Podle jmenovky a někdy podle obličeje jsem našel první dva. Filipa a Míru. Richarda jsem si musel nechat ukázat a na Michala jsem úplně zapomněl a ten si měl našel sám. Jelikož další dva vojáci se ze cvičení omluvili, byli jsme z celkových osmi všichni. Navštívili jsme lékaře (tentokrát bez ztráty jediného člena roty), vyfasovali výstroj a zbraně (samopal a pistoli) a čekali, co se bude dít. Čekali jsme dlouho a například na oběd jsme čekali marně. Nedostavil se. Místo toho se kolem jedenácté dostavily dva autobusy a Tatra. Na nákladní vozidlo jsme naskládali zavazadla (většinu) a do autobusů své zadky. Tradičně (a velmi rád) jsem seděl vedle Radka a právě s ním a nejbližším okolím udržoval konverzaci do té doby, než jsem zhltl donesenou snídani a usnul. Očka jsem otevřel chvilku před bránami ubytovny Dlouhá. Místní počasí i teplota byly více než příznivé. Rozhodně to nevypovídalo o tom, že bychom měli mrznout.
Původní záměr, že budeme spát po družstvech a Radek s námi se stal znovu platným (cestou se to několikrát změnilo) a my byli ubytováni do cimry 322. Zabral jsem si postel pod oknem a stejně jako ostatní, se dal do vybalování. Vzhledem k tomu, že jsem podobnou aktivitu prováděl před necelým měsícem, jel jsem celkem rychle a po pár minutách ležel na bidle a snažil se nemluvné nováčky s Petrem přimět k řeči. U některých to netrvalo dlouho, než se rozmluvili, jiní svým hlasem vysloveně šetřili.
Zevlování ale nemělo dlouhého trvání. Ještě před tím, než jsem stačil prostěradlo dostatečně zmuchlat, přišel rozkaz dostavit se do jídelny. Právně v ní na nás čekala instruktorská trojice. Praporčík, nadrotmistr a rotmistr. Všichni byli instruktoři střelby. Během krátké chvíle, kdy se nám představili a uvedli, že nejsou z Vyškova, se pustili do práce. Ohodnotili naši výstroj (velmi negativně) včetně ustrojenosti a upozornili nás, že jediný správný způsob, jak fungovat s dlouhou zbraní jakékoliv značky je ten, který nám právě předvedou. O jiných alternativách nehodlají diskutovat. Slovo si vzal nadrotmistr, vzrůstem obr s velmi ostrým a mrštným jazykem, silným hlasem a bohatými zkušenostmi. Nejprve nám odhalil kouzlo mince v zásobníku a pak jen jednou ukázal, co jak a kdy máme dělat. Hned nato se zeptal, jestli je nám všechno jasné. Všichni jsme to automaticky odkývali a netušili přitom, co bude následovat při nedodržení postupu. A brzo jsme to zažili. Stylem, pro něj typickým (na šest slov čtyři sprostá), komentoval naši neschopnost vzít si jeho slova k srdci a dělat to, co po nás chce. Je až s podivem, kolik lze udělat chyb v devíti po sobě jdoucích krocích. Jednou jsem zapomněl zkontrolovat prázdnou komoru, jednou nevrátil zásobník do sumky, anebo se nesehnul pro imaginární spadlou nábojnici. Prohřešků byla spousta a pokaždé byl přečin komentován velmi nelibě. Že jsme neklikovali, anebo nedostali po hubě bylo dáno jednoznačně časovým omezením.
Dalším programem bylo, pod taktovkou pana podplukovníka, krátké seznámení s bezpečnostní. Dle jeho slov nám všechny pokyny, omezení, ponaučení a ustanovení vysvětlí ve stručné formě, abychom nemuseli číst desítky listů papíru a ušetřili tak čas, kterého se už od začátku žalostně nedostávalo (aktuální skluz byl pouhé čtyři hodiny). Prvních pár slov vypadalo skutečně nadějně, bohužel po půl hodině nám bylo jasné, že se o výtah ani zdaleka nejedná. Spíše naopak, některé celkem jasné pasáže nám byli pro jistotu ještě obsáhleji vysvětleny. Doba, kterou jsme tím trávily, ale rozhodně nebyla promarněná. Díky tomu jsme se totiž dozvěděli, že například chrániče sluchu (špunty) máme při aplikaci "...co nejmíň zmuchlat" a že "...při nutné manipulaci se zbraní na vozidle miřte vždy směrem k řidiči". Jestli Vám to nedává smysl, řešte to jako my. Nechápavým pohledem mezi sebou. Jako skvost, který si zaslouží býti vytesán do kamene je výrok "Nebezpečný může být pohyb po bojišti". Jako poslední zmíním terminus-technikus "kolektivní hygiena" o jehož významu jsme nechtěli ani přemýšlet (snad měl na mysli společné sprchování).
Druhou hodinovou aktivitou byla výuka základních vojenských řádů. Jakožto příslušníci strážní roty musíme mít v malíku použití služební zbraně (a úderu služebním psem). Na stanoviště, kde se látka probírala, dorazil pro změnu i pan podplukovník a chopil se instruktáže. Vše nám krátce, jasně a stručně (ironie) vysvětlil a vnesl do našich hlav zmatek. Za pětačtyřicet minut jsem se ale nedozvěděl, jestli po ženě, jejíž těhotenství je zjevně patrné a mám podezření, že spáchala zvlášť závažný trestný čin a aktuálně vede proti mě útok, můžu střílet.
Po večeři nás čekala neoblíbená, přesto však velmi nutná (hlavně pro mě), pořadová příprava. Dupání. Začali jsme u samotných základů, abychom stavěli na pevných základech. Těmi jsou povely "končit", "pozor" a "pohov". Je neuvěřitelné, jak složitě se dá cvik, který provede automaticky každý správně, popsat. Nicméně poslechnout psanou verzi jsme museli vždy. Následovala ukázka a pak nám byl dán prostor k praktickému zkoušení. I u této bohulibé činnosti na nás dohlížel instruktor (rovněž neVyškovák). Věčně usměvavý desátník se smyslem pro humor. Právě ten nás, během svého pozorování a hodnocení, prohlásil za pimpínky. Co to je netuším, ale nepovažuji to za nic pochvalného. Mezi plotem oddělujícím nás od Doupovské krajiny a požárními hadicemi (mašírovali jsme v autoparku) jsme si zkoušeli sejmutí pokrývky hlavy, otočku vlevo, vpravo i o 180 stupňů. Probrání složitějších úkonů, jakými je například vystupování z tvaru a zahlašování se, nám vydrželo až do konce.
Posledním, konečně zase zajímavým, bodem dnešního dne byla prezentace instruktorů vojenské policie o "zvládání agresivního davu za použití neletálních (nesmrtících) zbraní". Nadrotmistr, s obdivuhodnou kadencí slov, nás seznámil se základní taktikou používanou v těchto případech. K dobru dal několik vyprávěných i zfilmovaných reálných akcí, kde poukazoval na fatální následky chybného rozhodnutí. I když to pro mě mělo být opakováním, protože jsem se s problematikou seznámil již před rokem, nebylo to nijak nezáživné. Právě naopak. Zjistil jsem, co jsem všechno zapomněl.
Něco po jedenácté hodině večerní jsme ulehli na bidla a šli spát. Já osobně s nevědomostí, že je to nejčasněji v tomto týdnu.