Podle jmenovky a někdy podle obličeje jsem našel první dva. Filipa a Míru. Richarda jsem si musel nechat ukázat a na Michala jsem úplně zapomněl a ten si měl našel sám. Jelikož další dva vojáci se ze cvičení omluvili, byli jsme z celkových osmi všichni. Navštívili jsme lékaře (tentokrát bez ztráty jediného člena roty), vyfasovali výstroj a zbraně (samopal a pistoli) a čekali, co se bude dít. Čekali jsme dlouho a například na oběd jsme čekali marně. Nedostavil se. Místo toho se kolem jedenácté dostavily dva autobusy a Tatra. Na nákladní vozidlo jsme naskládali zavazadla (většinu) a do autobusů své zadky. Tradičně (a velmi rád) jsem seděl vedle Radka a právě s ním a nejbližším okolím udržoval konverzaci do té doby, než jsem zhltl donesenou snídani a usnul. Očka jsem otevřel chvilku před bránami ubytovny Dlouhá. Místní počasí i teplota byly více než příznivé. Rozhodně to nevypovídalo o tom, že bychom měli mrznout.

Původní záměr, že budeme spát po družstvech a Radek s námi se stal znovu platným (cestou se to několikrát změnilo) a my byli ubytováni do cimry 322. Zabral jsem si postel pod oknem a stejně jako ostatní, se dal do vybalování. Vzhledem k tomu, že jsem podobnou aktivitu prováděl před necelým měsícem, jel jsem celkem rychle a po pár minutách ležel na bidle a snažil se nemluvné nováčky s Petrem přimět k řeči. U některých to netrvalo dlouho, než se rozmluvili, jiní svým hlasem vysloveně šetřili.

Zevlování ale nemělo dlouhého trvání. Ještě před tím, než jsem stačil prostěradlo dostatečně zmuchlat, přišel rozkaz dostavit se do jídelny. Právně v ní na nás čekala instruktorská trojice. Praporčík, nadrotmistr a rotmistr. Všichni byli instruktoři střelby. Během krátké chvíle, kdy se nám představili a uvedli, že nejsou z Vyškova, se pustili do práce. Ohodnotili naši výstroj (velmi negativně) včetně ustrojenosti a upozornili nás, že jediný správný způsob, jak fungovat s dlouhou zbraní jakékoliv značky je ten, který nám právě předvedou. O jiných alternativách nehodlají diskutovat. Slovo si vzal nadrotmistr, vzrůstem obr s velmi ostrým a mrštným jazykem, silným hlasem a bohatými zkušenostmi. Nejprve nám odhalil kouzlo mince v zásobníku a pak jen jednou ukázal, co jak a kdy máme dělat. Hned nato se zeptal, jestli je nám všechno jasné. Všichni jsme to automaticky odkývali a netušili přitom, co bude následovat při nedodržení postupu. A brzo jsme to zažili. Stylem, pro něj typickým (na šest slov čtyři sprostá), komentoval naši neschopnost vzít si jeho slova k srdci a dělat to, co po nás chce. Je až s podivem, kolik lze udělat chyb v devíti po sobě jdoucích krocích. Jednou jsem zapomněl zkontrolovat prázdnou komoru, jednou nevrátil zásobník do sumky, anebo se nesehnul pro imaginární spadlou nábojnici. Prohřešků byla spousta a pokaždé byl přečin komentován velmi nelibě. Že jsme neklikovali, anebo nedostali po hubě bylo dáno jednoznačně časovým omezením.

Dalším programem bylo, pod taktovkou pana podplukovníka, krátké seznámení s bezpečnostní. Dle jeho slov nám všechny pokyny, omezení, ponaučení a ustanovení vysvětlí ve stručné formě, abychom nemuseli číst desítky listů papíru a ušetřili tak čas, kterého se už od začátku žalostně nedostávalo (aktuální skluz byl pouhé čtyři hodiny). Prvních pár slov vypadalo skutečně nadějně, bohužel po půl hodině nám bylo jasné, že se o výtah ani zdaleka nejedná. Spíše naopak, některé celkem jasné pasáže nám byli pro jistotu ještě obsáhleji vysvětleny. Doba, kterou jsme tím trávily, ale rozhodně nebyla promarněná. Díky tomu jsme se totiž dozvěděli, že například chrániče sluchu (špunty) máme při aplikaci "...co nejmíň zmuchlat" a že "...při nutné manipulaci se zbraní na vozidle miřte vždy směrem k řidiči". Jestli Vám to nedává smysl, řešte to jako my. Nechápavým pohledem mezi sebou. Jako skvost, který si zaslouží býti vytesán do kamene je výrok "Nebezpečný může být pohyb po bojišti". Jako poslední zmíním terminus-technikus "kolektivní hygiena" o jehož významu jsme nechtěli ani přemýšlet (snad měl na mysli společné sprchování).

Druhou hodinovou aktivitou byla výuka základních vojenských řádů. Jakožto příslušníci strážní roty musíme mít v malíku použití služební zbraně (a úderu služebním psem). Na stanoviště, kde se látka probírala, dorazil pro změnu i pan podplukovník a chopil se instruktáže. Vše nám krátce, jasně a stručně (ironie) vysvětlil a vnesl do našich hlav zmatek. Za pětačtyřicet minut jsem se ale nedozvěděl, jestli po ženě, jejíž těhotenství je zjevně patrné a mám podezření, že spáchala zvlášť závažný trestný čin a aktuálně vede proti mě útok, můžu střílet.

Po večeři nás čekala neoblíbená, přesto však velmi nutná (hlavně pro mě), pořadová příprava. Dupání. Začali jsme u samotných základů, abychom stavěli na pevných základech. Těmi jsou povely "končit", "pozor" a "pohov". Je neuvěřitelné, jak složitě se dá cvik, který provede automaticky každý správně, popsat. Nicméně poslechnout psanou verzi jsme museli vždy. Následovala ukázka a pak nám byl dán prostor k praktickému zkoušení. I u této bohulibé činnosti na nás dohlížel instruktor (rovněž neVyškovák). Věčně usměvavý desátník se smyslem pro humor. Právě ten nás, během svého pozorování a hodnocení, prohlásil za pimpínky. Co to je netuším, ale nepovažuji to za nic pochvalného. Mezi plotem oddělujícím nás od Doupovské krajiny a požárními hadicemi (mašírovali jsme v autoparku) jsme si zkoušeli sejmutí pokrývky hlavy, otočku vlevo, vpravo i o 180 stupňů. Probrání složitějších úkonů, jakými je například vystupování z tvaru a zahlašování se, nám vydrželo až do konce.

