Kdy se pojede se vědělo už hodně dopředu (i když já do toho vnesl trochu zmatku - promiň Martine, promiňte kluci), ale osazenstvo a místo zůstávalo dlouho opředeno rouškou tajemstvím. Po prvním oťukávání se omluvili taťkové a Milda, který se rozhodl cestovat po západě. Možné maximum se tak ustálilo na hodnotě sedm. Pak mi Lukáš oznámil, že se bude muset dostavit na vojenské cvičení a i on se tohoto ročníku nezúčastní (to vneslo do řad přihlášených smutek). A poslední třešničkou na dortu bylo zamítnutí od Jiříka a Míry. Z velké party tak zůstali jen čtyři stateční. Míra, Martin, Zdenda a já. Nebylo však k důvodu něco rušit. Zbývalo vybrat místo, ale to se nakonec ukázalo jako nejlehčí. Jen Martin totiž navrhl chatu Stará pila v Jizerských horách a z toho už nesešlo. Z jediného návrhu není co vybírat. Jak se osudový víkend blížil, naše řady k naší radosti nakonec rozšířil Jiřík.

V páteční obědové pauze pořídil Zdenda důležitou (možná nejdůležitější) část výbavy - malý kopačák. Nedovedu si představit prožít víkend bez tohoto vynálezu. Odpoledne opustily Prahu dvě auta a trajdily si to na Liberec. Jiřík to vzal oklikou, protože musel nabrat Martina. Zdenda vyrazil od práce s Mírou a mnou na palubě. Zábava naší trojky se nikterak nelišila od těch časů, než Míra odcestoval. Pro normální lidi nepochopitelná, pro nás naprosto přirozená. Párkrát proběhlo telefonické navazování spojení na osádku druhého vozidla, když jsme se na R10 hledali. K vizuálnímu spojení nakonec došlo až v Desné. Společnou cestu jsme po deseti minutách zakončili na parkovišti chaty. Nádherná panoramata podtrhávala normální teplota vzduchu (ne to peklo, které jsme opustili společně s Prahou). Martine, dobře si vybral.

Nafasovali jsme klíče, ubytovali se na pětce (jak příhodné) a vyrazili poznávat okolí. Naše první kroky samozřejmě nemohly směřovat nikam jinam než do restaurace chaty. Za prvé jsme museli setkání zapít a za druhé na nás čekala večeře (měli jsme polopenzi). Nakrmili jsme se vyrazili na procházku. Jelikož krajina byla posetá chatkami podobnými té naší (včetně vybavení), bylo kam se vydat. Vzdálenost by se dala urazit vycházkovou chůzí za několik minut, nám to vzhledem k přítomnosti kopačáku trvalo asi čtvrt hodiny. Zasedli jsme, dali si pivko a povídali si. Pak jsme, v rámci "tour the pub", navštívili i chatu na půl cesty. Tam bylo pivní cestování ukončeno, protože se v těchto končinách pípa roztáčela pouze do desáté hodiny večerní (jak chytré).

Odebrat se do postelí rozhodně nebyla naše volba. Proto jsme s sebou plácli na louku, zírali na noční oblohu posetou hvězdami a koukali na padající hvězdy (perseidy). K mému velkému překvapení jich nebylo málo. Hovory o galaxiích, hvězdokupách a vesmíru se mísily s pubertálními dialogy. Prostě zábava podle našeho gusta. Jakmile se chlad půdy začal pomalu vkrádat do našich těl, odebrali jsme se na pokoj a pomalu se připravovali na nocleh. Myslím tím hodně pomalu. Zdenda s Mírou si šli ještě něco vyřídit ven a my si s Martinem a Jiříkem povídali o bojování. Po hodině, to už se vrátili kluci, jsme nadobro zhasli a zmlkli (jako že jsme nemluvili, ale zvuky jsme vydávali dál :D).

Do nového dne jsme se probrali plní elánu a s úsměvem na rtech. Ukázalo se, že nastavení budíku bylo věcí zbytečnou, protože celý pokoj byl vzhůru hodinu před snídaní. Ke slovu se tedy znovu dostal balón, který lítal místností jako ztřeštěný. Snídaně byla vydatná, jelikož jsem nedostal na talíři to, co můžu sníst, ale talíře a mísy nabízely všechno možné, narval jsem se k prasknutí. Zase.

