Balení jsem raději nenechal náhodě a postupoval přesně podle návodu uvedeného na povolávacím rozkaze. Součástky dle výstrojního listu. Otevřel jsem všechny skříně, ve kterých leží něco maskovaného a šup s tím do obýváku. Když bylo lino pokryté vzorem 95 rozmanitých tvarů a já zběžně odhadl objem batohu a příruční tašky, bylo mi jasné, že to tam nemůžu vměstnat. Zbavil jsem se zcela nepodstatného. Kabát na Sibiř, zimní vložky, palčáky a šála byly vyřazeny. V dalším kole neuspěly nepotřebnosti typu utěrka, montérky a lopatka (to byla chyba). Ve vyškrtávání jsem pokračoval ještě několik kol a dostal se tak na únosnou hromádku. Krabici s maskou jsem chtěl nechat sice doma, ale Lukáš mi poradil, abych to nedělal (díky za radu). Jsou přeci úkony, při kterých se bez masek neobejdete (kupodivu plynový útok je jen jednou z nich). Mačkal jsem, udupával, soukal a pečlivě skládal. Lehce ufuněný a potem zmáčený jsem k vchodovým dveřím naskládal velkou polní a jezevce. Jsem připraven.

Ráno jsem se nasoukal do uniformy, na hlavu naplácnul baret a vyrazil. Nejzazší čas nástupu byl o sedmé hodině ranní, takže jsem se krásně vyhnul dopravní špičce. I tak jsem ale celkem úspěšně překážel a při přestupu v metru z jedné barvy na druhou ucpal eskalátor. Cesta trvala přesně tak, jak mi prozradil internet a já několik minut před sedmou prošel bránou Ruzyňských kasáren a splynul v davu zelených baretů (u nás je to pěchota, nejsem členem speciálního komanda). Pozdravil jsem se se starými a ostřílenými bratry ve zbrani, prohlédl si nováčky a zjišťoval, kolik členů naší giboní party (elite squadron Lazy Gibbons) nastoupilo. K neuvěření všichni. A nikde se zatím nerýsovala ani myšlenka, že bych mohl být poslán k jiné četě.

Proběhly zdravotní ohledávky. Kupodivu za pět vteřin důkladného vyšetření pan doktor neshledal žádnou zdravotní překážku, kvůli které bych nemohl nastoupit cvičení. Ani u mě, ani u ostatních čtyřasedmdesáti ostatních. Při dalším papírování byla Martinovi (členovi družstva) odebrána hodnost a ze čtyř pecek mu nechali jen jednu (to ty zlepšováky), na mě si zatím nic nenašli. Dostal jsem placky na krk a kartičku s číslem. Pak jsme se vyrojili na trávník před kasárnami a čekali a čekali. Za chvilku (dvě a půl hodiny od povinného nástupu) jsme se konečně uvelebili na sedadlech autobusu a nechali se odvézt do starého dobrého Doupova. Našeho sedmidenního domova.

Na pokoj jsme se vešli všichni z družstva. Petr (coby velitel a vrchní samec), jeho zástupce a radista Radek, starší střelkyně (nejde o věk, ale počet odstřelených) Blanka, kulomeťák Ondra a střelec Marťas. Jako nové členy jsme přivítali Petra a Dana. Po chvilce nábytkového přesouvání se k nám přidal i volant Martin. Řidiči sice spali odděleně, ale jak on tvrdí, patří k nám a my ho s radostí uvítali. V cimře i na chodbě začal vládnout dokonalý cvrkot. Vybalit obsah všech zavazadel a vměstnat ho do skříňky připomínající výlohu s hrnečky není otázkou chvilky. Navíc s koncem branné povinnosti přestaly platit i všechny návody, jaký kus oděvu patří na jakou poličku. A když si člověk nacpe v úterý všechny fusekle až k podlaze, v pátek ho začne bolet v kříži. Takže to chce hodně dobře promyslet. Když jsme tak u toho promýšlení. Nevím vlastně, proč jsem si ešus schoval za plenbák.

První den se toho moc neudálo a ani nebylo v plánu. Proběhlo dvoje fasování. Jídla a zbraní. Společně se stravou putovaly dvě informace. Že součástí je i snídaně na následující den a že tomu tak není a sníst to můžeme celé. Někteří se potravin ani nedotkli, někdo to spolykal všechno naráz a někdo si to rozdělil. Já jsem si to rozdělil a nakonec sežral všechno. S kvéry to také nebylo lehké. Už při podpisu mi bylo divné, že podepisuji dva listy a signaturu dávám pod dvě různá čísla. A hle, záhada neměla dlouhého trvání. Krom standardní osmapadesátky jsem dostal i malé pouzdro s pistolí. Jako vyspělá armáda musíme mít i osobní zbraň. Mé nadšení z toho, že jsem se přiblížil k hrdinům akčních filmů, trvala jen do té doby, co jsem šel vykonat potřebu. Sapr do kouta a opasek s ČéZetou na kliku.

