Vzhledem k počasí jsme neměli jediný problém s parkováním. Prořídlé město poskytovalo prázdné (ale stále placené) parkoviště, kde jsme nechali auta. Proběhla změna ústroje. Postavy ozdobily goráč, někteří se nasoukali do ponča, ženy se zkrášlily deštníky (i čerstvě kupovanými) a jen silní jedinci (možná spíše blbci - jako já) se rozhodli moknout dál. Měl jsem velkou radost, že poznávám místo, na kterém jsme se aktuálně nacházeli. Ale když se dav dožadoval směru postupu ke kolonádě, byl jsem radši zticha. Funkce lídra a vedoucího postupu se chopil Pepa. Pokorně jsme šlapkali, ale k pramenům ne a ne dojít. Po několika minutách se kdosi zeptal kolemjdoucí, kde že jsou ty léčivé tekutiny. Osoba se ohlédla směrem, z kterého jsme právě přišli a oznámila nám, že jdeme špatně a máme jít na druhou stranu. Samozřejmě jsem musel udělat chytrého a přidal jsem do placu větu o tom, že jsem to tušil, že jdeme špatně. Dlouho jsem však nemluvil. Pohledy, které se na mě upjaly, mluvily za vše (místy bylo cítit i možné fyzické ublížení).

Srovnali jsme si azimut, porovnali ho s trasou určenou mobilními aplikacemi a vyrazili. Tentokrát jsme rázovali bezchybně a ocitli se tváří v tvář prvnímu kohoutku léčivých pramenů. K mému velkému překvapení měla ochutnávka hodně přívrženců a zakoupené pítka byla s nadšením plněna. I když je to už dlouho (na mě), co jsme s Luckou brouzdali po severozápadních Čechách, stále jsem si pamatoval nechuť, kterou mi v ústech voda zanechala. Z toho důvodu jsem se k ostatním v lokání nepřipojil. Někteří se spokojili s jednotkami degustací, Roman odvážlivě prošel všechny dostupné a blízké (nemohl jsem napsat všechny).

Stále pod proudem deště jsme došli až k lanovce na Dianu. Na koncovém stanovišti (tedy vrcholu kopce) se nacházel Motýlí dům. I když nejsem kdovíjakým obdivovatelem fauny a do zoologické chodím velmi sporadicky, návštěva tohoto místa mě nadchla. A myslím si, že nejen mě. Ihned po vstupu na nás dýchlo nejen teplo, ale velmi vlídné slovo. Slečna nám nabídla, abychom si promočené věci shromáždili kolem topení, aby nám alespoň trochu vyschly a mně, protože jsem měl na hrudi fotoaparát, nabídla papírový ubrousek, abych mohl otírat zamlženou optiku.

Výlet do motýlí říše nám zabral asi půl hodiny. Sledovat, jak si příroda umí pohrát s barvami, bylo nádherné. Měli jsme možnost pozorovat maličké motýlky i pořádné macky Emanuely. Honit se za drobotinou a přitom neudělat z některého plakát na podlaze bylo někdy velkým uměním. Stejně tak jako opustit zahradu bez černého pasažéra na oblečení. Nadšení jsme opustili dům a znovu vyrazili do deštivého města. Na rozhlednu ani nemělo cenu chodit. Viditelnost byla tragická.

Po stejné lajně jsme se vrátili (krom prvotního bloudění) k autům a s odpuštěním nedoplatku (děkujeme) jsme jeli na chatu. Koneckonců co jiného v takovém počasí. Po vysílačkách se však po chvilce jízdy spustila živá konverzace, jak to zařídíme s obědem. Zda si ulovíme něco na chatě, anebo se zase někde zastavíme. Jednomyslně byla zvolená druhá varianta.Lukáš, jakožto vedoucí kolony dostal jasnou instrukci. Z Varů jet na Ostrov a až budeme projíždět Ostrovem, před dobře vypadající restaurací zaparkovat. Nechtěli jsme již opakovat včerejší čekačku. Lukáš upaloval podle návodu, lehce prozkoušel ostražitost řidičů ostatních vozidel (když jsme nabrali směr od Ostrova) a když chtěl odbočovat na Ostrov, vyvolal znovu bujaré domlouvání ve vysílačkách. Dozvěděli jsme se, že projet Ostrovem neznamená jím projet, ale jen projet kolem (nedává Vám to smysl? Mě taky ne). Nakonec Lukášovi padla do oka restaurace mezi Horním Žďárem a Jáchymovem. Jak se jmenuje nevím, nepodařilo se mi to vypátrat.