Posledním, konečně zase zajímavým, bodem dnešního dne byla prezentace instruktorů vojenské policie o "zvládání agresivního davu za použití neletálních (nesmrtících) zbraní". Nadrotmistr, s obdivuhodnou kadencí slov, nás seznámil se základní taktikou používanou v těchto případech. K dobru dal několik vyprávěných i zfilmovaných reálných akcí, kde poukazoval na fatální následky chybného rozhodnutí. I když to pro mě mělo být opakováním, protože jsem se s problematikou seznámil již před rokem, nebylo to nijak nezáživné. Právě naopak. Zjistil jsem, co jsem všechno zapomněl.

Něco po jedenácté hodině večerní jsme ulehli na bidla a šli spát. Já osobně s nevědomostí, že je to nejčasněji v tomto týdnu.

Poté, co byl spokojen (anebo velmi slevil ze svých podmínek), jsme byli rozděleni do dvou skupin. První a druhé družstvo bylo ponecháno v péči praporčíka a rotmistra, s úkolem naučit nás manipulovat s pistolí a provést střelby z automatické pušky Sa-58. Zbytek (který nebyl přesnou polovinou :D) se přesunul na horní část střelnice, kde se střílela pistole.

Cokoliv jsem do té doby tušil, věděl, anebo si myslel, že vím o zacházení s osobní zbraní pozbylo platnost. Pan praporčík nám v několika krátkých bodech prezentoval všechny správné návyky, jak s krátkou zbraní manipulovat, jak z ní střílet, anebo jakkoliv se k ní chovat. Po každé ukázce následovalo okno k vyzkoušení. Začali jsme bezpečnostním stereotypem, což je výraz pro kontrolu zbraně. Pak následovalo míření (a celkově postoj při střelbě) přebití a tasení. Závěrem byla kombinace všeho. Za úkol jsme dostali tasit zbraň tak, jak jsme se právě naučili, zaujmout správný postoj, zamířit, plynule stisknout spoušť (abychom ránu neurvali), bojově přebít (to když zásobník letí na zem), znovu vystřelit, provést kontrolu zbraně a zbraň uložit do pouzdra. Nevím jak pro ostatní, ale pro mě to byla nová maturita. A chyby byly po zásluze odměňovány. Jak jinak, nežli přísným hlasem a tu a tam řevem.

Pak přišly na řadu sapry. Instruktoři nám hned na začátku oznámili, že nepovažují za ideální, nechat nás střílet z padesáti, či sta metrů. Palebnou čáru definovali zhruba pět metrů od terčů. Důvodem bylo poskytnout nám silné základy, na kterých bychom mohli stavět a své střelecké schopnosti tak rychleji zlepšovali. Jinak řečeno, začali jsme od píky. Metoda byla vesměs stejná jako u pistole. Krom toho jsme si ale také vyzkoušeli střílení dávkou (což je plýtvání) a po obědě, na který jsme byli odeslání samotným panem plukovníkem, jsme se dokonce dočkali soutěže. Kombinace algebry a míření byla velmi zábavná. Bohužel se stalo, že mi výsledek několikrát nevyšel (někdy kvůli střelbě, jindy kvůli matematickým znalostem).

V druhé polovině dne jsme se na pozicích vystřídali a naše směna zaujala posty před pistolovými terči. Ano, na řadu přišlo ostré střílení z pistole. Vedoucím na úseku byl mě velmi sympatický, hromotlucký nadrotmistr. Taktéž v tomto případě jsme se při střelbě pohybovali několik metrů před terčem. Nebylo to rozhodně na škodu, protože jsem měl možnost se důkladně soustředit na míření (není nic horšího, když střílíte a nevíte kam). Nejprve jsme trénovali mířenou střelbu oběma rukama. Když se dírky v terči začaly pomalu ale jistě přibližovat ku středu (anebo se začaly objevovat aspoň na papíře), přikročili jsme k jednoruční střelbě. Levá vystřídala pravou, pak jeden scénář byl s přehozením z jedné ruky do druhé (a naopak). Překvapení se dostavilo v té chvíli, kdy nám nadrotmistr oznámil, že se pustíme do trochu dynamiky.

To spočívalo v rychlém tasení zbraně s okamžitým výstřelem, následným zacílením a další střelbou. Dle slov instruktora nebylo podstatné, aby první rána zasáhla cíl do středu (cituji: "klidně to může letět do pr..."), ale cílem bylo, abychom se naučili vystřelit co nejdříve (ne sobě do nohy). Míření se pak vypiluje. Posílat kulky do neznáma mi skutečně šlo. Sice se můj postup neshodoval s účelem přežití, ale jednal jsem podle slov instruktora. To znamenalo nebýt plísněn. Druhá, mířená střela, se už na papíře objevovala, i když na samotném okraji. Terče ostatních byly provrtány daleko více, než ten můj. Podlehl jsem hluboké depresi. Fatální selhání mi však bylo zanedlouho vysvětleno. Existuje obecné pravidlo, že lidi s lepší mířenou střelbou pokulhávají s pudovou (tasit a střílet) a naopak. Cesta, jak tyto rozdíly minimalizovat, je pouze cvičením.

Finále se znovu neslo v duchu soutěžení. Připevnili jsme si poslední terč, na kterém byly vyobrazeny obrazce různých tvarů (dvou - čtverec a trojúhelník) i velikostí. Každý geometrický prvek byl označen bodovou hodnotou. Mezi velikostí a číslicí byla nepřímá úměra. Čím menší tvar, tím vyšší hodnota. Jak jistě tušíte, naším úkolem bylo nasbírat střelbou co nejvíce bodů. Zatímco instruktor střílející vedle mě udělal do každého cíle dírku a do některého dvě, já jsem zápasil s malým čtverečkem. Pokud by se hodnotilo obtesávání, myslím, že bych stál na stupni vítězů.