Další rozporuplné pocity jsem měl ze sdělení, že cvičení bylo inovováno a přecházíme na osmihodinovou pracovní dobu a jakožto zaměstnanci armády máme o víkendu volno. Tedy žádné noční akce, žádné spaní venku, po páté hodině padla, pak se prostě neválčí. Snad o tom přesvědčili i nepřítele.

Zbytek dne probíhal na pokoji gibonů. Jak jinak, v bujaré debatě. O tom co bude, co si kdo myslí, že bude a kdo si co myslí o tom, co si kdo myslí. Ne přesně v čase večerky jsem se vydrápal na bidlo a usnul.

Každou činnost je třeba si osvěžit jak teoreticky, tak i prakticky. Právě z toho důvodu jsme se vysypali na trávník areálu a povelovou techniku si projížděli nanečisto. Pro některé se jednalo o rutinu, ale výjimkou nebyl ani zalehávající voják s odjištěným (cvičným) granátem v ruce, anebo odhozený granát s oběma pojistkami. U střelných zbraní bylo vše jasné. Snad jen na upozornění, že se do zásobníku ty patrony dávají špičatým dopředu. Ale proto si to přece zkoušíme, ne?

Zábava i napětí přišly až s nácvikem taktiky. Neorální dorozumívání průzkumníka s jednotkou někdy připomínalo scénu hvězdičkových filmů. Takovým případem je signalizace nepřítele vyzbrojeného brokovnicemi, přepravujícího se na vozidlech. I přes několikeré okřiknutí jsme se prostě museli řezat smíchy a z vážnosti nezbylo nic. Ale naučil jsem se, jak se přechází komunikace (nemám na mysli zelenou na semaforu), jak zastavit a znovu uvést do chodu jednotku a jak zkoumat okolí při podezření na přítomnost výbušné nástrahy (přece pečlivě). Já, jakožto průzkumník jsem se plně věnoval pátrání. V potaz jsem nedbal ani přepad vedlejšího družstva, co jsem možná měl. Právě ve chvíli, kdy jsme zaujímali kruhovou obranu kolem stromu byl vyhlášen oběd. Taktika šla stranou a my jsme vyrazili do jídelny.

Posilnili jsme se a odpoledne pokračovali v dalším sebevzdělávání. Na programu byla zdravověda. Sám velitel roty nás zasvěcoval (v mém případě se jen pokoušel) do poskytování první pomoci raněnému. Pro lepší pochopení vypustil mezi nás spousta pomůcek a nástrojů, s kterými záchranáři - profesionálové (což Michal je) zacházejí. Školení bylo zajímavé, ale při popisu činnosti u otevřené zlomeniny stehenní kosti jsem málem zkolaboval. Natahování nohy, její fixace, zastavení krvácení. To vše za vydatného řevu, které celé ošetření doprovází, zraněného. Samozřejmě nemohla chybět ani praktický výcvik. Samozřejmě nedošlo k násilnému zlomení údu dobrovolníků, abychom si vyzkoušeli nově zachycené vědomosti na reálném příkladu. Střídali jsme se v rolích zraněný (trpitel) a záchranář (trýznitel) a postup zopakovali. Zajímavé bylo (kupodivu), že pokud byla zraněným žena, bylo daleko více adeptů (vznikaly dokonce i fronty) na záchranáře, než když na stole coby postižený ležel muž.

Zábavné a hodně přínosné (ironie) byla přednáška dorazivšího nadkaprála (anebo co to bylo) o humanitárním právu. Nejdříve nám vysvětlil, co že humanitární právo je, čím se zabývá a co je jeho hlavní náplní. Po shlédnutí několika prezentačních stránek nám vyučující oznámil, že "humanitární právo je něco jako bůh. Všichni ví, že existuje, ale nikdo ho neviděl." Jinými slovy, ve válečném konfliktu existují (anebo by měly) pravidla, ale nikomu se je nechce dodržovat. Ani vítězům, ani poraženým. Navíc přeživší a ti silnější jsou v nevýhodě, neboť se musí později zodpovídat. Členové naší roty si z toho vzali to nejdůležitější. Každý boj je potřeba vyhrát, ale pouze v případě, že nikdo jiný nepřežije. Mnozí chtěli tohle moto převzít jako heslo jednotky a nechat si jej vykérovat na různé části těla.

Posledním rozptýlením dne byla ženijní příprava. Se svým stánkem (projektorem) přijeli dva nadrotmistři. Informace byly podávány rychle, stručně a nijak složitě s velkým důrazem na podkladový obrazový materiál. Když se na plátně objevila utržená noha, jejíž majitel ležel opodál s velmi bolestivým výrazem na tváři, mluvilo se o nášlapných minách. Po několika minutách, jejichž náplní byl popis nástražného zařízení k rychlé amputaci nohy bez jakéhokoliv umrtvení, se obrázek změnil. Zírali jsme na dva snímky stejné obrněné techniky. V levé části vypadal tank celkem normálně. Vpravo od něj byl zobrazen stejný tank, jen s padesáti malými rozdíly. Naším úkolem nebylo naštěstí odlišnosti hledat, jen se seznámit s tím, co dokáže pečlivě schovaný talíř na cestě.

