Jak jsme byli ve spárech instruktorů

1. díl: Jak jsem se stal pimpínkem

Od debaklu, v podobě srpnového cvičení Sahel 2018, uplynuly zhruba tři týdny a na obzoru se rýsovalo cvičení další. Tentokráte se sice jednalo o cvičení 111. strážní roty, ale černé myšlenky mi stále zastíraly hlavu. Navíc množství nováčků, které byly určeni do mého družstva, dobré náladě také nepřidalo. Nepodlehl jsem. Sbalil jsem si věci, tentokráte jsem neopomněl několik teplých doplňků a v pondělí se s batohem na zádech, jezevčíkem v ruce a povolávákem v kapse dostavil do Dejvic. První dávku optimismu mi nalili hned po příchodu velitel čety Radek a Petr, zastávající zástupce velitele družstva, tedy moje pravá ruka. Po přivítání, sdílení očekávání a obav nastala povinností. Nejdříve jsem se zapsal na seznam přítomných a pak se pustil do pátrání po dalších členech týmu.

pondělí 03.09.2018 publikovaný vojenské zážitky Přátelé a Jenda

Podle jmenovky a někdy podle obličeje jsem našel první dva. Filipa a Míru. Richarda jsem si musel nechat ukázat a na Michala jsem úplně zapomněl a ten si měl našel sám. Jelikož další dva vojáci se ze cvičení omluvili, byli jsme z celkových osmi všichni. Navštívili jsme lékaře (tentokrát bez ztráty jediného člena roty), vyfasovali výstroj a zbraně (samopal a pistoli) a čekali, co se bude dít. Čekali jsme dlouho a například na oběd jsme čekali marně. Nedostavil se. Místo toho se kolem jedenácté dostavily dva autobusy a Tatra. Na nákladní vozidlo jsme naskládali zavazadla (většinu) a do autobusů své zadky. Tradičně (a velmi rád) jsem seděl vedle Radka a právě s ním a nejbližším okolím udržoval konverzaci do té doby, než jsem zhltl donesenou snídani a usnul. Očka jsem otevřel chvilku před bránami ubytovny Dlouhá. Místní počasí i teplota byly více než příznivé. Rozhodně to nevypovídalo o tom, že bychom měli mrznout.

Původní záměr, že budeme spát po družstvech a Radek s námi se stal znovu platným (cestou se to několikrát změnilo) a my byli ubytováni do cimry 322. Zabral jsem si postel pod oknem a stejně jako ostatní, se dal do vybalování. Vzhledem k tomu, že jsem podobnou aktivitu prováděl před necelým měsícem, jel jsem celkem rychle a po pár minutách ležel na bidle a snažil se nemluvné nováčky s Petrem přimět k řeči. U některých to netrvalo dlouho, než se rozmluvili, jiní svým hlasem vysloveně šetřili.

Zevlování ale nemělo dlouhého trvání. Ještě před tím, než jsem stačil prostěradlo dostatečně zmuchlat, přišel rozkaz dostavit se do jídelny. Právně v ní na nás čekala instruktorská trojice. Praporčík, nadrotmistr a rotmistr. Všichni byli instruktoři střelby. Během krátké chvíle, kdy se nám představili a uvedli, že nejsou z Vyškova, se pustili do práce. Ohodnotili naši výstroj (velmi negativně) včetně ustrojenosti a upozornili nás, že jediný správný způsob, jak fungovat s dlouhou zbraní jakékoliv značky je ten, který nám právě předvedou. O jiných alternativách nehodlají diskutovat. Slovo si vzal nadrotmistr, vzrůstem obr s velmi ostrým a mrštným jazykem, silným hlasem a bohatými zkušenostmi. Nejprve nám odhalil kouzlo mince v zásobníku a pak jen jednou ukázal, co jak a kdy máme dělat. Hned nato se zeptal, jestli je nám všechno jasné. Všichni jsme to automaticky odkývali a netušili přitom, co bude následovat při nedodržení postupu. A brzo jsme to zažili. Stylem, pro něj typickým (na šest slov čtyři sprostá), komentoval naši neschopnost vzít si jeho slova k srdci a dělat to, co po nás chce. Je až s podivem, kolik lze udělat chyb v devíti po sobě jdoucích krocích. Jednou jsem zapomněl zkontrolovat prázdnou komoru, jednou nevrátil zásobník do sumky, anebo se nesehnul pro imaginární spadlou nábojnici. Prohřešků byla spousta a pokaždé byl přečin komentován velmi nelibě. Že jsme neklikovali, anebo nedostali po hubě bylo dáno jednoznačně časovým omezením.