Chvilku jsme se po etapách střídali na oné místnosti, abychom ulevili organismu a pak vyrazili na výlet. Cílem byla koupačka ve vodní nádrži Souš. Tempo pochodu nebylo sice závratné, ale nejednalo se přeci o rychlostní zkoušku. Vyrazili jsme po modré (mičuda tentokrát chyběla) a první zastávku dali Pod Bukovcem. Tam jsme si dali Kofolu a k ní obdrželi jako bonus od mladého výčepního obočí. Stejná barva nás s několika odpočinky doprovázela až k nádrži. Civilním osobám byl však přístup pro smočení zapovězen a tak jsme si Souš užili jen zrakově. Koupání se nekonalo. Lehké zklamání nám však vynahradily po pár metrech vidličky a nože.

V restauraci jsme poobědvali, pozorovali cyklisty a motorkáře a zase pokračovali dál. Počasí se vydařilo, sluníčko svítilo, nikde ani mráček. Bohužel tento stav nevydržel pořád. Když se vzdálenost mezi naší pozicí a Starou Pilou smrskla na jednotky kilometrů, zpozorovali jsme na obloze hrozivý černý mrak. A nepostupoval nikam jinam, než k nám. I když jsme zvýšili tempo a zevlení jsme vypustili úplně, nebyly jsme schopni přírodní smršti utéct. Dva kilometry od domova začal slejvák. Dali jsme se zběsilého úprku, ale jen fyzicky zdatnější jedinci (Zdenda, Míra a Martin) v běhu pokračovali. My s Jiříkem jsme zoufale hledali terénní nerovnost, pod kterou bychom se mohli schovat. Když na našem oblečení přestávalo být kousek suchého místa, nalezli jsme skalní útvar u kterého jsme předpokládali (chtěli jsme, aby tomu tak bylo), že bys nás mohl před sprchou chránit. Jelikož byl déšť podpořen silným větrem, chvilku tomu tak bylo a voda se nám vyhýbala. Bohužel jen do té doby (což bylo několik sekund), než se z kamenů nad námi začala valit voda přímo na Jiříka. Chvilku to chlapsky snášel, pak se na mě smutně podíval a prohlásil, že pobyt na onom místě pozbývá jakékoliv logiky. Souhlasil jsem a vyběhli jsme hledat úkryt jiný.

Bylo v podstatě jedno, jestli jsme běželi, anebo šli. Stejně jako bylo zbytečné, že jsme se vyhýbali loužím, protože boty byly durch (zvyk je zvyk). Ale když na nás začaly padat malé antiperle (ano, začaly padat i kroupy) a dávaly o sobě bolestivě a mrazivě vědět a kolem se proháněly blesky, touha po úkrytu dosahovala zoufalství. Naší skrýší se nakonec stal menší smrk, který postrádal nízko posazené větve. Schoulili jsme se tam a čekali. Podívali jsme se jeden na druhého a začali se nekontrolovaně smát. Takovéhle zakončení výletu jsme si nepředstavovali, ale na co si stěžovat, byli jsme živí a zdraví.

Stejně, jako kalamita začala, tak i skončila. Najednou modrá obloha vyhrála boj s černými mraky, sluneční paprsky si udělaly cestu a déšť ustal. Jen obrovské kaluže vody dávaly ušit, že vydatně sprchlo. S Jiříkem jsme opustili naši skrýš a pomalu se vydali na cestu. Skutečně nás pobavilo zjištění, že jsme měli padesát metrů od nás k dispozici přístupný bunkr. Doťapali jsme na chatu a podle mokrých stop poznali, že ostatní členové jsou přítomni v koupelně. Ta spíše připomínala prádelnu v okamžiku velkého prádla. Martin, Zdenda i Míra máchali a ždímali svršky. Podle stavu, v jakém se textilie nacházely, slejváku taktéž neutekli. Vyměnili jsme si zážitky a převlékli se do suchého. Popravdě jen někdo do něčeho. Mírovi a mě chyběla jedna součást. Boty. Neměli jsme ani pantofle (jako Zdenda a Martin), ani náhradní pár obuvi (jako Jiřík). Zbytek pobytu jsme tedy prodělali bosky.

