic nenechává a tak poprosila rodinného vodáka Jirku o pár es do rukávu. Vyfasovala praktickou věc. Pogumovaný, vodotěsně uzavíratelný pytlík na důležitý materiál, kterému styk s vodou nedělá dobře, anebo by bylo více než nemilé, kdyby uplaval. Vidina lovení řidičáku u Mělníka nás nijak nelákala.
Při předběžné kontrole jsme narazili na drobný problém. Nemohli jsme najít stan drobnější konstrukce, než je naše rodinná vila. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, sedmdesát centimetrů dlouhou štangli jsem nenacházel. Výprava byla v ohrožení. Pak v Lucčině hlavě bleskla naděje, vzpomněla si a já napsal Lukášovi, jestli se malý stan nenachází někde v jeho skladovacích prostorách. Plátěné obydlí bylo na světě a Lukáš byl tak hodný, že nám ho dovezl. Ovšem jeho dobrý skutek byl zbytečný, protože jsme byli krátce nato požádáni, abychom vyrazili s naší dvouložnicovou barabiznou. Ubytujeme se tak všichni čtyři pod jednu střechu.
S Martinem a Aničkou jsme se setkali před naším domem již brzké dopoledne. Abychom mokré zábavy užili co nejvíce, vzal jsem si na poslední všední den dovolenou. Do Martinova bouráku jsme se naskládali s přehledem, i když stan pana řidiče trochu překvapil. Naštěstí zadní kufr Martinova mazlíka se zavírá na dvakrát. Co vypadávalo velkými dveřmi, to zadrželo výklopné okno. Po třech týdnech jsme opět zamířili k jihu. Během jízdy jsme si sdělovali novinky, my s Luckou ze zadních sedadel prozrazovali svá očekávání a Anička s Martinem nás zasvěcovali do programu a nadcházejícího dění. Kolem jedenácté přišel můj čas a já začal remcat kvůli prázdnému břichu. Zvažovali jsme dvě alternativy. Buď se zastavíme někde na jídlo podávané na porcelán, druhou možností byla strava do papíru u okýnka, anebo si obstaráme potravu mezi pulty.
Neznámo kde (prostě jsem to zapomněl) jsme se zastavili v nákupním středisku. U mě došlo k lehkému nepochopení účelu zastávky a zatímco Martin nakupoval pár drobností pro večerní opékání, já jsem si do košíku rval suroviny pro nejbližší a velmi intenzivní konzumaci. Sešli jsme se u pokladny, zaplatili a s nadutými taškami odtáhli k autu. Protože jsem začal uždibovat z pytlíků a cpát se, dořešili jsme otázku oběda. Bylo mi doporučeno, abych se nenarval, protože cestou se zastavíme na jídlo. S těžkým srdcem jsem vrátil zbytek bagety (polovinu) do sáčku a sledoval z okna, kam se půjdeme najíst. Nakonec vyhrála Českobudějovická závodní restaurace. Prvních pár minut jsem se po place pohyboval zmateně jako včela v zimě, ale nakonec si na tác přeci jen něco nandal a královsky se najedl. Konečně. V tu chvíli se ve mě rozzářilo sluníčko a já byl spokojený.
Abychom si den ještě zpříjemnili, Martin nás dovezl pod Kleť. Naštěstí se nejednalo o test fyzické připravenosti a na vrchol jsme se nechali vyvézt jednomístnou lanovkou. Počasí přálo, panoramaty byly nádherné, moje radost z pocitu, že se vezu nahoru a nemusím šlapat do kopce jako někteří, byla nekonečná. Nahoře jsme se rozhlédli po krajině. Ale až po zasednutí k unavenému jelenu s pivkem a malinovkou. Trošku jsem se styděl, když jsem pozoroval cyklisty jejichž červené obličeje, naběhlé krkavice a zpocená těla prozrazovala, že na Kleť se dostali svépomocí vlastní síly. Tak jsme se s Martinem dohodli, že pěšky absolvujeme alespoň zpáteční cestu (holky jely zase na sedačce). Ještě než jsme se k sestupu vydali, Lucka umístila další z putovních kamenů. Nastoupili jsme do auta a pokračovali k cíly.
Dorazili jsme do kempu "U Fíka", což je podle Aničky a Martina světoznámý vodácký kemp. Já to slyšel poprvé. Stejně tak Lucka. Že jde o vodáckou základnu nebylo pochyb. Doslova na každém rohu byla umístěno pádlo, loď a navíc uprostřed širého prostranství byl obrovský stan a v něm rafty a další vybavení k zapůjčení. Martin jel krokem a vyhlížel do všech směrů. Jakmile spatřil to, co hledal, auto, zaparkoval hned vedle něj. V kempu totiž již čekali další dva členové posádky, dobří kamarádi Aničky a Martina. My jsme se tak seznámili s Hankou a Radkem. I když se ze začátku zdáli spíše nemluvní, opak byl pravdou. Jen jsme se museli chvilku otrkat. Hanka s Radkem obývali malý stan, takže když uviděli náš hangár, rozesmáli se. Na to jsme ale s Luckou nereagovali a veseli zaráželi kolíky a stavěli tyče. Martin nosil výbavu jak pro kempování, tak pro následné grilování. Ovšem první akcí bylo uhrazení kempu. K pokladně jsme se vydali všichni tři. Radek, Martin i já. Ze začátku jsem nechápal jejich tajemné úsměvy, ale když jsme se vraceli zpátky od kasy, pochopil jsem. Nedaleko plácku, kam jsme postavili stan, se nacházala roztomilá roubenka s velmi příjemnou službou. Výdejním okénkem. Objednali jsme si pivko a Radek dal do frcu tři "fíkovice". Já se začal pomalu seznamovat s Radkem.
Naproti tomu Lucka si s Hankou sedla velmi rychle a když jsme se s klukama vrátili, vesele brebendily. Anička si hověla v luxusním křesle, Martin připravoval gril, Hanka nanosila na stůl dobroty a Radek nás bavil svým osobitým humorem. Protože slunce hřálo přesně tak, jak se na léto sluší a patří, šli jsme se s Martinem vykoupat. Koupání v dravém proudu bylo pro mě novinkou. A i když mi před vstupem do vody Martin radil, abych si obuv náležitě na noze zabezpečil, měl jsem svou hlavu. Výsledkem byla uplavaná gumová pantofel, která se po hladině sice hezky pohypovala, ale vzdalovala se rychleji, než bych tušil. Protože mě náhlé odcizení boty hodně překvapilo, byl jsem schopen stát a po chvilce se Martina zeptal, jestli za ní mám plavat. Martin se zasmál a pohotově skočil do proudu a plaval za poskakující pantoflí. Já udělal totéž. K odchytu (díky Martinovi) došlo zhruba po čtyři sta metrech po proudu. Pobyt v ubíhající studené vodě mě nabíjel energií a já tuhle očistnou kůru opakoval ještě několikrát.
Zbytek večera se odehrával ve jménu dobré nálady a zábavy, mraky legrace, pivka a fíkovice. Holky zalezly do spacáků kolem desáté večerní, my jsme se ještě chvíli zdrželi, ve vší početnosti samozřejmě. Jestli je o tomhle vodáctví, tak se mi moc líbí. A to jsem ještě nedržel pádlo v ruce.
