Zbytek druhého družstva, stejně jako celá první četa, si nastoupil na travnatém plácku za kasárnami. Tam na nás čekali příslušníci vojenské policie, instruktoři CRC (zvládání agresivního davu za použití neletálních, tedy nesmrtících, zbraní). Po krátkém představení se, úvodu a seznámení nás s plánem na následující hodiny jsme byli rozděleny do dvou družstev. Obdrželi jsme obuchy (polstrované), jeden štít do družstva a vybraní jedinci brýle. I když začátek nebyl tak zábavný (projížděli jsme naprosté základy), byl nutný. Cvičili jsme nástup, projížděli kontrolu lidí a materiálu (plácání) a vyzkoušeli jsme si pohyb ve družstvu. I v těchto počátečních fázích měli instruktoři připomínky. Je pravdou, že první nástupy spíše připomínaly shlukování lidí chystající se do fabriky. To rozvleklé tempo nám instruktoři rychle zatrhli a poukázali na to, že to musí lítat. Prvním cvikem, který se alespoň vzdáleně přibližoval zásahu policie, bylo rozvinutí. Manévr slouží k přehrazení prostoru. Rozvinout se dá doleva, doprava, anebo na střed (jeden panák běží vlevo, druhý vpravo). Tři varianty přinesly nespočet komických situací. Když velitel zastavil jednotku a po pravé straně měl zeď, těžko se dá rozvinout doprava. Byli ovšem jedinci, kterým tento fakt nevadil a prostě se do zdi vcucli.
Po přestávce, které se opakovaly v pravidelných intervalech, jsme přešli na kruhovou obranu. To už instruktoři jen nekoukali, ale zapojili se. Necvičili s námi, ale představovali "pokojný dav". Zatímco jsme se my tulili tělo na tělo (záda na záda) a snažili se někam přesunout, oni chodili kolem nás, řvali na nás povzbudivá slova (vyzývající k odchodu a něco o brutalitě) a sem tam provedli nějaký ten výpad. I přes to, že jsem si byl víceméně jistý, že od nich úmyslně nedostanu po čuni, budili respekt (a mě naháněli strach). Sem tam se pokusili někoho z chumlu ukořistit, anebo nás alespoň obrat o pendrek. A dařilo se jim to. Následně z obranné pozice jsme začali cvičit útočnou. Začali jsme pilovat výpady. Protože nemůžu a nechci prozrazovat základy taktiky (a stejně jí neznám), jen prozradím, že účelem bylo provádět krátké útoky proti demonstrantům (a to jsem použil hodně pozitivní označení na rozdíl od příslušníků) za účelem jejich vytlačení, rozprášení, anebo zatčení zájmové osoby. Nic lehkého to rozhodně není. Když vezmu v úvahu, že na nás lítali vzduchem jen šišky, figuranti se nebránili a navíc byli jen dva a pro komunikaci jsme měli klid. Nepřibližovali jsme se naprosto realitě ani náhodou. Jediný můj úspěšný zásah byl proti vlastnímu člověku, když jsem při nácviku zadržení osoby málem vyšťouchl Romanovi oko (ještě jednou se omlouvám).
Proběhl oběd a my pokračovali. Odpoledne jsme kombinovali doposud nabité zkušenosti a procvičovali je. Navíc se střídali role štítaře i velitele. Já jsem se velení snažil vyhnout, ale nakonec mě to stejně potkalo. Naštěstí při tom nikdo nebyl zraněn, ani jsme neskončili v pasti. Takže pro mě jednoznačně úspěch. Každý velitel se stal režisérem vlastní scény a vymýšlel podle svého. Instruktoři nás samozřejmě stále opravovali, připomínkovali a kontrolovali. Posledním nácvikem byla likvidace živého řetězu (myšleno humánní likvidace). Zásah spíše připadal komedii, protože slovní narážky některých členů nebylo možné přejít s vážnou tváří. Ale oběma stranám se zátaras z masa a kostí nakonec podařilo odstranit. Velké finále pak přišlo v podobě střetu obou družstev. Jedno vždycky vystupovalo v roli pořádkových jednotek, druhé jako oponenti (my jsme byli Baník). Navíc nám instruktoři do konfliktu pustili houkačku, aby snížili verbální komfort. Nastala mela. Velitel řval z plných plic, slyšet stejně nebyl, příslušníci se tu a tam nechali ovládat spíše pudy než myslí, ale celkově vzato, v obou případech se jednalo o úspěch.
