První úvazek na HPP

1. díl: Jak jsem začal pracovat

Velmi palčivý problém, kde se uchytit po návratu z vojny, se podařilo v mém případě vyřešit elegantně. Mámina kamarádka a spolužačka Miládka se jednou zmínila o odcházející kolegyni, nastupující mateřskou dovolenou. Adeptů ucházejících se o její místo nebylo. Slíbila tedy, že se poptá po možnostech a případně se zmíní i o mé maličkosti. Protože možný nástupní termín se shodoval s ukončením mé prezenční vojenské služby a zmínka o známém má větší váhu než neosobní životopis, v létě jsem absolvoval první přijímací pohovor na HPP na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (zkráceně ÚDV).

01.10.2001 20.12.2019 08:55:51 publikovaný historky z práce Jenda Adolescence (15 - 21 let)
KDO (osoby a obsazení) kamarád(i) / kolega(ové) /
PROČ (důvody a účely) práce /

Pochopitelně jsem neměl o nedávné historii ani ponětí a studium historických materiálů bylo opředenou mlhou. Ale uměl jsem psát všemi deseti, měl středoškolské vzdělání a hlavně (nedělám si iluze) jsem byl synem své matky (ach ta protekce). Celý osvojovací proces se skládal z pohovoru s budoucím šéfem Honzou u kterého jsem si udělal očko tím, že jsem sloužil v jeho rodném městě (byl totiž z Jablonného nad Orlicí). Druhým přísedícím byl Prokop, který se neusmíval, ale protože jsem uměl pozdravit a představit se, souhlasil. Třetím v pořadí byl náměstek. Tedy nadřízený Honzy. Tam už byly sympatie hodně na bodu mrazu. Policejní důstojník si mě pátravě a zamračeně prohlížel, tu a tam se na něco zeptal, chvilku váhal s verdiktem a nakonec kývl. Měl jsem práci.

Po několika měsících jsem se dozvěděl celou pravdu o tom, proč na mě přijímající šetřili úsměvem. Zaprvé jsem nahrazoval pohlednou a veselou holčinu a za druhé jsem kvůli svému krátkému sestřihu byl podezřelý ze sympatií k nehodným hochům. Když se dotyční dozvěděli, že jsem stále na vojně, svůj postoj mírně pozměnili.

V pondělí jsem na sebe oblékl košili, sako a vydal se s taškou přes rameno na Vršovické Kubánské náměstí. Na vrátnici si mě vyzvedl Honza a posadil mě do místnosti sousedící s jeho kanceláří. Vlastně jsem byl usazen do předpokoje. Krom jiného obsahovala můj nový pracovní prostor dvě kopírky, jednu otevřenou a jednu zasklenou knihovnu, psací stůl s telefonem a počítačový stolek umístěný naproti. Dvě křesla, jednu ledničku a hlavně žádné kytky. Rozmístění nábytku pro nebylo ideální, ale na přestavbu jsem byl malým pánem. Představení a seznámení se s kolektivem mělo hodnotu hlavně pro ostatní. Já jsem si z těch všech dveří, kterými jsme prošli, zapamatoval jen kde sedí Miládka (ta pro mě byla klíčovou osobou).

Pomalu jsem se začal seznamovat s náplní své práce. Oficiálním názvem jsem byl "Administrativní a spisový pracovník", ale starat jsem se měl o dvě kopírky, síťovou tiskárnu a telefon se spojením mimo budovu. Kopírky vyžadovaly papíry, telefon evidenci hovorů. Dalšími nezanedbatelnými položkami mé kanceláře byla spisová kniha a malá lednička. Zatímco o významu elektrického spotřebiče pro uchování potravin nemusím vyprávět, spisová kniha byly desky, do kterých se ukládaly listiny na podpis. A tyto dokumenty bylo nutné přenést jednou za den k podpisu panu náměstkovi. Objevovaly se zde žádanky o služební cestu, oficiální dopisy na jiné úřady, zamítací, schvalovací i neutrální vyjádření k čemukoliv. Díky tomu jsem se mohl znovu a znovu seznamovat se spolupracovníky, protože klika dveří se podávala z ruky do ruky.

