Procházka začala strmým stoupáním, které bylo pro Davídkovi nožičky moc a rozhodl se to mamce pořádně okořenit. Nemohoucího, vzdávajícího se a slzami produkujícího Davídka jsme místo litování ještě trochu pošťuchovali. Na výkon to sice nemělo moc vliv, ale nám vztekající klučina zlepšoval náladu (promiň Daví, byli jsme oškliví). Když na vrcholu proběhl krátký odpočinek a těla nejmenších byla doplněna sušenkami, nálada stoupla. Pak už všichni šlapali jedna radost.
Povětšinou lesem jsme po turistických trasách došli až do Nejdku s mezi zastávkou na Tisovském vrchu. Právě ten nám poskytl (hlavně ta rozhledna) nádherný výhled po okolí. Původní několikrát oznamovaná délka trasy se krapánek protáhla a my ušlapali asi dvanáct a půl kilometru. Což pro dospělácké údy, to nebyla žádná zátěž, ale s únavou přišla i druhá nejstarší, Lucinka. Oběd jsme kvůli nedostatku času malinko ošidili nákupem v potravinách. Nikomu se (zcela logicky) nechtělo kvůli knedlíkům čekat pak tři hodiny na vlak. Čekání jsme si zpříjemnili velmi dobrou kávou a divadelním vystoupením metrouše jedna radost.
Pro nás s Lukášem nebyla jízda vlakem nijak odpočinková. Samozřejmě jsme museli vyvádět blbosti, aby ostatní cestující kteří nepatřili k nám poznali, co je armáda zač. Převoz se však obešel bez komplikací a byl proveden dle časového harmonogramu. Na parkovišti u cílové zastávky (Pernink) jsme zase našli vozidla tak, jak jsme je ráno opustili. Celá mise se tedy dala považovat za maximálně úspěšnou. K dokonalosti tomu však chyběl ještě odsunutý oběd. Co by kamenem dohodil se nacházela restaurace Plzeňka. Neváhali jsme a přesunuli se dovnitř.
Návštěva zařízení se ukázalo být velmi dobrým nápadem. Nejenže bylo přes deset porcí na stole během okamžiku, ale musím zmínit i pozornost personálu. Aby zpříjemnila čekání nejmenším, umístila na náš stůl deskovou hru. Brouka pytlíka coby hlavního aktéra jsme rozpoznali, stejně jako trochu upatlanou berušku, ale co jak kdo měl dělat, to jsme z několikastránkového návodu nepochopili. Klukům i Kátě to bylo ale jedno. Házeli vesele kostkou a capkali po plánu dokud jejich snahy nerozehnala servírka nesoucí jídlo. Já jsem si naprosto luxusně pošmáknul na bramborácích s masovou směsí.
Odjeli jsme na chatu a připravovali jsme se na poslední z dlouhé řady večerů. Pokus o lehké sbalení svých krámů jsem nakonec zamítl a přemístil se do klubovny. Káťa, která přivezla několik společenských her nám na pár hodin hodně zatížila mozky. K večeru se navrátil Pepa a my s Lukášem jsme se dali na válečnou výpravu, když jsme našli (Lukáš je našel) své mycí potřeby v mrazáku. Děvčata nám vyhlásila boj. Nějak se jim nelíbilo, včerejší zhasínání. Na to jsme samozřejmě nemohli jinak, než adekvátně zareagovat. Lucčino pyžamo putovalo k ledu, chystali jsme se umístit Alenčinu přerostlou myš ke stropu se smyčkou kolem krku a pro nejmenší účastnici odboje vymýšleli pavoučí hrůzu. Bohužel k pomstě nedošlo. Zjevně jsme sílu svého protivníka podcenili a pyžamo bylo nalezeno dříve, než stačilo vytuhnout. Zbytek jsme už nějak neřešili.
Na zbytek večera, poté, co šli děcka spát, jsme se pustili do společenské hry Koncept. Ve třech družstvech jsme se snažili strohými ikonami popsat nejrůznější slova a výroky. Žárovky odměňující úspěšné hádače nakonec putovaly ke všem účastníkům. Dokonce i k Aničce, která se trápila dlouhodobou absencí svítícího tělesa.
Pondělní ráno přišlo zase s deštěm. I přes to jsme po sbalení, lehkém úklidu (protože jistá dobrá víla uklidila všechno ostatní) a zamčení nejeli rovnou domů. Blížící se Vánoce poskytovaly (hlavně pro děti) alternativní program. Jeli jsme na Boží Dar, napsat Ježíškovi dopisy s přáními. Když byly všechny vzkazy napsány a vhozeny do nebeské schránky, šli jsme se naposledy společně najíst do (někomu) známé restaurace, kde se dělají výborné palačinky. Chladné počasí přímo nutilo dát si k pití i něco horkého. Já jsem si po letech dopřál Vídeň (kávu) a zakusoval jí palačinkou s horkým ovocem. A to byl vlastně poslední počin listopadového Abertamování tohoto roku. Přeslazený, ale zahřátý jsem se nasoukal na přední sedadlo a čekal na odvoz. K samotnému rozloučení došlo až za příšerných povětrnostních podmínek na Klínovci - vlastně v pokladně. Zatímco probíhalo třesení pravicemi a objímání na nejmenším možném místě (zcela určitě bychom se dostali do Guinessovky), totiž u pokladny, obsluha rozhledny tomu nechápavě přihlížela.
Moc díky za pár dní volna strávených mezi přáteli a kamarády. Těším se na další ročník a doufám, že příště se počasí zželí a dopřeje nám sluníčka víc.