Snídani jsem si samozřejmě ujít nenechal a na buzerák se dostavil dostatečně vybaven. Diagramy a plány určovaly pro dnešní den střelby a hody (ne hody-hody koleda). Přistavené Tatry nás přesunuly na střelnici Plešivec, kde nás zase vysypaly a my si, v hezky nastoupeném tvaru, znovu vyposlechli poučení o bezpečnosti při střelbách. Tři čety byly rozděleny na tři stanoviště a my jako první odpochodovali na házeliště (pokaždé, když to slyším, musím se smát) granátů. Nejprve musel proběhnout nácvik. Rozdíl mezi smrtí a smrtí i přes poučení je totiž diametrální.

Jeden po druhém jsme prolézali bunkrem, nafasovali cvičný granát a zaujali bojovou pozici přesně podle návodu. Vyhazovem od ostrých hodů byla buď neznalost povelové techniky, anebo nesplnění cvičení. K vidění byly oba druhy selhání. Například já jsem se sice hezky panu kapitánovi představil a povely opakoval jako cvičená opička, ale granát jsem prvním hodem umístil na dva metry od okopu. To zanechalo v řídícím jasnou stopu pochyb a i když mi nabídl druhou možnost (kdy jsem sice hodil daleko, ale jinam), rozhodl se neriskovat svůj život. Dostal jsem pomyslnou pětku do vojenské žákovské a k hodu jsem připuštěn nebyl. Na druhou stranu se našli i tací, kteří sice mohutným máchnutím umístili výbušninu na centimetr přesně, ale při povelu "palbu zastav" vybrabčili z kapes granát a současně ho montovali i házeli. Opravdovým expertem se ale ukázal starý mazák, který odstranil dopravní pojistku, aniž by držel vrhovou (nebudu vysvětlovat), takže cvičný výbuch nastal ještě v jeho ruce. V tomto případě pan kapitán neřekl nic, jen s vytřeštěnýma očima zíral a nevěřil.

Jako druhá přišla na řadu pistole. S tou jsem už tak nemotorný nebyl. Samozřejmě to není způsobené mojí šikovností ale faktem, že hrubá síla není nutná. Do papírového terče na nějž jsem sotva viděl jsem vypálil dvakrát pět ran a kupodivu splnil. Stejné to pak bylo i se samopalem, který se střílel o několik metrů dál. Jiná ráže i jiná vzdálenost od terčů nehráli žádnou roli v počtu fasovaných nábojů. Dostali jsme opět deset kulí.

Komickou vložku nám přišli předvést někteří, jak bych to tak řekl, profesionální vojáci. Jelikož se papírově nevyplatí zajišťovat zbraně deseti lidem kvůli pár vteřinám (jedna z věcí, která mi dávala smysl), zapůjčili jsme své. Někdo jen podal (jako já), někdo to udělal předpisově (s básničkou) a někdo (že Romane) musel dotyčnou krátce poučit o zacházení se zbraní a tím, jak patří zásobník. Pózy střílejících jsme měli možnost sledovat a neopominuli jsme je samozřejmě i humorně komentovat. Smích nám ale zmizel ze tváří ve chvíli, kdy se jedna přezkušovaná otočila laufem k nám.

Po této fyzicky namáhavé a duševně náročné činnosti jsme dostali najíst a všichni neházeči (celkem nás bylo asi pět) z první čety se spolu s ostatními dvěma četami odebrali do kasáren. Zatímco já jsem si vylezl na bidlo a naspával jsem na několik let dopředu, Martin dělal dopraváka a vozil lidi sem a tam.

Dalšího adrenalinového zážitku nám bylo dopřáno až následující den. Všechna práva a povinnosti uvedené v řádu o strážní službě jsme si měli vyzkoušet při hlídání ODOSu a provozování KPM. Ale aby nějaký důležitý objekt (to je to DO) vznikl, museli jsme si ho nejdřív trochu přionačit. Dopoledne jsme byli odvezeni na nejmenovanou tajnou základnu (dělám si srandu, jen nevím, kde to bylo), kde na nás čekali (pro změnu) dva instruktoři. Jasným rozlišovacím znakem byla kšiltovka. Jeden měl zelenou, druhý černou. První hodinu jsme poslouchali zeleného kšilta.

