Vydali jsme se tedy k Liptovskému Mikuláši. Automobily jsme zanechali na parkovišti a vydali se po turistické trase. Ta se stoupáním vzhůru podobala předchozím výletům. To nás velmi překvapilo, protože jsme vchod do podzemí očekávali v nižších nadmořských výškách, než do kterých vedl chodník. Ukazatelé, které jsme velmi obezřetně kontrolovali nás dovedly až k pokladně a vchod do jeskyně.

Cena vstupného byla více než šokující. Stejně tak i povolenka k pořizování obrazového záznamu. Očekávali jsme bohatou zimní výzdobu vnitřku a těšili se, co spatříme. Prošli jsme si několika podzemními sály, mohli obdivovat velký dóm, po zdech hledali přírodní výtvory (stalagnity, stalagtity a stalagnáty) podobající se čemukoliv. Zatímco já jsem o smyslu přídavku "ledová" neměl moc ponětí, Martin s Aničkou moc dobře věděli, co by měli vidět. A ze sněhové pokrývky ve velikosti peřiny, která se válela na skalní plošině, nadšeni rozhodně nebyli. Navíc nám paní průvodkyně oznámila, že kochat se bílým ostrůvkem můžeme jen krátce. Abychom moc dlouho nevyzařovali teplo a neurychlovali úbytek sněhu.

Zklamání nebylo z toho, co jsme spatřili v útrobách kopce. Nýbrž z toho, že se popis místa neshodoval s realitou a tudíž i cena nebyla úměrná. Martin nám hned po výlezu ukázal pravou, nefalšovanou ledovou jeskyni a fotka, kterou jsem spatřil, zachycovala skutečně něco jiného.

Protože se na obloze usídlilo sluníčko a hřálo nás, druhou atrakcí dne se stala návštěva termálního koupaliště Sorea v Liptovském Jánu. Bohužel ani tady nedošlo k nějakému povznesení nálady. Pod termálním koupalištěm jsem si zase představovali něco jiného. Chvilku jsme se tedy cachtali společně a krátce po obědě se s námi Anička s Martinem rozloučili. Jeli se podívat do Kežmaroku, do mateřského města Tatratea (Tatranského čaje). Protože se koupání našim slečnám líbilo, my jsme zůstali na místě a já si alespoň objednal u Martina lahev na zahřátí.

U vody jsme zůstali přes oběd (ten jsme vyřešili kombinací smažeností) až do odpoledne a převlékat jsme se šli až po dokončení tanečního představení dvou slečen. Zatímco dvojice mladých holek hopsala na kraji bazénu, děti různých věkových kategorií napodobovaly jejich pohyby ve vodě.

V předvečer, kdy jsme se opět sešli v penzionu a povídali o zážitcích ještě vyvstal nápad, jít si opatřit pitnou vodu ke zdejšímu prameni. Posbírali jsme prázdné flašky a následovali Aničku určující trasu. Ta nás dovedla až k malému prameni. Z něj jsme nabrali životodárnou tekutinu a s krátkou zastávkou u Kostela Najsvätejšieho Spasiteľa se vrátili zase do obývacího pokoje. K večeři, plánování, pivku a šťopičce Tatratea.

V mém přání, které jsem toho večera pronesl, nebylo ani trochu rouhání. Ale toužil jsem si alespoň okrajově okusit, co to znamená chodit po horách. Je pravdou, že jsme toho našlapali dost, ale já chtěl zažít celodenní pochod, který by byl hoden onomu označení "chození v Tatrách". Mému přání bylo vyhověno. Martin měl totiž v hlavě jednu trasu, kterou by rád uskutečnil a s našimi malými slečnami to nebylo možné. A osud nám oběma přál, protože jak Lucka, tak i Anička se nechaly slyšet, že ve čtvrtek by se raději oddali klidnějšímu chození. Lucka i Anička tedy souhlasili s tím, že si můžeme jít kam chceme a přesvědčily nás, že nebudeme potřeba.