Lehce rozrušen z toho, že ozbrojený konflikt je věcí nehezkou, jsem vyrazil na večeři. Nacpal jsem se a tím se lehce uklidnil. Protože nebyl ještě čas spánku, sešli jsme se na učebně a nechali si dobrovolně osvojit práva a povinnosti vojáka ve strážní službě. I když materiál k této problematice je velmi obsáhlý, vzal jsem si to nejdůležitější. Ve službě nemůžu dělat nic a poslouchat jen závodčího a velitele. Při sebemenším podezření ihned žalovat a jestli dojde na střelbu, mířit na kolena (a pak na hlavu). Samozřejmě jsme museli nechat hlavu taky odpočinout a všechnu tu novou látku nechat hlouběji a důkladněji zapsat do mozkových závitů. K tomu poskytl nejlepší atmosféru Romanem pouštěný, drbany sestřelený Černý jestřáb.

Snídani jsem si samozřejmě ujít nenechal a na buzerák se dostavil dostatečně vybaven. Diagramy a plány určovaly pro dnešní den střelby a hody (ne hody-hody koleda). Přistavené Tatry nás přesunuly na střelnici Plešivec, kde nás zase vysypaly a my si, v hezky nastoupeném tvaru, znovu vyposlechli poučení o bezpečnosti při střelbách. Tři čety byly rozděleny na tři stanoviště a my jako první odpochodovali na házeliště (pokaždé, když to slyším, musím se smát) granátů. Nejprve musel proběhnout nácvik. Rozdíl mezi smrtí a smrtí i přes poučení je totiž diametrální.

Jeden po druhém jsme prolézali bunkrem, nafasovali cvičný granát a zaujali bojovou pozici přesně podle návodu. Vyhazovem od ostrých hodů byla buď neznalost povelové techniky, anebo nesplnění cvičení. K vidění byly oba druhy selhání. Například já jsem se sice hezky panu kapitánovi představil a povely opakoval jako cvičená opička, ale granát jsem prvním hodem umístil na dva metry od okopu. To zanechalo v řídícím jasnou stopu pochyb a i když mi nabídl druhou možnost (kdy jsem sice hodil daleko, ale jinam), rozhodl se neriskovat svůj život. Dostal jsem pomyslnou pětku do vojenské žákovské a k hodu jsem připuštěn nebyl. Na druhou stranu se našli i tací, kteří sice mohutným máchnutím umístili výbušninu na centimetr přesně, ale při povelu "palbu zastav" vybrabčili z kapes granát a současně ho montovali i házeli. Opravdovým expertem se ale ukázal starý mazák, který odstranil dopravní pojistku, aniž by držel vrhovou (nebudu vysvětlovat), takže cvičný výbuch nastal ještě v jeho ruce. V tomto případě pan kapitán neřekl nic, jen s vytřeštěnýma očima zíral a nevěřil.

Jako druhá přišla na řadu pistole. S tou jsem už tak nemotorný nebyl. Samozřejmě to není způsobené mojí šikovností ale faktem, že hrubá síla není nutná. Do papírového terče na nějž jsem sotva viděl jsem vypálil dvakrát pět ran a kupodivu splnil. Stejné to pak bylo i se samopalem, který se střílel o několik metrů dál. Jiná ráže i jiná vzdálenost od terčů nehráli žádnou roli v počtu fasovaných nábojů. Dostali jsme opět deset kulí.

Komickou vložku nám přišli předvést někteří, jak bych to tak řekl, profesionální vojáci. Jelikož se papírově nevyplatí zajišťovat zbraně deseti lidem kvůli pár vteřinám (jedna z věcí, která mi dávala smysl), zapůjčili jsme své. Někdo jen podal (jako já), někdo to udělal předpisově (s básničkou) a někdo (že Romane) musel dotyčnou krátce poučit o zacházení se zbraní a tím, jak patří zásobník. Pózy střílejících jsme měli možnost sledovat a neopominuli jsme je samozřejmě i humorně komentovat. Smích nám ale zmizel ze tváří ve chvíli, kdy se jedna přezkušovaná otočila laufem k nám.

Po této fyzicky namáhavé a duševně náročné činnosti jsme dostali najíst a všichni neházeči (celkem nás bylo asi pět) z první čety se spolu s ostatními dvěma četami odebrali do kasáren. Zatímco já jsem si vylezl na bidlo a naspával jsem na několik let dopředu, Martin dělal dopraváka a vozil lidi sem a tam.

