Nastala druhá fáze. Naplánovat okolo rezervovaných ubytování výlety. Do té, lehce se červenajíc (zcela oprávněně), jsem se zapojil i já. Z různých míst a různých lidí jsem zkusil vydundat informace, jak být vybaveni a naladěni, pokud se chystáme putovat po skaliskách hor (tímto všem nejmenovaným děkuji). Celé toto hledání nakonec přineslo několik míst a seznam s položkami, které bychom mohli navštívit a co si zabalit. Abychom se vzájemně naladili na společnou vlnu, uspořádali jsme druhou válečnou poradu a řádně detaily probrali. Zbývalo se jen těšit (a dotáhnout pár detailů).

Kalendář se posunul o několik týdnů (společně jsme se shodli na tom, že to uteklo jako voda) a v půl sedmé úterního rána před naším domem stála Mírova Mazda. Do jejich útrob (které jsou rozhodně větší, než by se zprvu zdálo) jsme naskládali všechen materiál a vyrazili. Díky správně zvolenému času a umění Míry správně šlápnout na plyn, jsme se hravě vymotali z Prahy a patnáct minut po sedmé upalovali k jihu.

Nemohu nezmínit, že tou dobou pro mě začala celotáborová hra o pivka (pro Míru) s velmi jednoduchými, leč pro mě krutými, pravidly. V rámci seberozvoje jsem se měl zbavit dvojice slovních spojení, v mých větách hojně používaných – "omlouvám se" a "přiznám se".

Energickou hudbu jsme doplňovali brebenděním, kdo co má zabalené a na co jsme zapomněli (zde jsme nenašli žádného adepta). V Třeboni se sice odehrála krátká pauzička na sváču a odskok, ale jinak Míra pelášil, co to dalo, až k Vídni. V jeho centru jsme pak navštívili velkou krásu.

Schönbrunn

Zámek, který jsem před více než deseti lety zažil v pološeru, spíše tmě, nás přivítal v celé své kráse. Modrá obloha vyzdvihovala jeho bílé zdi a slunce ještě násobilo dojem. Procourali jsme se zahradami sem a tam a kochali se Rakouskou pýchou (zevnitř ne, to si necháme na jindy). Asi díky všednímu dni a ještě neprobíhajícím prázdninám jsme nezakopávali i všudypřítomné turisty (i když pár výjimek bylo).

Protože projít celý park je na půl dne, možná více (a to my jsme nemohli), podnikli jsme úspornou, leč nám vyhovující okružní výpravu. Na Euro přesně (čas jsme měřili většinou v penězích, které nás bude stát parkovné) jsme dorazili k autu a vyrazili dál. Cesta to byla ještě hodně dlouhá.

Když hluk v autě, způsobený kručením našich bříšek, přesáhl únosnou mez, všichni společně jsme měli velké přání. Najít kousek od silnice krásné odpočívadlo v přírodě, kde by nikdo nebyl. A protože zázraky se dějí každý den (že paní Gumpová), chvilku poté narazil Míra na nádhernou samotu s lavičkou, stolem a jezírkem. Co víc si může hladový člověk přát. Našim přáním však nebyl konec. Než jsme rozbalili řízky a pustili se do nich, profrčelo kolem spousta aut. V našich hlavách se tedy zrodila prosba, že by bylo hezké, kdyby těch aut nebylo tolik, nejlépe vůbec žádné. Asi po deseti vteřinách někdo někde patrně mávl kouzelným proutkem a na silnici se od té chvíle neobjevil žádný dvoustopý, ani jednostopý účastník provozu. Já jsem si ještě tajně myslel na to, abychom našli kufřík se sto miliony, ale k tomu nějak nedošlo.

S blížícím se ubytováním stoupal počet zastávek. Ne snad nucených, ale dobrovolných. Jak Míra projížděl serpentinami, krajina nám ukazovala svoje krásy. Písničky linoucí se z rádia jsme tak dost často doplňovali o nadšené výkřiky. Pokud bylo naše obdivování velmi intenzivní, Míra zastavil a já se vyslal tu nádheru vyfotit. I když se nám cesta kapánek protáhla, rozhodně to stálo za to.

