Úkolem zúčastněných bylo opsat pomyslný trojúhelník Vimperk - Volary - Husinec do čtyřiadvaceti hodin. Trasa nebyla daná a každý si jí mohl zvolit podle svého. Odměnou byl dobrý pocit z vlastního úspěchu a hlavně stužka (taky proto to děláme, ne?). Start byl stanoven na páteční večer. Jak prosté.

V pátek, na který vycházelo volno, jsme se s Lukášem sešli u nás. Vypili jsme kafe, já si dobalil potřebné věci a s mezizastávkou u Lukáše (kafe, Akta X) odjeli do Vimperského autokempu Vodník. Vyřídili prezenčku a na následující dvě hodiny si sedli do auta a poslouchali Miroslava Donutila. Za okny přítomný chlad, déšť a šedá obloha nám náladu nezvedaly, ale zatím nebylo na co si stěžovat.

Patnáct minut před 22tou hodinou jsme vylezli z teplem naplněného auta a šli se postavit k administrativnímu stanu. U něj se už nakupila většina pochodujících v celkem dobré náladě. Slovo si vzal pořadatel a v pár větách nás oznámil s organizací. Na každém z kontrolních bodů dostaneme něco na posilnění a napít. Poděkoval za účast, popřál nám hodně štěstí a předal řečnické žezlo paní starostce Vimperka. Ta zavzpomínala na doby minulé a připomněla, proč se druhý ročník pochodu koná. Smutnou atmosféru sice trochu narušilo zařvání nedalekých fanoušků hokeje, ale asi to nešlo jinak. Pak promluvil ještě jeden člověk, ale bohužel si nevybavím, kdo to byl, protože míra mojí nervozity nabírala na intenzitě. Když se znovu ozvalo přání hodně štěstí, skupina lidí se pomalu pohnula a dala se na pochod. První metry z pochodu smrti se začaly odečítat.

Průchod Vimperkem spíše připomínal emigraci trempů, ale po několika stech metrech se skupina začala trhat a tu a tam se pár lidí oddělilo a zamířilo svými kroky jinam. Lukáš, bezchybně seznámen s trasou, která byla navíc neustále kontrolována navigací, nás protáhl tmavou ulicí kolem průmyslového stavení a my se tak ocitli úplně sami.

Putování v nočních hodinách má svoje výhody. Za prvé nevidíte, jak strmý a jak dlouhý je stoupák, na kterém se právě nalézáte a čas letí nějak rychleji. Na druhou stranu to má samozřejmě i zápory, hlavně tu, že nevidíte. Na silnicích to nebylo tak strašné, protože nebe a nedávný úplněk poskytoval na cestu dostatek světla, ale pohybovat se po lesních stezkách vytyčených značkami byla někdy výzva. Navíc déšť a mlha nám podmínky ještě zhoršovaly. Nejednou se stalo, že jsme marně pátrali po značce a stačilo popojít o půl metru a ona se vyloupla na svět.

Na spojnici Vimperk - Volary se nacházelo několik vyvýšených bodů. Jedním z nich byl Boubín. Je z něj sice hezký výhled na okolí, ale tuto skutečnost jsme ve dvě ráno moc neocenili. V nás zanechal dojmy spíše opačné. Než lesními cestami jsme stoupali tankodromem vylepšeným spadlými větvemi a šutry. To Lukáš velmi působivě komentoval. Zatímco se bořil do bahna a zakopával o stopy pneumatik a pařezy, já jsem se za ním potácel smíchy, čímž jsem jeho zlost patrně umocňoval. Ale nedalo se jinak.

Boubínské stoupání se neobešlo bez malého tápání ve tmě. To nastalo hned poté, co jsem převzal od Lukáše funkci světlušky a svítil na cestu. Po chvilce jsme ztratili červenou a vyzkoušeli si, jak se zorientovat v lese. No, moc to nejde. Já dostal možnost vyzkoušet kompas v mobilu (prosím, nesmějte se), který kupodivu ukázal sever správným směrem. Po několika desítek metrů kamzíkování jsme se znovu dostavili na turistickou trasu.

