Několik dní před odletem jsme dostali poslední z řady mailů. Ten navíc, oproti ostatním, obsahoval sedm příloh potvrzujících, informujících a oznamujících všechno možné. Poctivě jsme každý dokument vytiskli, seznámili se s jeho obsahem, barevnou fixou označili důležité a vměstnali do průhledných desek. Vzhledem k tomu, že jsme odlétali v sobotním dopoledni a pátek jsme měli volný, času na balení a pořizování posledních věcí bylo dost. Mezi zakoupenými drobnostmi byla i dvojice malých zámečků k zabezpečení našich zavazadel. Jediné, co se nám i po navštívení několika módních krámků a butiků nedařilo sehnat byl klobouček pro Lucku (slíbil jsem, že ho kdyžtak pořídíme během dovolené). Přísně jsme si zakázali odjíždět se salámem, paštikou, anebo jinou trvanlivou pochutinou v zavazadle. Luckou vymodlená cestovní váha (na vážení zavazadel, ne jídla) nám po uzavření kufrů ukázala hodnotu nepodléhající doplatku. S mírnou cestovní horečkou (já jsem letěl naposledy v šesti, Lucka nikdy) jsme ulehli do postelí a netrpělivě prospali noc až do sobotního rána.
Kufry finálně uzavřeny, proběhla poslední kontrola bytu (odpojení plynu, vody a elektrické energie do některých spotřebičů), rozloučili jsme se s andulkami a květinami a vyrazili na letiště. Já měl příležitost si poprvé prohlédnou nedávno otevřené prostory nových áčkových stanic. I když se Lucka v těchto lokalitách už pohybovala, stejně jsme se společně zasmáli nad absencí eskalátorů, které byly vyměněny za igráčka v oranžové vestě. Svou roli bral velmi zodpovědně, protože jakmile spatřil mou ženu táhnoucí kufr, hnal se k ní a pomohl s loďákem. V lehkém skleníkovém oparu jsme se autobusem svezli na druhý terminál Pražského letiště a dali se do hledání. I když jsme z chytrých papírů věděli číslo a čas letu, řídili jsme se vlastním instinktem a pravidlem "důvěřuj, ale prověřuj". Naštěstí se údaje na nepřehlédnutelné světelné tabuli shodovali s hodnotami na papíře. Sedli jsme si v čekárně nedaleko odbavovacích kójí a čekali, až budou otevřeny pro odlet.
V klidném rozpoložení jsem začal přemýšlet o tom, jestli jsem do svého zavazadla umístil obě nabíječky na telefony, anebo pouze jednu. S přihlédnutím na velkou časovou rezervu jsem se rozhodl, že to zkontroluji. Jelikož očka zdrhovadel byla k sobě fixována zámečkem, obrátil jsem se s požadavkem o klíček na Lucku. Ta na mě nechápavě hleděla a sdělila mi, že jsem jí klíč nedal. Představil jsem si sám sebe jak v pokoji zápasím s fabkou nebo jak po letištní ploše honím svoje svršky trousící se z mého otevřeného kufru. Vystřelil jsem jako šíp a pátral po obchůdku, ve kterém bych mohl pořídit malou kovovou věcičku. Jeden tabák, nic. Druhý tabák zámky normálně vede, ale před půl hodinou se stavil zájezd turistů a vykoupil je. Slečna pokladní mě odkázala na turistický šopík za mekáčem. Utíkal jsem, jako bych dobíhal letadlo a málem sejmul informační ceduli obchodu. Probíral jsem se výrobky Samsonite a nevěřil uvedeným cenám. Až pak jsem spatřil malý černý zámek na kód za dvě kilča. Nebylo co řešit. Popadl jsem zboží, účtenku a upaloval jsem zpátky. Kousek od odbavovací haly mi začal vibrovat mobil v kapse a já pohledem na displej zjistil, že mě hledá žena.
