Jakožto správní jedlíci jsme po chvilce narazili na problém. Množství másla a marmelády umístěný na stole zcela neodpovídal naším představám a natírací plocha pečiva převyšovala možnosti, které mohlo máslo s marmošou pokrýt. Zkrátka a dobře, poprosili jsme o další dávku a k našemu překvapení to vyšlo. Stejně jako u každého švédského stolu jsem ani teď neodhadl potřebné množství a přežral se (tak je to placený, proč to tam nechávat). Vydrápal jsem se na pokoj a tam se oblékl na pohodový výletíček (rozhodně tomu odpovídala mnou zvolená obuv). V hygienické čtvrthodince nám na pokoj vtrhl kámoš. Podíval se na mě, zahýkal a urychleně opustil prostor dveří. Od té doby byla stanovena zamykací povinnost pro případy, že pokoj okupoval pouze jedinec a musel navštívit onu místnost.

V keckách, kraťasech a tričku (jo, na zádech jsem měl alespoň malý batůžek s vodou a sušenkami) jsem dorazil k autu, kde už stáli ostatní. Vecpali jsme se do vozidla a směřovali k nedalekému jezeru Mondsee, u kterého měl být malý, asi osmikilometrový okruh. Když jsme projížděli kolem obrovské, azurové vodní plochy, interiérem auta znovu několikrát zaznělo "jééééé". Pohled byl nádherný a Mácháč (a že se mi tam líbilo) se s tím nedal srovnat.

Od parkoviště jsme sledovali směrovky a skrz lesík prošli až ke kamenné pláži. Dalo nám hodně sil, abychom turistický výlet nezavrhli a nenaskákali do průzračné vody. Nakonec odhodlání pro dobrodružství (a studená voda) rozhodlo, že půjdeme dále. Vytištěná mapka, kterou třímal Míra v ruce, slibovala další vodopád. V očekávání jsme pokračovali po pěšině znovu odbočující do lesa. A skutečně, po několika minutách jsme začínali slyšet nezaměnitelný zvuk padající vody a pak původce i spatřili. Mezi kameny na vysoké skále se prodírala voda a mizela v jezírku. Chvilku jsme se kochali a pak, i přes padlé větve, pokračovali dál. Cesta nás dovedla na místo, kde se poprvé padající voda dotkla kamene. Jako malé děti jsme pobíhali kolem dokola a fotili, co se dalo a jak nás napadlo.

Vyblbnutí, osvěžení (cákající voda na nás zanechala stopy) jsme místo opustili a vydali se vzhůru. Od té chvíle to bylo pořád jen vzhůru. I když to graf stoupání na papíře jasně ukazoval, nějak se nám tomu nechtělo věřit. Mezi jezerem, od kterého jsme vyšli, a vrcholem bylo 750 metrové převýšení. S nutnými přestávkami, oddychem a nabíráním sil jsme krok po kroku kopec zdolávali. Tu a tam se nám ukázal výhled, který nám trochu osvětlil naprosto černé myšlenky. Když už jsme si mysleli, že jsme nahoře, zavedla nás trasa znovu k cestičce, která se zvedala k nebi. Nakonec stromy přestaly zakrývat oblohu a my, dle ukazatele, byly kousek od vrcholu. Nikdo z nás netušil, co tam může být. Ale to, co jsme spatřili, nám vyrazilo dech.

První, co mě napadlo, když jsem spatřil zelené pastviny a na nich volně se pasoucí krávy, že jsme se právě ocitli na scéně natáčení reklamy na Milku. Modré nebe (tak jak má být) zdobily nadýchané mraky, v dálce byly roztroušeny horské chatky a čisté a spokojené kravky polehávaly, postávaly, anebo se pohybovaly kolem nás. Nadšeně jsme obdivovali každý kus scenérie a pomalu se protáhli stádem dobytka, který postával na cestě. Naše kroky bezchybně vedly k chatce nabízející občerstvení. Dali jsme si limonádu a něco k jídlu. Vzhledem k tomu, že den byl jen kousek za svou polovicí, věnovali jsme tři desítky minut odpočinku. Nebýt mého otravování, možná by si ostatní odpočali i déle.

Zatímco holky zabraly místní lehátka a při načerpávání sil chytaly bronz, my s Mírou jsme odpočívali aktivně. Nejprve jsme objevili mičudu, se kterou jsme se pokusili tvořit kopací aktivity. Bohužel se u nás za vteřinku objevil majitel (pes) a dal nám jasně najevo, že hračka patří jemu a nehodlá se o ni s nikým dělit. Tak jsme si našli novou zábavu. Zkoumali jsme detailně brouka. Když se i Míra umístil do lehátka, chodil jsem kolem jako mlsný kocour, neustále remcal a občas něco vyfotil.

I když se nám opravdu nechtělo, protože jsme si připadali jako v pohádce, vyrazili jsme po trase dál. Ta nás chvilku vedla pastvinami, poté lesním porostem a nakonec se změnila v pěšinku. Pěšinku táhnoucí se v serpentýnách po svahu dolů. I když nejsme žádní ustrašenci, každý měl pořádnou dávku respektu z vidiny špatného šlápnutí a cesty v kotrmelcích až k úpatí. Opatrně, ale bezpečně jsme za hodinu sestoupili dolů a došli až k parkovišti, kde spokojeně čekalo auto. Tím nás Míra mínil odvézt domů.

Nestalo se tak, protože jsme objevili jednu potíž. V neděli nejsou v Rakouských usedlostech otevřeny žádné obchody. Naše zásoby byly ještě dostatečné, k nim jsme ale postrádali jakékoliv pečivo. Zkusili jsme tedy štěstí u jednoho stánku s občerstvením a povedlo se. Sandra nám vyjednala koupi housek na hamburgery bez hamburgerů.

U nás na balkoně jsme uspořádali společnou večeři a v útrobách pokoje jsme si pak zahráli jednu partičku upravené Party. Žádné velké flámování se nekonalo. Po dnešku jsme se všichni těšili do postelí.