Instruktoři se s námi rozloučili, jen tak mezi řečí nás pokárali, že ochranné brýle umístěné na helmě jsou v době konfliktu úplně k ničemu (a to se dost často stávalo) a popřáli nám, abychom se do situací, které oni řeší, nikdy nedostali. Nato jsme byli rozpuštěni a mohli se odebrat na ubikace. Pobyt tam však dlouho netrval. Jen co jsem si sundal boty, abych ulevil nohám, zazněl signál poplachu. Znovu jsem hupsnul do bagančat, popadl nachystanou výstroj a sunul si to na plac. Tam se to zelenalo a rovnalo. Petr (moje pravá ruka), jako pokaždé, mi zahlásil přítomnost všech členů družstva. Lepší lidi jsem si nemohl přát. Velitel roty vydal bojový rozkaz, stanovil plán přesunu (i když jsme jeli na vedlejší kopec) a provedl poučení. Pak už to nabralo obrátky. Nacpali jsme se do Tater a nechali se vyvést k Ruské věži.
S Ondrou, velitelem prvního družstva, jsme se shodli na tom, že zaujetí obranné pozice v podobě kruhovky bude shledáno pozitivně. Nikdo nás za to sice nepochválil, ale nedostali jsme ani vynadáno, takže jsme asi postupovali správně. Na betonové ploše již čekala třetí skupina instruktorů. Kapitán s desátníkem, kteří nám minulý rok poskytovali informace o přežití. Pan kapitán nás posadil, vyzval nás, abychom odložili výstroj a byli tak v komfortu (to mě vyrazilo dech). Pak nám prozradil, co nás čeká a jaká jsou jeho očekávání od nás. Pak jsme se přesunuli do lesa, kde jsme si měli zbudovat ležení a započal instruktáž v budování přístřešků. Během jeho přednášky se chopili desátník a četař (ten co nás hromadně označoval za pimpínky) stavby vzorového přístřešků. I když spolu moc nemluvili, každý věděl co dělat a během dvaceti minut se jeden kus vojenského ponča změnil na super úkryt pro vojáka.
Jestli panovalo u pana kapitána nějaké pozitivní vnímání našeho spolku, rozplynulo se hned prvním dotazem. Na instruktorovu otázku, jestli je nám všechno jasné, zaznělo utrápeně, co má dotyčný dělat, když nemá baterku, ani kus provázku. Profíci se na sebe nechápavě podívali. Jedinec dále pokračoval, že v seznamu potřebných pomůcek chyběla o tom zmínka a tudíž nemá ani nůž. Na to desátník trochu pobaveně odvětil, jestli mezi položkami byl uveden kartáček na zuby a pokud ne, jestli ho neopomněl. Jinými slovy, když lezu do lesa, beru si automatický základní věci, které bych mohl potřebovat, že? Skupinka obklopující tazatele malinko zabručela, ale to nechalo instruktory chladnými. Diskuze byla ukončena a my obdrželi rozkaz stanovující další činnost. Na později určených místech máme zbudovat přístřešky pro svá družstva. Typ přístřešku a přesné místo jsme si měli zvolit, materiál byl libovolný. Další podmínky jsme neobdrželi. Jak podotkl pan desátník, je jen na nás, jestli chceme večer klepat kosu a riskovat zmoknutí, anebo tomu věnujeme dostatek času a píle a ráno se probudíme čilí (tedy v rámci možností).