Dalšího adrenalinového zážitku nám bylo dopřáno až následující den. Všechna práva a povinnosti uvedené v řádu o strážní službě jsme si měli vyzkoušet při hlídání ODOSu a provozování KPM. Ale aby nějaký důležitý objekt (to je to DO) vznikl, museli jsme si ho nejdřív trochu přionačit. Dopoledne jsme byli odvezeni na nejmenovanou tajnou základnu (dělám si srandu, jen nevím, kde to bylo), kde na nás čekali (pro změnu) dva instruktoři. Jasným rozlišovacím znakem byla kšiltovka. Jeden měl zelenou, druhý černou. První hodinu jsme poslouchali zeleného kšilta.

Ten nám na samém začátku prozradil, že naprosto nechápe naší osmihodinovou pracovní dobu a byl velmi překvapen, když jsme ho ujistili, že my také ne. Pak nám vyprávěl v dosti nesouvislých větách o budování brány v uprchlickém táboře, pak přeskočil na vpouštění novinářů do objektu (nepouštět, rovnou střílet) a pokračoval o možných osudech smluvního pekaře, který vozí do takových objektů housky (tak jako tak nepřežije). Posledních patnáct minut hodinky kontroloval tak intenzivně, že jsme si všichni domysleli, že by se rád viděl někde jinde.

Po krátké zavlažovací pauze jsme se s druhou skupinou prohodili a ocitli se v rukách černé čepice. Hned první větou ukázal, kdo je tu pán. Několik povedených šprýmů a trefných připomínek okamžitě s nelibostí odsoudil a jejich autory označil za pořádkokazy. Já osobně jsem ani nedutal a pozorně poslouchal. Instruktor nám přednášel jakýsi pel-mel pravidel strážení, provedl krátkou instruktáž zajetí narušitele (k tomu měli kluci výhrady) a pak předvedl poutací techniky. Tam se vojáci sloužící u bezpečnostních složek ministra vnitra dali do smíchu. Přednášející to zřejmě zachytil a zvýšil intenzitu sprostých slov použitých v jedné větě. Hodně používaným slovním spojením vyjadřující "et cetera" byla trojkombince "blablabla s--čky h--na". Černokšilt to používal v podstatě na popis čehokoliv. Tentokrát jsme se uplynutí šedesáti minut nemohli dočkat my.

Jak asi správně tušíte, následovala cesta na oběd a po ní provozování střežení po četách. Naše první četa byla vybrána jako poslední a tudíž i bourací. Čekání jsem trávil na posteli s tím, že mi pomalu začínalo prorůstat prostěradlo blůzou. Zatím se tak nestalo a po několika hodinách jsme nastoupili do stráže. Oba instruktoři bedlivě sledovali každý náš krok (černý víc). První družstvo bylo zavedeno do služby, druhé (do nějž patřím i já) simulovalo bdící směnu. Po deseti minutách byla oznámena výměna stráží (tak takhle vypadá ten intenzivní výcvik).

Doprovod a kontrolní orgán byl instruktor intelektuál (ano, správně, černá kšiltovka). Naneštěstí pro nás byli první dva nahrazování v nedostatečné duševní kondici a poskytli rotmistrovi další střelivo pro chrlení nadávek. Jeden se sice hezky usmíval, ale na "básničku" pro pana závodčího zapomněl. Druhému jsme výraz v obličeji zkontrolovat nemohli, protože se místo strážení věnoval opilci (voják v roli, který ji ztvárnil na jedničku) a náš příchod nějak přehlédl. Když se instruktor rozohnil nad jeho chováním a chtěl po dotyčném vyjmenovat povinnosti strážného, dostal místo jasné odpovědi shrnutí: "no těch je ale hodně". Nato školitel očividně rezignoval.

Abych neházel špínu jen na ostatní, přiznávám, že i já jsem nepřevzal službu dle směrnic. Navíc jsem si práci s narušitelem mohl vyzkoušet jen dvakrát, neboť nekompromisně utíkající čas (nemohli jsme přece překročit osm hodin) nechal mé směně jen dvacet minut. Pak se ve vysílačce ozval příkaz k ukončení divadýlka a šlo se balit. Boření nám šlo rychle. Dokonce tak rychle, že se na vozidlo dostaly i věci, které na ní vůbec nepatřily.

Bonusem, se kterým jsme byli seznámeni po příjezdu a večeři, nám byla informace, že někteří (strmě stoupající) vojenští kariéristé zastávající velitelské pozice si (zřejmě za účelem ještě prudšího stoupání) pustili pusu na špacír a prozradili chystaný sobotní převrat. Bonz měl za následek pár řádek v denním rozkaze, doplněný panem ředitelem. Osobní volno na následující dva dny je možné trávit pouze v areálu kasáren. Výlet po okolí byl přísně zapovězen.