Nakonec jsme přeci jen dorazili do Gusswerku (správně tam má být to jejich S, ale nevěděl jsem, jak to nacvakat). To byla malá vesnička v údolí, nad kterým se tyčilo několik hor. Obrázek jako z pohádky. Míra zaparkoval přes ulici od zeleného jednopatrového domu a my poprvé nasáli horský vzduch z plných plic. Byli jsme na místě našeho bydlení. Zatímco Míra spokojeně oddechl, že to má za sebou, čekal na Sandru první úkol (všichni jsme později pochopili, že právě ona bude lingvistickým spojníkem mezi námi a okolím). Místo osobního přivítání jsme u zvonku našli cedulku s telefonním číslem.

Sandra předvedla bezchybnou konverzaci a po minutě potvrdila mojí z legrace pronesenou větu. Klíč je pod rohožkou. Vnikli jsme tedy do domu a z různých místností se po dobu asi pěti minut ozývaly nadšené výkřiky (něco jako předtím u krajiny). V domě byly dvě ložnice, koupelna s toaletou a toaleta (tam se chodilo pro signál wi-fi), kuchyňka a velikánský obývák s krbem a balkonem, jehož výhled směřoval do již zmíněného údolí. Nadšeně jsme pobíhali a ukazovali si nádhery. Nejdůležitějším objevem pro nás byl ovšem papír s dvěma údaji. Název a heslo pro bezdrátovou síť (no jo, jsme zkažení systémem).

Navečeřeli jsme se (pochopitelně s výhledem na hory) a sdělovali si první dojmy z našeho turistického zájezdu. I když cesta byla dlouhá, měli jsme ještě spoustu času. Po špagetách jsme se odebrali do obýváku a pustili se do společenského hraní. I sem s námi putovalo Česko (tentokrát Zlaté). Nevím, jestli to bylo vzduchem, únavou nebo čím (možná tím portským), ale otázky se zdály být těžší nežli obvykle. Abychom měli nějaké síly do zítřejšího výletu, odebrali jsme se na kutě.

Skrz naprosto liduprázdné město jsme docestovali až k louce (lidmi přeměněné na parkoviště), které sousedilo s celkem hustým lesem. Pozorovali jsme ostatní a při pohledu na jejich náročnou přípravu a vybavení (boty za trojku, všechno oblečení zásadně termo, hole a batůžek atestovaný v extrémních podmínkách) jsme začínali propadat (hlavně já) panice. Ta naštěstí nedosáhla takového bodu, abychom se vrátili a tak jsme ze sebe udělali horské turisty a přidali se k davu mířícího do kopců. Já, abych trochu předvedl, čeho jsem schopen, jsem spustil otravnou melodii o tom, že se mi nelíbí moje botky. To se nesetkalo s pochopením, takže jsem to v průběhu dne párkrát, i když bez úspěchu, připomněl.

Stoupání, výšlap a zase stoupání. Nenapadá mě nic jiného, co se na prvních pár kilometrech odehrávalo a co bych mohl popsat. Je pravda, že tu a tam jsme si mohli dírou ve stromech prohlédnout širé okolí. Výhled byl ale stejně rušen naším vlastním funěním. Zpocení, zarudlí a s polovinou zásob (hlavně tekutin) jsme dorazili k cíly – vlastně startu. Až teprve zde započalo medvědí šplhání. Hezká chatička nás stáhla o nějaké to euro a přitom nám nepodala pramalou informaci o tom, co nás čeká. Prošli jsme brankou, vstoupili na pěšinku a ocitli se v pasti, protože nebylo návratu (jednalo se o jednosměrnou atrakci).

Po pár desítkách metrů přišel první žebřík. S tím jsme samozřejmě počítali, protože jak jinak a lépe lze překonat výškový rozdíl s minimální vzdáleností, pomineme-li pohyb pomocí lana a cepínu. Nějak jsme ale nepočítali s tím, že po žebříku přijde další a po něm zase další. A tak jich následovalo celkem 163. Líčit, jak jsme v průběhu stoupání a na samotném vrcholu vypadali, asi nemá cenu. Ale zážitky, dojmy a hlavně přírodu, kterou jsme cestou viděli, jasně předčila to trápení.