Bylo dobojováno. Patrony žádné nezbyly (a že to dalo zabrat) a my se měli připravovat na střelby noční. Tuto aktivitu nám trochu kazilo slunce, které zalévalo krajinu ještě celkem intenzivním světlem. Začala improvizace. Nejprve jsme se, z rozkazu velitele roty, vydali prozkoumat nákladní vozidlo, nacházející se na střelnici (myšleno v prostoru, kam se střílí). Protože vrak svou pozici nezměnil již hodně dlouhou dobu a velmi často se stával cílem palby, bylo co obdivovat. Pohled na náklaďáček připomínal scénu z po-apokalyptického filmu. Pro Hollywood však postrádal cáry masa a krev.

Po večeři se konečně setmělo a začalo se střílet. Těm čekajícím (tedy nám) zpříjemnili instruktoři čekání nacvičováním taktiky. Hlavním tématem byl pohyb přískoky. Dva dobrovolníci, kteří byli vybráni (to je kouzlo dobrovolnosti v armádě) provedli na poli manévr podle svého nejlepšího svědomí. Zhodnocení byla však ostrá kritika. Navzájem se neinformujeme, nekřičíme, běžíme dlouho a pomalu, po zalehnutí se neodvalíme a tak dále. Po takto povzbudivých slovech jsme se rozdělili po družstvech, manévr rovněž provést a oprostit se od právě vyjmenovaných nedostatků. Druhé družstvo, pod mým velením, se pustilo do války. Řval jsem na celé kolo (alespoň se o to snažil), abych si alespoň v této disciplíně nevysloužil pokárání. Marně. Decibely vypouštěné mými hlasivkami byly dostatečné, nicméně obsah povelů byl hluboce nedostačující. Navíc Richard během zrychleného přesunu a hopsání do stran umístil své tělo neplánovaně a velmi rychle na zem (navíc na rameno). Shrnu to do jediného faktu. Byli jsme označeni pimpínky a tím to haslo. Šlo se střílet.

Jediné krásné na nočních střelbách je možnost prožít bitvu ala Star Wars. Pokud pozorujete snažící se střelce s desetimetrovým odstupem, stopovky (svítící náboje) kreslí po krajině trajektorii. Někdy je na pováženou, jestli některé vojáky neumístit spíše k protiletecké obraně (ještě, že se nevidím). Když jsem já zaujal střeleckou pozici a skrz mířidla pozoroval terče, i přes půldenní dril jsem figury nezasahoval. Možná bych mohl ještě uvést, že cíle byly díky reflektorům sanitky aspoň viditelné. Své snažení jsem v půli zásobníku vzdal a začal střílet "od boku". Sledoval jsem červené čáry a pokusil se je nasměřovat k plechovému paňákovi. Nevěřil jsem svým očím. Dvě postavy se postupně sesunuly k zemi. Zřejmě jsem objevil tajemství nočních střeleb. Milým zpestřením, které nám jeden z instruktorů (nadrotmistr) nabídl, se stala prezentace nočního vidění s povídáním. Pro mě (a nejen pro mě) se jednalo o velmi zajímavou věc. Zkušeností měl dotyčný, jakožto absolvent osmi misí, na rozdávání.

Krátce po desáté zazněl poslední výstřel a začalo se balit. Následovala opakovaná kontrola zbraní, materiálu a prostě všeho (už to neřídili profíci) a během poletování, postávání a čekání se zjistilo, že jedna helma chybí a jedna přebývá. I přes opakované apely se chybějící výstroj nedařila najít a k pohozenému plembáku se nikdo nepřihlásil. Neřešitelný problém byl nakonec rozluštěn nástupem celé roty do řady. Dotyčná, která postrádala plechovou pokrývku hlavy, kontrolovala jednu přilbu po druhé, až se dopátrala k té své. Čímž získala majitele i ta přebývající. Naštěstí už byli instruktoři už odjetí, protože z téhle šaškárny, trvající asi dvacet minut, by těžko uvěřili.

Cestu na kasárna jsem víceméně prozíval a těšil se do postele. Toho komfortu nám však nebylo dopřáno. Rozhlasem byl vyhlášen zákaz sprchování a lezení do postele. Následně byl verdikt upřesněn. Ve 23:00 bude nástup roty. Na něm jsme se dozvěděli o zhoršující se politické situaci v naší zemi, výskytu teroristických skupin operujících v našem prostoru a další technikálie. Z toho důvodu byla vyhlášena, počínaje šestou hodinou ranní, plná bojová pohotovost. Ve zkratce to znamenalo rychle si sbalit, protože od zítřejšího budíčku nám můžou písknout poplach a pojucháme pryč.

Balení se mi nějak povedlo a já ulehl. Ulehl a okamžitě usnul.

Zbytek druhého družstva, stejně jako celá první četa, si nastoupil na travnatém plácku za kasárnami. Tam na nás čekali příslušníci vojenské policie, instruktoři CRC (zvládání agresivního davu za použití neletálních, tedy nesmrtících, zbraní). Po krátkém představení se, úvodu a seznámení nás s plánem na následující hodiny jsme byli rozděleny do dvou družstev. Obdrželi jsme obuchy (polstrované), jeden štít do družstva a vybraní jedinci brýle. I když začátek nebyl tak zábavný (projížděli jsme naprosté základy), byl nutný. Cvičili jsme nástup, projížděli kontrolu lidí a materiálu (plácání) a vyzkoušeli jsme si pohyb ve družstvu. I v těchto počátečních fázích měli instruktoři připomínky. Je pravdou, že první nástupy spíše připomínaly shlukování lidí chystající se do fabriky. To rozvleklé tempo nám instruktoři rychle zatrhli a poukázali na to, že to musí lítat. Prvním cvikem, který se alespoň vzdáleně přibližoval zásahu policie, bylo rozvinutí. Manévr slouží k přehrazení prostoru. Rozvinout se dá doleva, doprava, anebo na střed (jeden panák běží vlevo, druhý vpravo). Tři varianty přinesly nespočet komických situací. Když velitel zastavil jednotku a po pravé straně měl zeď, těžko se dá rozvinout doprava. Byli ovšem jedinci, kterým tento fakt nevadil a prostě se do zdi vcucli.

