S pomocí manželky a běžně dostupných medikamentů jsem se snažil vykurýrovat se sám. Bohužel marně. Sirupy, pastilky ani zázračné vodičky nepomáhaly a já pojal podezření, že jsem churavý. I přesto jsem si na konci týdne sbalil věci do zaměstnání a nařídil si budíka. Nemusel jsem. Probudil jsem se ve čtyři s ucpaným nosem, zasopleným krkem a plným močákem. Pochopil jsem, že bude lepší svěřit se péči ošetřovatelů a doktorů.
S dvacetiminutovým předstihem jsem se zjevil v čekárně. Stál jsem se pátým z party dožadující se pomoci. Ze začátku osob nepřibývalo nijak tragicky. Jeden pacient za deset minut. Bohužel fakt, že první na řadu přišel půl hodině po začátku ordinačních hodin, dal vzniknout nekontrolovanému množení kašlajících. Navíc se průměrně trávená doba v ordinaci pohybovala kolem minut třiceti. Jestli byste odhadovali, že jsem šel na řadu po dvou hodinách, byla by to ale veliká chyba. Krom klasických pacientů lezli bočním vchodem „příbuzní“, pro recept, jen pro maličkost (ať už to bylo cokoliv) a velmi vážně nemocní. Kliku ordinace jsem zmáčkl po dvou hodinách a pětačtyřiceti minutách.
Místo pana doktora seděla za stolem paní doktorka a pokynula mě, abych se jí přišel ukázat. Ve zkratce jsem vyplodil, co mi je (možná stačilo ukázat kapesník) a čekal na verdikt. Chvilku do mě ťukala, pak prohmatávala a nakonec poslouchala. „No, máte to už na průduškách“ zaznělo z doktorských úst. To se léčí antibiotiky a neschopenkou. Po mnoha letech jsem byl tak znovu uznán práce neschopným.
Zatímco doktorka dopilovávala recepisy, sestra protáčela oči v sloup. Tím, že jsem si vysloužil propustku, přidělal jsem vyslankyním Hippokratova poselství práci. Od nového roku začal platit nový způsob vystavování neschopenek a já se stal prvním testovaným. Paní doktorka se rozhodla vydat neznámem jako první. Chvilku klikala, pak mi ohlásila, jaká by měla být adresa mého zaměstnavatele a s úsměvem konstatovala, že asi něco chodí. Potvrzení vytiskla, přiložila ho k ostatním třem receptům a popřála mi brzkého uzdravení. Za deset minut jsem byl venku.
Tak tedy, ležím zamuchlán v posteli, jsem obklopen bacily a chemickými přípravkami a netrpělivě vyhlížím čas dalšího podání léku.
Na samotný konec musím dodat ještě jeden poznatek. Kontrola, probíhající přesně po týdnu, doznala v procesu pobytu v čekárně jisté zrychlení. Přivstal jsem si a jakožto druhý v pořadí seděl v čekárně pouhých 45 minut. Poté jsem byl pozván k doktorské stolici, patřičně prošetřen a uznán práce schopným. I tentokrát jsem si urval vítězství. Byl jsem prvním pacientem ordinace, kterému byla ukončena elektronická neschopenka. Stejně jako při počátku pracovní neschopnosti, i tentokrát nebyl s odesláním žádný problém. Když z tiskárny vylezl papír, sestřička mi ho podala s tím, že jestli chci, můžu si ho nechat. Jsou prý i tací lidé, kteří si veškeré dokumenty schovávají. Já, zcela prozřetelně, nacpal zpoloviny potištěný list do batohu a odporoučel se.
Následujícího dne, když jsem již seděl za svým stolem a předstíral práci, se za mými zády objevil šéf a žádal po mě informaci, v jakém období jsem byl nemocen. Dle všeho o dvě patra níže, na osobním, o mém zánětu průdušek neměli jedinou informaci. Předal jsem Mírovi výplod elektronického zpracování a čekal. Nadřízený se za pár minut vrátil s úsměvem na rtech. Celé elektronické zpracování prý aktuálně probíhá tak, že e-neschopenka se sice v jedničkách a nulách kamsi odešle, ale z této bezedné imaginární studny to banda přepisovatelek datluje do jiného systému, ve kterém to pak putuje starou cestou. Podle všeho se moje neschopenka objeví ve výplatní pásce nejdříve za dva měsíce. Hurá v jedenadvacátém století :).