Počet lidí umístěných před sedačkami, kde jsme před tím odpočívali, se ztisícinásobil. Z mraku těl jsem však zahlédl mávající ručku Lucky. Vítězoslavně jsem jí oznámil svůj úspěch a narychlo vybaloval zámek z obalu a seznamovat se s na několikrát přeloženým manuálem. Chvilku jsem kvrglal s očkem, přetáčel cíferník a nic. Zamknout se mi nedařilo. Z mých nervózních rukou se dostala věc Lucce. Chvilku to přendavala z levačky do pravačky a pak mi vrátila věc zamčenou. Párkrát jsem si to vyzkoušel a spokojený umístil zámek na kufr. V neustále se pohybující frontě jsme postupovali k odbaveni. Jakmile na nás přišla řada, umístili jsme obě zavazadla na pás, ujistili se, že ruční váha ukazuje správně, obdrželi dvě letenky a byli odeslání k osobní prohlídce a odbavení. Musel jsem sice svoje kraťasy zbavit pásku, což zaměstnávalo jednu ruku držící gaťata, ale jinak byla prohlídka bez problémů. Znovu jsme se navlékli do hodinek, nasoukali mobily do kapes a odebrali si s plastových misek osobní zavazadla. Ocitli jsme se v bezcelní zóně, mezi domovem a jihem Evropy.
Do našeho odletu zbývalo něco kolem hodiny. Procházeli jsme tedy mezi obchůdky (všechny se honosily cedulí "duty free") a pozorovali ceny. U čokolád nebyl rozdíl nijak velký, stejně jako u alkoholu, ale kafe za stovku v kavárně mě rozhodně bilo do očí. Překvapivě jsme si nepořídili nic a zbývající dobu prochodili terminálem letiště. Chvilku před otevřením portálu mezi halou a letadlem jsme umístili své pozadí na sedačky, posilnili se domácími tousty (ty byly na cestu, ne na pobyt) a pozorovali naše budoucí možné spolubydlící. Když na stole letušky zazvonil telefon a ona otevřela spojovací prosklené dveře, zařadili jsme se do fronty. S úsměvem nám zkontrolovala letenku (pardon, palubní lístek) a popřála nám příjemný let. Spojovací chodba nás dovedla až do letadla. Na palubě nám stevardka ukázala místa a my je zasedli. Čekali jsme na odlet.
Lucka seděla u okýnka, já vprostřed trojsedačky. Okýnkem jsme měli výhled na motor a nosnou plochu (jakože křídlo) pravoboku. Byli jsme seznámeni s bezpečnostními předpisy a éterem k nám doputoval hlas kapitána seznamující nás s předpokládanou délkou letu a aktuálním počasí na Neapolském letišti (o pár stupňů vyšší). Po chvilce pojíždění po ploše zaburáceli motory, neviditelná síla mě zatlačila do sedačky a nos Boeingu 737-800 zamířil vzhůru. Zbytek letadla ho samozřejmě ihned následovalo. Čekala nás hodina a pětačtyřicet minut ve vzduchu. Na mého levého souseda jsem působil asi dost dětinsky, protože jsem neustále jukal z okýnka a fotil mraky. Ale nikdo se mi nemůže divit. Pro mě to byl zážitek. Cestou se podávalo občerstvení (nehrazené) a sem tam mírné turbulence. Po přistání se palubou ozval potlesk, motory řvaly ve zpětném tahu a my zastavili na Italském asfaltu. Chobot přistavěný k dveřím letadlu se nekonal. Hezky po schodech jako modelky a politici. Hned po průchodu se do mé tváře opřelo plnou silou sluníčko a horko mě málem vyrazil dech. Tohle nebyl rozdíl oproti vlasti jen o pár stupňů. To bylo daleko, daleko víc.
