Musím říct, že jsem se víc a víc těšil na příchod dne. Současně s tímto těšením přišla i touha po dokončení. Těchto návalů jsme měli po čas pochodu několik. Samozřejmě, že já měl depresivních stavů daleko více, než Lukáš. Tempo lehce pokulhávalo a zaostávalo za naším standardem, protože jsem poprosil Lukáše, že bych potřeboval šetřit síly. Den na svět dorazil zhruba o půl šesté a baterky jsme tak mohli nadobro vypnout.

I když je to u mě nepochopitelné, čas od času nastávaly okamžiky, kdy jsme mlčeli. Nikdy to ale netrvalo dlouho a moje ticho většinou prořízlo moje remcání. Prošli jsme kolem Pivovarského rybníka a ocitli se na Zlaté stezce. Zřejmě tomu chtěla náhoda, abychom si osvěžili trochu historie a do cesty nám postavila hrad Hus. Oba máme národní dějiny moc rádi a já jsem se díky Lukášovi dozvěděl spousta zajímavého, ale tahle příhoda nám pohled na našeho středověkého kazatele pozměnila.

Jistě je turistická stezka přes Hrad Hus velmi působivá a mnohému návštěvníkovi zpříjemní den, ale po celonočním dešti byly kameny a půda na místě kluzké. Když se k tomu přičte špatná viditelnost díky vše obepínajícím šeru a jistá dávka únavy, vznikla z toho celkem nebezpečná zóna. Sunuli jsme se jak důchodci, několikrát ztratili návaznosti značek (a nemyslím, že to bylo naší špatnou orientací) a mě se povedlo provést kaskadérské číslo. Od letu do řeky nacházející se několik metrů pode mnou mě zachránilo pár stromků umístěných kolem cesty. Husův sbor nám dal pořádně zabrat. Na jednom z mála míst jsme se s Lukášem shodli v nadšení z pochodu. Oba dva jsme chrlili do korun stromů nadávky.

Další překvapivou překážkou byl elektrický ohradník umístěn přes pěšinu, po které jsme právě šli. Pohled za sebe i za ohradník prozrazoval tu samou věc. Nacházíme se na žluté trase. Původní plán překročit dráty a pokračovat v cestě nám během vteřiny překazil dorazivší býček. Postavil se před nás a vokálně se projevil. Bylo více než jasné, že nás obývákem nepustí. Pátrali jsme po alternativní cestě. Jedinou možnou se ukázala skulinka v šířce osmdesáti centimetrů mezi břehem řeky a plotem. Oba jsme s napětím pozorovali černého démona, jestli se za námi zrychleným přesunem vydá a umístí všechny tři do vody. Naštěstí se tak nestalo a my se po třiceti metrech znovu dostali na normální žlutou a pokračovali s turem za zády.

Kopírovali jsme koryto řeky Blanice, která po dlouhé době poskytovala duševní relax, napojili jsme se na silnici a ta nás dovedla až do rodné vísky mistra Jana Husa, Husince. Celkem jsme měli v nohách padesátku a já cítil, že jsem mírně přes. Na moje četné a velmi naléhavé prosby Lukáš svolil podniknout delší pauzu.