Poté, co byl spokojen (anebo velmi slevil ze svých podmínek), jsme byli rozděleni do dvou skupin. První a druhé družstvo bylo ponecháno v péči praporčíka a rotmistra, s úkolem naučit nás manipulovat s pistolí a provést střelby z automatické pušky Sa-58. Zbytek (který nebyl přesnou polovinou :D) se přesunul na horní část střelnice, kde se střílela pistole.
Cokoliv jsem do té doby tušil, věděl, anebo si myslel, že vím o zacházení s osobní zbraní pozbylo platnost. Pan praporčík nám v několika krátkých bodech prezentoval všechny správné návyky, jak s krátkou zbraní manipulovat, jak z ní střílet, anebo jakkoliv se k ní chovat. Po každé ukázce následovalo okno k vyzkoušení. Začali jsme bezpečnostním stereotypem, což je výraz pro kontrolu zbraně. Pak následovalo míření (a celkově postoj při střelbě) přebití a tasení. Závěrem byla kombinace všeho. Za úkol jsme dostali tasit zbraň tak, jak jsme se právě naučili, zaujmout správný postoj, zamířit, plynule stisknout spoušť (abychom ránu neurvali), bojově přebít (to když zásobník letí na zem), znovu vystřelit, provést kontrolu zbraně a zbraň uložit do pouzdra. Nevím jak pro ostatní, ale pro mě to byla nová maturita. A chyby byly po zásluze odměňovány. Jak jinak, nežli přísným hlasem a tu a tam řevem.
Pak přišly na řadu sapry. Instruktoři nám hned na začátku oznámili, že nepovažují za ideální, nechat nás střílet z padesáti, či sta metrů. Palebnou čáru definovali zhruba pět metrů od terčů. Důvodem bylo poskytnout nám silné základy, na kterých bychom mohli stavět a své střelecké schopnosti tak rychleji zlepšovali. Jinak řečeno, začali jsme od píky. Metoda byla vesměs stejná jako u pistole. Krom toho jsme si ale také vyzkoušeli střílení dávkou (což je plýtvání) a po obědě, na který jsme byli odeslání samotným panem plukovníkem, jsme se dokonce dočkali soutěže. Kombinace algebry a míření byla velmi zábavná. Bohužel se stalo, že mi výsledek několikrát nevyšel (někdy kvůli střelbě, jindy kvůli matematickým znalostem).
V druhé polovině dne jsme se na pozicích vystřídali a naše směna zaujala posty před pistolovými terči. Ano, na řadu přišlo ostré střílení z pistole. Vedoucím na úseku byl mě velmi sympatický, hromotlucký nadrotmistr. Taktéž v tomto případě jsme se při střelbě pohybovali několik metrů před terčem. Nebylo to rozhodně na škodu, protože jsem měl možnost se důkladně soustředit na míření (není nic horšího, když střílíte a nevíte kam). Nejprve jsme trénovali mířenou střelbu oběma rukama. Když se dírky v terči začaly pomalu ale jistě přibližovat ku středu (anebo se začaly objevovat aspoň na papíře), přikročili jsme k jednoruční střelbě. Levá vystřídala pravou, pak jeden scénář byl s přehozením z jedné ruky do druhé (a naopak). Překvapení se dostavilo v té chvíli, kdy nám nadrotmistr oznámil, že se pustíme do trochu dynamiky.
To spočívalo v rychlém tasení zbraně s okamžitým výstřelem, následným zacílením a další střelbou. Dle slov instruktora nebylo podstatné, aby první rána zasáhla cíl do středu (cituji: "klidně to může letět do pr..."), ale cílem bylo, abychom se naučili vystřelit co nejdříve (ne sobě do nohy). Míření se pak vypiluje. Posílat kulky do neznáma mi skutečně šlo. Sice se můj postup neshodoval s účelem přežití, ale jednal jsem podle slov instruktora. To znamenalo nebýt plísněn. Druhá, mířená střela, se už na papíře objevovala, i když na samotném okraji. Terče ostatních byly provrtány daleko více, než ten můj. Podlehl jsem hluboké depresi. Fatální selhání mi však bylo zanedlouho vysvětleno. Existuje obecné pravidlo, že lidi s lepší mířenou střelbou pokulhávají s pudovou (tasit a střílet) a naopak. Cesta, jak tyto rozdíly minimalizovat, je pouze cvičením.
Finále se znovu neslo v duchu soutěžení. Připevnili jsme si poslední terč, na kterém byly vyobrazeny obrazce různých tvarů (dvou - čtverec a trojúhelník) i velikostí. Každý geometrický prvek byl označen bodovou hodnotou. Mezi velikostí a číslicí byla nepřímá úměra. Čím menší tvar, tím vyšší hodnota. Jak jistě tušíte, naším úkolem bylo nasbírat střelbou co nejvíce bodů. Zatímco instruktor střílející vedle mě udělal do každého cíle dírku a do některého dvě, já jsem zápasil s malým čtverečkem. Pokud by se hodnotilo obtesávání, myslím, že bych stál na stupni vítězů.
