Jelikož výlet jsme měli objednaný až na další den - úterý, i dnes jsme se hodlali věnovat odpočinku, nicnedělání, koupání a chytání bronzu (i já jsem podlehl). Tentokrát jsme ale nechtěli polehávat u bazénu našeho hotelu, ale znalí cesty k moři, hodlali jsme se vydat tam. Výbava se nikterak neměnila, byla totožná s bazénovou, jen jsme navíc do tašky přidali nafukovací balón.

Míjeli jsme krámky, které byly konečně otevřené a Lucka šla znovu hledat svůj klobouček. I když výběr byl bohatý, žádný z nich správně nesednul a tak se pátrání posouvalo na neurčito dál. Dorazili jsme na pláž a zjistili, že jsme vyrazit měli před snídaní. Slunečníků, židliček a barevných dek a ručníků bylo na písku umístěno nepočítaně. Vmáčkli jsme se hned u vlezu a vytvořili si ležení. Hurá do moře.

Dlouhé osmělování se nekonalo. Voda byla tak teplá, že jsem tam zaplul jak tuleň. Voda byla nádherně průzračná, lehké vlnky houpaly lidi nahoru a dolů a na obloze nebylo ani mráčku. Abych se vzdálil pobřežnímu chumlu dětí, plaval jsem kousek dál. Ke kupodivu bylo skrz vodu stále vidět dno. Pohodička. Koho sem ale po pár tempech postrádal byla Lucka. Hledal jsem modré plavky s brýlemi a spatřil je pořád po kolena na břehu. Zase jsem si trochu zaprsil (kraul v mém podání prostě vypadá směšně) a opět hledat. Manželka nezměnila pozici. Plaval jsem tedy zpátky a zeptal se, pročpak nejde do vody. Byl jsem ujištěn, že je Lucka spokojená, že se osměluje a že tam vleze. Pak. Odebrali jsme se na deku a cestou si tepelně upravili chodidla. Už vím, jak se cítí řízek, když ho mrsknete na pánev.

Ležení netrvalo moc dlouho, protože sluníčko nás vysušilo během několika minut a organismus zuřivě volal po schlazení. Jachali jsme do vody po druhé, tentokrát vybaveni pantoflemi. Koupací scéna se víceméně opakovala. Já jsem se plavmo pohyboval asi dvacet metrů od břehu, Lucka se brodila v davu. Pokus vylézt na butr vykukující z vody jsem nakonec vzdal s vidinou ježka na chodidle, anebo žraloka zakousnutého v zadku. Slanost vody mi až tak nevadila, protože příprava z bazénu byla kvalitní. Když jsem doplaval na břeh a znovu se zeptat Lucky, proč nejde do vody, konečně jsem dostal odpověď. Části řas, pohybující se u břehu, jí prý připomínají pavouky (a ona se jich strašně bojí). Pokusil jsem se jí vysvětlit, že tenhle bordel se točí jen pár metrů u břehu a pak je moře nádherné, ale marně. Kdyby se náhodou jeden "pavouk" dotkl nožky mé manželky v místě, kde už nestačí, utrpěla by duševní šok a mohla by se utopit. No, bylo vymalováno. Do vody jí nic nedostane.

Po minutovém uschnutí jsme se šli svlažit ještě jednou a pak se odebrali zase k našemu bazénu. Mě bylo jedno, jestli budu polykat slanou vodu z moře, anebo bazénu a Lucka bude mít klid. Abychom neztrádali hlady, navštívili jsme cestou ještě jeden minimarket (klasický obchoďák tam nemají) a zaopatřili si oběd. Tím bylo máslo, džus, sušenky, šunka a sladké bagetky (to jsme ale nevěděli). Je mi jasné, že z téhle kombinace surovin by málokterý člověk dokázal něco sesmolit, ale nouze je silný argument a my jsme byli spokojení. Jako kulturní pár jsme si potraviny přinesli na terasu, abychom jedli u stolu. Sluníčko ale udělalo z másla během pár vteřin olej a tak jsme prchli dovnitř. Pojedli jsme na posteli a protože bagety krom neočekávané chuti také neskutečně drobily, náš pokoj připomínal ráj pro slepice. Jen tak tak jsme to stačili zamést, když k nám (po zaklepání) vtrhla uklízečka. Prolétla pokoj, vynesla koš a zůstala zírat na zapnutou televizi.

Spustila monolog hodně připomínající lamentování, neustále ukazovala na bednu a když jí Lucka podala ovladač, televizi vypnula a zmlkla. Koukal jsem na ní jako ve snách a zeptal se, jestli umí anglicky, protože jí nerozumím. Podívala se na mě jako na blbce a pronesla: "No, italiano". Prošmejdila prostor pod postelemi, předvedla elegantní piruetu na kramfleku a zmizela. Asi minutu jsme se báli pohnout. Navzájem jsme se ujistili, že už nikdy nebudeme tuhle dobu v pokoji, protože další návštěvu uklízečky bychom nemuseli přežít. Napatlali jsme se krémíčkem a šli k bazénu, tentokrát sladkovodnímu.

Ten byl sice dál, ale byl menší a těšil se většímu počtu návštěvníků. Takže výhra ve všech směrech. Ale i tak nás to neodradilo, zkonfiskovali jsme pár lehátek a užívali si dovolené. Koupání probíhalo se stejnou intenzitou jako u moře, protože člověk byl skoro suchý, když vylézal z bazénu. Ono taky kdo by se divil, když na slunci bylo kolem pětačtyřiceti. Při našem povalování se u vody objevil i jeden Český pár, s kterým se Lucka dala hned do řeči a zjistila, kudy a jak se jde do centra. Není jednodušší cesty, než pořád rovně a dál a najednou tam jsme. Měli jsme tedy plán na večer.

Absolvovali jsme večeři, která oproti minulým obsahovala i špetku společenské konverzace. Vyprávěli jsme si se spolustolovníky, jak oni a my prožívali den. Samozřejmě jsem nemohl opomenout Lucčin příběh s pavouky. Také jsme předali informaci o cestě do centra. Po jídle jsme vyrazili a drželi se instrukcí paní od bazénu. A skutečně. Nebylo to nic těžšího, než jít pořád po hlavní silnici, po levé ruce si držet moře a jednou přejít ulici. Z ničeho nic na nás vykoukla tolik hledaná, široká, osvětlená a ruchem a lidmi zaplavená pěší zóna.

Byli jsme s Luckou v sedmém nebi. Krámky, kavárny a hlavně kopečková zmrzlina. Čert vem, že můj žaludek se ještě nevzpamatoval z večerního přídělu. Tady se to bude nakupovat. Suvenýry, suvenýrky, pohlednice, prostě všechno. Na malém náměstí jsme objevili obchod se spoustou klobouků. A Lucka konečně našla takový, který její hlavu nehyzdil a držel. Po dlouhých útrapách se nám podařilo splnit velký úkol. Lucka má slušivou pokrývku hlavy. Radostně jsme si prošli místo nočního života tam a zpátky a spokojeni se odebrali do postele.