svátek má Olegstředa 20. září 2017
letopis

Taneční

Léta dospívání - SŠ (09.1995 - 09.1999)01.1997KronikářJendaPoznámka0Fotogalerie0

V druhé polovině studia střední školy mi kdosi vnukl do hlavy myšlenku, že bych se mohl, jakožto každý zdravý a dospívající jedinec, zapsat do tanečních kurzů. Vzhledem k tomu, že mi Jindra, Kubík ani Venca tento nápad nerozporovali (protože oni sami již navštěvovali kurzy minulý rok), souhlasil jsem a společně jsme se přihlásili do Opltovy taneční školy sídlící v hotelu Legie na Pavláku (škola byla zvolená čistě podle lokace - bylo to blízko).
Na první hodině jsem zjistil nepravdivost informace, kterou mi doposud všichni tvrdili. Totiž že na tanečních kurzech je nepoměr dívek a kluků v holčičí prospěch. V našem kurzu bylo o jednoho kluka více, než dívek. Bohužel jsem to byl zrovna já, kdo přečníval. Se svou schopností někam se rvát a studem velikosti třípatrového domu jsem při mistrově příkazu "pánové, zadejte se" zaujal vyčkávací a zevlovací taktiku a snažil jsem se jakkoliv vyhnout kontaktu s opačným pohlavím. Povedlo se. Snad jako jediný člověk jsem v sále neměl parnerku a proto jsem se umístil do rohu místnosti. Výzvu, aby se netančící lidi vyměnili po tanci s tančícími, jsem směle vetoval a po zbytek kurzu seděl skrytě, abych unikl zraku mistra a jeho náhončích.
První hodinu jsem tedy přežil a nastavil si tak celoživotní negativní postoj k tanci. Vzhledem k tomu, že jsem si svým zjevem (fyzickým i oděvním) vysloužil spíše posměch než obdiv, abdikace na sebe nenechala dlouho čekat. Poslední třešničkou na hořkém dortu byla moje čtvrtá hodina, v níž se opakovaly doposud projité společenské tance.
Motal jsem se po parketu s holčinou, která byla tak nějak normální a nikterak hlasitě nekomentovala svou spokojenost s tanečním partnerem. Na výzvu mistra jsme se zastavili a poslouchali jeho výzvu, aby se přihlásil ten návštěvník kurzu, kterému není cokoliv jasné. Samozřejmě se přihlásila moje milá partnerka a oznámila, že nechápe blues (to nejjednodušší a nejdebilnější, co kdo kdy na parketu vymyslel). Vedoucí ji pozval na střed parketu a oznámil jí, aby si s sebou vzala svého tanečního parťáka. Tak jsem se ocitl před zraky všech z kurzu s holkou, která se změnila v almaru a nešlo s ní pohnout. Červenej jak rak jsem se potil asi pět minut v kole a myšlenka opustit tenhle mumraj se stala reálnou. Tanec nesnáším.
K dobru si dovolím přidat ještě pár historek:
- protože moji velikost při koupi obleku neměli, dostavoval jsem se do tančeních ve světle šedém saku (asi o 10 čísel větším) a černých kalhotách
- motýl, kterého jsem měl pod krkem, byl tátův, a nebyl rozhodně minimalistický (v podstatě od ucha k uchu)
- jedinou holkou, s kterou jsem dvakrát po sobě tancoval byla prostorově výraznější osoba, pracovně pojmenovaná Machna
- jednou ze studených sprch jsem dostal při mazurce, když se na mě partnerka podívala a na celý sál prohlásila "a to je co?"
- jako jediný člověk ve vesmíru jsem se pokoušel točit při tancování valčíku v opačném směru. Otázku, proč mi nevycházejí kroky, mi vysvětlil až doběhnuvší pomocník

Chcete vytvořit poznámku?
přidání poznámky k letopisu kroniky
Před odesláním prosím vyplňte i kontrolní součet protirobotího opatření.