Po přestávce, které se opakovaly v pravidelných intervalech, jsme přešli na kruhovou obranu. To už instruktoři jen nekoukali, ale zapojili se. Necvičili s námi, ale představovali "pokojný dav". Zatímco jsme se my tulili tělo na tělo (záda na záda) a snažili se někam přesunout, oni chodili kolem nás, řvali na nás povzbudivá slova (vyzývající k odchodu a něco o brutalitě) a sem tam provedli nějaký ten výpad. I přes to, že jsem si byl víceméně jistý, že od nich úmyslně nedostanu po čuni, budili respekt (a mě naháněli strach). Sem tam se pokusili někoho z chumlu ukořistit, anebo nás alespoň obrat o pendrek. A dařilo se jim to. Následně z obranné pozice jsme začali cvičit útočnou. Začali jsme pilovat výpady. Protože nemůžu a nechci prozrazovat základy taktiky (a stejně jí neznám), jen prozradím, že účelem bylo provádět krátké útoky proti demonstrantům (a to jsem použil hodně pozitivní označení na rozdíl od příslušníků) za účelem jejich vytlačení, rozprášení, anebo zatčení zájmové osoby. Nic lehkého to rozhodně není. Když vezmu v úvahu, že na nás lítali vzduchem jen šišky, figuranti se nebránili a navíc byli jen dva a pro komunikaci jsme měli klid. Nepřibližovali jsme se naprosto realitě ani náhodou. Jediný můj úspěšný zásah byl proti vlastnímu člověku, když jsem při nácviku zadržení osoby málem vyšťouchl Romanovi oko (ještě jednou se omlouvám).

Proběhl oběd a my pokračovali. Odpoledne jsme kombinovali doposud nabité zkušenosti a procvičovali je. Navíc se střídali role štítaře i velitele. Já jsem se velení snažil vyhnout, ale nakonec mě to stejně potkalo. Naštěstí při tom nikdo nebyl zraněn, ani jsme neskončili v pasti. Takže pro mě jednoznačně úspěch. Každý velitel se stal režisérem vlastní scény a vymýšlel podle svého. Instruktoři nás samozřejmě stále opravovali, připomínkovali a kontrolovali. Posledním nácvikem byla likvidace živého řetězu (myšleno humánní likvidace). Zásah spíše připadal komedii, protože slovní narážky některých členů nebylo možné přejít s vážnou tváří. Ale oběma stranám se zátaras z masa a kostí nakonec podařilo odstranit. Velké finále pak přišlo v podobě střetu obou družstev. Jedno vždycky vystupovalo v roli pořádkových jednotek, druhé jako oponenti (my jsme byli Baník). Navíc nám instruktoři do konfliktu pustili houkačku, aby snížili verbální komfort. Nastala mela. Velitel řval z plných plic, slyšet stejně nebyl, příslušníci se tu a tam nechali ovládat spíše pudy než myslí, ale celkově vzato, v obou případech se jednalo o úspěch.

Instruktoři se s námi rozloučili, jen tak mezi řečí nás pokárali, že ochranné brýle umístěné na helmě jsou v době konfliktu úplně k ničemu (a to se dost často stávalo) a popřáli nám, abychom se do situací, které oni řeší, nikdy nedostali. Nato jsme byli rozpuštěni a mohli se odebrat na ubikace. Pobyt tam však dlouho netrval. Jen co jsem si sundal boty, abych ulevil nohám, zazněl signál poplachu. Znovu jsem hupsnul do bagančat, popadl nachystanou výstroj a sunul si to na plac. Tam se to zelenalo a rovnalo. Petr (moje pravá ruka), jako pokaždé, mi zahlásil přítomnost všech členů družstva. Lepší lidi jsem si nemohl přát. Velitel roty vydal bojový rozkaz, stanovil plán přesunu (i když jsme jeli na vedlejší kopec) a provedl poučení. Pak už to nabralo obrátky. Nacpali jsme se do Tater a nechali se vyvést k Ruské věži.

S Ondrou, velitelem prvního družstva, jsme se shodli na tom, že zaujetí obranné pozice v podobě kruhovky bude shledáno pozitivně. Nikdo nás za to sice nepochválil, ale nedostali jsme ani vynadáno, takže jsme asi postupovali správně. Na betonové ploše již čekala třetí skupina instruktorů. Kapitán s desátníkem, kteří nám minulý rok poskytovali informace o přežití. Pan kapitán nás posadil, vyzval nás, abychom odložili výstroj a byli tak v komfortu (to mě vyrazilo dech). Pak nám prozradil, co nás čeká a jaká jsou jeho očekávání od nás. Pak jsme se přesunuli do lesa, kde jsme si měli zbudovat ležení a započal instruktáž v budování přístřešků. Během jeho přednášky se chopili desátník a četař (ten co nás hromadně označoval za pimpínky) stavby vzorového přístřešků. I když spolu moc nemluvili, každý věděl co dělat a během dvaceti minut se jeden kus vojenského ponča změnil na super úkryt pro vojáka.

Jestli panovalo u pana kapitána nějaké pozitivní vnímání našeho spolku, rozplynulo se hned prvním dotazem. Na instruktorovu otázku, jestli je nám všechno jasné, zaznělo utrápeně, co má dotyčný dělat, když nemá baterku, ani kus provázku. Profíci se na sebe nechápavě podívali. Jedinec dále pokračoval, že v seznamu potřebných pomůcek chyběla o tom zmínka a tudíž nemá ani nůž. Na to desátník trochu pobaveně odvětil, jestli mezi položkami byl uveden kartáček na zuby a pokud ne, jestli ho neopomněl. Jinými slovy, když lezu do lesa, beru si automatický základní věci, které bych mohl potřebovat, že? Skupinka obklopující tazatele malinko zabručela, ale to nechalo instruktory chladnými. Diskuze byla ukončena a my obdrželi rozkaz stanovující další činnost. Na později určených místech máme zbudovat přístřešky pro svá družstva. Typ přístřešku a přesné místo jsme si měli zvolit, materiál byl libovolný. Další podmínky jsme neobdrželi. Jak podotkl pan desátník, je jen na nás, jestli chceme večer klepat kosu a riskovat zmoknutí, anebo tomu věnujeme dostatek času a píle a ráno se probudíme čilí (tedy v rámci možností).

