Popadli jsme výstroj, zbraně a upalovali pryč. Seskupili jsme se na silnici a přesně podle plánu postupovali ke shromaždišti. Během loupání (jednotky, ne brambor) nás nepřítel nastřelil, takže jsme palbu opětovali. Bohužel naše nejsilnější zbraň prováděla kulomeťákovi jen naschvály a tak se Míra místo střelby musel věnovat hledání ztraceného čepu a odstraňování kouslých patron. Mezi tím vším chodili instruktoři a někdy pobaveně, někdy dost podrážděně korigovali naše rozhodnutí a velení (třeba to, že si střílíme do zad).
Napadení a aktuální situaci jsme samozřejmě hlásili na místa nejpovolanější a z důvodu neudržitelné situace (podle situace) jsme si vyžádali transport. To, že se jedná o letecké vyzvednutí tušili v tu chvíli jen velitelé družstev. Nahlásili jsme koordináty, náš stav a čekali. Když jsem Michalovi vtiskl do rukou dýmovničku a dal mu za úkol navigování vrtulníku, zavládlo mezi naším družstvem nadšení. Poletíme Sokolem. Zhruba po deseti minutách se z dálky začínal ozývat rotor a po chvilce nad našimi hlavami prosvištěla helikoptéra. Michal označil přistávací plochu a přesně podle instruktáže (ta proběhla včerejší den) ukázal pilotovi kam sednout. Shromáždili jsme se na okraji heliportu, vyčkali na znamení borďáka (třetí člen posádky) a zrychleně se přesunuli na palubu.
Jelikož jsem již podnikl jeden let (Mi-8), nečekal jsem nic překvapujícího. Ale omyl. Dopravní prostředek, ve kterém jsme se nacházeli, byl daleko živější a piloti odvážnější. Sotva se stroj odlepil od země, začala jízda jako na horské dráze. Jednou jsme měli napravo les, jednou oblohu, nehledě na to, že pilot takřka škrtal koruny stromů kolečky. Co mi vyrazilo dech byl východ slunce, který jsme mohli pozorovat. Kam letíme, kde se nacházíme jsme samozřejmě netušili. Pak jsme zahlédli předním oknem zelený kouř, pilot udělal elegantní otočku, borďák otevřel dveře a my jsme se vysypali ven. Filip do akčního pohybu vložil tolik elánu, že napodobil Richarda a mírně rukou zoral terén pod sebou. Naštěstí bez komplikací.
S odletem Sokola jsme zmizeli z přistávací plošiny a schovali se pod malým stromkem. Od vrchního praporčíka jsme obdrželi tajemnou obálku a v ní dvě cedulky. Jedna obsahovala naší současnou pozici a souřadnice dalšího postupu, na druhé byla tabulka se třemi kontrolními body. Nedalo nám moc velkou práci odhadnout, kolikrát budeme žádat o nové souřadnice. Filip s Mírou, průzkum, se shromáždili nad mapou a zakreslili naší pozici a stanovili směr pochodu. Já jsem se do práce s buzolou vůbec nezapojoval. Na rozdíl od kluků jsem věděl proč. Když jsme pomalu sestupovali z vrcholku, Jirka na nás ještě zařval, že na splnění úkolu máme pět hodin. Bylo 7:30. Půl hodiny po poledni jsme měli být v cíli.
Kluci, tedy Míra, Filip a někdy i Michal nás vedli naprosto bezchybně. Krajina, kterou jsme pochodovali se shodovala s tou v mapě, orientační body nás vítaly přesně tam, kde jsme je čekali, prostě dokonalá navigace. Michal se po několika relacích pohyboval v roli spojaře naprosto bravurně a Petr? Děkoval jsem všem svatým, že jsem ho mohl mít v družstvu. Předvídal, doplňoval, organizoval. Prostě zástupce k nezaplacení. Trasu jsme volili hlavně na jistotu. K prvnímu bodu od naší pozice sice vedlo spousta cest, ale jednalo se většinou o pěšiny a lesácké stezky, na které se nedalo (z vlastní zkušenosti) spolehnout. Navíc pohyb po komunikacích nebyl zakázán, tak jsme to švihali po silnici. Ale abychom zachovali alespoň nějakou akčnost, před projíždějícími vozidly jsme skákali do rigolů. Jedinou odchylku jsem způsobil já, když jsem zahlašoval, v Michalově nepřítomnosti, aktuální pozice a místo trojky přečetl devítku. Což o to, nebylo by to taková tragédie, kdyby ta cifra nevyjadřovala kilometry. A když jdete z místa A do místa B a najednou se ocitnete daleko za spojnicí, to je divné. I Chán si toho všiml a my omyl napravili.
