Jelikož se Lucka rozstonala několik dní před odjezdem, rozhodla se chřadnout v teple rodinného sídla (doslova). Já tak reprezentoval (dělal ostudu) náš rod sám. Cestu jsem podnikl v Lukášove rodinném vozidle a Káťu a dvě Déčka mohl uvítat už v Praze, když se pro mě zastavili. Hned jak jsem otevřel domovní dveře, srdce mi zaplesalo a na tváři se mi vykouzlil úsměv. Dobalil jsem, nechal si zkontrolovat obsah zavazadel a vyrazili jsme směr na sever hlavního města, za nákupy.

Pořizovat potraviny na několik dní, když nevíte, co budete vařit je celkem náročné (jak časově, tak psychicky). Ukořistili jsme košíky a rozběhli se všemi směry. Tu jsme nabrali pečivo, jinde sušenky a bonbóny, na dně nákupního zavazadla se objevilo i máslo. Celkem jsme prošmejdili snad všechny uličky, které se na Šestce nachází. Drahé to bylo slušně, ale ponětí, jak to nasytí tři dospělé a dva malé kluky, měli jen Káťa s Lukášem. Zatímco jsme s Lukášem na parkovišti přeskládávali narvaný kufr a snažili se tam vměstnat nákup tak, abychom nemuseli odepsat hračkárnu (krabice obřích rozměrů), kluci si pod Kátiným dozorem užívali Ruzyňské prolézačky. Povedlo se, do auta se vešlo všechno a všichni. Odjezd.

Krom drcání se cesta moc neodlišovala od cestování po dé jedničce. S pár zastávkami a čekáními jsme se sice dostali celkem rychle z Prahy, ale zácpám a zdržením jsme se stejně nevyhnuli. Naštěstí jsme si toho měli dost co povídat a když náhodou někdo chvilku nemluvil, zastal zábavu rozhlas.

Za tmy (což není překvapivé v téhle roční době) jsme dorazili k Abertamské chatě. V oknech se svítilo a na parkovišti odpočívalo několik aut. Nebyli jsme sice první, ale ani zdaleka poslední. Hned po příjezdu nás přišla přivítat Martinovi květiny (Anička s Alenkou) a Naďa s kamarádkou Evu a Vojtou. Z kufru jsem popadl první, co padalo na zem a juchal dovnitř. V předsíňce, ne zrovna velké, jsem si potřásl pravicí ještě s Haničkou a Pepou (Bětuška se styděla v koutě). Nemůžu samozřejmě opomenout ňuchnutí čumákem od Scoobyho. Přivítání proběhlo, nadešlo umístit všechno z auta do pokoje.

Naštěstí jsme dostali pokoj kousek od vchodu. Vlastně do jediného, kam jsme měli šanci se vejít. Stačilo jít jen pětkrát (každý z nás) a v cimře bylo všechno. Já jsem se pustil do zmateného pobíhání při pokusu o vybalování a uklízení. Možná to nebylo zmateností, jako tím, že jsem se vyhýbal ostatním dvěma dospělým, kteří se věnovali stejné činnosti a dvou neposedným chlapcům, kteří se užuž těšili na to, až si budeme hrát, anebo mě budou "prát" (Davídkův odborný výraz).

Pár minut po úspěšném zabydlení se na parkovišti ukázaly další aktivní reflektory. To dorazil Roman s Bělou a Lucinkou. Pro dnešek jsme byli všichni. Sebrali jsme jídlo, kafe, hry a děti a odebrali se do společenské místnosti. U dlouhého a velmi zaplněného (jídlem a pitím) stolu se rozdílné skupinky zabývaly různými tématy. Někde se probíraly zbraně, jinde domácí úkoly ve škole. Ze všech koutů ale byl slyšet smích. Usadili jsme se na konci stolu a vměstnali se mezi ostatní. Důležitou informací pro mě byla zmínka o umístění štěněte pivka. Jednalo se o první večer a tak nebyl důvod přehánět. Chvilku před půlnocí jsme šli spát.