Šlapali jsme vedle i pod dlouhými vodopády, kolem nás šuměla naprosto průzračná voda, párkrát jsme se ocitli pod útesem. Pohled kupředu, co nás ještě čeká, sice občas bral odhodlání a sil také moc nepřidal, ale když se člověk podíval, co má již za sebou a hlavně se rozhlédl kolem sebe, donutil se udělat další krok.

Celý výšlap, s lehkou pauzou u chatky, nám trval asi dvě hodiny. Když jsme minuli tabulku oznamující výstup z medvídkova, po pár metrech se les rozestoupil, před námi se objevila sluncem zalitá mýtina a na ní jeden z nejlepších vynálezů všech věků. Hospoda. U stolů a na trávě posedávali lidé, vypadající v obličeji podobně jako my. U lahvového, nealkoholického pivka jsme se pochválili, že jsme to zvládli (berte prosím ohled na to, že jsem kancelářská krysa).

S myšlenkou, že to nejhorší už máme za sebou, jsme se pustili po vytýčené trase zpět. Ukázalo se ale, že klesání v hodně nakloněném terénu je daleko náročnější, než stoupání. Nezbývalo samozřejmě nic jiného, než to zvládnout. Rozdíl mezi spánkem mezi kameny a v pohodlné posteli asi nemusím vysvětlovat. Čím víc jsme se blížili autu, tím více se slunce schovávalo a nebe dávalo tušit nějakou kulišárnu. Poslední klesák (totožný, ale opačně orientovaný se začátkem), táhnoucí se od vstupní brány Medvědí soutěsky jsme spíše seběhli. Ne snad kvůli obavě ze špatného počasí a hrozícího deště. Zjistili jsme totiž, že pustit se dolů střemhlav není tak náročné, jako pomalé zdolávání terénu. Míra se navíc proměnil na kamzíka (nebo jiné kopytnaté zvíře) a spokojeně odhopskal až dolů.

K autu jsme dorazili za deset kapek déšť, tedy právě včas. Doplnili jsme energii, odložili některé nepotřebné vybavení a usedli. Za pár chvil Míra pustil stěrače. Cestou domů jsme se stavili ještě v obchůdku, abychom mohli to společné vítězství náležitě oslavit. Pořídili jsme si das chipsy a der víno. Den přece ani náhodou nekončí.

K večeři holky uvařily špagety – pánové gentlemansky hodili očistu, a po dlabanci (provozovanému samozřejmě na balkoně) jsme zasedli ke krbu (studenému), otevřeli si vínko a rozložili hrací plán Párty (jak jsem říkal, vědomostem nebylo přáno). V týmech Sandra – Míra a Lucka – já jsme soutěžili z plných sil. Někteří z nás dávali do předvádění zvířátek nebo povolání skutečně kus duše. Velmi vyrovnané výkony nakonec rozhodly o remíze. Spokojení s dnešním dnem jsme šli spát. Já usnul dříve než jindy. Trvalo to necelé dvě vteřiny.

K dobru přišel můj (jediný) návrh na výlet. Odjeli jsme do městečka Mariazell, rozkládající se severně od nás. Díky serpentinám a neustálým zatáčkám se délka vzdušné čáry od té skutečné dosti lišila. Míra ustájil svého oře hned z kraje města, abychom nepodnikali hvězdicové pochody a my se pak společně sešli u parkovacího automatu. Rakouské automaty jsou řešeny trochu jinou logikou, než ty domácí. Požadovaly po nás, abychom se vyjádřili, jak velký časový úsek hodláme na onom místě věnovat. Ono je to ale trochu těžké, když nevíte, co se v daném místě nachází a jestli Vás to tady vůbec bude bavit. Zapřemýšleli jsme (já jsem pro jistotu u toho nerušil) a na třetí pokus (na chvilku jsme parkovacího banditu proměnili na hrací automat) jsme opatřili tiket. Vzhůru do města.

