Když se nakupující vrátili s kapsami naplněnými kartony, čokoládou a spokojenými pohledy, vyjeli jsme. Opustit město se ukázalo lehce komplikované, neboť jsme chvilku mířili ku Praze. Ale zadařilo se a pod koly začala ubíhat dálnice. Jízda vzadu měla několik výhod. Vzhledem k hezkému počasí jsme si mohli vychutnávat sluníčko a kochat se krásnými výhledy. Nejvíc nás ale bavilo opětovat mávání kolemjedoucích. Zdravili jsme nadšené děti, členy IZS, ostřílené kamioňáky i mladé spolujezdkyně - tam tedy řidič nadšený nikdy nebyl.
I když osobní auta trasu zvládnou za hodinu a půl, náklaďákům to trvá déle. Z toho důvodu jsme u Lovosic provedli ještě jednu zastávku. Kvůli toaletám a obědě. Naše přítomnost na odstavném parkovišti moc nepotěšila řidiče polských a rumunských tranzitních společností. Celkem kvalitně jsem jim zkomplikovali manipulaci. Netrvalo to ale dlouho a zase jsme ujížděli. Na správném místě (po několika omylech) jsme se ocitli po dvou a půl hodinách. Byli jsme v Tisé.
Vyvalili jsme se z aut a vyrovnali se na hezké zelené louce. Po deseti minutách si posedali a po další době si polehali. Já taky. Ovšem nezašel jsem tak daleko, aby moje odpočívání bylo slyšet. Znenadání se objevilo velitelské auto, projelo kolem nás a zastavilo u budovy nalézající se na druhé straně svahu. Z auta vylezl pan kapitán, zamával na nás a upozornil nás na fakt, že jsme vyložení někde, kde nemáme. Abychom si to nedělali zbytečně jednoduché, materiál i svoje těla jsme umístili na vozidla a těch pár desítek metrů se nechali odvézt.
Před schody široké budovy nám pan kapitán rozdal jídlo. Odebral jsem si pecen chleba a dvě igelitky jejichž obsah jsem prozkoumal až v pokoji. Naštěstí obsahoval balíček samé trvanlivé potraviny na jejichž zdravotní závadnosti nemají pokojové teploty vliv. Smažený řízek, paštika, tavený a plátkový sýr, máslo. Vdechl jsem řízek a odebral se na učebnu, kde měl proběhnout několikahodinový workshop. Vzhledem k tomu, že ho vedl náš nadrotmistr (již v hodnosti praporčíka), těšil jsem se.
Trojlístek probíraných témat nás nijak nepřekvapil. Topografie - zdravověda - přežití. Znalosti, které se hodí každý den. Pro některé to bylo nudné opakování, pro některé naprosté novinky. Já jsem si něco osvěžil a spousta nových věcí si poznamenal. Krom jiného nám byly prezentovány "předměty denní potřeby". To jsou věci, který si člověk na pustém ostrově (když na něm ztroskotá) vyrábí proto, aby přežil, anebo aby nezešílel. Mezi nimi jsou píšťalka z kusu plechovky anebo plastové lahve, lžíce anebo komunikační udělátko čaringa. Na závěr jsme byli seznámeni s programem a hlavní úkoly, které máme (musíme) splnit. Zbudovat si přístřešek, vyrobit osobní předmět, vyrobit společný předmět a zítra absolvovat pochod dle souřadnic.
Nato jsme byli propuštěni a měli několik desítek minut na přebalení věcí. Z výbavy, kterou jsem si přivezl jsem nehodlal nic vyřazovat, ale problém byl, kolik jídla a jaké si vzít s sebou. I když jsem disponoval krosnou půjčenou od Martina, stejně jsem měl co dělat, abych vše naskládal. Nadobro jsem se zřekl konzerv a potravin, které už od pohledu vypadaly podezřele. Takový odvážlivec jakým byl spolubojovník Martin, který si nepřibalil nic a prohlásil že třídenní půst ještě nikoho nezabil, jsem nebyl. Já prostě to žrádýlko k životu potřebuji.
Celá naše rota se shromáždila na place před ubytovnou. Instruktoři nám popřáli hodně štěstí a vypustili nás. Vzdálenost k získaným souřadnicím nebyla nijak závratná a po chvilce jsme stáli na místě. Začalo se smrákat a čas od času foukl nepříjemný vítr. Radek zvolil místo, kde jsme si měli vybudovat své přístřešky a my se pustili do díla. Někdo zvolil dvoulůžkovou variantu, já se rozhodl pro samotku (tak nějak nebyl nikdo, kdo by chtěl nocovat se mnou). Sáhl jsem do paměti a vzpomínal na nedávno osvojené znalosti jak si zřídit přístřešek. Nesmím to mít v dolíku, vchod nesmím mít kvůli větru k okraji lesa. Podloží musí být rovné a suché. Ideálně mezi dvěma stromy, na které navážu nosné lanko. Ovšem ideální podmínky jsou jedna věc a realita je jiná. Rozložené poncho jsem ukotvil ke stromu do lichoběžníkového tvaru. A právě ve chvíli, kdy jsem připevnil poslední kolík (klacík) plachty mi zafoukal vítr z druhé strany. Nevěděl jsem co s tím. Ale tušil jsem, že začít znovu nemůžu. Na to jsem neměl čas. Navíc začalo trochu krápat.