Vzhledem k tomu, že se v této oblasti nacházelo několik desítek jedinců pohybujících se stejným směrem, ale jinou cestou, spatřili jsme několikrát zmatené světýlka mžourající všemi směry. Bylo to celkem uklidňující. Byl to totiž důkaz toho, že v pusté a potemnělé krajině nejsme jediní vzhůru. Přešli jsme Boubín a stejné upraveným terénem jsme šli dolů. Protože sestup se projevil obtížnější, než stoupání, Lukáš vynesl nad Šumavou jasný rozsudek. Vykácet a vybetonovat. Když jsem mluvil o bodech, které se nacházely ve vyšší nadmořské hladině než ostatní terén, musím vzpomenout ještě Bobíka (bohužel ne tu roztomilou postavičku od Fifi). I jeho pár vrstevnic jsme museli překonat. Za ním nás však čekal první kontrolní (a odpočívací) bod. Bylo něco málo po třetí hodině ranní, nachozeno jsme měli asi 27 kilometrů a dorazili jsme do Volar.

Musím říct, že jsem se víc a víc těšil na příchod dne. Současně s tímto těšením přišla i touha po dokončení. Těchto návalů jsme měli po čas pochodu několik. Samozřejmě, že já měl depresivních stavů daleko více, než Lukáš. Tempo lehce pokulhávalo a zaostávalo za naším standardem, protože jsem poprosil Lukáše, že bych potřeboval šetřit síly. Den na svět dorazil zhruba o půl šesté a baterky jsme tak mohli nadobro vypnout.

I když je to u mě nepochopitelné, čas od času nastávaly okamžiky, kdy jsme mlčeli. Nikdy to ale netrvalo dlouho a moje ticho většinou prořízlo moje remcání. Prošli jsme kolem Pivovarského rybníka a ocitli se na Zlaté stezce. Zřejmě tomu chtěla náhoda, abychom si osvěžili trochu historie a do cesty nám postavila hrad Hus. Oba máme národní dějiny moc rádi a já jsem se díky Lukášovi dozvěděl spousta zajímavého, ale tahle příhoda nám pohled na našeho středověkého kazatele pozměnila.

Jistě je turistická stezka přes Hrad Hus velmi působivá a mnohému návštěvníkovi zpříjemní den, ale po celonočním dešti byly kameny a půda na místě kluzké. Když se k tomu přičte špatná viditelnost díky vše obepínajícím šeru a jistá dávka únavy, vznikla z toho celkem nebezpečná zóna. Sunuli jsme se jak důchodci, několikrát ztratili návaznosti značek (a nemyslím, že to bylo naší špatnou orientací) a mě se povedlo provést kaskadérské číslo. Od letu do řeky nacházející se několik metrů pode mnou mě zachránilo pár stromků umístěných kolem cesty. Husův sbor nám dal pořádně zabrat. Na jednom z mála míst jsme se s Lukášem shodli v nadšení z pochodu. Oba dva jsme chrlili do korun stromů nadávky.

Další překvapivou překážkou byl elektrický ohradník umístěn přes pěšinu, po které jsme právě šli. Pohled za sebe i za ohradník prozrazoval tu samou věc. Nacházíme se na žluté trase. Původní plán překročit dráty a pokračovat v cestě nám během vteřiny překazil dorazivší býček. Postavil se před nás a vokálně se projevil. Bylo více než jasné, že nás obývákem nepustí. Pátrali jsme po alternativní cestě. Jedinou možnou se ukázala skulinka v šířce osmdesáti centimetrů mezi břehem řeky a plotem. Oba jsme s napětím pozorovali černého démona, jestli se za námi zrychleným přesunem vydá a umístí všechny tři do vody. Naštěstí se tak nestalo a my se po třiceti metrech znovu dostali na normální žlutou a pokračovali s turem za zády.

Kopírovali jsme koryto řeky Blanice, která po dlouhé době poskytovala duševní relax, napojili jsme se na silnici a ta nás dovedla až do rodné vísky mistra Jana Husa, Husince. Celkem jsme měli v nohách padesátku a já cítil, že jsem mírně přes. Na moje četné a velmi naléhavé prosby Lukáš svolil podniknout delší pauzu.

Zřejmě to bylo tím, že jsem do sebe dostal všechnu tu podpůrnou chemii, ale připadal jsem si jako neporazitelný a sil jsem měl na rozdávání. Naproti tomu vedle mě Lukáš malinko pokulhával. Tak jsem se zeptal, jestli mu něco není. Mávl rukou, řekl, že je to v pohodě, jen že to musí rozhodit. Až po deseti minutách se přiznal, že ho od třicátého kilometru zlobí křeč v třísle, píchá ho v koleni, pálí ho chodidla a má bolesti v kyčlích a nártu. Jinak je všechno dobrý. Jakékoli moje nabídky na zpomalení, pomoc, odpočinek, anebo změnu odmítal. Mě zatím bolela jen stehna, ale můj čas měl přijít.