Dalším programem bylo, pod taktovkou pana podplukovníka, krátké seznámení s bezpečnostní. Dle jeho slov nám všechny pokyny, omezení, ponaučení a ustanovení vysvětlí ve stručné formě, abychom nemuseli číst desítky listů papíru a ušetřili tak čas, kterého se už od začátku žalostně nedostávalo (aktuální skluz byl pouhé čtyři hodiny). Prvních pár slov vypadalo skutečně nadějně, bohužel po půl hodině nám bylo jasné, že se o výtah ani zdaleka nejedná. Spíše naopak, některé celkem jasné pasáže nám byli pro jistotu ještě obsáhleji vysvětleny. Doba, kterou jsme tím trávily, ale rozhodně nebyla promarněná. Díky tomu jsme se totiž dozvěděli, že například chrániče sluchu (špunty) máme při aplikaci "...co nejmíň zmuchlat" a že "...při nutné manipulaci se zbraní na vozidle miřte vždy směrem k řidiči". Jestli Vám to nedává smysl, řešte to jako my. Nechápavým pohledem mezi sebou. Jako skvost, který si zaslouží býti vytesán do kamene je výrok "Nebezpečný může být pohyb po bojišti". Jako poslední zmíním terminus-technikus "kolektivní hygiena" o jehož významu jsme nechtěli ani přemýšlet (snad měl na mysli společné sprchování).

Druhou hodinovou aktivitou byla výuka základních vojenských řádů. Jakožto příslušníci strážní roty musíme mít v malíku použití služební zbraně (a úderu služebním psem). Na stanoviště, kde se látka probírala, dorazil pro změnu i pan podplukovník a chopil se instruktáže. Vše nám krátce, jasně a stručně (ironie) vysvětlil a vnesl do našich hlav zmatek. Za pětačtyřicet minut jsem se ale nedozvěděl, jestli po ženě, jejíž těhotenství je zjevně patrné a mám podezření, že spáchala zvlášť závažný trestný čin a aktuálně vede proti mě útok, můžu střílet.

Po večeři nás čekala neoblíbená, přesto však velmi nutná (hlavně pro mě), pořadová příprava. Dupání. Začali jsme u samotných základů, abychom stavěli na pevných základech. Těmi jsou povely "končit", "pozor" a "pohov". Je neuvěřitelné, jak složitě se dá cvik, který provede automaticky každý správně, popsat. Nicméně poslechnout psanou verzi jsme museli vždy. Následovala ukázka a pak nám byl dán prostor k praktickému zkoušení. I u této bohulibé činnosti na nás dohlížel instruktor (rovněž neVyškovák). Věčně usměvavý desátník se smyslem pro humor. Právě ten nás, během svého pozorování a hodnocení, prohlásil za pimpínky. Co to je netuším, ale nepovažuji to za nic pochvalného. Mezi plotem oddělujícím nás od Doupovské krajiny a požárními hadicemi (mašírovali jsme v autoparku) jsme si zkoušeli sejmutí pokrývky hlavy, otočku vlevo, vpravo i o 180 stupňů. Probrání složitějších úkonů, jakými je například vystupování z tvaru a zahlašování se, nám vydrželo až do konce.