V poledne jsem pozřel nejméně nebezpečnou látku z nafasovaného BDP. Bohužel, toť celá náplň odpoledne. Pročítal jsem zakoupenou literaturu (časopisy), spal, poslouchal spoluležníky a tu a tam se zapojil do debaty. Byla tu sice možnost přihlásit se na pochod, ale celá první četa tuhle akci sabotovala. Skupinově jsme tím dávali najevo nesouhlas s nařízeným zákazem vycházek a opovržení k "žalobníčkovi". Samozřejmě to pochodujícím bylo ukradené, ale my jsme měli dobrý a hřejivý pocit z rebélie. Martin pak přišel se zprávou nejvyššího utajení. Jistí členové jednotky, kteří nebyly aktuálně na cvičení, se prý dostaví na návštěvu. Samozřejmě jsme byli rádi za jakékoliv rozptýlení. Nadšení však dosáhlo vrcholu, když se ukázalo, že Pepa by krom manželky Haničky měl přivést něco masa na gril a pivo.

Prvním dorazivším byl Milan. Ten v dobré vůli, že splyne s davem, prošel branou v maskáčích a kvérem přes rameno. Bohužel se k němu nedostala informace o tom, že jsme na víkend své zbraně odevzdávali a bude tedy jediným ozbrojeným v celé rotě. Odhalení na sebe nenechalo dlouho čekat. Hned před barákem narazil na pana ředitele a pravda vyšla najevo. Protože jsem u samotné kompromitace nebyl, nemůžu vypovědět detaily. Ale z prověřených zdrojů se mi doneslo, že pan ředitel sice zapojené osoby pokáral, ale vstup povolil. A když už u toho bylo a pan plukovník byl evidentně v dobrém rozmaru, přiznali i chystanou zahradní party. Návštěvu schválil, maso a buřtíky schválil a o pivku mu nikdo nic neříkal. Zřejmě proto, že nám na začátku cvičení oznámil, že alkohol (na tajnou misi vyrazili volant s kulomeťákem) neschvaluje a bude ho tvrdě potírat.

Večer tedy dorazil Pepa s Haničkou a asi padesát kilo masa. U samotného zahoření jsem chyběl (je to přece práce), ale když jsem se přišel podívat, plameny osvětlovaly celkem rozlehlý prostor a kolem postávalo, sedělo a i v jiných polohách zevlilo, spousta vojáků. Nad ohněm rotovaly špekáčky, na grilu získávaly barvu fláky masa. A v ruce členů armády třímaly plechovky s pivem. I když moc zážitků, které by bylo možné probírat zatím neproběhlo, zábava byla v plném proudu. Z tajných Martinových fondů jsem si opatřil také jednoho plecháčka a vmísil se do davu. S ohledem na slova pana plukovníka, na zítřejší náročný den (zase ležení) a hlavně s přihlédnutím na počet volných piv (ty se velmi rychle blížily nule) jsem se dlouho nezdržel a po poklábosení jsem se kolem desáté odebral na své lože ke spánku.

Od nedělního rána se nekonalo vůbec nic. Promítání se, vlastně ani nevím proč, neuskutečnilo. Na chodbách to zelo prázdnotou a mě nuda začala nekompromisně ubíjet. V plánu nebyl ani dnes výlet. Do oběda jsem to nějak doklepal, ale pak už jsem musel skutečně ven. I když jinak neporušuji nařízení, zákazy a doporučení se snažím respektovat, oblékl jsem se a dopustil se prvního SVOPu v záložácké uniformě. Strach vedl mé kroky velmi opatrně, ale překonal jsem to, prošel bránou a nikým nezadržen pochodoval silnicí směřující k vysílací věži. Samozřejmě se to nedalo srovnat s pochody, které absolvujeme s Lukášem, ale okruh na hodinu z toho nakonec byl.

Mé obavy z postrádání mého já byly naprosto zbytečné. Když jsem přišel znovu na pokoj, osazenstvo nezměnilo své horizontální pozice. Vlastně si mé nepřítomnosti nikdo nevšiml. Možná byli všichni spokojení, že je tam konečně chvilku ticho a jsou oproštěni od nepřetržitého remcání. Protože i ostatním šlo nicnedělání krkem, k večeru se (samozřejmě s vědomím pana ředitele) pořádal skupinový pěší výlet. A kam? No samozřejmě ke stejnému vysílači, který jsem navštívil já. Mě to v tu chvíli ale nevadilo a do skupiny jsem se přihlásil. Skoro dvacetihlavý tým jsme Ruskou věž obešli s krátkou pauzou (s krásným výhledem na okolí) na téma válka. Černá mračna, která se začala stahovat nad námi naše posezení ukončila a my se odebrali zase zpět.

Tím osobní volno přecházelo konečně ke svému konci. Po nezaslouženém spánku nás čekal pracovní den naplněný akcí.

