Jak jsme byli ve spárech instruktorů

5. díl: Jak jsme vařili slepici

Signál k probuzení se nikde neztratil a jak jsem jej nastavil, tak spustil. Ze spacáku se mi lezlo vskutku těžce. Vůbec mi nevadilo, že neležím na zdravotní matraci, že mi lehce fouká na hlavu, anebo že tři metry prostoru sdílím s dvěma chlapi, třemi samopaly a za hlavou mám složené botky. Hlavně, že bych mohl ještě dál odpočívat. Ale to nám nebylo přáno. V půl šesté jsme se měli dostavit na nástup a desátník odsuzoval velmi kriticky zpoždění šedesáti vteřin (jak nám již předvedl). Tudíž představa, že bychom dorazili pozdě byla alespoň pro mě nemyslitelná.

pátek 07.09.2018 publikovaný vojenské zážitky Přátelé a Jenda

Přesně na čas, za hluboké tmy, jsme stáli ve tvaru před panem kapitánem. Proběhlo zhodnocení včerejší večeře a vlastně všech aktivit. Zřejmě kvůli čekání na rozbřesk, abychom si mohli navzájem prohlídnout přístřešky, se hodnocení mírně zhouplo k nepřetržitému monologu. Slunce se nakonec ukázalo nad obzorem a prodlužované postávání dosáhlo konce. Uklidili jsme kuchyňský plac, zakopali jámy a uhasili dýmající ohniště. V tlupě jsme se přemístili k přístřeškům první čety. Ondrovo první družstvo, i Martinovo třetí bylo vesměs pochváleno za konstruktérské provedení. Když přišli instruktoři k nám, beze slov si výtvor prohlíželi. Zapojil jsem veškeré své diplomatické schopnosti (to byla asi chyba) a plachtu postrádající jakékoliv maskování, stejně jako půlmetrovou fuku se snažil okecat. Ale bylo to zbytečné. Kapitán se i po mém proslovu zdržel komentáře a desátník jen poznamenal, že dokud pořádně nezmokneme, nepromrzneme a neprobdíme celou noc, nepostavíme pořádný přístřešek. Spíše než tvrzení jsem to chápal jako přání. Pak nám byl dán rozkaz k balení.

Bourání provizorního obydlí nám trvalo v porovnání s budováním zlomek času. Po několika minutách nebylo na našem place ani vidu ani slechu po ležení (i trávu jsme rozcuchali). I s materiálem jsme se přesunuli na heliport a obdrželi snídani. Mé srdce zaplesalo. Hladovka byla ukončena a já se v klidu najím. No, jídlo sice bylo, ale s tím klidem jsem se ukvapil. Hned poté, co jsme nafasovali rohlíky, já rozdělal jak salám tak sýr, museli jsme všechno odložit a jít dělat něco jiného. Náročný časový plán už od prvopočátku nevycházel, tak měly následující činnosti vždy příchuť spěchu.

Dorazili jsme na Dlouhou a začali balit. Vlastně bylo vyhlášeno několik aktivit najednou. Vrácení nafasovaných (vlastně zapůjčených) věcí, čištění zbraní, balení, nafasování obědu (dvě klobásy s chlebem) a částečně uklízení. Zatímco Petr stanovil priority jinak, nejdřív povinnosti, pak zábava, já jsem se rozhodl, že se nejdřív dosnídám. I přes můj jasný úmysl se nenechat vyrušit jsem pozřel ranní stravu na několik pokusů. S každým odběhnutím jsem však umazal položku z imaginárního seznamu. Než byl vyhlášen nástup (jehož termín se několikrát změnil), stačil jsem zabalit obsah skříňky (své) do batožiny, přetřít hadrem vnitřek samopalu a pistoli a odevzdat loketní a kolenní chránič. Protože měly být tou dobou všechny zavazadla před budovou, buzerák se hemžil i vojáky.

I přes spěch se nesmělo zapomenout na kontrolu zbraní a materiálu. Ta vnesla do poklidné situace (ironie) ještě větší zmatek. Po opakovaných počtech postrádal výkoňák dvě vesty a v rukách nadpraporčíka přebývaly dva zásobníky. Nastala velké vyšetřování. Vesty se nakonec nenašly, ale zjistilo se, že vlastně ani nechybí. U zásobníků to bylo krapet komplikovanější. Úkol pro nastoupenou rotu byl jasný. Jedinec, který postrádá dva pistolové zásobníky se má neprodleně přihlásit. Neozval se však nikdo. Velitelé měli provést osobní kontrolu. Prošel jsem tedy všechny svoje lidi a pro jistotu si klepl na vše, co jsem měl kontrolovat. Zdálo se, že u nás problém není. Majitel nebyl stále znám. Až na třetí pokus se ozval "ajťák" (tuhle přezdívku definoval střelecký instruktor). Když nebyl schopen svému veliteli předložit zásobníky, hájil se tím, že je měl na batohu, ale teď tam nějak nejsou. Někdo se zasmál, někdo zuřil. Každopádně tím pátrání skončilo.

Posledním zmatkem bylo naše vyslání uklízet horní patro v již předané budově. Pak už jsme se naskládali do autobusu a očekávali odjezd. Já rozbalil zkonzumoval oběd (jen jednu nožičku, druhou jsem přenechal bližnímu). Jakmile jsem si utřel hubu, klesly mi oči, já usnul a probral se až v Praze. Devadesátiminutová cesta utekla v mžiku. V Dejvicích bylo potřeba dokončit vrácení zbraní. To se celkem protáhlo, protože s odevzdáváním probíhala i kontrola, kterou jsme nestihli provést na Doupově. No, výstupní procedura zdála se být takřka nekonečná. Nakonec jsme cvičení završili po zhodnocení a slavnostním zvoláním "zdar!" až v půl šesté.

