Přesně na čas, za hluboké tmy, jsme stáli ve tvaru před panem kapitánem. Proběhlo zhodnocení včerejší večeře a vlastně všech aktivit. Zřejmě kvůli čekání na rozbřesk, abychom si mohli navzájem prohlídnout přístřešky, se hodnocení mírně zhouplo k nepřetržitému monologu. Slunce se nakonec ukázalo nad obzorem a prodlužované postávání dosáhlo konce. Uklidili jsme kuchyňský plac, zakopali jámy a uhasili dýmající ohniště. V tlupě jsme se přemístili k přístřeškům první čety. Ondrovo první družstvo, i Martinovo třetí bylo vesměs pochváleno za konstruktérské provedení. Když přišli instruktoři k nám, beze slov si výtvor prohlíželi. Zapojil jsem veškeré své diplomatické schopnosti (to byla asi chyba) a plachtu postrádající jakékoliv maskování, stejně jako půlmetrovou fuku se snažil okecat. Ale bylo to zbytečné. Kapitán se i po mém proslovu zdržel komentáře a desátník jen poznamenal, že dokud pořádně nezmokneme, nepromrzneme a neprobdíme celou noc, nepostavíme pořádný přístřešek. Spíše než tvrzení jsem to chápal jako přání. Pak nám byl dán rozkaz k balení.
Bourání provizorního obydlí nám trvalo v porovnání s budováním zlomek času. Po několika minutách nebylo na našem place ani vidu ani slechu po ležení (i trávu jsme rozcuchali). I s materiálem jsme se přesunuli na heliport a obdrželi snídani. Mé srdce zaplesalo. Hladovka byla ukončena a já se v klidu najím. No, jídlo sice bylo, ale s tím klidem jsem se ukvapil. Hned poté, co jsme nafasovali rohlíky, já rozdělal jak salám tak sýr, museli jsme všechno odložit a jít dělat něco jiného. Náročný časový plán už od prvopočátku nevycházel, tak měly následující činnosti vždy příchuť spěchu.
Dorazili jsme na Dlouhou a začali balit. Vlastně bylo vyhlášeno několik aktivit najednou. Vrácení nafasovaných (vlastně zapůjčených) věcí, čištění zbraní, balení, nafasování obědu (dvě klobásy s chlebem) a částečně uklízení. Zatímco Petr stanovil priority jinak, nejdřív povinnosti, pak zábava, já jsem se rozhodl, že se nejdřív dosnídám. I přes můj jasný úmysl se nenechat vyrušit jsem pozřel ranní stravu na několik pokusů. S každým odběhnutím jsem však umazal položku z imaginárního seznamu. Než byl vyhlášen nástup (jehož termín se několikrát změnil), stačil jsem zabalit obsah skříňky (své) do batožiny, přetřít hadrem vnitřek samopalu a pistoli a odevzdat loketní a kolenní chránič. Protože měly být tou dobou všechny zavazadla před budovou, buzerák se hemžil i vojáky.
I přes spěch se nesmělo zapomenout na kontrolu zbraní a materiálu. Ta vnesla do poklidné situace (ironie) ještě větší zmatek. Po opakovaných počtech postrádal výkoňák dvě vesty a v rukách nadpraporčíka přebývaly dva zásobníky. Nastala velké vyšetřování. Vesty se nakonec nenašly, ale zjistilo se, že vlastně ani nechybí. U zásobníků to bylo krapet komplikovanější. Úkol pro nastoupenou rotu byl jasný. Jedinec, který postrádá dva pistolové zásobníky se má neprodleně přihlásit. Neozval se však nikdo. Velitelé měli provést osobní kontrolu. Prošel jsem tedy všechny svoje lidi a pro jistotu si klepl na vše, co jsem měl kontrolovat. Zdálo se, že u nás problém není. Majitel nebyl stále znám. Až na třetí pokus se ozval "ajťák" (tuhle přezdívku definoval střelecký instruktor). Když nebyl schopen svému veliteli předložit zásobníky, hájil se tím, že je měl na batohu, ale teď tam nějak nejsou. Někdo se zasmál, někdo zuřil. Každopádně tím pátrání skončilo.
Posledním zmatkem bylo naše vyslání uklízet horní patro v již předané budově. Pak už jsme se naskládali do autobusu a očekávali odjezd. Já rozbalil zkonzumoval oběd (jen jednu nožičku, druhou jsem přenechal bližnímu). Jakmile jsem si utřel hubu, klesly mi oči, já usnul a probral se až v Praze. Devadesátiminutová cesta utekla v mžiku. V Dejvicích bylo potřeba dokončit vrácení zbraní. To se celkem protáhlo, protože s odevzdáváním probíhala i kontrola, kterou jsme nestihli provést na Doupově. No, výstupní procedura zdála se být takřka nekonečná. Nakonec jsme cvičení završili po zhodnocení a slavnostním zvoláním "zdar!" až v půl šesté.
Tohle cvičení bylo zase velmi povedené. Nalilo mi novou, zdravou krev do žil a vzbudilo chuť nosit na rukávu znak 111. Chtěl bych poděkovat všem účastníkům, zvláště těm "bojově" nejbližším. Krom skvělého družstva a excelentního zástupce velitele druhé družstva obsahuje samé správné chlapi. Jak směrem dolů, tak i ty nad námi. Bylo mi ctí a těším se na další setkání.