Posledním, konečně zase zajímavým, bodem dnešního dne byla prezentace instruktorů vojenské policie o "zvládání agresivního davu za použití neletálních (nesmrtících) zbraní". Nadrotmistr, s obdivuhodnou kadencí slov, nás seznámil se základní taktikou používanou v těchto případech. K dobru dal několik vyprávěných i zfilmovaných reálných akcí, kde poukazoval na fatální následky chybného rozhodnutí. I když to pro mě mělo být opakováním, protože jsem se s problematikou seznámil již před rokem, nebylo to nijak nezáživné. Právě naopak. Zjistil jsem, co jsem všechno zapomněl.

Něco po jedenácté hodině večerní jsme ulehli na bidla a šli spát. Já osobně s nevědomostí, že je to nejčasněji v tomto týdnu.

Pokračování příště...

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 13.09.2018 08:01:49

vynikající

Milda hodnotil(a) 10.09.2018 14:45:12

vynikající

Lucík hodnotil(a) 09.09.2018 22:23:29

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

Lukáš napsal(a) 13.09.2018 08:06

Mozna to bylo spatne podano nebo pochopeno, myslim, ze jste meli mirit zbranema pouze do predu ve smeru jizdy, protoze tam hrozi nebezepci. Pokud jedete tatrou, tak jeden je v kabine be stresnim okenku mirici dopredu a ostatni na korbe by meli mirit z boku do predu, ale tak aby neohrozili ridice

vytvořit / odpovědět

Lukáš napsal(a) 13.09.2018 08:03

Podle meho nazoru pokuj je ridic tehotny a ma jadernou zbran ma byt zastrelen tim tehotnym psem...

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 13.09.2018 09:05

Se všemi názory naprosto souhlasím. Abych zase nějak pozvedl úroveň vojska uvedu, že i když se hodně velká šajba přeřekne, anebo zmýlí, všichni tak nějak selským rozumem tušíme, kde je ta pravda. Prostě na lidi se nemíří a hotovo :)

vytvořit / odpovědět

Jiří Kvasnička napsal(a) 09.09.2018 09:21

Honziku, jak to tedy je s tehotnou zenou provadejici utok jadernou zbrani? Strilet, ci nestrilet? A proc je vyhodne zastrelit ridice nakladaku, ve kterem sedis? Dozvedel ses nakonec neco z toho?

vytvořit / odpovědět

Jenda napsal(a) 09.09.2018 11:34

Jiříku, bohužel nic z toho mi není doteď jasné. To znamená, že mají moji nadřízení pravdu a moje vycvičenost je nedostačující a těmto tématům se budu muset intenzivněji věnovat.

vytvořit / odpovědět

Milda napsal(a) 10.09.2018 14:46

No a nebo Jendo jsi na ty zeleny mozky moc chytrej :-) a proto nerozumis jejich nesmyslum... Ale jako mirit hlavni na ridice nakladaku ve kterem sedis... tak to me fakt pobavilo... :-)

vytvořit / odpovědět

Seriál a související články

1. díl: Jak jsem se stal pimpínkem

Od debaklu, v podobě srpnového cvičení Sahel 2018, uplynuly zhruba tři týdny a na obzoru se rýsovalo cvičení další. Tentokráte se sice jednalo o cvičení 111. strážní roty, ale černé myšlenky mi stále zastíraly hlavu. Navíc množství nováčků, které byly určeni do mého družstva, dobré náladě také nepřidalo. Nepodlehl jsem. Sbalil jsem si věci, tentokráte jsem neopomněl několik teplých doplňků a v pondělí se s batohem na zádech, jezevčíkem v ruce a povolávákem v kapse dostavil do Dejvic. První dávku optimismu mi nalili hned po příchodu velitel čety Radek a Petr, zastávající zástupce velitele družstva, tedy moje pravá ruka. Po přivítání, sdílení očekávání a obav nastala povinností. Nejdříve jsem se zapsal na seznam přítomných a pak se pustil do pátrání po dalších členech týmu.