Martin mi ukázal na mapě klikatou čáru, po které bychom následující den měli jít. Krátké to nebylo a o náročnosti jsem netušil vůbec nic. Když jsem vše odkýval a plán odsouhlasili ťuknutím, Martin mě poslal na kutě. Budíček bude v pět. Trochu s obavami, abych to zvládl, ale s obrovským těšením jsem okamžitě usnul (až poté, co jsem si třikrát zkontroloval budíka).

Je nezvyklé, když uprostřed léta vstáváte do tmy. Tělo hned pochopí, že je něco jinak. Z lednice jsem popadl včera připravenou svačinu, znovu zkontroloval vybavení, oblékl se a co nejtišeji se pozdravil s Martinem. Protože Martin měl velký batoh, oba jsme své věci nacpali do jednoho. Električka nám přijela krátce po šesté hodiny a já poprvé viděl tento prostředek hromadné dopravy téměř prázdný.

Plný plyn jsme sešlápli na stanici Starý Smokovec, kde jsme začali na zelené. Zbytek trasy nebudu barvitě popisovat a uvedu jen pár čísel: vzdálenost 28.20 km, čas chůze 6:32:09, nastoupáno 1,749 m, spáleno 3,292 kilokalorií.

Místo toho si zavzpomínám na události a krátké příběhy, které jsme zažili.

Chodníček do nebes

Asi patnáct minut od Hrebienoku jsme stanuli na rozcestí nad Rainerovou chatou. Právě tam jsme se napojili na chodníček tvořený velkými, ale krásně zpracovanými kamennými kvádry. Jednalo se o modrou trasu a už tady, na samotném začátku, jsem začal tušit, že se tento výlet bude velmi dramaticky lišit od minulých. Martin udržoval stále stejně svižné tempo, naprosto nedbaje neustálého stoupání. Odměna v podobě probouzející se krajiny, slunečních paprsků dopadajících na hory v ostrých úhlech a absolutního liduprázdna byla sladká. Když nám příroda postavila do cesty obrovitánský kámen, probudily se v nás dětské dušičky a vylézt na něj jsme museli. Bez ohledu na to, kolik času tím propálíme. A hrdě musím dodat, že jsme butr zdolali.

Muži s nůší

Když se okolní krajina otevřela a my jsme vylezli ze stínů stromů, úzký chodníček přešel v kamenitou řeku. Balvany se povalovaly všude kolem nás a trasu vytyčovaly pouze značky namalované na nich. Chůze po nich byla obtížná, protože se kameny pod nohama houpaly. A přesně v takovém terénu jsem před námi zahlédl nosiče. Na zádech měl naskládanou polovinu běžného obchodu a bez jediného zaváhání či zastavení šel. Jelikož Martin mi stále odmítal předat batoh, nesl jsem si jen foťák a tudíž byl rychlejší než postava s nákladem na zádech. Když jsme muže míjeli, zůstal mi rozum stát. Dotyčný byl prošedivělý muž, vybavený jen holí.
Dalšího takového borce jsme potkali o několik kilometrů výše. Ten byl sice mladší, ale náklad byl těžší. S ním jsme dokonce, na rozdíl od předchozího nosiče, prohodili pár slov. Ať už jsou tito lidé za své služby jakkoliv finančně ohodnoceni, smekám před nimi.