Sobota

I když byl den pracovního klidu a odpočinku, vstávali jsme na budík. Vlastně jen Lukáš a já. Zbytek osazenstva se od brzkých hodin věnovala hraní. Posnídali jsme, já jsem byl násilně nucen do jedení a pomalu ze vybavovali na dopolední výlet. Nějaký dobrodinec (omlouvám se, ale nevím) dohodl mimo návštěvnickou sezónu soukromou prohlídku Jáchymovské štoly č.1. Kolona několika aut vyrazila něco (asi třicet minut) po deváté hodině. Vzhledem k tomu, že se Abertamy nachází jen kousek od Jáchymova, byli jsme deset minut před desátou shromážděni a připraveni. Ve stejnou dobu přijela i paní průvodkyně.

Oproti vstupnému jsme obdrželi igráčkovské helmičky a jako kachničky pěkně za sebou následovali průvodkyni do temného a nehostinného podzemí. Hned za mříží započala s výkladem a po celou dobu prohlídky nás zásobovala zajímavými informacemi. Ti militantněji zaměření pátrali po zbytku smolince (že by si naloupali trochu domů), děti zkoumaly kde se nejvíce zapatlat, já jsem měl strach z bubáků. Prohlédli jsme si stroje a nářadí, byli jsme seznámeni s náročností práce a prošli jsme si všechny veřejnosti dostupné prostory. Po stejné trase, jako jsme šli do útrob kopce, jsme se vraceli nazpět. Na parkovišti jsme se s mladou paní rozloučili a přemýšleli nad dalším programem. Lehce krápalo a tak bylo potřeba nový cíl zvolit rychle, než budou děti promočení od kaluží.

Na druhém konci Jáchymova se nalézá potok a ten je krom zeleně ošperkován desítkami mlýnků. Abychom načerpali pozitivní náladu lehce narušenou nehezkým počasím a nabitých pravdách o muklech, nebylo lepšího výběru. Hluboko v lese, nacházejícím se skoro za hranicí Jáchymova, se zčistajasna objevil první a za ním druhý, třetí mlýnek. Oba břehy potoka byly obsypány různými druhy, barvami a typy mlýnů. Některé šlapaly jedna radost, některé skomíraly a tak se je pokusili ostatní zpravit. Některé se nechtěly rozběhnout za žádnou cenu a tak jen sloušily jako okrasa.

Abychom nejeli zpátky na chatu s prázdnými žaludky a pak nahonem neřešili, že vlastně není co k jídlu, rozhodli jsme se pojíst taktéž ve městě uranu. Vzpomněl jsem si na staré dobré ÚDV časy a navedl celou skupinu do restaurace, kde jsme se před dlouhými roky s Frantíkem stravovali. Celou cestu podél kulaťáku jsem sliboval příjemné prostředí, lákavé ceny, velké porce a slibné ceny. Jenže. Hanička se po pár vteřinách vrátila z restaurace s tím, že se nevaří. Nemusel jsem počítat, kolik párů oči na mě tázavě hledí. Byly to všechny. Začali jsme pátrat po jiném stravovacím zařízení, kde bychom mohli dostat najíst. Nedaleko stání našich aut jsme objevili celkem slušně vypadají reštyku. Vloudili jsme se dovnitř a zabrali celý jeden oddíl. Obsluha, složená z jedné ženy, byla překvapená, ale zachovala profesionální vystupování. Rozdala jídelní lístky a rychle se vytratila (zřejmě do kuchyně upozornit, že přijel zájezd).