Odebrali jsme se do hospody, rozdělali Bang! a pustili se do hraní. Tu a tam se u našeho stolu někdo zastavil a oznámil nám, že to lidi tady hrozně hrají, že on samotný hru moc nezná, ale že se jedná o nějaké barely. Samozřejmě jsme všechno odkývali a mohli tak pokračovat ve hře. Krom rolí a postav se sdílely i pantofle. U přestřelek jsme posvačili (bylo to něco jako pozdní oběd), popíjeli pivko (já Albrechta) a těšili se na večeři. Tu nám pan domácí připravil přesně podle našeho přání. Dostali jsme guláš s bramboráky a moc jsme si pochutnali. Poté jsme vyslyšeli pozvání místního hvězdopravce a šli se podívat k nedalekému muzeu (někteří stále bez bot), kde se měla odehrávat přednáška (Pepínova) o perseidech a vesmíru. Zatímco Martina a Jiříka to okouzlilo a nadchlo, my jsme odhopsali zpět ke stolu. Usídlili jsme se na terase a pozorovali lidi co pobíhající po louce a pozorují oblohu. Dokonce jsme se dozvěděli, že i my jsme pozorováni (to když kluci namířili optiku místo Velkého vozu na nás). Když se začínající astronomové vrátili a pochlubili se svými novými vědomostmi (ten malý svítící puntík je prý Saturn), odebrali jsme se posadit zpět ke stolu (přeci jen horko zrovna nebylo).

Vzhledem k absenci bot a bílých ponožek (jiné v mém prádelníku nejsou k nalezení) na nohou jsem si dovolil prolézt do chaty oknem (to totiž velmi často sloužilo jako podávací otvor). Jako malý darebák jsem byl odchycen panem domácím a pokárán. Podle jeho slov si toto dovolí jen on a to pouze v případě, že jeho paní není doma. Ale protože to pronášel s úsměvem, strach z výprasku a domácího vězení jsem neměl. Omluvil jsem se s tím, že postrádám botičky a nechtěl jsem si našlapat při chůzi venkem. Moje slova ale zachytil námořník u baru (návštěvník v pruhovaném, modro bílém, triku) a rozlítostnil se, že na pohybu bez pokrývek nohou není nic nenormálního. Poté, co se mě dorazivší Zdenda zastal a poukázal na Míru, který bude muset absolvovat stejně nevybaven ještě cestu vlakem a autobusem, prohlásil plavčík, že bez bot chodí po horách od svého mládí. Trochu to ve mě vřelo a já se chystal optat dotyčného, z kterého hobitího vrhu pochází, anebo jestli nechce vygooglit úřad poskytující finanční dávky pro sociálně slabší. Ale byl jsem radši ticho, přeci jen, potřebujeme tu ještě jednu noc přespat. Naopak pán domu nám nabídl, že nám promáčené boty dá přes noc ke kamnům, abychom nemuseli jet domů jako hippiesáci. Dopili jsme poslední půllitry a s večerkou šli do pelechů. V noci se v našem pokoji děli neuvěřitelné divy, protože tolik roztodivných zvuků je možné zaslechnout snad jen v pohádkovém lese.

Neděli otevřel odpočatý a nedočkavý Zdenda a předváděl v místnosti malé divadelní představení. Kombinací na téma nuda bylo nepočítaně, zvlášť, když mu k tomu sekundoval Míra. Jiřík pak pokoj obdařil vtípky z internetu do té chvíle, kdy se probudil i poslední kus naší expedice. Martin. Lehce jsme pobalili věci a odebrali se na snídani. Ta byla stejně vydatná jako v sobotu a navíc obsahovala i buchtu (o tu já se nemohl připravit). Do desáté jsme vyklidili pokoj a uvedli ho (s jistými výjimkami) do původního stavu. U pana domácího vyrovnali účty a odplatou obdrželi svoje boty (kupodivu kamna pracovala a botky byly jen zavlhlé). A protože nás nehezké počasí minulý den připravilo o vyhlídky a panoramata, rozhodli jsme se pokoušet znovu štěstěnu. Na místa, která jsme prolítli pod sprchou, jsme se vydali znovu. Někteří členové se na horskou stezku vybavili opravdu svědomitě a zodpovědně. Jak trefně poznamenal Martin, "správná turistická ústroj je pantofle a mobil". Ale počasí se slitovalo a nechalo nás si v klidu prohlédnout krásy Jizerek, stejně jako jsme si mohli znovu připomenou naše útrapy a činy.

Zpáteční cesta víc než co jiného připomínala sportovní klání. Nebylo metru, na kterém by naše grupa něco někam neházela, neodpalovala, něco netrefovala, anebo z něčeho neskákala. Vítěz znám nebyl, ale jelikož se nikomu nic nestalo (i krom nás), lze říci, že prvního místa dosáhli všichni.

Nezbývalo nic jiného, než se se Starou pilou rozloučit (Kofolou), poděkovat majiteli za pobyt a sami sobě za příjemný víkend. Domů už jsme jeli zase po svém. Moc Vám kluci děkuji za to, že jste dorazili, za to, jak jsme si víkend udělali a těším se, že za rok se sejdeme minimálně ve stejném složení a třebas i na stejném místě. Díky :)