Po pár týdnech jsem si Milana, Frantíka, Dana, Lucku, Helenu a Aničku, Ondru, Radka, několik Jirků, Martina, Šárku, Prokopa a Oldřicha, Jardu, Petra a tři dámy okoukal a orientoval se v nich. Navíc jsem dostal dlouhodobý samostatný úkol, který mě živil v podstatě až do ukončení mé činnosti po několika dlouhých letech. Přepisoval jsem archivní materiály do elektronické podoby tak, aby bylo možné je publikovat v odborné literatuře. První z přepisů byly ručně psané poznámky vzniklé během soudního přelíčení komunistických monstrprocesů. Samozřejmě jsem nemohl čtením dohnat hlubokou neznalost dějin, ale pár termínů mi v hlavě utkvělo a já se začal zajímat o události let 1948 - 1989.

Zprvu jsem nejvíce slov prohodil jen s Honzou a samozřejmě Miládkou. Ostatní konverzace byly spíše jen zdvořilostní, anebo pracovní. Po několika měsících jsem si konečně, během oběda, přestavil kancelář a uspořádal si ji podle svého. Od té chvíle jsem měl počítač postaven na psacím stole a neseděl u něj jako stenografka. Moje cimřička, kvůli výskytu šéfa oddělení a dvou rozmnožovacích strojů byla v podstatě diskuzní místnost. Ať už kolegové zavítali z jakéhokoliv důvodu, pár minut se zdrželi, aby prohodili několik slov.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Milda hodnotil(a) 21.01.2020 10:15:03

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 30.12.2019 05:08:41

vynikající

Lucík hodnotil(a) 20.12.2019 12:23:08

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lukáš napsal(a) 30.12.2019 05:10

Musim rict, ze si byl urcite pohledna sekretarka. Prepisovani a odkryvani zverstev co se deli, muselo byt zajimave cteni. Docela by mne to zajimalo. Ty asi nemas nic schovaneho, vid?

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 06.01.2020 13:12

Sekretářka jsem byl určitě dokonalá. Fousatá, placatá a hromotlucká. Čtení to zajímavé bylo, místy i dost tragické a neuvěřitelné. Z těch všech pulikací mi snad nějaká ještě zbyla. Když Tě to zajímá, určitě něco najdu.

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Jak jsem začal pracovat

Velmi palčivý problém, kde se uchytit po návratu z vojny, se podařilo v mém případě vyřešit elegantně. Mámina kamarádka a spolužačka Miládka se jednou zmínila o odcházející kolegyni, nastupující mateřskou dovolenou. Adeptů ucházejících se o její místo nebylo. Slíbila tedy, že se poptá po možnostech a případně se zmíní i o mé maličkosti. Protože možný nástupní termín se shodoval s ukončením mé prezenční vojenské služby a zmínka o známém má větší váhu než neosobní životopis, v létě jsem absolvoval první přijímací pohovor na HPP na Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu (zkráceně ÚDV).

2. díl: Od kolegů ke kamarádům

Ubíhající čas je někdy ku prospěchu a v tomto případě zafungoval jako lék. Medicína na ostych a komunikační bariéru. Krátká slova pronesená k ostatním kolegům se postupně přetvářela v košatá souvětí a pracovní konverzace pomalu přecházela na společenskou. Největší pomocníci při vytváření společenských vazeb byly nízký věk zaměstnanců (většina byla o pár let starší, než já) a pak pravidelné návštěvy restaurací a hospod za účelem oslavy narozenin, jmenin a jiných výročí (anebo prostě jen tak).

3. díl: Nastal čas zvednout kotvy

Období, které u mě nastalo by se u dalo definovat jako opožděná puberta. V práci jsem byl dokonale šťastný. Nepálily mě žádné problémy, starosti a krom placení složenek ani žádné povinnosti. V práci jsem byl naprosto spokojený a nedovedl jsem si představit, že by se to někdy mohlo změnit. Parta, s kterou jsem měl možnost pracovat, byla dokonalá. Někdy se na mém stole objevily stohy lejster a dokumentů, které bylo potřeba přepsat, anebo jsem byl vyslán do badatelny pro nalezení něčeho specifického, ale jinak bylo práce akorát. Každý den jsem odcházel s čistou hlavou. I Mára ukázal, že mu není zábava cizí. Kromě RPGček jsem oprášil i Stín meče (ale o tom už jsem psal - viz odkaz níže), pronikl hluboce do kouzel karetních her i stolních a navíc začal provozovat fotbal.