Rozhodl jsem se, že fuku, kterou jsem měl hned za hlavou musím zakrýt. Začal jsem chvátat po lese a shánět stavební materiál. Naštěstí bylo po lese rozházených plno větví. Přístřešek vypadal již trochu k světu, když se u mě zastavili instruktoři. Odborným okem obhlédli můj výtvor a vynesl ortel. "No, dobrý, ale pořádně si to dokonči. Za chvíli bude slejvák.". Nato odešli. Jezdil jsem pro větve ještě intenzivněji a zabarikádoval všechny větší díry. K mému velkému překvapení bylo pod plachtou sucho. Zhruba v osm začalo opravdu silně pršet a já se schoval pod přístřešek. Zbývalo vyřešit vchod. Nejprve jsem myslel, že bych ho zakryl batohem. Ale nalézt ráno promočenou krosnu včetně věcí mi nepřišlo jako správně řešení. Vzpomněl jsem si tedy na druhé poncho. A to bylo přesně to, co to chtělo. Plachtovinu jsem natáhl a ocitl se v naprostém suchu a závětří. Přemýšlel jsem co dělat s načatým večerem, ale nakonec jsem zalezl do spacáku a usnul.
Přístřešek vydržel a já se bez jediného přerušení spánku probudil až ráno (na budík). Suchý. Vykoukl jsem ven a i když po slunci nebylo ani památky, několik postav se kolem svých příbytků již míhalo. Začal jsem s bouráním a urychleným balením. V sedm hodin ráno jsme měli stát před barákem na nástupu. A do tohoto termínu nezbývalo zrovna mraky času.
Nikdo nechyběl, nikoho to neodfouklo a podle toho co jsem slyšel to nikoho ani nespláchlo. Naskákali jsme do Tater a vyjeli. Konečná stanice Bynov - autobusová zastávka. Cestou si Fíla (který tentokrát řídil) počítal zuby na převodovce, ale ničím horším nás nepřekvapil. Naopak zjevně vyděšení byli obyvatelé obce, když spatřili stádo dvaceti zelených postaviček s kvéry v rukou. Děti s aktovkami na zádech rychle odhodily cigarety a pospíchaly do školy. Rozbalili jsme první obálku a individuálně-skupinově určili další bod a směr pochodu. Dali jsme se do pohybu. Nastalo nekonečné a nesnesitelné stoupání. Po zelené turistické, následně po červené. Upocení, rudí a udýchaní jsme se dostali vysoko nad civilizaci.
Hledání checkpointů bylo zapeklité. Vybaveni jsme byli vojenskou mapou, která byla sice nově vydaná, nicméně podklady v ní pocházely z dob dávno minulých. Druhá, turistická mapa jaksi zůstala nedopatřením ve Staré Boleslavi. A turistické značky tu a tam prostě zmizely. První větší zakufrování jsme zažili zhruba 40 metrů od kontrolního bodu. Museli jsme se dokonce rozdělit do týmů a správnou cestu hledat. Jedni šli do kopce, druzí doleva a ostatní zaujali atypickou kruhovou obranu (prostě si kydli na zem). Po nalezení jsme otevřeli další obálku a věděli, kam jít dál. Na Děčínský Sněžník.
K rozhledně jsme bohužel dorazili 15 minut před otvíračkou. A i přes to, že se v okně vyloupl hostinský a nabídl nám teplý čaj, limonádu a polévku bez ohledu na aktuální čas, nenechali jsme se zlákat. Jen Ti, kdo tam byli ví, kde je pravda :D. Hned za rozhlednou se nám naskytly úžasné výhledy. Šli jsme po hřebeni a neustále své pohledy věnovali levé straně trasy. Zřejmě proto jsme minuli odbočku a zase lehce zabloudili. Po hloubavém zkoumání okolí jsme se pustili úzkou stezkou dolů a dobře jsme udělali. Velké překvapení nás čekalo v místě, kde se pěšina potkávala s asfaltkou. Tam na nás čekali instruktoři a dali nám najevo svou nevoli s faktem, že jsme nabrali tak velké zpoždění. Chvilku jsme kontrovali a poukazovali na náročnost trasy a několik omylů. Musíme pohnout.