Lukáš mě mezi klapotem kanad seznamoval s trasou. Půjdeme nahoru, dolů, nahoru, dolů, nahoru, pak uvidíme Vimperk a pak už tam budem. Byl jsem radostí bez sebe a říkal si, že tohle už je brnkačka. Že to prostě dám. Ostatně co je 18 kilasů proti tomu, co už jsme nachodili. Nabrali jsme naše typické tempo a kochali se krajinou. Po levé ruce na nás z velké dálky a mraků vyčuhoval Boubín, tu a tam (každých deset vteřin) nás minulo auto. Lukáš navíc hrdě ukořistil státní vlajku, která se povalovala v pangejtu (hanba fanouškům) a já našel deklík na auto. Všechno bylo fajn. Uskutečnili jsme první nahoru-dolů, pak další a ocitli se v Kosmo.

Tím to pro mě skončilo. Lukáš, krom toho, že bojoval s fyzickou zátěží, se zhostil (nedobrovolně) role motivátora a psychologa. Já jsem od této chvíle nevypouštěl z pusy nic jiného, než remcání, nadávky a poraženecký věty. Přiznám se, došly mi síly a nemohl jsem. Když se na to zpětně podívám, byl jsem jako malé dítě před výlohou hračkárny. Lukáš mě slovně i ručně postrkával, povzbuzoval a neustále tlačil před sebou. Tímhle způsobem mě dokormidloval až na začátek Vimperku. Tam jsem se zhroutil a musel si sednout. Přesvědčit svoje tělo o faktu, že když člověk nemůže, má ještě 70% sil (to nám tvrdil na vojně velitel), mi nešlo. Už jsem ani neremcal. Jen jsem seděl a mlčel. Lukáš mě tak chvilku nechal, ale pak znovu zavelel k chůzi a já jako nemyslící zvířátko šel (prostě ovečkin).

Abych neměl čas přemýšlet nad tím že nemůžu, pustil se Lukáš do dialogu na různá témata, většinou s hlubokým smyslem. Mé odpovědi se zdrcly na citoslovce - výjimkou byly nadávky a konstatování nenávisti vůči Vimperku. V tomto režimu jsme prošli Vimperkem (potkali jsme hospodu, kde ani neví, jak se věší státní vlajka), vystoupali k autokempu a v jednu hodinu odpoledne prošli branou až k cíli (stanu). Dokázali jsem to. Od pořadatelů jsme obdrželi gratulace, diplomy a bohužel jen já i tolik chtěný metál. Samozřejmě Lukáš nebude o vyznamenání ošizen, jen ho dostane poštou (výrobce to kapánek ojebal). Chvilku jsme se kolébali po areálu, koupili si kafe, limonádu a klobásu a vlezli si s tím do auta. Nasoukání do vnitřku muselo vypadat v mém podání komicky, protože vtažení nohy přes práh byl pro mě obrovský problém. Najedli jsme se a asi hodinu odpočívali.

I přes to, že jsem Lukáše ujistil o své nepotřebě spát a slíbil mu, že budu celou cestu domů vzhůru, jakmile sešlápl pedál plynu, sesunuly se mi víčka a já okamžitě usnul. Probral jsem se pár kilometrů před Lukášovým domovem. Lukáš mě uvítal mezi bdělé (on je prostě stroj) a oznámil mi, že to, co jsme teď jeli hodinu jsme předtím šlapali celou noc a půl dne. Já díky pohostinnosti nemusel juchat hned na autobus, ale nechali si mě tam až do neděle.

Na závěr musím moc poděkovat Lukášovi za to, že nade mnou nezlomil hůl a i přes moje věčné nadávání a brblání (trvající už od samého začátku) mě v tom nenechal a dotáhl mě až do cíle. Nebýt jeho, nedošel bych to. Pak musím také přiznat, že tohle bylo pro mě pořádné sousto a vymyká se mým silám a schopnostem a napodruhé to už nechci absolvovat (klobouk dolů před Lukášem, který do toho šel podruhé a před všemi, kteří to absolvovali). Každopádně to beru jako malý osobní úspěch a jsem rád, že jsem to zvládl.