U mostu přes potok jsme nalezli kontrolní bod s krycím jménem "Most" (jak nápadité). Že jsme správně jsme poznali podle zaparkovaného osobáku patřící armádě a stojícího pana podplukovníka. Ten si vyžádal jednoho dobrovolníka, na kterém provedl dechovou zkoušku na alkohol (ještě že milujeme vojenský a ne Tatranský čaj). Test byl negativní, Petr byl shledán střízlivým a my dostali nové souřadnice. Uchýlili jsme se do škarpy a znovu začali plánovat. V mezičase poskytl Petr první pomoc Michalovým nohám (na kterých se objevily puchýře) a Filip s Mírou udělali na mapě další puntík. K naší velké radosti se k druhému kontrolnímu bodu šlo dostat mimo jiné i po cestě, kterou jsme přišli. Znovu pochodovat po asfaltu se mi sice nechtělo, ale při pohledu na ostatní cesty, které se klikatily a různě křížily, jsem navrhl silnici. Kluci souhlasili a když jsem představil naše rozhodnutí panu podplukovníkovi, souhlasně zamručel. V jeho podání to bylo jistě vyjádření nadšení, že nás nebudou hledat večer kolem Varů. Před samotným opuštěním stanoviště jsme byli upozorněni na skutečnost, že máme celkem velkou časovou sekeru. Vyrazili jsme.
Dupání bez nutnosti kontroly vystřídalo několikakilometrové, hodně ostré a ošklivé stoupání. Vrstevnice byly na sebe nalepeny víc, než bychom si přáli. S přihlédnutím na vlastní zdraví (odpočívali jsme a nehnali to) jsme kopec zdolali, ale bylo více než jasné, že stanovený termín nejsme schopni dodržet. Kousek za vrcholem kopce na nás čekal další kontrolní bod. Ani tady jsme neobdrželi nic k jídlu. Naopak nám byly svěřeny nové souřadnice a úkol navíc. Dvou jedincům poskytnout první pomoc na imaginárním zranění. Jako prostředky k ošetření nám byly svěřeny tlakový obvaz, obinadlo a lepící pásku. Role zraněných padly na Michala a Míru. Petr obvázal Mírovu ruku, já Michalovi hlavu. Bez dalšího otálení (znovu jsme si vyslechli, že nestíháme) jsme se pustili do naplánování trasy s cílem co nejrychleji vyrazit. Novým bodem byl, kdo by to čekal, náš tábor. Bohužel mezi námi a cílem byla roklina s potokem. Nastalo dilema.
Vyhnout se inkriminovanému místu znamenalo udělat celkem velký oblouk, navíc na něm čekalo několik pastí v podobě odboček a lesních cest. Ovšem přímý postup se mi také nezamlouval. Doupovská krajina je krásná, někdy ale velmi zarostlá, vesměs neprostupným trním. Také se mi nechtělo riskovat kotníky a další choulostivé součástky dolních končetin. Svolali jsme radu a postup probrali. Bylo rozhodnuto, že dáme přednost zmrzačení, odřeninám a bloudění v křoviskách, než abychom šli oklikou. Vyrazili jsme na poslední štreku.
Klesání, které jsme měli absolvovat, bylo vskutku ohromující. Někdo zavzpomínal na operaci "Red Wing" a její průběh. Naštěstí byl terén velmi bohatý o stromy, takže jsme jich mohli využívat jako podpor. Velmi opatrně jsme sestupovali do neznáma a já se modlil, aby porost, který se k nám blížil, byl alespoň malinko schůdný. Nedovedl jsem si představit, že bychom se kamzíkovali zpátky. Štěstěna byla na naší straně a kluci našli cestu skrz. Suchou nohou jsme přebrodili potok a ocitli se před opačným problémem. Vydrápat se nahoru. Nejsem schopen určit, které ze dvou šlapání bylo horší. Každopádně obě stály za to. Vysílačkou jsme oznámili, že budeme trošičku meškat a soustředili se jen na to, abychom dávali jednu nohu před druhou. Musím ale říct, že i když byla vidět únava, nikdo z družstva to nepřiznal (a já se nechtěl shodit). S barvou jsem ale musel ven v případě hladu. Míra byl tak hodný, že mi svěřil tyčinku.
Jak rádi jsme byli, když jsme se ze stoupajících pěšin a lesních cestiček ocitli na rovném asfaltu. A jak jsem byl rád já, když jsem krajinu, kterou jsme procházeli, začal poznávat. Radost jsem měl dvojnásobnou. Za prvé mě to těšilo, protože se blížil konec a za druhé jsem se konečně na pár minut začal orientovat. Pak už se nestalo vůbec nic. Dorazili jsme k panu kapitánovi s dvouhodinovým zpožděním, zpocení, ale v pořádku a jen a jen svépomocí (několik vojáků boj nedokončilo). Měl jsem z nás radost. A byl na své chlapce opravdu pyšný. Dosažením základny však nic nekončilo. Pokračovali jsme dál. Po vydýchání a převlečení do suchého (které nám pan kapitán doporučil) byla desátníkem hodnocena naše ošetřovatelská činnost, která se přehoupla na velmi zajímavou a přínosnou instruktáž.
Zřejmě aby nám ramena nenarostla do moc velkých rozměrů, oznámil nám pan kapitán, že celou dobu špatně určujeme svou polohu. Podle něj stále prohazujeme východní a severní souřadnici a tím pádem o nás celou dobu nikdo nevěděl. To jsme negovali, neboť bychom tímto postupem určili špatně svou výchozí pozici. Nesetkalo se to s úspěchem. I přes předkládání důkazů o nevinně jsme nebyli shledáni čistými. No, hlavně, že jsme trefili.