Velitel čety nám přiřadil plácek obklopený několika stromy s rovným a suchým podlažím. Sem tam sice nějaký kámen, ale jinak luxus. Pustili jsme se do práce. Nejprve jsme sumarizovali materiál, kterým jsme disponovali. Dvě celty, jedna karimatka (Filipova), 25 metrů padákové šňůry (Michalova), jeden pár skládacích lopatek, hustá mačeta (Petrova). Jak je patrno, já jsem do sbírky moc nepřispěl. Protože nejsem kovaný velitel bohatých zkušeností, rozhodl jsem se rozhodovací zodpovědnost předat mezi členy (já vím, že to tak nemá být). Společnými silami jsme se rozhodli, že jednu letní noc, zvláště, když předpověď počasí byla více než přívětivá, bez problémů strávíme pod plátěným přístřeškem. Vlastně pod dvěma, abych byl přesný. Jedno obydlí budovali Petr a Míra (kulomeťák), druhé jsme stavěli s Filipem a Michalem. Stejnou taktiku zvolila většina. Po více než hodině jsme byli s výsledkem spokojeni a sami pro sebe považovali konstrukční etapu za ukončenou. Několikacentimetrová vrstva chvojí nám měla poskytnout tepelnou izolaci a měkkost. Stejný účel měla plnit i celta překrývající jehličí a vojenská skládací karimatka položená v místech, kam jsme hodlali položit své ledviny. Před deštěm nás měla ochránit celta překrývající všechna tři lůžka. Ta byla důkladně uvázána a napnuta.

Smrákalo se a viditelnost mezi stromy se rapidně snížila. Na pomoc přišly první světýlka. Tu a tam dorazila od velení nějaká informace, jinak jsme bděli a očekávali neočekávané. První takovou výjimečnou události byla večeře. Jako světlušky jsme se seběhli na krmi a v ešusech objevili špagety. I když italskou klasiku nikdy v ešusu neměl, moc jsem si to pochvaloval a při nabízené možnosti si přidal. Setkání využili naši nadřízení i pro rozdání munice a dvou stovek ze zatím neznámého důvodu. Bankovku (aspoň, že tak a nedostali jsme hrst mincí) jsem nacpal do nějaké kapsy, popadl několik balíčků munice a za svitu čelovky cupital do našeho ležení. Naplnili jsme si zásobníky, naposledy upravili výstroj a přístřešek a rozdělili si strážní směny. Naštěstí aktuální čas nebyl až tak vzdálen od rozednění, takže krom Petra, který se nabídl hlídat dvakrát, jsme hodinovou směnu drželi každý jednou. Spojení na velitele čety (starého známého Chána) bylo navázáno, palpost obsazen, mohli jsme ulehnout. Protože jsem držel hlídku hned po Petrovi, jen jsem se přitulil k osmapadině a přikryl spacákem. Ani ne po hodině mi přišel Petr zahlásit, že byla vysílačkou hlášena porada velitelů. Ve tmě (byl přísný zákaz používat světla, vyjma červeného, kterým jsem nedisponoval) jsme se nahmatali s Ondrou a Martinem a vydali se na shromaždiště.

Poznat cestu, kterou jdeme, bylo pro mě ještě daleko obtížnější, než ve dne. Ale protože jsem za několik hodin měl tudy provést mé kluky, zapisoval jsem si to do hlavy jako básničku. Doprava, doleva a hned doleva. Ano, tak náročné to bylo. Po několika minutách se k nám dostavil vrchní praporčík Jirka a porada mohla začít. Krom občasných vtípků padaly vesměs vážná slova, technické termíny a hluboká strategie. Díky tomu jsem se dozvěděl, co nás asi čeká a dostal jakési doporučení, co dělat. Měl jsem radost. Měli jsme se na co těšit.

Po paměti, takže doprava, doprava a doleva, jsem se odnavigoval zpět a vystřídal Petra, kterému pomalu končila služba. Zaujal jsem hlídací pozici a plnými doušky nasával kouzelnou atmosféru nočního lesa. Občas houkla sova, v dálce zatroubil jelen, kolem mě se ozýval chrápot, prdění a občasné zakašlání. Tu a tam zachrastila vysílačka. Jinak byl klid. Svou bdělou hodinu jsem si odkroutil, pak šel vzbudit Michala a po předání stanoviště a informací jsem si zalezl do spacáku a usnul.

Popadli jsme výstroj, zbraně a upalovali pryč. Seskupili jsme se na silnici a přesně podle plánu postupovali ke shromaždišti. Během loupání (jednotky, ne brambor) nás nepřítel nastřelil, takže jsme palbu opětovali. Bohužel naše nejsilnější zbraň prováděla kulomeťákovi jen naschvály a tak se Míra místo střelby musel věnovat hledání ztraceného čepu a odstraňování kouslých patron. Mezi tím vším chodili instruktoři a někdy pobaveně, někdy dost podrážděně korigovali naše rozhodnutí a velení (třeba to, že si střílíme do zad).

Napadení a aktuální situaci jsme samozřejmě hlásili na místa nejpovolanější a z důvodu neudržitelné situace (podle situace) jsme si vyžádali transport. To, že se jedná o letecké vyzvednutí tušili v tu chvíli jen velitelé družstev. Nahlásili jsme koordináty, náš stav a čekali. Když jsem Michalovi vtiskl do rukou dýmovničku a dal mu za úkol navigování vrtulníku, zavládlo mezi naším družstvem nadšení. Poletíme Sokolem. Zhruba po deseti minutách se z dálky začínal ozývat rotor a po chvilce nad našimi hlavami prosvištěla helikoptéra. Michal označil přistávací plochu a přesně podle instruktáže (ta proběhla včerejší den) ukázal pilotovi kam sednout. Shromáždili jsme se na okraji heliportu, vyčkali na znamení borďáka (třetí člen posádky) a zrychleně se přesunuli na palubu.