Už vím, proč ty chaty

Po dvou a půl hodinách chůze se na trase objevily první řetězy. Zatím nebylo jejich držení otázkou života či smrti, ale jejich přítomnost ve mě vzbuzovala určitou jistotu. Za nimi na nás vykoukla první plesa a právě u jednoho z nich čekala Zbojnická chata. První z útulných míst, které jsme měli v plánu navštívit. Lehce a rychle jsme posvačili, doplnili vitamíny a minerály Šarišem a s pohledem na vrcholky lehce se halící do mraků vyrazili na další etapu. Jak Martin ráno, tak nosič dopoledne předpovídali na odpoledne zhoršení počasí. Ale my stále doufali v to, že se předpovědi nevyplní.
Sledovali jsme zrovna žlutou, která vedla po vrstevnici, když Martin zahlédl na skále pohybující se fleky. Bleskurychle vytasil svůj dalekohled a zamířil k inkriminovanému místu. Jeho zrak spočinul na stádu kamzíků (terénkoz). Tenhle objev mu udělal radost, protože se na ně těšil už od prvního výletu. Ovšem naprostou peckou bylo zaregistrování chlupatého čtvernožce. Já poprvé v životě viděl sviště. Mraky nad našimi hlavami se neustále zhušťovaly a bezproblémové překonání Priečneho sedla přestalo být reálné. Otázkou zůstávalo, jestli zmokneme před tím, anebo pak. Všechno bylo ovšem jinak. Přesně ve chvíli, kdy jsme se ocitli u tabulky s instrukcemi jak sedlo pomocí kovových řetězů překonat, nám začalo kapat na hlavu. Martin hbitě shodil batoh, vytáhl bundu (svojí) a podal mi jí. Já, naprosto neznalý hor, s oblečením váhal a namítal, že není moje. Odpovědí mi byl káravý pohled a já po pár vteřinách, když lilo jako z konve, jeho smysl pochopil. Do konce života nezapomenu na to, co mi Martin prozradil na můj dotaz, který jsem pronesl chvilku poté, co zahřmělo. Zeptal jsem se: "jestli není nebezpečné držet se v bouřce železa". Martin se pousmál a oznámil mi, že se nemusím držet, ale spadnu a zabiju se stejně. Jen mě místo elektrického výboje usmrtí přitažlivost zemská. Po velmi malinkatých krůčcích, pochopitelně se přidržující řetězu, jsme překonali sedlo a dostali se na druhou stranu pohoří.
Slézt strmou stěnu, navíc pekelně kluzkou, mi dalo zabrat. A bez ostychu přiznám, že jsem z toho měl absolutní respekt. Pohled pod nohy nedával jistotu budoucnosti při chybném kroku. Nakonec jsme se ve zdraví s Martinem setkali na pevné půdě. Obloha se lehce roztáhla, ale po krásném počasí nebylo ani památky. Tušili jsme, že ještě sprchne. Z toho důvodu Martin zkrátil trasu a výstup na Sedielko (to by bývalo 45 minut tam a 45 minut zpátky) si prý necháme na příště.
Uprostřed kamenů stál suchý strom bez jediné zeleně a na něm byla připevněna cedulka. Zbývalo nám třicet minut na Téryho chatu. K té jsme dorazili za vydatného pršení i přes to, že místo chůze nastolil Martin klus. Na chatu padala mlha. Když za námi zaklaply dveře a my se ocitli v teple a hlavně suchu nebylo skrz okna vidět vůbec. Martin zjistil, že tato nepohodlná situace bude převládat zhruba hodinu. Objednali jsme si dva čaje (jeden černý, jeden Tatranský), kávu a Šariše. Posadili jsme se ke stolu a probírali dojmy.
Když se do chaty začaly trousit další turisti, promočení na kost, pochopil jsem význam těchto budov. Stejně tak jsem na vlastní kůži okusil, co hory dokáží a kdo je tam pánem.

Sem tam kiláček

Z Téryho chaty jsme téměř běželi. Martin jaksi nebral v potaz fakt, že je to z kopce, že je cesta samý nerovný šutr a že povrch klouže. Vzal náš osud do svých rukou a rozhodl se, že už moknout nebudeme. Kolem velkého vodopádu a vodopádů Studeného potoka jsme doklusali až k Bilíkově chatě. Tu jsme ale zanechali bez návštěvy a pokračovali dál. Byly totiž čtyři hodiny a my měli palivo ještě z Térovky. Od blízkého Hrebienoku jsme seběhli do Starého Smokovce a když zjistili, že bychom museli na vlak asi půl hodiny čekat, protáhli si to až domů. Těch pár kilometrů už nás nepoloží.
Když jsme se objevili v předsíni, byl jsem plný adrenalinu, ale i vlastní pýchy. Byl jsem hrdý na to, že jsem si neutrhl ostudu a všechno zvládl. Tenhle chlapský výlet bylo přesně to, co jsem si vysnil.