Pochopitelně jsem neměl o nedávné historii ani ponětí a studium historických materiálů bylo opředenou mlhou. Ale uměl jsem psát všemi deseti, měl středoškolské vzdělání a hlavně (nedělám si iluze) jsem byl synem své matky (ach ta protekce). Celý osvojovací proces se skládal z pohovoru s budoucím šéfem Honzou u kterého jsem si udělal očko tím, že jsem sloužil v jeho rodném městě (byl totiž z Jablonného nad Orlicí). Druhým přísedícím byl Prokop, který se neusmíval, ale protože jsem uměl pozdravit a představit se, souhlasil. Třetím v pořadí byl náměstek. Tedy nadřízený Honzy. Tam už byly sympatie hodně na bodu mrazu. Policejní důstojník si mě pátravě a zamračeně prohlížel, tu a tam se na něco zeptal, chvilku váhal s verdiktem a nakonec kývl. Měl jsem práci.
Po několika měsících jsem se dozvěděl celou pravdu o tom, proč na mě přijímající šetřili úsměvem. Zaprvé jsem nahrazoval pohlednou a veselou holčinu a za druhé jsem kvůli svému krátkému sestřihu byl podezřelý ze sympatií k nehodným hochům. Když se dotyční dozvěděli, že jsem stále na vojně, svůj postoj mírně pozměnili.
V pondělí jsem na sebe oblékl košili, sako a vydal se s taškou přes rameno na Vršovické Kubánské náměstí. Na vrátnici si mě vyzvedl Honza a posadil mě do místnosti sousedící s jeho kanceláří. Vlastně jsem byl usazen do předpokoje. Krom jiného obsahovala můj nový pracovní prostor dvě kopírky, jednu otevřenou a jednu zasklenou knihovnu, psací stůl s telefonem a počítačový stolek umístěný naproti. Dvě křesla, jednu ledničku a hlavně žádné kytky. Rozmístění nábytku pro nebylo ideální, ale na přestavbu jsem byl malým pánem. Představení a seznámení se s kolektivem mělo hodnotu hlavně pro ostatní. Já jsem si z těch všech dveří, kterými jsme prošli, zapamatoval jen kde sedí Miládka (ta pro mě byla klíčovou osobou).
Pomalu jsem se začal seznamovat s náplní své práce. Oficiálním názvem jsem byl "Administrativní a spisový pracovník", ale starat jsem se měl o dvě kopírky, síťovou tiskárnu a telefon se spojením mimo budovu. Kopírky vyžadovaly papíry, telefon evidenci hovorů. Dalšími nezanedbatelnými položkami mé kanceláře byla spisová kniha a malá lednička. Zatímco o významu elektrického spotřebiče pro uchování potravin nemusím vyprávět, spisová kniha byly desky, do kterých se ukládaly listiny na podpis. A tyto dokumenty bylo nutné přenést jednou za den k podpisu panu náměstkovi. Objevovaly se zde žádanky o služební cestu, oficiální dopisy na jiné úřady, zamítací, schvalovací i neutrální vyjádření k čemukoliv. Díky tomu jsem se mohl znovu a znovu seznamovat se spolupracovníky, protože klika dveří se podávala z ruky do ruky.
Po pár týdnech jsem si Milana, Frantíka, Dana, Lucku, Helenu a Aničku, Ondru, Radka, několik Jirků, Martina, Šárku, Prokopa a Oldřicha, Jardu, Petra a tři dámy okoukal a orientoval se v nich. Navíc jsem dostal dlouhodobý samostatný úkol, který mě živil v podstatě až do ukončení mé činnosti po několika dlouhých letech. Přepisoval jsem archivní materiály do elektronické podoby tak, aby bylo možné je publikovat v odborné literatuře. První z přepisů byly ručně psané poznámky vzniklé během soudního přelíčení komunistických monstrprocesů. Samozřejmě jsem nemohl čtením dohnat hlubokou neznalost dějin, ale pár termínů mi v hlavě utkvělo a já se začal zajímat o události let 1948 - 1989.
Zprvu jsem nejvíce slov prohodil jen s Honzou a samozřejmě Miládkou. Ostatní konverzace byly spíše jen zdvořilostní, anebo pracovní. Po několika měsících jsem si konečně, během oběda, přestavil kancelář a uspořádal si ji podle svého. Od té chvíle jsem měl počítač postaven na psacím stole a neseděl u něj jako stenografka. Moje cimřička, kvůli výskytu šéfa oddělení a dvou rozmnožovacích strojů byla v podstatě diskuzní místnost. Ať už kolegové zavítali z jakéhokoliv důvodu, pár minut se zdrželi, aby prohodili několik slov.