Nastoupili jsme do autobusu, ten s námi chvilku kroužil po ranveji a propustil nás před dveřmi do letištní haly. Poprvé jsme zaslechli operní jazyk. Nad nejbližším dopravním pásem svítila obrazovka a na ní se ukazoval náš let. Zaujali jsme tedy pozice právě u tohoto zařízení a čekali, až se dá do pohybu a my obdržíme zavazadla. Pět minut nic, deset minut nic. Po čtvrt hodině se písmena na obrazovce změnila a k dopravníku se začali soukat lidé postávající před tím někde jinde. Dav našeho letadla začal pátrat, kam že nám italští pracovníci vyskládají bagáž. Našli jsme. Bylo to na druhé straně haly. Prodrali jsme se zalidněným prostorem a obklíčili pás. Čekali jsme. Deset minut nic, dvacet minut nic. Po čtyřiceti minutách se konečně dalo zařízení do pohybu a z okýnka začala přijíždět kufry. My s Luckou jsme patřili k těm šťastnějším a obě zavazadla k nám dorazila po minutě. Na základě pudu sebezáchovy a touze po kyslíku jsme se vypotáceli z haly a hledali osobu (delegátku) držící cedulku s názvem cestovní společnosti.
U zábradlí jsme spatřili drobnou blondýnku s výrazem očekávání v očích, třímající desky s nápisem "Osvěta Hořovice" v ruce. Přihlásili jsme se k ní a ocitli se pod Bářinými ochrannými křídly. Teď už bude o nás postaráno. Spokojeně jsme čekali na příchod ostatních. Všechny položky seznamu byly odškrtnuty po čtvrt hodince a my opustili letiště. Barbora nám s mobilem u ucha oznámila, že jsme v menším časovém skluzu, ale i tak se pokusíme stihnout loď odplouvající ve tři hodiny. Podíval jsem se na informační tabuli letiště a spatřil 14:58 místního času.
Naskákali jsme do autobusu a delegátka k nám přes mikrofon promlouvala. Uvítala nás, představila nám řidiče Vincenza a oznámila nám, že do přístavu je to zhruba pětadvacet minut. Naše nechápavé výrazy hned změnila v udivené oznámením, že v Itálii je možné všechno a díky velmi dobrým stykům nás nechá kapitán nastoupit na loď půl hodiny po jejím plánovaném odplutí. Také nám sdělila, že má pro nás informační obálky, které nám ale nerozdělí hned, protože by nerada přišla k úrazu. Řidič se totiž řítil městem sedmdesátkou a přejížděl z pruhu do pruhu pár centimetrů před dalšími účastníky silničního provozu. Byl to zážitek. Když se náhodou někdo rozjížděl na zelenou pomalu, poslal mu do uší klakson, u chodců to místy připomínalo, že je chce nabrat. Do přístavu jsme přijeli kolem půl čtvrté a loď v mola pořád stála. Jakmile se všechna kola autobusu ocitla na palubě, odrazili jsme od břehu Neapolského zálivu. Následovala asi hodinová plavba kolem ostrovů a ostrůvků ve společnosti racků. Ti někdy svůj stud a strach pokořili tak moc, že se k ruce houskodárce přiblížili na pár centimetrů.
Během plavby jsme si otevřeli naší obálku a obeznámili se s obsahem. Na podrobnější studium nebyl čas, nálada ani podmínky. Měli jsme obavy, že nám stránky ukradne vítr a naše oči hlavně pozorovali mořskou krajinu. Nejdůležitější ale bylo, že jsme našli kontakty na delegáty. Zakotvili jsme na ostrově Ischia v oblasti Campanie. Přístav jsme opustili stále ještě v autobuse, abychom se po chvilce mohli (v provozu, tedy za vydatného troubení) po skupinách vměstnat do malých autobusků (tranzitů) místně nazvaný Schiano Bus, aby nás rozvezly na místo pobytu. Bára se s námi rozloučila, řekla nám, že s delegátkou se uvidíme až zítra a v hotelu se máme ubytovat sami, bez pomoci. Usměvavý starší Ital Lucku a mě umístil na přední sedadla a vyjel. Ďábelská jízda úzkými uličkami mi připomínala cestu do přístavu. Když jsme potřetí velmi těsně míjeli zeď domů, raději jsem sundal loket ze staženého okna. A dobře jsem udělal. Po pár minutách se na mé straně ozvala rána a plot sklopil zrcátko. Vytřeštěně jsem se podíval po panu řidiči. Ten se jen usmál, pronesl "Okééééj" a mávnutím ruky mě dal najevo, abych mu orientační pomůcku narovnal. Kloub cvakl jednou, ital pronesl "due" a já pohnul zrcátkem podruhé. Ozvalo se cvaknutí druhé, a z řidičových úst zaznělo "grazie". Jeli jsme dál.