Velitel čety nám přiřadil plácek obklopený několika stromy s rovným a suchým podlažím. Sem tam sice nějaký kámen, ale jinak luxus. Pustili jsme se do práce. Nejprve jsme sumarizovali materiál, kterým jsme disponovali. Dvě celty, jedna karimatka (Filipova), 25 metrů padákové šňůry (Michalova), jeden pár skládacích lopatek, hustá mačeta (Petrova). Jak je patrno, já jsem do sbírky moc nepřispěl. Protože nejsem kovaný velitel bohatých zkušeností, rozhodl jsem se rozhodovací zodpovědnost předat mezi členy (já vím, že to tak nemá být). Společnými silami jsme se rozhodli, že jednu letní noc, zvláště, když předpověď počasí byla více než přívětivá, bez problémů strávíme pod plátěným přístřeškem. Vlastně pod dvěma, abych byl přesný. Jedno obydlí budovali Petr a Míra (kulomeťák), druhé jsme stavěli s Filipem a Michalem. Stejnou taktiku zvolila většina. Po více než hodině jsme byli s výsledkem spokojeni a sami pro sebe považovali konstrukční etapu za ukončenou. Několikacentimetrová vrstva chvojí nám měla poskytnout tepelnou izolaci a měkkost. Stejný účel měla plnit i celta překrývající jehličí a vojenská skládací karimatka položená v místech, kam jsme hodlali položit své ledviny. Před deštěm nás měla ochránit celta překrývající všechna tři lůžka. Ta byla důkladně uvázána a napnuta.
Smrákalo se a viditelnost mezi stromy se rapidně snížila. Na pomoc přišly první světýlka. Tu a tam dorazila od velení nějaká informace, jinak jsme bděli a očekávali neočekávané. První takovou výjimečnou události byla večeře. Jako světlušky jsme se seběhli na krmi a v ešusech objevili špagety. I když italskou klasiku nikdy v ešusu neměl, moc jsem si to pochvaloval a při nabízené možnosti si přidal. Setkání využili naši nadřízení i pro rozdání munice a dvou stovek ze zatím neznámého důvodu. Bankovku (aspoň, že tak a nedostali jsme hrst mincí) jsem nacpal do nějaké kapsy, popadl několik balíčků munice a za svitu čelovky cupital do našeho ležení. Naplnili jsme si zásobníky, naposledy upravili výstroj a přístřešek a rozdělili si strážní směny. Naštěstí aktuální čas nebyl až tak vzdálen od rozednění, takže krom Petra, který se nabídl hlídat dvakrát, jsme hodinovou směnu drželi každý jednou. Spojení na velitele čety (starého známého Chána) bylo navázáno, palpost obsazen, mohli jsme ulehnout. Protože jsem držel hlídku hned po Petrovi, jen jsem se přitulil k osmapadině a přikryl spacákem. Ani ne po hodině mi přišel Petr zahlásit, že byla vysílačkou hlášena porada velitelů. Ve tmě (byl přísný zákaz používat světla, vyjma červeného, kterým jsem nedisponoval) jsme se nahmatali s Ondrou a Martinem a vydali se na shromaždiště.
Poznat cestu, kterou jdeme, bylo pro mě ještě daleko obtížnější, než ve dne. Ale protože jsem za několik hodin měl tudy provést mé kluky, zapisoval jsem si to do hlavy jako básničku. Doprava, doleva a hned doleva. Ano, tak náročné to bylo. Po několika minutách se k nám dostavil vrchní praporčík Jirka a porada mohla začít. Krom občasných vtípků padaly vesměs vážná slova, technické termíny a hluboká strategie. Díky tomu jsem se dozvěděl, co nás asi čeká a dostal jakési doporučení, co dělat. Měl jsem radost. Měli jsme se na co těšit.
Po paměti, takže doprava, doprava a doleva, jsem se odnavigoval zpět a vystřídal Petra, kterému pomalu končila služba. Zaujal jsem hlídací pozici a plnými doušky nasával kouzelnou atmosféru nočního lesa. Občas houkla sova, v dálce zatroubil jelen, kolem mě se ozýval chrápot, prdění a občasné zakašlání. Tu a tam zachrastila vysílačka. Jinak byl klid. Svou bdělou hodinu jsem si odkroutil, pak šel vzbudit Michala a po předání stanoviště a informací jsem si zalezl do spacáku a usnul.