Tohle cvičení bylo zase velmi povedené. Nalilo mi novou, zdravou krev do žil a vzbudilo chuť nosit na rukávu znak 111. Chtěl bych poděkovat všem účastníkům, zvláště těm "bojově" nejbližším. Krom skvělého družstva a excelentního zástupce velitele druhé družstva obsahuje samé správné chlapi. Jak směrem dolů, tak i ty nad námi. Bylo mi ctí a těším se na další setkání.

...a to je asi tak všechno.

Hodnocení

Zpracování článku (jak je článek čtivý)

vynikající

Lucík hodnotil(a) 15.11.2018 08:46:12

vynikající

Milda hodnotil(a) 15.10.2018 12:34:13

vynikající

Lukáš hodnotil(a) 29.09.2018 11:08:14

vynikající

článek je starší 3 měsíce a nelze jej hodnotit

Věrohodnost článku (jak odpovídá článek skutečnosti)

nehodnoceno
článek je starší 6 měsíce a nelze jej hodnotit

Komentáře

Komentář můžete vložit i jako nepřihlášený uživatel.

CAPTCHA Image

K tomuto článku dosud nikdo nevložil komentář.

Seriál a související články

1. díl: Jak jsem se stal pimpínkem

Od debaklu, v podobě srpnového cvičení Sahel 2018, uplynuly zhruba tři týdny a na obzoru se rýsovalo cvičení další. Tentokráte se sice jednalo o cvičení 111. strážní roty, ale černé myšlenky mi stále zastíraly hlavu. Navíc množství nováčků, které byly určeni do mého družstva, dobré náladě také nepřidalo. Nepodlehl jsem. Sbalil jsem si věci, tentokráte jsem neopomněl několik teplých doplňků a v pondělí se s batohem na zádech, jezevčíkem v ruce a povolávákem v kapse dostavil do Dejvic. První dávku optimismu mi nalili hned po příchodu velitel čety Radek a Petr, zastávající zástupce velitele družstva, tedy moje pravá ruka. Po přivítání, sdílení očekávání a obav nastala povinností. Nejdříve jsem se zapsal na seznam přítomných a pak se pustil do pátrání po dalších členech týmu.

2. díl: Střílej, střílej, poslouchej svého pána

Budíček, rychlá snídaně a bez dlouhého čekání přesun na pěchotní střelnici Plešivec. Přesně tak vypadalo pro první četu úterní ráno. Ještě s drobky na zubech jsem stál v pozoru a poslouchal instruktora - nadrotmistra ze včerejška. Ten si nás prošel, zkontroloval naši upravenost a připravenost (ne, jestli máme zapnuté knoflíky, ale jestli nám něco někde nepřekáží) a velmi nespokojeně nechal většinu z nás upravit se znovu. Konstatoval, že většina z nás nechala jeho včerejší slova rozplynout někde v lesích a neposlechli ho naprosto v ničem. Náprava, kterou považoval za nutnou si vyžádala zhruba dvacet minut. Na toto zdržení velmi nelibě upozornil.

3. díl: Máme hole v ruce

Budíček, který nám dozorčí doručil osobně na cimru, přišel o několik hodin dříve, než bychom si přáli. Připadalo mi, že jsem spal několik minut. Bohužel ručičky na hodinkách a světlo za oknem hovořilo jinak. Ostatní družstevníci (členové družstva) se sunuli z loží stejným způsobem. Pomalu, ospale a unaveně. Ale nedalo se nic dělat. Tedy až na jednoho. Richard bojoval krom nevyspání i s namoženým ramenem, na které předcházející den přistál. Na můj dotaz, jak závažné je jeho zranění, zvedl paži o pár centimetrů a oznámil mi, že výš to nepůjde. Radek rozhodl, že by nebylo dobré věc podcenit a rozhodl, že zranění je nutné odborně prozkoumat. Po snídani jsme se odebrali k podplukovníkovi a celou situaci zdokumentovali. Jelikož se nejbližší zdravotní zařízení nacházelo v Karlových Varech, Richard opustil naše řady a od té doby se řídil vlastním programem.

4. díl: Jak jsme poznávali krásy Doupovských hor

I když jsem měl nastavený budík, probuzení (nucené) přišlo dříve něco před šestou. Petr, který si hodil dvě směny, mi přišel zašeptat do ucha, že ve vysílačce proběhla důležitá relace a hlas na druhé straně hlásil prozrazení našich pozic. To znamenalo jen jedno. Že brzy přijde velmi silný argument, proč vypadnout. Postupně jsme vzbudili ostatní členy družstva a se zachováním ticha se začali připravovat na boj. Nepřítel se však neukázal. Místo toho nám nad hlavami začaly svištět dělostřelecké granáty (imitace), vzduch se začal plnit střelným prachem a na obloze se to blýskalo.

5. díl: Jak jsme vařili slepici

Signál k probuzení se nikde neztratil a jak jsem jej nastavil, tak spustil. Ze spacáku se mi lezlo vskutku těžce. Vůbec mi nevadilo, že neležím na zdravotní matraci, že mi lehce fouká na hlavu, anebo že tři metry prostoru sdílím s dvěma chlapi, třemi samopaly a za hlavou mám složené botky. Hlavně, že bych mohl ještě dál odpočívat. Ale to nám nebylo přáno. V půl šesté jsme se měli dostavit na nástup a desátník odsuzoval velmi kriticky zpoždění šedesáti vteřin (jak nám již předvedl). Tudíž představa, že bychom dorazili pozdě byla alespoň pro mě nemyslitelná.