2. díl: Střílej, střílej, poslouchej svého pána

Budíček, rychlá snídaně a bez dlouhého čekání přesun na pěchotní střelnici Plešivec. Přesně tak vypadalo pro první četu úterní ráno. Ještě s drobky na zubech jsem stál v pozoru a poslouchal instruktora - nadrotmistra ze včerejška. Ten si nás prošel, zkontroloval naši upravenost a připravenost (ne, jestli máme zapnuté knoflíky, ale jestli nám něco někde nepřekáží) a velmi nespokojeně nechal většinu z nás upravit se znovu. Konstatoval, že většina z nás nechala jeho včerejší slova rozplynout někde v lesích a neposlechli ho naprosto v ničem. Náprava, kterou považoval za nutnou si vyžádala zhruba dvacet minut. Na toto zdržení velmi nelibě upozornil.

3. díl: Máme hole v ruce

Budíček, který nám dozorčí doručil osobně na cimru, přišel o několik hodin dříve, než bychom si přáli. Připadalo mi, že jsem spal několik minut. Bohužel ručičky na hodinkách a světlo za oknem hovořilo jinak. Ostatní družstevníci (členové družstva) se sunuli z loží stejným způsobem. Pomalu, ospale a unaveně. Ale nedalo se nic dělat. Tedy až na jednoho. Richard bojoval krom nevyspání i s namoženým ramenem, na které předcházející den přistál. Na můj dotaz, jak závažné je jeho zranění, zvedl paži o pár centimetrů a oznámil mi, že výš to nepůjde. Radek rozhodl, že by nebylo dobré věc podcenit a rozhodl, že zranění je nutné odborně prozkoumat. Po snídani jsme se odebrali k podplukovníkovi a celou situaci zdokumentovali. Jelikož se nejbližší zdravotní zařízení nacházelo v Karlových Varech, Richard opustil naše řady a od té doby se řídil vlastním programem.

4. díl: Jak jsme poznávali krásy Doupovských hor

I když jsem měl nastavený budík, probuzení (nucené) přišlo dříve něco před šestou. Petr, který si hodil dvě směny, mi přišel zašeptat do ucha, že ve vysílačce proběhla důležitá relace a hlas na druhé straně hlásil prozrazení našich pozic. To znamenalo jen jedno. Že brzy přijde velmi silný argument, proč vypadnout. Postupně jsme vzbudili ostatní členy družstva a se zachováním ticha se začali připravovat na boj. Nepřítel se však neukázal. Místo toho nám nad hlavami začaly svištět dělostřelecké granáty (imitace), vzduch se začal plnit střelným prachem a na obloze se to blýskalo.

5. díl: Jak jsme vařili slepici

Signál k probuzení se nikde neztratil a jak jsem jej nastavil, tak spustil. Ze spacáku se mi lezlo vskutku těžce. Vůbec mi nevadilo, že neležím na zdravotní matraci, že mi lehce fouká na hlavu, anebo že tři metry prostoru sdílím s dvěma chlapi, třemi samopaly a za hlavou mám složené botky. Hlavně, že bych mohl ještě dál odpočívat. Ale to nám nebylo přáno. V půl šesté jsme se měli dostavit na nástup a desátník odsuzoval velmi kriticky zpoždění šedesáti vteřin (jak nám již předvedl). Tudíž představa, že bychom dorazili pozdě byla alespoň pro mě nemyslitelná.

O bubácích a hastrmanech, aneb jak jsem držel bobříka samoty a ticha

Skutečně velmi rád bych Vám vyprávěl pohádku, plnou roztomilých postaviček a dobrým koncem. Ovšem bylo by to na míle vzdálené skutečnostem, které se odehrály na srpnovém cvičení, kterého jsem se účastnil. Noční můra byla realitou. A proč jsem zvolil takovýto název? Nemohu totiž prozradit velkou část faktů, sic nám to bylo důrazně zakázáno našimi nadřízenými. Obavy z úniku citlivých informací jsou celkem pochopitelné a tak jsem se rozhodl Vám převyprávět těch několik dní pod závojem tajemství. Ale něco prozradit můžu, vlastně i budu muset.