Zastavili jsme na place před hotelem "Santa Maria" a rozloučili se se zbytkem busíku. Celí netěšení jsme vlezli k pultíku recepce a já mou nehoráznou angličtinou spustil na mladíka s bradkou, že máme voucher a rádi bychom tu nějaký tu noc strávili. Recepční se zamyšleně podíval na papír, zamručel a s pronesením "uno momento" se dal do prohrabávání listin na stole. Pak vítězoslavně zvedl stránku a spokojeně mi oznámil, že naše rezervace byla zrušena. Prstem přitom ukazoval kopii emailu se stornem.
Nebyl jsem schopen slova. Prezentoval jsem naši konverzaci Lucce a přemýšlel, jak se budeme dohledávat postele. Posadili jsme se na terasu před hotelem a rozbalili informační obálku. Zavolal delegátku Patrícii, ale dočkal jsem se jen vyzváněcího tónu. S vidinou noclehu u moře jsem se rozhodl použít tísňovou linku. To už jsem byl úspěšný. Ozval se majitel cestovky lehce rozmrzelým hlasem a já mu popsal naší situaci. Ubezpečil mne, že to zařídí a že rozhodně nezůstaneme bez střechy nad hlavou. S úlevou jsem zavěsil a čekal, co bude. Paralelně začal naši situaci řešit i mladík a volal na telefonní číslo delegátky. Náš problém byl tedy už problém i někoho jiného a my mohli spokojeně sedět. Na terásce jsme si vyndali zbytek toustů, kochali se prostředím a čekali, co bude. Tu a tam zazvonil telefon a občas se recepční vyklonil z okénka, aby mi oznámil, že se nedovolal, anebo že se dovolal, ale nic se nezměnilo. Až najednou mě zval ke sluchátku. Z něj se ozvala Patricie. Oznámila nám, že pro nás našla náhradní hotel (lepší) a že do dvaceti minut si pro nás přijede dopravce a odveze nás tam.
A skutečně se tak stalo. Najednou se na parkovišti objevil bílý tranzit, dvakrát zatroubil a zpoza volantu vylezl talián. Něco se mě dvakrát zeptal, ale když se dočkal jen užaslého výrazu a mé otázky "ee", pochopil, že to nemá cenu a prohodil "czeko" s otazníkem na konci. S Luckou jsme kývli a popadli kufry. Opatrně jsme je naložili do zavazadlového prostoru a posadili se na sedačky. S plynem začaly kufry cestovat a přestaly s tím až na konci cesty. Všichni Italové jezdí stejně. Ocitli jsme se před recepcí hotelového komplexu Royal Palm. Zamávali jsme závodníkovi a vstoupili. Úvodní představení se opakovalo, paní za pultem jsem vnutil voucher a s úsměvem jsem očekával klíč. Ten však nepřišel.
Blondýna se na mě zkoumavě podívala a sdělila mi, že podstrčený papír není určený pro tento hotel, že musíme za svatou Maruškou. Už jsem znovu nechtěl. Naštěstí se kolem propletla jiná zaměstnankyně hotelové recepce, nalistovala prostředek knihy (kde byly obě stránky popsány) a vytáhla malou cedulku, na které bylo uvedeno, že jistí dva zoufalci z České republiky budou po dobu osmi dní ubytováni právě v tomto hotelu. Není možná, my se dočkáme. Vyfasovali jsme klíč a měli vyčkat na příchod "boy", který nás doprovodí na pokoj.