Celá operace měla samozřejmě hlubší podtext, podložený tunou papíru. Abych neprozrazoval vojenské tajemství, nepopíšu detaily, ale jen nastíním hrubý obrys. V časech daleko horších, než jsou dnes, se ozbrojená armáda znepřáteleného státu rozhodla napáchat na naší matičce zemi nepěkné věci. My, jakožto nejpovolanější z povolaných, jsme byli nějakým chytrým generálem přesunuti zlu do cesty s jediným cílem. Zabránit mu v dalším postupu a ochránit svou vlast. Ke střetu mělo dojít (nečekaně) právě v prostorách Doupovských hor a skvělá špionážní služba odhalila, že drbani chtějí prorazit zrovna na Mětikalově. Mocní a bojem ostřílení velitelé sestavili plán, jak tomu zabránit.

A co z toho plynulo pro nás?Jedna si všechny tyhle pohádky zapamatovat, jednak se nepozorovaně přesunout z vrcholu kopce o několik desítek metrů níž a zaujmout vyčkávací pozici. Na signál (kódová jména si už nepamatuji, ale něco akčního) jsme měli po jednom vyběhnout a zaujmout své pozice. Jakmile ohlásíme připravenost, vyšle velitel kulomet o čtvrt kilometru blíže nepříteli tak, aby ho mohl lépe ostřelovat (kulomet nepřítele). Po vyřazení BVP a minometníků se kulomet (na signál) vrátí na naší linii a celé družstvo svou střelbou potlačí protivníkův úder. Nebezpečně se blížící jedince vyřídíme granátem a následný ústup podpoříme kouřovou clonou. Pod krytím dýmovnice se odloupeme po dvojicích zpět do lesa a vrátíme se na výchozí pozice. Zbylá dvě družstva, umístěná po naší levici, pokračují v ničení protivníka. Celkem pěkné divadýlko.

Ale zpátky na začátek. Abychom mohli vést palbu z okopů, nejprve museli nějaké ty okopy existovat. A kdo buduje okop? No samozřejmě vojáček. Už na ranním nástupu jsem upozorňoval svého velitele, že postrádám osobní nástroj pro rytí v zemi. Byl jsem uklidněn. S námi bude dopraven na cvičiště i dostatek nářadí a svou díru si nebudu hloubit rukama. Pravda se ukázala na místě. Vybral jsem si kus travnaté půdy, který nevypadal kamenitě. Zatímco ostatní vyhrnovali rukávy, z opasků odpoutávali lopatky a pouštěli se do díla, já jsem nad nimi stál jako otrokář s rukama v kapsách. Oslovil jsem svého velitele a poukázal na absenci lopatky. Petr vysílačkou kontaktoval velení a vznesl požadavek. Odpověď přišla hned. "Každý voják má svou lopatku. Jiné nářadí nepotřebujete." A bylo. Naštěstí jiskry, které odlétávaly při kontaktu polní lopatky s kameny, byly dostatečným důvodem k rozdání dalšího materiálu. Obdržel jsem lopatu a s Michalem z druhé čety budovali své ležení. Práce nám šla hezky od lopaty a i přes veškeré nástrahy a naschvály přírody jsme vybudovali jámu pro svá těla. To, že z jámy není vidět na terče a lehce se nám při střelbě kroutila páteř, nebylo tak podstatné. Hlavní úkol je, abychom tančili podle not.

Na secvičení jsme dostali několik pokusů. Jak jsem psal na úvodu, první byl bez střeliva. Když Petr zachytil ve vysílačce, kterou měl na zádech, signál k přesunu na základní pozici, vyrazili jsme. Abychom dodrželi krytí, drápali jsme se křovisky, trním a kopřivami. Lehce podrápaní a zpocení, protože bylo slunné počasí a kousek to zrovna nebylo, jsme se poskládali podle pozic. Petr dostal další ze smysluplných kódových slov a vypustil kulomeťáka Ondru na plac. Ten se sedmi a půl kilovým lešením klopýtal nerovným terénem a zalehl pod nízké křoví. Místo hlášení z vysílačky (soukromé) vládlo ticho. V zařízení došla baterka. Za chvilku zařval Ondra na celý Doupov, že je na místě. Petr si vyměnil rádiem s velením informace a Ondra mohl klusat zase zpátky. Jakmile zalehl, dostali jsme se k tahu my.

Před námi se vztyčily figury, my jsme zacílili a pomyslně pálili na cíle. Když terčový manévr skončil, zahlásili jsme zbraň jistotu a stavy munice na nule. Proběhlo povídání do vysílačky a my dostali rozkaz k změně postavení. Zahodili jsme (opět v našich představách) granáty a takticky se přesunuli do lesa. Nikdo nebyl zraněn, nikdo mrtev. Napjatě jsme očekávali verdikt poroty. Ten na sebe nedal dlouho čekat. Líbilo se to, ale sjedeme to ještě jednou se slepýma (aby se nám kouřilo z hlavní) a dýmovničkami. To pro nás, jakožto elitní skupinu, nebyl žádný problém. Stačilo jen prodrápat se křovím, vyhopskat do kopce a zaujmout kruhovou obranu na shromaždišti.