Ten nám na samém začátku prozradil, že naprosto nechápe naší osmihodinovou pracovní dobu a byl velmi překvapen, když jsme ho ujistili, že my také ne. Pak nám vyprávěl v dosti nesouvislých větách o budování brány v uprchlickém táboře, pak přeskočil na vpouštění novinářů do objektu (nepouštět, rovnou střílet) a pokračoval o možných osudech smluvního pekaře, který vozí do takových objektů housky (tak jako tak nepřežije). Posledních patnáct minut hodinky kontroloval tak intenzivně, že jsme si všichni domysleli, že by se rád viděl někde jinde.

Po krátké zavlažovací pauze jsme se s druhou skupinou prohodili a ocitli se v rukách černé čepice. Hned první větou ukázal, kdo je tu pán. Několik povedených šprýmů a trefných připomínek okamžitě s nelibostí odsoudil a jejich autory označil za pořádkokazy. Já osobně jsem ani nedutal a pozorně poslouchal. Instruktor nám přednášel jakýsi pel-mel pravidel strážení, provedl krátkou instruktáž zajetí narušitele (k tomu měli kluci výhrady) a pak předvedl poutací techniky. Tam se vojáci sloužící u bezpečnostních složek ministra vnitra dali do smíchu. Přednášející to zřejmě zachytil a zvýšil intenzitu sprostých slov použitých v jedné větě. Hodně používaným slovním spojením vyjadřující "et cetera" byla trojkombince "blablabla s--čky h--na". Černokšilt to používal v podstatě na popis čehokoliv. Tentokrát jsme se uplynutí šedesáti minut nemohli dočkat my.

Jak asi správně tušíte, následovala cesta na oběd a po ní provozování střežení po četách. Naše první četa byla vybrána jako poslední a tudíž i bourací. Čekání jsem trávil na posteli s tím, že mi pomalu začínalo prorůstat prostěradlo blůzou. Zatím se tak nestalo a po několika hodinách jsme nastoupili do stráže. Oba instruktoři bedlivě sledovali každý náš krok (černý víc). První družstvo bylo zavedeno do služby, druhé (do nějž patřím i já) simulovalo bdící směnu. Po deseti minutách byla oznámena výměna stráží (tak takhle vypadá ten intenzivní výcvik).

Doprovod a kontrolní orgán byl instruktor intelektuál (ano, správně, černá kšiltovka). Naneštěstí pro nás byli první dva nahrazování v nedostatečné duševní kondici a poskytli rotmistrovi další střelivo pro chrlení nadávek. Jeden se sice hezky usmíval, ale na "básničku" pro pana závodčího zapomněl. Druhému jsme výraz v obličeji zkontrolovat nemohli, protože se místo strážení věnoval opilci (voják v roli, který ji ztvárnil na jedničku) a náš příchod nějak přehlédl. Když se instruktor rozohnil nad jeho chováním a chtěl po dotyčném vyjmenovat povinnosti strážného, dostal místo jasné odpovědi shrnutí: "no těch je ale hodně". Nato školitel očividně rezignoval.

Abych neházel špínu jen na ostatní, přiznávám, že i já jsem nepřevzal službu dle směrnic. Navíc jsem si práci s narušitelem mohl vyzkoušet jen dvakrát, neboť nekompromisně utíkající čas (nemohli jsme přece překročit osm hodin) nechal mé směně jen dvacet minut. Pak se ve vysílačce ozval příkaz k ukončení divadýlka a šlo se balit. Boření nám šlo rychle. Dokonce tak rychle, že se na vozidlo dostaly i věci, které na ní vůbec nepatřily.

Bonusem, se kterým jsme byli seznámeni po příjezdu a večeři, nám byla informace, že někteří (strmě stoupající) vojenští kariéristé zastávající velitelské pozice si (zřejmě za účelem ještě prudšího stoupání) pustili pusu na špacír a prozradili chystaný sobotní převrat. Bonz měl za následek pár řádek v denním rozkaze, doplněný panem ředitelem. Osobní volno na následující dva dny je možné trávit pouze v areálu kasáren. Výlet po okolí byl přísně zapovězen.