Kombinací společných volných dní a filmových představení nebylo mnoho. Tím pádem se ukázal vyhovující jen jeden večer. Bohužel v daný termín od rána intenzivně sněžilo a minutový pobyt pod širým nebem (když jsme hrabali na buzeráku) změnil člověka ve sněhuláka. Zcela logicky jsem počítal s tím, že promítat se bude bez nás a my zůstaneme hezky v teple. Navíc jsem se zrovna pustil do kreativní činnosti (maloval jsem si fixou na triko loga metalových kapel). Nebyl jsem si zcela jistý tím, jak to vidí Lukáš. Ten nepříznivé počasí nebral v potaz a od oběda mě instruoval o odchodu, povinné výbavě a dalších detailech. Když se blížila doba odchodu, pohled z okna zobrazoval hotovou kalamitu. Venku černo a vánice. Ne, ven určitě nepůjdeme.
To jsem ale tenkrát neznal Lukáše. Objevil se ve dveřích ve vycházkové uniformě (méně špinavých maskáčích) a upozornil mě na zužující se časovou rezervu. Nic mi nebylo platné, že jsem poukazoval na bílou apokalypsu venku. Stačí svetr, šála a uši po chvilce rozmrznou. Za šibalského úsměvu Jiříka jsme vyrazili. Pokud pominu boření se sněhem, cesta na hlavní silnici nebyla útrpná. I teplo se dostavilo, po několika desítkách metrů zrychleného Lukášova přesunu. Hrůza se dostavila vstupem na asfalt a opuštěním ochranných křídel lesa. Do tváří nám šlehal vítr a pod bundu sahal sníh. Proklínal jsem ten film ještě před tím, než jsem ho shlédl. I když se to zdálo nemožné, ve sněhové bouři se objevilo vozidlo jedoucí naším směrem a jeho řidič se slitoval nad párem volů. Hodil nás na náměstí a my se v čekárně kina ocitli v dostatečném předstihu. Dokonce takovém, že ani pokladní nebyla na místě.
Samozřejmě jsme se dočkali, zakoupili si lupeny a umístili svá maskovaná pozadí na skládací dřevěná sedadla. I když sálem nezněl prostorový surround, na plátně nevládl IMAX a po hodině jsem si kvůli nepohodlnému sezení musel stále poposedávat, zážitek byl silný a zůstal ve mě napořád. Hrdinu ztvárněného Russellem Crowem jsem na konci samozřejmě obrečel a excelentní hudba se mi nekompromisně zaryla do paměti. Když se po plátně proháněly titulky, seděl jsem v křesle jako přibitý.
Z totálního transu mě dostala až návštěva baru (diskotéky) umístěného v rohu náměstí, kam jsme se posléze odebrali. Lukáš si objednal panáka, já upíjel pivo, pozorovali jsme kroutící se, anebo vůbec se nehýbající puberťáky a pokoušeli se o konverzaci. Bohužel silné repráky v kombinaci s vyjetými klikami zvukařskými nám moc možností k rozhovoru nedávaly. Hodiny se z večerních pomalu ale jistě překlápěly na noční a obavy z návratu domů se ve mě kupil. Naštěstí se žádná strastiplná cesta nekonala a Lukáš se slitoval. Zavolal na telefonní číslo patřící místní taxi-službě a za pouhou stokorunu (za oba) jsme se nechali vyvézt až nahoru.
Gladiátor se stal první naší velkou společnou věcí. Já jsem při první příležitosti dotáhl na Sucháč soundtrack, Lukáš si opatřil i literaturu. Na vlastní obrazovou verzi jsme si museli ještě pár měsíců počkat, protože pálení DVD, anebo stahování z internetu bylo tenkrát dalekou budoucností.