Po chvilce se na místo dostavily i zbytky první čety. Vyčkali jsme, až svůj boj ukončí i druhá četa a znovu se, tentokráte ještě horším křovím, přesunuli na náš plácek. Velitel, kterému se urval popruh vysílačky a táhnul jí jako umanutou kozu, znovu zahlásil připravenost. Předchozí scénář se opakoval. S tím rozdílem, že Ondrovi se nepodařilo ani natáhnout kulomet. Chvilku se pokusil odborně odstranit závadu (to se dělá mlácením) a pak vysílačkou podal (vyměnil si baterky) informaci, že si nevystřelí. Následovala jeho cesta zpátky (už měl naběháno kilák) a pak naše manévry. Ono se to střílí, když člověk nemusí mířit. Pálili jsme jako o závod a válečnou řež si užívali. Celá operace byla za nás bezchybná. Snad jen velitel byl trochu zklamán z toho, že si nevystřelil, neboť nenafasoval náboje (asi nová taktika).

Třetí repeté se již nekonalo. Nedokážu posoudit, jestli důvodem byla dostatečná připravenost a další nácvik nebyl potřeba, anebo blížící se oběd. Každopádně činnost byla ukončena a my jsme dostali gáblík a po něm jsme se měli poskládat do náklaďáků. Ty nás odvezli pod střelnici (na dopadovku) a tím se změnil program na bojovou činnost pod taktickým námětem. Velitel nám oznámil, že patrolou máme dojít až k souřadnicím a tam vyčkat dalších rozkazů. Stalo se. Zaujali jsme šachovnici (já byl jak jinak pindík) a pomalu a velmi obezřetně postupovali po asfaltované komunikaci. S prstem na spoušti jsem vyhlížel nepřítele, připraven po něm zarachotit bez jediného zaváhání.

Rozhodujících koordinátů jsme dosáhli a přišel další rozkaz. Změnit uskupení v rojnici (formace nepoužívaná od roku 1989) a pročesávat terén (neschůdný a trnitý) směrem ke kopci. Bylo totiž důvodné podezření, podložené mraky informací od průzkumáků, že se zde nalézá diverzní skupina. Protože byl v oblasti možný výskyt i civilních osob, je potřeba vyčkat chování osob a podle toho jednat. Jinými slovy jsme nedostali povolení kohokoliv, který se koukal naším směrem, ihned smahnout. Prodírali jsme se krajinou a sledovali horizont. Kdosi z prvního družstva zahlásil dvě osoby. Výstřely zatím nezazněly a tak jsme v mírném přikrčení pokračovali. Vzdálenost se zmenšovala a neidentifikovaní se přesunuli do hustého porostu. První družstvo bylo vysláno, aby osobám zamezila další postup (jakože obchvat). Odpovědí na tento manévr byl první výstřel.

Popadali jsme k zemi jako hrušky a palbu opětovali. Byl to dlouhý, nekompromisní a lítý boj. Střelba byla tak intenzivní, že muselo dokonce proběhnout doplnění munice (od nás). Krom nulových zásob munice jsme zaznamenali ještě jednu velkou ztrátu. Jeden z narušitelů postřelil gibonku Blanku. Přesně to proběhlo tak, že se k ní velitel nenápadně přiblížil, poklepal jí na rameno (tím jí označil za oběť) a pohodil na ní lístek s výčtem zranění. Tak se stalo, že chudák Blanka měla průstřel plic, zlomené levé zápěstí a krvácela (z nohy, anebo odněkud). Celkem mě překvapilo, že počet zdravotníků v našem družstvu rapidně stoupl (přitom je to jen Radek). Nad křehkým stvořením se rázem skláněla půlka čety. Sice jsme pozbyli palebné krytí, ale ukázalo se, že galantnost se stále nosí.

Nejvíce rukou se sešlo u ošetření průstřelu plic. Samozřejmě nebylo důvodem šmátrání pod trikem, ale akutnost a nebezpečnost zranění (tepenné krvácení ze stehna nebylo tak závažné). Protože jsem musel kontrolovat svůj sektor, po záchranářské operaci jsem koukal jen po očku. Když Radek zahlásil, že je schopen udržet bojovnici při životě a exitus nehrozí, zažádal Roman o medevac (ano, slyšíte správně). Chvilku si Roman s osobou na druhé straně vysílačky vesele popovídal a po ukončení spojení nám oznámil, že máme asi 10 minut na to, abychom se přesunuli na pozice definované jako přistávací. To nás trochu překvapilo, protože se nacházely o kousek dál, než odkud jsme vycházeli. Jakožto četa jsme se zvedli a se zajištěním přesunuli zraněného. S jistou dávkou pomoci jsme to stihli právě včas, protože nám nad hlavami kroužila Mi-8. Patnáct vyvolených (mezi kterými jsem dobrovolně nebyl) se nalodilo do helikoptéry a ta se po chvilce znovu vznesla k oblakům.

My pozůstalí jsme si zpříjemnili čekání na odvoz focením turistických momentek z autobusu smrti. Vlastně nám ani nevadilo, že se čekání na náklaďáky krapet protáhlo. Po zbytek dne už se nic zajímavého nestalo. Někdo fandil u televize, někdo se oddával četbě a někdo se prostě jen tak válel (jako já).