Jelikož jsem již podnikl jeden let (Mi-8), nečekal jsem nic překvapujícího. Ale omyl. Dopravní prostředek, ve kterém jsme se nacházeli, byl daleko živější a piloti odvážnější. Sotva se stroj odlepil od země, začala jízda jako na horské dráze. Jednou jsme měli napravo les, jednou oblohu, nehledě na to, že pilot takřka škrtal koruny stromů kolečky. Co mi vyrazilo dech byl východ slunce, který jsme mohli pozorovat. Kam letíme, kde se nacházíme jsme samozřejmě netušili. Pak jsme zahlédli předním oknem zelený kouř, pilot udělal elegantní otočku, borďák otevřel dveře a my jsme se vysypali ven. Filip do akčního pohybu vložil tolik elánu, že napodobil Richarda a mírně rukou zoral terén pod sebou. Naštěstí bez komplikací.

S odletem Sokola jsme zmizeli z přistávací plošiny a schovali se pod malým stromkem. Od vrchního praporčíka jsme obdrželi tajemnou obálku a v ní dvě cedulky. Jedna obsahovala naší současnou pozici a souřadnice dalšího postupu, na druhé byla tabulka se třemi kontrolními body. Nedalo nám moc velkou práci odhadnout, kolikrát budeme žádat o nové souřadnice. Filip s Mírou, průzkum, se shromáždili nad mapou a zakreslili naší pozici a stanovili směr pochodu. Já jsem se do práce s buzolou vůbec nezapojoval. Na rozdíl od kluků jsem věděl proč. Když jsme pomalu sestupovali z vrcholku, Jirka na nás ještě zařval, že na splnění úkolu máme pět hodin. Bylo 7:30. Půl hodiny po poledni jsme měli být v cíli.

Kluci, tedy Míra, Filip a někdy i Michal nás vedli naprosto bezchybně. Krajina, kterou jsme pochodovali se shodovala s tou v mapě, orientační body nás vítaly přesně tam, kde jsme je čekali, prostě dokonalá navigace. Michal se po několika relacích pohyboval v roli spojaře naprosto bravurně a Petr? Děkoval jsem všem svatým, že jsem ho mohl mít v družstvu. Předvídal, doplňoval, organizoval. Prostě zástupce k nezaplacení. Trasu jsme volili hlavně na jistotu. K prvnímu bodu od naší pozice sice vedlo spousta cest, ale jednalo se většinou o pěšiny a lesácké stezky, na které se nedalo (z vlastní zkušenosti) spolehnout. Navíc pohyb po komunikacích nebyl zakázán, tak jsme to švihali po silnici. Ale abychom zachovali alespoň nějakou akčnost, před projíždějícími vozidly jsme skákali do rigolů. Jedinou odchylku jsem způsobil já, když jsem zahlašoval, v Michalově nepřítomnosti, aktuální pozice a místo trojky přečetl devítku. Což o to, nebylo by to taková tragédie, kdyby ta cifra nevyjadřovala kilometry. A když jdete z místa A do místa B a najednou se ocitnete daleko za spojnicí, to je divné. I Chán si toho všiml a my omyl napravili.

U mostu přes potok jsme nalezli kontrolní bod s krycím jménem "Most" (jak nápadité). Že jsme správně jsme poznali podle zaparkovaného osobáku patřící armádě a stojícího pana podplukovníka. Ten si vyžádal jednoho dobrovolníka, na kterém provedl dechovou zkoušku na alkohol (ještě že milujeme vojenský a ne Tatranský čaj). Test byl negativní, Petr byl shledán střízlivým a my dostali nové souřadnice. Uchýlili jsme se do škarpy a znovu začali plánovat. V mezičase poskytl Petr první pomoc Michalovým nohám (na kterých se objevily puchýře) a Filip s Mírou udělali na mapě další puntík. K naší velké radosti se k druhému kontrolnímu bodu šlo dostat mimo jiné i po cestě, kterou jsme přišli. Znovu pochodovat po asfaltu se mi sice nechtělo, ale při pohledu na ostatní cesty, které se klikatily a různě křížily, jsem navrhl silnici. Kluci souhlasili a když jsem představil naše rozhodnutí panu podplukovníkovi, souhlasně zamručel. V jeho podání to bylo jistě vyjádření nadšení, že nás nebudou hledat večer kolem Varů. Před samotným opuštěním stanoviště jsme byli upozorněni na skutečnost, že máme celkem velkou časovou sekeru. Vyrazili jsme.

Dupání bez nutnosti kontroly vystřídalo několikakilometrové, hodně ostré a ošklivé stoupání. Vrstevnice byly na sebe nalepeny víc, než bychom si přáli. S přihlédnutím na vlastní zdraví (odpočívali jsme a nehnali to) jsme kopec zdolali, ale bylo více než jasné, že stanovený termín nejsme schopni dodržet. Kousek za vrcholem kopce na nás čekal další kontrolní bod. Ani tady jsme neobdrželi nic k jídlu. Naopak nám byly svěřeny nové souřadnice a úkol navíc. Dvou jedincům poskytnout první pomoc na imaginárním zranění. Jako prostředky k ošetření nám byly svěřeny tlakový obvaz, obinadlo a lepící pásku. Role zraněných padly na Michala a Míru. Petr obvázal Mírovu ruku, já Michalovi hlavu. Bez dalšího otálení (znovu jsme si vyslechli, že nestíháme) jsme se pustili do naplánování trasy s cílem co nejrychleji vyrazit. Novým bodem byl, kdo by to čekal, náš tábor. Bohužel mezi námi a cílem byla roklina s potokem. Nastalo dilema.

Vyhnout se inkriminovanému místu znamenalo udělat celkem velký oblouk, navíc na něm čekalo několik pastí v podobě odboček a lesních cest. Ovšem přímý postup se mi také nezamlouval. Doupovská krajina je krásná, někdy ale velmi zarostlá, vesměs neprostupným trním. Také se mi nechtělo riskovat kotníky a další choulostivé součástky dolních končetin. Svolali jsme radu a postup probrali. Bylo rozhodnuto, že dáme přednost zmrzačení, odřeninám a bloudění v křoviskách, než abychom šli oklikou. Vyrazili jsme na poslední štreku.