Postupně jsme si objednali (včetně polévky). Já, abych se vyvaroval dlouhému čekání, zvolil hotovku. Nastala předlouhá doba čekání. V cyklech, opakujících se po zhruba čtvrt hodině, se číšnice objevila s nějakým talířem. U našeho stolu jsme stále čekali na polévku. Když už se u zbývajících dvou stolů jedlo v plné míře, uzavírali jsme s Lukášem sázky, jestli se k polévce dostaneme, či nikoliv. Vlastně nám nezáleželo, jestli jí dostaneme. Hlavně, abychom jí neplatili. Když se zase číšnice proplétala kolem našeho stolu, oznámila nám, že nám zapomněla donést tekutý pokrm (jako bychom to nevěděli). Svou chybu rychle napravila a my dostali konečně něco k jídlu. Kýbl česnečky (díky Lukáši) vývaru jsme zhltli ihned a po něm přišlo hlavní jídlo (hotovka po hodině). Pro hladový organismus to byla darda a já při druhém knedlíku funěl jako trefené zvíře. Ale popral jsem se s tím. Co mě ale dorazilo byl nášup palačinek, který Domísek nedojedl. Kdybych mohl, schoulil bych se pod stůl a chrupkal. Ale nešlo to.

Poplatili jsme a vytratili se. Kola vedoucího kolony nesměřovala do Abertam, ale vyjela k Plešivskému areálu. Jaký byl účel této cesty nevím, ale navzdory velmi chladnému a velmi větrnému jsme si tam zábavu našli. Dospěláci se bavili anebo postávali a kochali se dešťem zalévanou krajinou, děcka se honila kolem prolézačky a já jsem (coby strašlivá příšera), děsil děti. Když jsme dostatečně vymrzli a zmokli, jelo se na chatu.

Večer zkompletoval posádku expedice Láďa, který s manželkou Markétou přivezl i své syny Patrika a Kri(y)stiána. Po lehké večeři (když jsme obědvali odpoledne) se rozjela bujará zábava. Jelikož jsme se (Martin a já) vybavili na pobyt i kytarami, po několika pivkách (vypitých ostatními) jsme sladili své nástroje a probrali se zpěvníky. Vzhledem k tomu, že nikdo žádný koncert nečekal, nebyli jsme vypískáni a pár songů zabrnkali. Protože s Martinem trpíme stejným neuměním zpívat a hrát najednou, s vokálním projevem nám pomáhala Alenka (sem tam i někdo další). Po přehrání všeho, co se dalo se pokračovalo s povídáním a v zábavě. Na jak dlouho nám společnost vydržela nevím. Ale v soudku ještě hromada pivek zbyla.

Vzhledem k počasí jsme neměli jediný problém s parkováním. Prořídlé město poskytovalo prázdné (ale stále placené) parkoviště, kde jsme nechali auta. Proběhla změna ústroje. Postavy ozdobily goráč, někteří se nasoukali do ponča, ženy se zkrášlily deštníky (i čerstvě kupovanými) a jen silní jedinci (možná spíše blbci - jako já) se rozhodli moknout dál. Měl jsem velkou radost, že poznávám místo, na kterém jsme se aktuálně nacházeli. Ale když se dav dožadoval směru postupu ke kolonádě, byl jsem radši zticha. Funkce lídra a vedoucího postupu se chopil Pepa. Pokorně jsme šlapkali, ale k pramenům ne a ne dojít. Po několika minutách se kdosi zeptal kolemjdoucí, kde že jsou ty léčivé tekutiny. Osoba se ohlédla směrem, z kterého jsme právě přišli a oznámila nám, že jdeme špatně a máme jít na druhou stranu. Samozřejmě jsem musel udělat chytrého a přidal jsem do placu větu o tom, že jsem to tušil, že jdeme špatně. Dlouho jsem však nemluvil. Pohledy, které se na mě upjaly, mluvily za vše (místy bylo cítit i možné fyzické ublížení).

Srovnali jsme si azimut, porovnali ho s trasou určenou mobilními aplikacemi a vyrazili. Tentokrát jsme rázovali bezchybně a ocitli se tváří v tvář prvnímu kohoutku léčivých pramenů. K mému velkému překvapení měla ochutnávka hodně přívrženců a zakoupené pítka byla s nadšením plněna. I když je to už dlouho (na mě), co jsme s Luckou brouzdali po severozápadních Čechách, stále jsem si pamatoval nechuť, kterou mi v ústech voda zanechala. Z toho důvodu jsem se k ostatním v lokání nepřipojil. Někteří se spokojili s jednotkami degustací, Roman odvážlivě prošel všechny dostupné a blízké (nemohl jsem napsat všechny).

