Přesunuli jsme se do kasáren a čekali na devátou hodinu ranní. Na tento čas bylo stanoveno setkání ve velké místnosti za účelem prezentace výrobků, zhodnocení našeho několikadenního snažení a ověření znalostí testem. Prala se ve mě lenost a nechuť se znovu drbat s předmětem denní potřeby a smysl pro povinnost. Nechtělo se mi dorazit před instruktory s prázdnými rukami a přiznat, že jsem se na to vyprdnul. Na zbývajících 45 minut jsem se vydal ven, našel jakýsi klacík který vypadal použitelně, dřepl si do trávy a pustil se do díla. Vyřezat lžíci (kterou jsem opět zkoušel vyrobit) není práce na pár minut a já tušil hned na začátku, že to nebude dílem hodným výstavy. Ale snaha se cenní.

Na poslední chvíli jsem dosedl na židli a připravil se na poslední povídání. Pan praporčík to vzal hezky od rohu. Jeden po druhém jsme se zvedali, předvedli svůj výtvor a krátce po něm pohovořil. Proč se pro tento předmět rozhodl, jak dlouho ho zpracovával a jaké byly zákoutí. Některé byly velmi povedené až neskutečné. Naprostou špičkou byl provaz dlouhý zhruba pět metrů, vyrobený pouze z trávy a jiných přírodních surovin, který byl následně podroben silové zkoušce. Vydržel tah dvou mužů. Samozřejmě nechyběly ani tristní a zábavné předměty. Drbátko, pantofle, masážní strojek. Našli se i tací, kteří nepředvedli nic. Měl jsem radost, že jsem k nim nepatřil.

Pak jsme obdrželi papíry k testu. Na projekční plátno nám byly promítány otázky a my jsme zaznamenávali na list svou odpověď. Jelikož se jednalo o kvíz, nemuseli jsme pátrat ve své hlavě moc hluboko. Jedna ze čtyř možností byla většinou naprostá blbost. Instruktoři měli vyhodnocení opravdu rychlé a podle výsledků nám v hlavách skutečně něco zůstalo. Já jsem absolvoval se dvěma chybami. Které to byly už nevím. Ale v požívání jedů jsem se nezmýlil.

Rozloučili jsme se a rozešli se naposledy do pokojů. Na odpočinek nezbyl čas, takže jsme jen poklidili, nechtěné jídlo věnovali potřebným (Jitčiným slepicím) a nalezli do Tater. Čekala nás dlouhá cesta zpátky. Opět s mezipřistáním u pumpy (někteří nedají bez mekáče ani ránu). Dorazili jsme odpoledne, akorát s dostatečnou rezervou na večerní taktiku. Zbývalo totiž ještě hodně slepých nábojů a bylo potřeba je použít. Pobíhali jsme tedy znovu po lese a reagovali na nástřely.

Ráno jsem si k snídani přibalil batoh s promočenými teniskami (ty z brodění) a tepláky. Protože jsem přezkoušení z tělocviku na minulém cvičení neabsolvoval (protože jsem nebyl), čekalo mě dnes. Jako spousta dalších. Po jídle jsme došli k běžeckému okruhu a zatímco se nepřezkušovaní věnovali míčové kombinaci volejbalu a boxu, my v teplácích jsme se protahovali a očekávali příchod poroty. Postupně jsem předvedl kliky, sklapovačky a dvanáctiminutový běh. Nepropadl jsem, ale rozhodně jsem neabsolvoval s vyznamenáním.

Všechny hrozby pominuly. Už se stačilo jen vypořádat s čistotou zbraní a vyplnit zbývající čas. Taktika prý bylo už dost a tak se Lukáš, coby kovaný skoroCLSák chopil velmi zodpovědně zdravovědy. V první části jsme si vyzkoušeli nasadit správně turniket (vojenské škrtidlo). Utáhnout si pásek na horní či dolní končetině tak, že člověk dostával křeče a zažíval vskutku opojnou bolest bylo těžké. Ale Lukášova pochvala za správnou aplikaci za to stála. Dostatečně zhmožděn jsem přenechal místo v kruhu dalším odvážlivcům a vystupoval už jen jako divák. Lukáš nezůstal jen u tohoto nácviku. Své cvičence podrobil i silové zkoušce přesunu raněného po bojišti. A jako naprostou lahůdku pro opravdové odvážlivce připravil dvě prasečí kolena, do kterých napumpoval rudě obarvenou vodu. Vytvořil tak trenažér silného krvácení a vojáci si mohli vyzkoušet zástavu krvácení. Lukášova příprava, stejně jako jeho vědomosti byly brilantní.

Pak už došlo na sapík, který jsem sedíce na bidle rozebral a podrobil jej důkladné péči. Do každé štěrbiny, do každého zákoutí jsem se snažil proniknout bílým hadříkem a spálený střelný prach odstranit. Hodiny utíkaly, venku se šeřilo, ale za povídání s Danem, Zdeňkem a Radkem šlo šmudlání hezky od ruky. Zbraň byla dle mého nejlepšího vědomí a svědomí čistá. Žádného jiného večerního rozptýlení jsem se nezúčastnil. Měl jsem toho dost a těšil jsem se domů. A čím dříve usnu, tím dříve bude sobota a pojedu domů. A bylo tomu tak. Odevzdali jsme zbraně a zapůjčený materiál, podepsali jsme nezbytná lejstra, dali si nástup a po něm se rozloučili.