Klesání, které jsme měli absolvovat, bylo vskutku ohromující. Někdo zavzpomínal na operaci "Red Wing" a její průběh. Naštěstí byl terén velmi bohatý o stromy, takže jsme jich mohli využívat jako podpor. Velmi opatrně jsme sestupovali do neznáma a já se modlil, aby porost, který se k nám blížil, byl alespoň malinko schůdný. Nedovedl jsem si představit, že bychom se kamzíkovali zpátky. Štěstěna byla na naší straně a kluci našli cestu skrz. Suchou nohou jsme přebrodili potok a ocitli se před opačným problémem. Vydrápat se nahoru. Nejsem schopen určit, které ze dvou šlapání bylo horší. Každopádně obě stály za to. Vysílačkou jsme oznámili, že budeme trošičku meškat a soustředili se jen na to, abychom dávali jednu nohu před druhou. Musím ale říct, že i když byla vidět únava, nikdo z družstva to nepřiznal (a já se nechtěl shodit). S barvou jsem ale musel ven v případě hladu. Míra byl tak hodný, že mi svěřil tyčinku.

Jak rádi jsme byli, když jsme se ze stoupajících pěšin a lesních cestiček ocitli na rovném asfaltu. A jak jsem byl rád já, když jsem krajinu, kterou jsme procházeli, začal poznávat. Radost jsem měl dvojnásobnou. Za prvé mě to těšilo, protože se blížil konec a za druhé jsem se konečně na pár minut začal orientovat. Pak už se nestalo vůbec nic. Dorazili jsme k panu kapitánovi s dvouhodinovým zpožděním, zpocení, ale v pořádku a jen a jen svépomocí (několik vojáků boj nedokončilo). Měl jsem z nás radost. A byl na své chlapce opravdu pyšný. Dosažením základny však nic nekončilo. Pokračovali jsme dál. Po vydýchání a převlečení do suchého (které nám pan kapitán doporučil) byla desátníkem hodnocena naše ošetřovatelská činnost, která se přehoupla na velmi zajímavou a přínosnou instruktáž.

Zřejmě aby nám ramena nenarostla do moc velkých rozměrů, oznámil nám pan kapitán, že celou dobu špatně určujeme svou polohu. Podle něj stále prohazujeme východní a severní souřadnici a tím pádem o nás celou dobu nikdo nevěděl. To jsme negovali, neboť bychom tímto postupem určili špatně svou výchozí pozici. Nesetkalo se to s úspěchem. I přes předkládání důkazů o nevinně jsme nebyli shledáni čistými. No, hlavně, že jsme trefili.

Další aktivitou bylo vylepšování přístřešků. Z nějakého zapadlého koutu se totiž začaly ozývat zvěsti o tom, že i nadcházející noc budeme trávit po hvězdami (korunami). Nechtělo se nám tomu věřit a tak jsme úpravě moc nedali. Respektive jsme na náš kutloch ani nesáhli. Čas jsme věnovali ošetřováním sebe a své výstroje. Když lesem zazněla výzva k nástupu, upalovali jsme na heliport, já v naději, že dostaneme konečně něco na zub. Bylo zhruba půl páté a kolem kapitána se vytvořilo publikum. Zhodnotil náš zrychlený přesun se zátěží (hlavně to, že to nebylo moc zryhlené), upozornil na opuštěné spacáky (které instruktoři objevili po útoku) a seznámil nás s dalším programem. Jak trefně poznamenal, zajisté jsme zaregistrovali nulový přísun potravy za aktuální den. Objasnil nám, že to velmi úzce souvisí se včera obdrženou bankovkou. Tak jsme se nemýlili, byla to náhrada stravy za dnešek. Ujistil nás ale, že dneska neumřeme hlady, naopak se dosytosti najíme a pochutnáme si. Jen to bude trochu trvat.

Nastalo vyprávění o Setonovu hrnci. Během toho jsem si vzpomněl, že jsem nákres, který se shodoval s mluveným slovem, kdysi viděl ve skautských příručkách. Celá příprava je sice časově náročná, ale dle jeho slov bychom neměli ze špekáčků opečených za deset minut takový požitek (no, nevím). Byli jsme pozváni k zaparkované Tatře. Pod plachtou nacházely suroviny, materiál a nářadí. Bohužel někdy ještě v dost živém stavu. Na korbě byla přepravka se slepicemi, klec s králíky, jedna vyvržená ovce a mraky chleba.

Tábor hladových byl rozdělen na dvě skupiny. Ti co měli zkušenosti s přípravou jídla (anebo na to měli odvahu) a na kopáče. Naše družstvo se chopilo lopat a krumpáčů a šlo tvořit hrnce. Místo určené k budování kuchyní bylo vybrané vskutku umě. Jelikož se jednalo o bývalou raketovou základnu srovnanou se zemí, v devadesáti procentech byla pod deseti centimetry zeminy suť a beton. Ve zbylých deseti procentech chyběla tráva vůbec. S odhodláním vytvořit ďuznu šedesát na šedesát do hloubky jednoho metru jsme se pustili do práce. Několikrát jsme se pokusili najít lepší místo, ale pokusy byly marné a my zase skončili u původního. U díry jsme se střídali s Petrem a Mírou. Michal s Filipem zakládali oheň a sháněli kameny. I když mě ruce brněly, záda bolela a marnost mého počínání mi zastírala mozek, objevil jsem kouzlo mineralogie. Čím byl butr barevně pestřejší a zajímavější, tím byl tvrdší. Se svou jámou jsme skončili zhruba v půl metru. Pak začaly od krumpáče odlétávat jiskry a čas trávený kopáním ani náhodou neodpovídal výsledku. Kolem sedmé večerní jsme začali vkládat maso, na kterém pracovala druhá skupina, do zařízení. Samotná instalace se nesla v duchu spěchu, popohánění a nervozity. Možná se prázdný žaludek ozýval i profíkům. Honem šutry, honem maso, honem další šutry, honem vodu, honem zahrabat, honem jinam.

Nastalo čtyřhodinové čekání na výsledek. Nad krajinou začala padat tma i teplota. Rozdělané ohně tak přišli vhod a z vojenské jednotky se stal pionýrský tábor. Kolem světla a tepla se vytvořily skupinky a probíhalo malé společenské setkání. Navíc se jednalo o poslední společný večer, takže čas se využil i pro hodnocení cvičení. Moje oči hledaly jen kus žvance, takže jsem se postavil nedaleko chleba a v pravidelných intervalech pojídal krajíce.