Stále pod proudem deště jsme došli až k lanovce na Dianu. Na koncovém stanovišti (tedy vrcholu kopce) se nacházel Motýlí dům. I když nejsem kdovíjakým obdivovatelem fauny a do zoologické chodím velmi sporadicky, návštěva tohoto místa mě nadchla. A myslím si, že nejen mě. Ihned po vstupu na nás dýchlo nejen teplo, ale velmi vlídné slovo. Slečna nám nabídla, abychom si promočené věci shromáždili kolem topení, aby nám alespoň trochu vyschly a mně, protože jsem měl na hrudi fotoaparát, nabídla papírový ubrousek, abych mohl otírat zamlženou optiku.

Výlet do motýlí říše nám zabral asi půl hodiny. Sledovat, jak si příroda umí pohrát s barvami, bylo nádherné. Měli jsme možnost pozorovat maličké motýlky i pořádné macky Emanuely. Honit se za drobotinou a přitom neudělat z některého plakát na podlaze bylo někdy velkým uměním. Stejně tak jako opustit zahradu bez černého pasažéra na oblečení. Nadšení jsme opustili dům a znovu vyrazili do deštivého města. Na rozhlednu ani nemělo cenu chodit. Viditelnost byla tragická.

Po stejné lajně jsme se vrátili (krom prvotního bloudění) k autům a s odpuštěním nedoplatku (děkujeme) jsme jeli na chatu. Koneckonců co jiného v takovém počasí. Po vysílačkách se však po chvilce jízdy spustila živá konverzace, jak to zařídíme s obědem. Zda si ulovíme něco na chatě, anebo se zase někde zastavíme. Jednomyslně byla zvolená druhá varianta.Lukáš, jakožto vedoucí kolony dostal jasnou instrukci. Z Varů jet na Ostrov a až budeme projíždět Ostrovem, před dobře vypadající restaurací zaparkovat. Nechtěli jsme již opakovat včerejší čekačku. Lukáš upaloval podle návodu, lehce prozkoušel ostražitost řidičů ostatních vozidel (když jsme nabrali směr od Ostrova) a když chtěl odbočovat na Ostrov, vyvolal znovu bujaré domlouvání ve vysílačkách. Dozvěděli jsme se, že projet Ostrovem neznamená jím projet, ale jen projet kolem (nedává Vám to smysl? Mě taky ne). Nakonec Lukášovi padla do oka restaurace mezi Horním Žďárem a Jáchymovem. Jak se jmenuje nevím, nepodařilo se mi to vypátrat.

Naprosto prázdné parkoviště trochu budilo podezření, že budou mít zavřeno. Náš řidič podnikl výpravu dovnitř a se zdviženým palcem nám za několik vteřin dal zprávu, že můžeme dovnitř. Otevřeno mají, vaří a celou naší výpravu obslouží. Příchodem jsme zvýšili průměrnou návštěvnost o několik desítek procent (možná stovek). Usadili jsme se ke čtyřem stolům (Davídek stoloval u sousedů a u nás seděla Lucinka) a začali vybírat. Jídelní lístek vypadal lákavě. Trochu v nás rostly obavy, když jsme zjistili, že obsluha se skládá z jedné starší (já vím, že to není gentlemanské) paní a asi možná kuchaře. Doslova minutku trvalo, než se číšnice vzdálila s našimi objednávkami a vrátila se s polévkou. Koukali jsme nevěřícně na sebe, jak je to možné.