Celkových zhruba 25 kilometrů jsme od té doby absolvovali téměř bez zastávky. Pod Tiské Stěny jsme i tak přispěchali s tříhodinovým (prý) zpožděním. Pohled na připravené lezecké vybavení nám prozradilo, že nastane zábava. Instruktoři (jedna žena a dva muži) nás přivítali a vysvětlili nám základy lezení. Vlastně slaňování. Ujištění, že naše úvazky budou kontrolovány, mi zažehnalo strach. Obával jsem se volného pádu kvůli špatně uvázanému špagátu.
Ze skály se slézalo jednotlivě. Ostatní se proto věnovali výrobě užitečného předmětu, sušení věci, anebo odpočinku. Já jsem se nechal inspirovat ostatními, uřezal kus větve a nožíkem se snažil vypiplat lžíci. Byla to piplačka a po půl hodině mi bylo jasné, že to jen tak nepůjde. Zvolil jsem patrně nejtvrdší možnou dřevinu. Přihlížející mi poradili, že by to chtělo dřevo lipové. To se ale špatně hledá, když člověk sedí uprostřed dubů a buků.
Ve chvíli, kdy na mě přišla řada a já se zavěsil do postroje, zažil jsem dosud neznámý pocit. Byl to čistý strach z výšky. Visel jsem na provázku tenčím než můj malíček, pod sebou viděl milimetrové postavičky a měl šplhat. Prvních pár metrů bylo krušných, pak to už šlo. Nepustil jsem se ale do manévrů, které předváděli ostřílení lezci. Musím ale smeknout před vojáky, jejichž strach byl na vrcholu zjevný. I oni totiž našli odvahu a slezli. Během balení se a opouštění této atrakce jsem svůj dosavadní výtvor zahodil do lesů. Byla to tragédie.
Vzhledem k pokročilé odpolední době nám byl zbytek pochodování odpuštěn. Čekalo nás toho ještě hodně a spát bychom šli patrně až pozítří odpoledne. Na kolech jsme se přesunuli k rybníku (jakému přesně, netuším) a zde opět sesedli. Čekala nás další dnešní patálie. Na vlastní tělo jsem měli okusit brodění. Lehce znaveni jsme došli k instruktorům. Ti postávali u ohniště s rozdělaným ohněm, nedaleko břehu. Oznámili nám, že z velitelství právě přišel rozkaz k přebrodění toku. Na toto místo se již nebudeme vracet, takže všechny věci si musíme vzít s sebou. Co si nevezmeme, to mít nebudeme. Pro naší situaci byla jedna skutečnost upravena. Nebudeme překonávat řeku, ale půjdeme podél tyčemi vytyčené trasy (ve vodě pochopitelně).
Dostali jsme pár minut na sběr materiálu pro založení ohně. Pak už hurá do vody. Svlékl jsem se tedy co to dalo (a co mi stud dovolil), věci naskládal do igelitového pytle a do batohu a pustil se za ostatními. I když voda nebyla nejteplejší, nevydal jsem ani hlásku. Ne že bych byl takový otužilec, ale ani nikdo přede mnou se neprojevil. Nemohl jsem tedy být za babu. Bahno, ve kterém jsme se brodili se nám vší silou snažilo zout boty (ty jsme museli mít - tedy náhradní). V nejvzdálenějším bodě okruhu mi voda sahala po ramena. Modlil jsem se, aby mi nevypověděly ruce anebo jsem neuklouzl a tlumok nad hlavou neposlal do vody. Naštěstí se tak nestalo. Bohužel dvě slečny od nás takové štěstí neměly. Jitce se batoh na samém konci vysypal a Janě, která je daleko menší než já, sklouzla noha a část batohu skončila pod vodou. Naštěstí se později ukázalo, že k velké tragédii nedošlo.
Vylezl jsem a začal se krapet třást. Mým úkolem bylo rychle se usušit a co nejrychleji vykřesat oheň. V tomto umění jsem nikdy moc nevynikal, ale v tu chvíli jsem zažíval doslova peklo. Materiál, který jsem si nasbíral a který jsem pokládal za vhodný se ukázal naprosto k ničemu a já jen opotřebovával křesadlo. Naplnily mě najednou vztek a bezmoc. Začal jsem vidět červeně a nebýt instruktora, který ke mě přišel a zklidnil mě, nejspíš bych znovu vběhl do vody a čekal na vodníka. Jiskra nakonec připravené chuchvalce zapálila a já pomalým přikládáním tence nařezaných březových kůr vytvořil plamínek, který instruktorům stačil.