Další aktivitou bylo vylepšování přístřešků. Z nějakého zapadlého koutu se totiž začaly ozývat zvěsti o tom, že i nadcházející noc budeme trávit po hvězdami (korunami). Nechtělo se nám tomu věřit a tak jsme úpravě moc nedali. Respektive jsme na náš kutloch ani nesáhli. Čas jsme věnovali ošetřováním sebe a své výstroje. Když lesem zazněla výzva k nástupu, upalovali jsme na heliport, já v naději, že dostaneme konečně něco na zub. Bylo zhruba půl páté a kolem kapitána se vytvořilo publikum. Zhodnotil náš zrychlený přesun se zátěží (hlavně to, že to nebylo moc zryhlené), upozornil na opuštěné spacáky (které instruktoři objevili po útoku) a seznámil nás s dalším programem. Jak trefně poznamenal, zajisté jsme zaregistrovali nulový přísun potravy za aktuální den. Objasnil nám, že to velmi úzce souvisí se včera obdrženou bankovkou. Tak jsme se nemýlili, byla to náhrada stravy za dnešek. Ujistil nás ale, že dneska neumřeme hlady, naopak se dosytosti najíme a pochutnáme si. Jen to bude trochu trvat.
Nastalo vyprávění o Setonovu hrnci. Během toho jsem si vzpomněl, že jsem nákres, který se shodoval s mluveným slovem, kdysi viděl ve skautských příručkách. Celá příprava je sice časově náročná, ale dle jeho slov bychom neměli ze špekáčků opečených za deset minut takový požitek (no, nevím). Byli jsme pozváni k zaparkované Tatře. Pod plachtou nacházely suroviny, materiál a nářadí. Bohužel někdy ještě v dost živém stavu. Na korbě byla přepravka se slepicemi, klec s králíky, jedna vyvržená ovce a mraky chleba.
Tábor hladových byl rozdělen na dvě skupiny. Ti co měli zkušenosti s přípravou jídla (anebo na to měli odvahu) a na kopáče. Naše družstvo se chopilo lopat a krumpáčů a šlo tvořit hrnce. Místo určené k budování kuchyní bylo vybrané vskutku umě. Jelikož se jednalo o bývalou raketovou základnu srovnanou se zemí, v devadesáti procentech byla pod deseti centimetry zeminy suť a beton. Ve zbylých deseti procentech chyběla tráva vůbec. S odhodláním vytvořit ďuznu šedesát na šedesát do hloubky jednoho metru jsme se pustili do práce. Několikrát jsme se pokusili najít lepší místo, ale pokusy byly marné a my zase skončili u původního. U díry jsme se střídali s Petrem a Mírou. Michal s Filipem zakládali oheň a sháněli kameny. I když mě ruce brněly, záda bolela a marnost mého počínání mi zastírala mozek, objevil jsem kouzlo mineralogie. Čím byl butr barevně pestřejší a zajímavější, tím byl tvrdší. Se svou jámou jsme skončili zhruba v půl metru. Pak začaly od krumpáče odlétávat jiskry a čas trávený kopáním ani náhodou neodpovídal výsledku. Kolem sedmé večerní jsme začali vkládat maso, na kterém pracovala druhá skupina, do zařízení. Samotná instalace se nesla v duchu spěchu, popohánění a nervozity. Možná se prázdný žaludek ozýval i profíkům. Honem šutry, honem maso, honem další šutry, honem vodu, honem zahrabat, honem jinam.
Nastalo čtyřhodinové čekání na výsledek. Nad krajinou začala padat tma i teplota. Rozdělané ohně tak přišli vhod a z vojenské jednotky se stal pionýrský tábor. Kolem světla a tepla se vytvořily skupinky a probíhalo malé společenské setkání. Navíc se jednalo o poslední společný večer, takže čas se využil i pro hodnocení cvičení. Moje oči hledaly jen kus žvance, takže jsem se postavil nedaleko chleba a v pravidelných intervalech pojídal krajíce.
Konečně přišel kýžený čas odhalování hrnců. Byla zhruba půlnoc. Jako vlci jsme se seběhli kolem kouřících se jam a ty nejotřelejší (nejhladovější a nejodvážnější) vyhrabávali rukama (jen v rukavicích) obsah. Kuchaři poklad umisťovali na dlouhý stůl a zvali k jídlu. Stalo se přesně to, co se dalo očekávat. Stůl byl v mžiku obložen neprostupnou bariérou postav. I když by se k chlebu, který naplňoval moje útroby, ještě něco vešlo, neměl jsem odvahu se pustit do boje. Jen díky Petrovi, který mě vtáhl do mely, jsem ochutnal jehně a patrně králíka. Musím říci, že naprostý luxus. Pan kapitán nám nelhal. Maso bylo šťavnaté, měkké a chutné.
Čtvrteční noc jsme sice měli trávit venku, ale bez hlídek a nočních přepadů. Byl nám slíben odpočinek bez přerušení. Ulehal jsem v půl jedné s budíkem nařízeným na pátou ranní.