Pak se začal z kuchyně linout zvuk strouhaných brambor. To oznamovalo přípravu domácích hranolek. Začal jsem znovu panikařit, že z oběda se stane večeře a v hezkém interiéru strávíme několik hodin. Nebylo však tomu tak. Paní kmitala jako na drátkách a každý měl za chvilku gáblík. Jediný, komu rychlost obsluhy neimponovala byl Davídek, který svůj nesouhlas projevil mokrým vylepšením ubrusu. Je pravdou, že paní začala kmitat ještě více. Nadlábli jsme se, já si moc pochutnal a protože vybraní jedinci si dali kachnu s hromadou knedlíků (Pepa s Vojtou), chvilku jsme posečkávali na jejich finiš. Aby nezůstalo jen u jedné katastrofy, přemístil se Daví k našemu stolu a předvedl nám malé divadelní představení. Velmi realisticky nám ukázal, jak si rozbít nos o stůl (byl tak unavený, že mu padala hlava). Od návštěvy nemocnice ho zachránil taťka, který jeho hlavu chytil pár centimetrů od desky stolu. Bohužel v dráze paže překážela sklenice a tak se i na našem ubrusu objevil rostoucí flek. To už servírka spráskla ruce a požádala nás, abychom se přemístili k jinému stolu.

S Lukášem jsme se tedy uhnízdili u Romana a Běly a dělali jim společnost do placení. To proběhlo opět velmi rychle. Pak už zbývalo jen vystoupat přes Jáchymov a hurá do chaty. I když se úterý neslo v duchu pracovního klidu a spousta dospěláků měla den před státním svátkem volno, byli i tací, kteří to štěstí neměli a museli se po neděli dostavit do pracovního procesu. Právě z toho důvodu se s námi rozloučila Běla s Romanem, Martin a Pepa. Lucinka, která si prodloužila pobyt díky petici, si balit nemusela. Sešli jsme se opět ve společenské místnosti a s lidmi, kteří zbyli, plánovali večer.

Protože Lukáš ani já nevydržíme dlouho sedět klidně na jedné židli (a pak od koho to ty děti mají), začali jsme bloudit po objektu a vymýšleli, co bychom provedli. Přímo nabízenou příležitostí byla obsazená koupelna a vypínač umístěný vně místnosti. Jen co elektrická součástka cvakla, ozval se z koupelny řev, jekot a místy i vřískot. Jak nám to vylepšilo náladu. To, že náš čin vyvolá otevřený válečný konflikt, jsme zatím netušili.

Zbytek večera byl tak nějak normální i když trochu smutný. Bavili jsme se, hráli jsme, ládovali jsme se a pili jsme. A pak hurá do hajan.

Procházka začala strmým stoupáním, které bylo pro Davídkovi nožičky moc a rozhodl se to mamce pořádně okořenit. Nemohoucího, vzdávajícího se a slzami produkujícího Davídka jsme místo litování ještě trochu pošťuchovali. Na výkon to sice nemělo moc vliv, ale nám vztekající klučina zlepšoval náladu (promiň Daví, byli jsme oškliví). Když na vrcholu proběhl krátký odpočinek a těla nejmenších byla doplněna sušenkami, nálada stoupla. Pak už všichni šlapali jedna radost.

Povětšinou lesem jsme po turistických trasách došli až do Nejdku s mezi zastávkou na Tisovském vrchu. Právě ten nám poskytl (hlavně ta rozhledna) nádherný výhled po okolí. Původní několikrát oznamovaná délka trasy se krapánek protáhla a my ušlapali asi dvanáct a půl kilometru. Což pro dospělácké údy, to nebyla žádná zátěž, ale s únavou přišla i druhá nejstarší, Lucinka. Oběd jsme kvůli nedostatku času malinko ošidili nákupem v potravinách. Nikomu se (zcela logicky) nechtělo kvůli knedlíkům čekat pak tři hodiny na vlak. Čekání jsme si zpříjemnili velmi dobrou kávou a divadelním vystoupením metrouše jedna radost.