Jako skoro poslední jsem se oblékl, hodil věci na záda a následoval ostatní. Dopochodovali jsme zpět na začátek dnešního putování. Nicméně to nebyl konec. Ani zdaleka ne. Vrátili jsme se do lesa na místa, kde jsme přečkávali minulou noc a znovu si budovali své přístřešky. Naštěstí kolem nás létala informace, že dnešní noc má být oproti té minulé suchá, bezvětrná a hlavně teplá. Nebylo tedy nutné stavět pevnosti. Lucka, která byla vybavena velkou celtou mi nabídla přístřeší. Ve dvou jsme si vyladili komfortní velké "áčko", postavené hned vedle kluků. Úkolů ovšem přibývalo. S Tomášem a Jonatánem jsme se dobrovolně přihlásili k výrobě pasti "tlučka". Výroba složitého zařízení, jehož princip jsme lovili na mobilu (a ne zcela pochopili) nám dala zabrat. A více než o vlastní funkčnost jsme se snažili, aby to alespoň stálo. Ostatní členové čety vyráběli finské svíce a jiné pasti.
V průběhu toho všeho jsem byl povolán k absolvování orientačního běhu. Dostavil jsem se k instruktorovi, obdržel buzolu, kousek papírku s tužkou a sporou nalejvárnu. Na sloupu před sebou byl uveden azimut a vzdálenost, kde najdu další údaje a jedno písmeno křížovky. Až najdu všechna písmena tajenky, mám se dostavit k zapsání celkového času. Já, který držím buzolu zásadně u stolu a orientace v jakékoliv podobě je můj hrob jsem byl odkázán jen sám na sebe. Instruktor si nejspíše všiml mého vyděšeného výrazu a k dobru přidal ještě základy pro práci s tímto navigačním přístrojem a poučku, že dva kroky jsou zhruba 1,5 metru. Vyrazil jsem a k mému velkému překvapení našel druhou indicii. Nenalézala se na místě, které jsem si odpočítal, ale na kterém se dala tušit. Takhle jsem prošel celou trasu a nechal si zapsat katastrofální čas.
Vrátil jsem se znovu ke klukům a hlavolamu. Ať jsme zařízení upravovali jakkoliv, holuba by to prostě nezabilo. Past buď sklapla okamžitě poté, co jsme jí přestali držet, anebo nesklapla vůbec. Vzdali jsme to a čekali na veřejné zesměšnění. Pan praporčík nás ovšem zachránil. Když se dostavil i s ostatními k našemu táboru, omylem past rozkopl. Bohužel radovali jsme se zbytečně. Jeho zkušené oči okamžité poznaly, co za šmejd jsme vytvořily. Ale chyby nám vysvětlil a past zkonstruoval tak, aby fungovala. Připojili jsme se k ostatním a sledovali výtvory ostatních. Já osobně jsem celou dobu myslel na to, jak to ti lidé za tak krátkou chvíli dokázali vymyslet a zrealizovat. Klaním se. Prezentovány nám byly tři druhy dalších pastí a signální oheň.
Den stále nekončil i když bylo něco kolem jedenácté večer. Byly jsme podrobeni firetestu. Toť honosný název zkoušky z rozdělávání ohně. Ten se skládal ze tří částí. Rozdělání ohně sirkou slabší rukou, rozdělání ohně křesadlem oběma rukama a jako třešnička na dortu bylo rozdělání ohně jednou rukou křesadlem. Opět se mi vrátila panická hrůza a já na rozdíl od ohně vzplál už se sirkami. Špatná příprava, materiál k ničemu. Naštěstí byla tma jako v ranci, takže nikdo mé marné snažení neviděl. Anebo nepřiřadil k té směšné postavičce zápasící se zápalkami mé jméno. I tentokrát se instruktor smiloval a s přípravou mi pomohl. Pak se mi už vedlo. I při ovládání škrtadla jednoruč (kdo nevyzkoušel, o hodně přišel - doporučuji).
Malé plápolající plamínky jsme využili k zapálení finských svící. Těm se moc nechtělo a spousta z nich spíše připomínaly signalizační zařízení. Nakonec se však všechny umoudřily (pod rukama šikovných vojáků) a vydávaly jen teplo a krásné světlo. No a co s takovým ohněm? Není nic lepšího než ho využít na přípravu pokrmu. Jeden kuchař přestrojený za vojáka připravil těsto na placky, které distribuoval všem. Sám se pak pustil do kulinářských orgií, když přichystal čínské nudle s restovanou uzeninou. Kromě našeho slintání si vyfasoval, zcela oprávněně, i velkou pochvalu instruktorů.
Krátce po druhé hodině ranní jsme zhasli všechny ohně a odebrali se k zaslouženému odpočinku. Tentokrát bez hlídek. Dozor nad námi měl patrně sám nejvyšší - tedy kapitán.