Za chvilku dotancoval vysmátý čtyřicátník, popadl kufry a vykročil. Cestou areálem nám prozradil, že je z Albánie, že v hotelu pracuje již dvacet let a pomáhal ho stavět. Monolog proložil několika spisovnými českými větami a u dveří (číslo 364) nás požádal o klíč. Odemkl, předvedl nám pokoj, přisunul k sobě postele, zapnul televizi a už už odcházel. Já jsem se rukama nohama pokusil poukázat na svůj zamčený kufr a absenci klíče. Mrkl na mě, pronesl "Okééééj" (to se tam dost používalo) a s drobnou mincí, kterou jsme ho obdařili, zmizel. Z nás dvou spadl veškerý stres a obavy. Jsme na pokoji, jsme tu správně a začíná nám dovolená.
Lucka se dala do vybalování, já prozkoumával pokoj. Jednalo se o ložnici s velkou koupelnou a terasou. Nic víc bychom ani nepotřebovali, když hodláme většinu času trávit mimo hotel. Klimatizace nám vesele foukala do pokoje normální teplotu, koupelna byla posázená krémy a krémíčky (sluníčko jsme nebrali na lehkou váhu), Lucčiný kufr byl prázdný, když tu najednou "ťuk ťuk" ozvalo se na dveře. Za nimi byl klučina černý jak bota, v jedné ruce držel kladivo, v druhé štípačky a hrnul se k nám. Uprostřed místnosti položený kufr mu prozradil, co je za problém. Zaklekl a dal se do práce. Rány sice přilákaly několik sousedů na chodbu, ale po několika minutách zámek odpadl a já byl znovu majitelem svých věcí. Jak rychle se ukázal, tak rychle zase zmizel.
Jelikož se cesta nečekaně, zato hodně, protáhla, nestihli jsme po mém vybalení nic jiného, než vyrazit na večeři. Ta se podávala od půl osmé. S uváděcím lístkem v ruce jsme vyrazili k místu, kde jsme tušili jídelnu. Do velkého sálu plného stolů a stolků proudili lidi a pohled na mísy plné jídla nám oznamoval, že jsme hledali správně. Jenže ono to nebylo tak lehké. Hlídače, číšníka a vyhazovače v jedné osobě, postávajícího u dveří, jsme poprosili o pomoc. Ten se podíval na náš tiketek a poslal nás najíst se někam jinam. Ťapkali jsme tedy ukázaným směrem a skutečně jsme narazili na další restauraci. Zde už jsme odmítnuti nebyli. Vyšší, velmi elegantně vystupující číšník si u nás proklepl Češtinu a posadil nás ke stolu pro čtyři u okna. Začali jsme se pomalu rozkoukávat, jak se to tady dělá.
Součástí večeře byl studený pult plný zeleniny (ať už syrové, nebo obalované), salátů, pečiva a dresinku. Každý si měl nabrat podle svého uvážení. Vzhledem k tomu, že jsem naložené jídlo pokládal za předkrm, klasicky po čecháčsku si narval talíř po okraj. Během dlabání jsme byli podarováni dvojicí a získali tak spolustolovníky. Jednalo se o pár, starší než my (nebudu se pouštět do nějakých obtížnějších věkových specifikací). Vybílením talíře jsme dali impuls, že čekáme další nášup. Objevil se stejný číšník, který nás usazoval (krycí jméno "Šéfík") a předložil nám objednávkový lístek. Na papíře byly tři skupiny jídel (předkrm, večeře a dezert) a pro každou skupinu několik voleb. Překvapeně jsme na sebe s Luckou koukali, když jsme zjistili, že předkrm teprve dostaneme. Zaškrtali jsme položky a čekali, co se bude dít.
Dělo se to, že jsme spořádali (hlavně já) všechno, co nám na stůl přinesli. Bylo to vynikající, ale odchod od stolu byl zoufalý. Nestačilo si jen povolit knoflík. Abych se cítil alespoň trochu komfortně, musel bych si kalhoty sundat úplně. Bylo něco kolem deváté a my si šli projít okolí s cílem najít pláž a objevit věc mnohem důležitější. Kde se prodává kopečková zmrzlina. Výprava ovšem dopadla všelijak. Našli jsme sice centrum nočního dění a k pláži jsme se taky došourali, ale nikde žádný krámek, zmrzlina už vůbec ne. Naštěstí máme na pátrání celý týden. Snad se povede zítra. Unavení, ale spokojení jsme si šli lehnout.
