Každou činnost je třeba si osvěžit jak teoreticky, tak i prakticky. Právě z toho důvodu jsme se vysypali na trávník areálu a povelovou techniku si projížděli nanečisto. Pro některé se jednalo o rutinu, ale výjimkou nebyl ani zalehávající voják s odjištěným (cvičným) granátem v ruce, anebo odhozený granát s oběma pojistkami. U střelných zbraní bylo vše jasné. Snad jen na upozornění, že se do zásobníku ty patrony dávají špičatým dopředu. Ale proto si to přece zkoušíme, ne?

Zábava i napětí přišly až s nácvikem taktiky. Neorální dorozumívání průzkumníka s jednotkou někdy připomínalo scénu hvězdičkových filmů. Takovým případem je signalizace nepřítele vyzbrojeného brokovnicemi, přepravujícího se na vozidlech. I přes několikeré okřiknutí jsme se prostě museli řezat smíchy a z vážnosti nezbylo nic. Ale naučil jsem se, jak se přechází komunikace (nemám na mysli zelenou na semaforu), jak zastavit a znovu uvést do chodu jednotku a jak zkoumat okolí při podezření na přítomnost výbušné nástrahy (přece pečlivě). Já, jakožto průzkumník jsem se plně věnoval pátrání. V potaz jsem nedbal ani přepad vedlejšího družstva, co jsem možná měl. Právě ve chvíli, kdy jsme zaujímali kruhovou obranu kolem stromu byl vyhlášen oběd. Taktika šla stranou a my jsme vyrazili do jídelny.

Posilnili jsme se a odpoledne pokračovali v dalším sebevzdělávání. Na programu byla zdravověda. Sám velitel roty nás zasvěcoval (v mém případě se jen pokoušel) do poskytování první pomoci raněnému. Pro lepší pochopení vypustil mezi nás spousta pomůcek a nástrojů, s kterými záchranáři - profesionálové (což Michal je) zacházejí. Školení bylo zajímavé, ale při popisu činnosti u otevřené zlomeniny stehenní kosti jsem málem zkolaboval. Natahování nohy, její fixace, zastavení krvácení. To vše za vydatného řevu, které celé ošetření doprovází, zraněného. Samozřejmě nemohla chybět ani praktický výcvik. Samozřejmě nedošlo k násilnému zlomení údu dobrovolníků, abychom si vyzkoušeli nově zachycené vědomosti na reálném příkladu. Střídali jsme se v rolích zraněný (trpitel) a záchranář (trýznitel) a postup zopakovali. Zajímavé bylo (kupodivu), že pokud byla zraněným žena, bylo daleko více adeptů (vznikaly dokonce i fronty) na záchranáře, než když na stole coby postižený ležel muž.

Zábavné a hodně přínosné (ironie) byla přednáška dorazivšího nadkaprála (anebo co to bylo) o humanitárním právu. Nejdříve nám vysvětlil, co že humanitární právo je, čím se zabývá a co je jeho hlavní náplní. Po shlédnutí několika prezentačních stránek nám vyučující oznámil, že "humanitární právo je něco jako bůh. Všichni ví, že existuje, ale nikdo ho neviděl." Jinými slovy, ve válečném konfliktu existují (anebo by měly) pravidla, ale nikomu se je nechce dodržovat. Ani vítězům, ani poraženým. Navíc přeživší a ti silnější jsou v nevýhodě, neboť se musí později zodpovídat. Členové naší roty si z toho vzali to nejdůležitější. Každý boj je potřeba vyhrát, ale pouze v případě, že nikdo jiný nepřežije. Mnozí chtěli tohle moto převzít jako heslo jednotky a nechat si jej vykérovat na různé části těla.

Posledním rozptýlením dne byla ženijní příprava. Se svým stánkem (projektorem) přijeli dva nadrotmistři. Informace byly podávány rychle, stručně a nijak složitě s velkým důrazem na podkladový obrazový materiál. Když se na plátně objevila utržená noha, jejíž majitel ležel opodál s velmi bolestivým výrazem na tváři, mluvilo se o nášlapných minách. Po několika minutách, jejichž náplní byl popis nástražného zařízení k rychlé amputaci nohy bez jakéhokoliv umrtvení, se obrázek změnil. Zírali jsme na dva snímky stejné obrněné techniky. V levé části vypadal tank celkem normálně. Vpravo od něj byl zobrazen stejný tank, jen s padesáti malými rozdíly. Naším úkolem nebylo naštěstí odlišnosti hledat, jen se seznámit s tím, co dokáže pečlivě schovaný talíř na cestě.

Lehce rozrušen z toho, že ozbrojený konflikt je věcí nehezkou, jsem vyrazil na večeři. Nacpal jsem se a tím se lehce uklidnil. Protože nebyl ještě čas spánku, sešli jsme se na učebně a nechali si dobrovolně osvojit práva a povinnosti vojáka ve strážní službě. I když materiál k této problematice je velmi obsáhlý, vzal jsem si to nejdůležitější. Ve službě nemůžu dělat nic a poslouchat jen závodčího a velitele. Při sebemenším podezření ihned žalovat a jestli dojde na střelbu, mířit na kolena (a pak na hlavu). Samozřejmě jsme museli nechat hlavu taky odpočinout a všechnu tu novou látku nechat hlouběji a důkladněji zapsat do mozkových závitů. K tomu poskytl nejlepší atmosféru Romanem pouštěný, drbany sestřelený Černý jestřáb.