Po promluvě jsme se rozešli na značky a nás čekal poslední kolotoč. Nebudu Vás unavovat četbou toho, co jsem již dvakrát popisoval. Průběh byl naprosto stejný, včetně Ondrovi neschopnosti vystřelit a velitelově prázdného zásobníku. Špatný výhled z okopu zůstal i nadále, ale velice mě překvapilo, že i přes tento nemalý handicap padaly figury jako hrušky. Stačilo se podívat na cíl, člověk nemusel ani zamířit, smáčkl spoušť, vyšla rána a figura letěla k zemi. Chvilku jsem byl přesvědčen o vlastní genialitě, ale když už krajinou nebylo slyšet žádný výstřel a terče byly sestřelovány, tušil jsem, že je něco zle. Drama jsme dohráli, poslušně se odloupali do hvozdů a po celou dobu očního kontaktu s věží jsme postupovali takticky. Na již hodně uválených místech jsme se naposledy sešli a sdělovali si své poznatky. Nebyl jsem jediný, komu připadaly zásahy figur spojené spíš s nadpřirozenem, nežli fyzikálními zákony. Prostě to někdo na věži pochopil trochu špatně.

Zazněl poslední výstřel. Bojové střelby byly trojí sirénou ukončeny a my byli svolání ke zhodnocení. Shrnuto a podtrženo, v celku překvapivý výsledek (o tom nepochybuji), nikomu se nic nestalo, ale pohyb otevřenou krajinou má probíhat rychleji. Vlastně spokojenost. Znehodnotili jsme svoje pracně vyhloubené díry, posbírali prázdné hilsny a juchali na ubykace. Hlavním úkolem na odpoledne bylo vyčistit kvéry a pistole. Práce nezáživná, otravná, každoroční, ale bohužel nutná a povinná. S drobnými pauzami jsem vytřel hadříkem snad každý záhyb na zbrani a vysloužil si tak možnost odevzdat zbraň na první pokus.

K večernímu ohni jsem se odebral až poté, co jsem si alespoň pohledově sbalil. Přeci jen, nechtělo se mi shánět svršky dvacet minut před odjezdem do Prahy. Vybaven teplým oblečením a jedním alkoholickým nápojem v jednoapůllitrové plastové lahvi jsem zasedl nedaleko ohniště. Společnost se rozšiřovala v závislosti na úspěšně odevzdaných samopalech. Ondra brnkal na kytaru, opékali se buřtíky a dobrou náladu a spokojenost nebylo třeba hledat. Bez touhy probdít do dalšího dne jsem odešel na lůžko. Přeci jen, jsem uvědomělý otec a následující den nastoupím před své dcery.

Dobrovolně povinně jsem byl, spolu s dalšími, nominován mezi členy vykládací skupiny. Materiál byl naložen do Tater, a my vyrazili před ostatními k Radošovu. S dobrým pocitem, že nám nic nechybí a snad ani nepřebývá (oboje je pro armádu problém) jsme postupně předkládali ke kontrole sedmdesát pět hřebíků, neporušených padesát metrů "Pichláčka" (oficální název ostnatého drátu), dvacet kusů kladiv, polovinu seker a podobně. Hodně bych lhal, když bych tvrdil, že to šlo jako po másle. V bývalém vojenském areálu jsme strávili krásné tři a půl hodiny. Důvodem bylo také odřené nákladní auto a lehce poškozené zpětné zrcátko zapůjčené Tatry. Škoda v celkové hodnotě 350 Kč byla podchycena několika lejstry, spoustou razítek a mnoha podpisy. Bohužel na některé ze signatur se muselo chvilku posečkat, protože dotyčná ruka se zrovna nalézala jinde.

Ze zdržení, kromě nás samozřejmě, měl největší radost pan řidič. Postavou i oblečením jednoznačně zapadal mezi aktéry lechtivých západoněmeckých filmů devadesátých let. Nervozně poťapával před zaparkovaným autobusem, v pravidelných intervalech si dopřával nikotin a lamentoval nad časovou ztrátou způsobenou chybným plánováním. Jeho rozhořčení dosáhlo takové meze, že nám nedopřál ani pauzu na benzínové pumpě. S plnými močáky a prázdnými břichy nás vyložil na samém začátku Dejvických kasáren.

Následovalo krátké papírování, shrnutí a rozloučení. Pamětní listy se tentokrát nekonaly. Při potřásáním pravicemi jsem ještě netušil, že se spoustou lidí jsem vojančil naposledy. Tak skončilo renovované, podle mého názoru ne zrovna šťastné, cvičení aktivních záloh. Jsem rád, že jsem se mohl znovu setkat s ostatními a těch pár dní prožít mezi Gibbony. Ale také doufám, že to příští cvičení se neponese v podobných kolejích jako toto.