Pro nás s Lukášem nebyla jízda vlakem nijak odpočinková. Samozřejmě jsme museli vyvádět blbosti, aby ostatní cestující kteří nepatřili k nám poznali, co je armáda zač. Převoz se však obešel bez komplikací a byl proveden dle časového harmonogramu. Na parkovišti u cílové zastávky (Pernink) jsme zase našli vozidla tak, jak jsme je ráno opustili. Celá mise se tedy dala považovat za maximálně úspěšnou. K dokonalosti tomu však chyběl ještě odsunutý oběd. Co by kamenem dohodil se nacházela restaurace Plzeňka. Neváhali jsme a přesunuli se dovnitř.

Návštěva zařízení se ukázalo být velmi dobrým nápadem. Nejenže bylo přes deset porcí na stole během okamžiku, ale musím zmínit i pozornost personálu. Aby zpříjemnila čekání nejmenším, umístila na náš stůl deskovou hru. Brouka pytlíka coby hlavního aktéra jsme rozpoznali, stejně jako trochu upatlanou berušku, ale co jak kdo měl dělat, to jsme z několikastránkového návodu nepochopili. Klukům i Kátě to bylo ale jedno. Házeli vesele kostkou a capkali po plánu dokud jejich snahy nerozehnala servírka nesoucí jídlo. Já jsem si naprosto luxusně pošmáknul na bramborácích s masovou směsí.

Odjeli jsme na chatu a připravovali jsme se na poslední z dlouhé řady večerů. Pokus o lehké sbalení svých krámů jsem nakonec zamítl a přemístil se do klubovny. Káťa, která přivezla několik společenských her nám na pár hodin hodně zatížila mozky. K večeru se navrátil Pepa a my s Lukášem jsme se dali na válečnou výpravu, když jsme našli (Lukáš je našel) své mycí potřeby v mrazáku. Děvčata nám vyhlásila boj. Nějak se jim nelíbilo, včerejší zhasínání. Na to jsme samozřejmě nemohli jinak, než adekvátně zareagovat. Lucčino pyžamo putovalo k ledu, chystali jsme se umístit Alenčinu přerostlou myš ke stropu se smyčkou kolem krku a pro nejmenší účastnici odboje vymýšleli pavoučí hrůzu. Bohužel k pomstě nedošlo. Zjevně jsme sílu svého protivníka podcenili a pyžamo bylo nalezeno dříve, než stačilo vytuhnout. Zbytek jsme už nějak neřešili.

Na zbytek večera, poté, co šli děcka spát, jsme se pustili do společenské hry Koncept. Ve třech družstvech jsme se snažili strohými ikonami popsat nejrůznější slova a výroky. Žárovky odměňující úspěšné hádače nakonec putovaly ke všem účastníkům. Dokonce i k Aničce, která se trápila dlouhodobou absencí svítícího tělesa.

Pondělní ráno přišlo zase s deštěm. I přes to jsme po sbalení, lehkém úklidu (protože jistá dobrá víla uklidila všechno ostatní) a zamčení nejeli rovnou domů. Blížící se Vánoce poskytovaly (hlavně pro děti) alternativní program. Jeli jsme na Boží Dar, napsat Ježíškovi dopisy s přáními. Když byly všechny vzkazy napsány a vhozeny do nebeské schránky, šli jsme se naposledy společně najíst do (někomu) známé restaurace, kde se dělají výborné palačinky. Chladné počasí přímo nutilo dát si k pití i něco horkého. Já jsem si po letech dopřál Vídeň (kávu) a zakusoval jí palačinkou s horkým ovocem. A to byl vlastně poslední počin listopadového Abertamování tohoto roku. Přeslazený, ale zahřátý jsem se nasoukal na přední sedadlo a čekal na odvoz. K samotnému rozloučení došlo až za příšerných povětrnostních podmínek na Klínovci - vlastně v pokladně. Zatímco probíhalo třesení pravicemi a objímání na nejmenším možném místě (zcela určitě bychom se dostali do Guinessovky), totiž u pokladny, obsluha rozhledny tomu nechápavě přihlížela.

Moc díky za pár dní volna strávených mezi přáteli a kamarády. Těším se na další ročník a doufám, že příště se počasí zželí a dopřeje nám sluníčka víc.