Konečně přišel kýžený čas odhalování hrnců. Byla zhruba půlnoc. Jako vlci jsme se seběhli kolem kouřících se jam a ty nejotřelejší (nejhladovější a nejodvážnější) vyhrabávali rukama (jen v rukavicích) obsah. Kuchaři poklad umisťovali na dlouhý stůl a zvali k jídlu. Stalo se přesně to, co se dalo očekávat. Stůl byl v mžiku obložen neprostupnou bariérou postav. I když by se k chlebu, který naplňoval moje útroby, ještě něco vešlo, neměl jsem odvahu se pustit do boje. Jen díky Petrovi, který mě vtáhl do mely, jsem ochutnal jehně a patrně králíka. Musím říci, že naprostý luxus. Pan kapitán nám nelhal. Maso bylo šťavnaté, měkké a chutné.

Čtvrteční noc jsme sice měli trávit venku, ale bez hlídek a nočních přepadů. Byl nám slíben odpočinek bez přerušení. Ulehal jsem v půl jedné s budíkem nařízeným na pátou ranní.

Přesně na čas, za hluboké tmy, jsme stáli ve tvaru před panem kapitánem. Proběhlo zhodnocení včerejší večeře a vlastně všech aktivit. Zřejmě kvůli čekání na rozbřesk, abychom si mohli navzájem prohlídnout přístřešky, se hodnocení mírně zhouplo k nepřetržitému monologu. Slunce se nakonec ukázalo nad obzorem a prodlužované postávání dosáhlo konce. Uklidili jsme kuchyňský plac, zakopali jámy a uhasili dýmající ohniště. V tlupě jsme se přemístili k přístřeškům první čety. Ondrovo první družstvo, i Martinovo třetí bylo vesměs pochváleno za konstruktérské provedení. Když přišli instruktoři k nám, beze slov si výtvor prohlíželi. Zapojil jsem veškeré své diplomatické schopnosti (to byla asi chyba) a plachtu postrádající jakékoliv maskování, stejně jako půlmetrovou fuku se snažil okecat. Ale bylo to zbytečné. Kapitán se i po mém proslovu zdržel komentáře a desátník jen poznamenal, že dokud pořádně nezmokneme, nepromrzneme a neprobdíme celou noc, nepostavíme pořádný přístřešek. Spíše než tvrzení jsem to chápal jako přání. Pak nám byl dán rozkaz k balení.

Bourání provizorního obydlí nám trvalo v porovnání s budováním zlomek času. Po několika minutách nebylo na našem place ani vidu ani slechu po ležení (i trávu jsme rozcuchali). I s materiálem jsme se přesunuli na heliport a obdrželi snídani. Mé srdce zaplesalo. Hladovka byla ukončena a já se v klidu najím. No, jídlo sice bylo, ale s tím klidem jsem se ukvapil. Hned poté, co jsme nafasovali rohlíky, já rozdělal jak salám tak sýr, museli jsme všechno odložit a jít dělat něco jiného. Náročný časový plán už od prvopočátku nevycházel, tak měly následující činnosti vždy příchuť spěchu.

Dorazili jsme na Dlouhou a začali balit. Vlastně bylo vyhlášeno několik aktivit najednou. Vrácení nafasovaných (vlastně zapůjčených) věcí, čištění zbraní, balení, nafasování obědu (dvě klobásy s chlebem) a částečně uklízení. Zatímco Petr stanovil priority jinak, nejdřív povinnosti, pak zábava, já jsem se rozhodl, že se nejdřív dosnídám. I přes můj jasný úmysl se nenechat vyrušit jsem pozřel ranní stravu na několik pokusů. S každým odběhnutím jsem však umazal položku z imaginárního seznamu. Než byl vyhlášen nástup (jehož termín se několikrát změnil), stačil jsem zabalit obsah skříňky (své) do batožiny, přetřít hadrem vnitřek samopalu a pistoli a odevzdat loketní a kolenní chránič. Protože měly být tou dobou všechny zavazadla před budovou, buzerák se hemžil i vojáky.

I přes spěch se nesmělo zapomenout na kontrolu zbraní a materiálu. Ta vnesla do poklidné situace (ironie) ještě větší zmatek. Po opakovaných počtech postrádal výkoňák dvě vesty a v rukách nadpraporčíka přebývaly dva zásobníky. Nastala velké vyšetřování. Vesty se nakonec nenašly, ale zjistilo se, že vlastně ani nechybí. U zásobníků to bylo krapet komplikovanější. Úkol pro nastoupenou rotu byl jasný. Jedinec, který postrádá dva pistolové zásobníky se má neprodleně přihlásit. Neozval se však nikdo. Velitelé měli provést osobní kontrolu. Prošel jsem tedy všechny svoje lidi a pro jistotu si klepl na vše, co jsem měl kontrolovat. Zdálo se, že u nás problém není. Majitel nebyl stále znám. Až na třetí pokus se ozval "ajťák" (tuhle přezdívku definoval střelecký instruktor). Když nebyl schopen svému veliteli předložit zásobníky, hájil se tím, že je měl na batohu, ale teď tam nějak nejsou. Někdo se zasmál, někdo zuřil. Každopádně tím pátrání skončilo.

Posledním zmatkem bylo naše vyslání uklízet horní patro v již předané budově. Pak už jsme se naskládali do autobusu a očekávali odjezd. Já rozbalil zkonzumoval oběd (jen jednu nožičku, druhou jsem přenechal bližnímu). Jakmile jsem si utřel hubu, klesly mi oči, já usnul a probral se až v Praze. Devadesátiminutová cesta utekla v mžiku. V Dejvicích bylo potřeba dokončit vrácení zbraní. To se celkem protáhlo, protože s odevzdáváním probíhala i kontrola, kterou jsme nestihli provést na Doupově. No, výstupní procedura zdála se být takřka nekonečná. Nakonec jsme cvičení završili po zhodnocení a slavnostním zvoláním "zdar!" až v půl šesté.

Tohle cvičení bylo zase velmi povedené. Nalilo mi novou, zdravou krev do žil a vzbudilo chuť nosit na rukávu znak 111. Chtěl bych poděkovat všem účastníkům, zvláště těm "bojově" nejbližším. Krom skvělého družstva a excelentního zástupce velitele druhé družstva obsahuje samé správné chlapi. Jak směrem dolů, tak i ty nad námi. Bylo mi ctí a těším se na další setkání.