Naprosto prázdné parkoviště trochu budilo podezření, že budou mít zavřeno. Náš řidič podnikl výpravu dovnitř a se zdviženým palcem nám za několik vteřin dal zprávu, že můžeme dovnitř. Otevřeno mají, vaří a celou naší výpravu obslouží. Příchodem jsme zvýšili průměrnou návštěvnost o několik desítek procent (možná stovek). Usadili jsme se ke čtyřem stolům (Davídek stoloval u sousedů a u nás seděla Lucinka) a začali vybírat. Jídelní lístek vypadal lákavě. Trochu v nás rostly obavy, když jsme zjistili, že obsluha se skládá z jedné starší (já vím, že to není gentlemanské) paní a asi možná kuchaře. Doslova minutku trvalo, než se číšnice vzdálila s našimi objednávkami a vrátila se s polévkou. Koukali jsme nevěřícně na sebe, jak je to možné.

Pak se začal z kuchyně linout zvuk strouhaných brambor. To oznamovalo přípravu domácích hranolek. Začal jsem znovu panikařit, že z oběda se stane večeře a v hezkém interiéru strávíme několik hodin. Nebylo však tomu tak. Paní kmitala jako na drátkách a každý měl za chvilku gáblík. Jediný, komu rychlost obsluhy neimponovala byl Davídek, který svůj nesouhlas projevil mokrým vylepšením ubrusu. Je pravdou, že paní začala kmitat ještě více. Nadlábli jsme se, já si moc pochutnal a protože vybraní jedinci si dali kachnu s hromadou knedlíků (Pepa s Vojtou), chvilku jsme posečkávali na jejich finiš. Aby nezůstalo jen u jedné katastrofy, přemístil se Daví k našemu stolu a předvedl nám malé divadelní představení. Velmi realisticky nám ukázal, jak si rozbít nos o stůl (byl tak unavený, že mu padala hlava). Od návštěvy nemocnice ho zachránil taťka, který jeho hlavu chytil pár centimetrů od desky stolu. Bohužel v dráze paže překážela sklenice a tak se i na našem ubrusu objevil rostoucí flek. To už servírka spráskla ruce a požádala nás, abychom se přemístili k jinému stolu.

S Lukášem jsme se tedy uhnízdili u Romana a Běly a dělali jim společnost do placení. To proběhlo opět velmi rychle. Pak už zbývalo jen vystoupat přes Jáchymov a hurá do chaty. I když se úterý neslo v duchu pracovního klidu a spousta dospěláků měla den před státním svátkem volno, byli i tací, kteří to štěstí neměli a museli se po neděli dostavit do pracovního procesu. Právě z toho důvodu se s námi rozloučila Běla s Romanem, Martin a Pepa. Lucinka, která si prodloužila pobyt díky petici, si balit nemusela. Sešli jsme se opět ve společenské místnosti a s lidmi, kteří zbyli, plánovali večer.

Protože Lukáš ani já nevydržíme dlouho sedět klidně na jedné židli (a pak od koho to ty děti mají), začali jsme bloudit po objektu a vymýšleli, co bychom provedli. Přímo nabízenou příležitostí byla obsazená koupelna a vypínač umístěný vně místnosti. Jen co elektrická součástka cvakla, ozval se z koupelny řev, jekot a místy i vřískot. Jak nám to vylepšilo náladu. To, že náš čin vyvolá otevřený válečný konflikt, jsme zatím netušili.

Zbytek večera byl tak nějak normální i když trochu smutný. Bavili jsme se, hráli jsme, ládovali jsme se a pili jsme. A pak hurá do hajan.