Bylo dobojováno. Patrony žádné nezbyly (a že to dalo zabrat) a my se měli připravovat na střelby noční. Tuto aktivitu nám trochu kazilo slunce, které zalévalo krajinu ještě celkem intenzivním světlem. Začala improvizace. Nejprve jsme se, z rozkazu velitele roty, vydali prozkoumat nákladní vozidlo, nacházející se na střelnici (myšleno v prostoru, kam se střílí). Protože vrak svou pozici nezměnil již hodně dlouhou dobu a velmi často se stával cílem palby, bylo co obdivovat. Pohled na náklaďáček připomínal scénu z po-apokalyptického filmu. Pro Hollywood však postrádal cáry masa a krev.
Po večeři se konečně setmělo a začalo se střílet. Těm čekajícím (tedy nám) zpříjemnili instruktoři čekání nacvičováním taktiky. Hlavním tématem byl pohyb přískoky. Dva dobrovolníci, kteří byli vybráni (to je kouzlo dobrovolnosti v armádě) provedli na poli manévr podle svého nejlepšího svědomí. Zhodnocení byla však ostrá kritika. Navzájem se neinformujeme, nekřičíme, běžíme dlouho a pomalu, po zalehnutí se neodvalíme a tak dále. Po takto povzbudivých slovech jsme se rozdělili po družstvech, manévr rovněž provést a oprostit se od právě vyjmenovaných nedostatků. Druhé družstvo, pod mým velením, se pustilo do války. Řval jsem na celé kolo (alespoň se o to snažil), abych si alespoň v této disciplíně nevysloužil pokárání. Marně. Decibely vypouštěné mými hlasivkami byly dostatečné, nicméně obsah povelů byl hluboce nedostačující. Navíc Richard během zrychleného přesunu a hopsání do stran umístil své tělo neplánovaně a velmi rychle na zem (navíc na rameno). Shrnu to do jediného faktu. Byli jsme označeni pimpínky a tím to haslo. Šlo se střílet.
Jediné krásné na nočních střelbách je možnost prožít bitvu ala Star Wars. Pokud pozorujete snažící se střelce s desetimetrovým odstupem, stopovky (svítící náboje) kreslí po krajině trajektorii. Někdy je na pováženou, jestli některé vojáky neumístit spíše k protiletecké obraně (ještě, že se nevidím). Když jsem já zaujal střeleckou pozici a skrz mířidla pozoroval terče, i přes půldenní dril jsem figury nezasahoval. Možná bych mohl ještě uvést, že cíle byly díky reflektorům sanitky aspoň viditelné. Své snažení jsem v půli zásobníku vzdal a začal střílet "od boku". Sledoval jsem červené čáry a pokusil se je nasměřovat k plechovému paňákovi. Nevěřil jsem svým očím. Dvě postavy se postupně sesunuly k zemi. Zřejmě jsem objevil tajemství nočních střeleb. Milým zpestřením, které nám jeden z instruktorů (nadrotmistr) nabídl, se stala prezentace nočního vidění s povídáním. Pro mě (a nejen pro mě) se jednalo o velmi zajímavou věc. Zkušeností měl dotyčný, jakožto absolvent osmi misí, na rozdávání.
Krátce po desáté zazněl poslední výstřel a začalo se balit. Následovala opakovaná kontrola zbraní, materiálu a prostě všeho (už to neřídili profíci) a během poletování, postávání a čekání se zjistilo, že jedna helma chybí a jedna přebývá. I přes opakované apely se chybějící výstroj nedařila najít a k pohozenému plembáku se nikdo nepřihlásil. Neřešitelný problém byl nakonec rozluštěn nástupem celé roty do řady. Dotyčná, která postrádala plechovou pokrývku hlavy, kontrolovala jednu přilbu po druhé, až se dopátrala k té své. Čímž získala majitele i ta přebývající. Naštěstí už byli instruktoři už odjetí, protože z téhle šaškárny, trvající asi dvacet minut, by těžko uvěřili.
Cestu na kasárna jsem víceméně prozíval a těšil se do postele. Toho komfortu nám však nebylo dopřáno. Rozhlasem byl vyhlášen zákaz sprchování a lezení do postele. Následně byl verdikt upřesněn. Ve 23:00 bude nástup roty. Na něm jsme se dozvěděli o zhoršující se politické situaci v naší zemi, výskytu teroristických skupin operujících v našem prostoru a další technikálie. Z toho důvodu byla vyhlášena, počínaje šestou hodinou ranní, plná bojová pohotovost. Ve zkratce to znamenalo rychle si sbalit, protože od zítřejšího budíčku nám můžou písknout poplach a pojucháme pryč.
Balení se mi nějak povedlo a já ulehl. Ulehl a okamžitě usnul.