Jako velkou atrakcí, a také jedinou, byla v Mariazellu prezentována bazilika. Je zajímavé, jak se z člověka, pokud nemá deštník a rád by někde schoval hlavu před deštěm, stane hned milovník duchovna. Chrám páně jsme prolezli skrz na skrz a krom nádherné výzdoby a velikosti interiéru nás hodně překvapila skutečnost, že se zde prodávají staré anebo poškozené části baziliky. A nebyly to cifry pro chudé pocestné. Například srdce zvonu jste si mohli pořídit za krásných 10 000 euro (já ho chtěl, ale Lucka byla proti).

Poté, co se pršení umoudřilo, následovala krátká prohlídka městem. Oběma dvojicím naší výpravy (takže všem) připomínalo městečko lázeňské promenády u nás. Jmenovitě jsme se shodli na Františkových Lázních (jen místo Frantíka tu měli lanovku). Výhledy do kraje byly bohužel lehce zahaleny mlhou, ale i tak se jednalo o krásné pohledy. Při cestě do centra jsme byli upozornění Polákem, že se hrozně táhneme, na zpáteční cestě se na světlo světa dostal nápad navštívit místní restauraci a ochutnat, jak se tu vaří. Zatímco na severního souseda se rychle zapomnělo, hlad nám opomenout nenechal. Vyhledali jsme lokál s nejpříjemnější atmosférou (takže rozhodla cena) a usadili se v něm. Obdrželi jsme jídelní lístky a zadumaně do nich hleděli. Náš stůl se změnil v debatní kroužek němčinářů. Abychom si objednali, museli jsme rozkódovat, co jednotlivé pojmy na lístku znamenají. Chvilku nám to zabralo, ale Sandřina a Mírova slovní zásoba a rychlé prsty Lucky (držící slovník), rozhodli o tom, že hlady neumřeme. Vybrali jsme a na Sandru znovu padla role mluvčí.

Objednali jsme si cuketovou polévku, nějaké to pivko, třikrát maso na houbách a jednou těstoviny s omáčkou (pro změnu houbovou). Za chvilku nám to slečna (se špičatou hlavou) donesla a my jsme spokojeně oddechli, že jsme dostali to, co jsme čekali. Vlastně skoro čekali. Netušili jsme, že porce budou pro obry. Pustili jsme se do toho, a co se mě týče, já byl maximálně spokojený.

Po vydatném obědě jsme navštívili Billu (dokoupit nezbytné suroviny, jako chipsy), my s Mírou se nechali zvěčnit u spřátelené pobočky a následně se odebrali k autu (čas v eurech už docházel). I když počasí se nikterak neumoudřilo, my domů ještě nesměřovali. Míra pokračoval ve směru, kterým jsme přijeli, a zastavil se nedaleko jezera. Míra a já jsme obdivovali úzkokolejku, holky (a hlavně Lucka) lovila pod mostíkem šutrák do zahrádky. Bylo vidět, že jsme muži a ženy jsou prostě opravdu rozdílní.

Když se po pár metrech před námi rozprostřela obrovská plocha jezera, netušili jsme, že zde (i přes sílící déšť) strávíme dlouhou chvíli. Důvod byl původu živočišného. Mezi kachnami a kačery se potulovalo několik káčat velikosti pěsti. Z batohu jsme lovili zbytky rohlíků, z kapes drobky a neváhali se podělit i o svačinu. Zatímco se holky rozplývaly nad malinkými tvorečky, my jsme odháněli kachní dospěláky dorážející na mláďata, snažící se obrat je o potravu. Musím přiznat, že z celého týdenního výletu vzniklo nejvíce fotek jednoho místa právě zde. Ne jinak tomu bude u Mírovi kamery.

Promáčeni jsme se rychle vměstnali do auta a s pětikilovým butrem s námi Míra upaloval domů. I přes velké naléhání holek jsme nechali kachňátka svému osudu. Ty jsme do auta nebrali. V teple domova proběhlo sušení (samozřejmě krb jsme nezapalovali – kdo by ho pak uklízel) a na celou posádku padla ospalá nálada (navíc u mě umocněná ještě kafíčkem). Té se tři z nás nakonec dokázali bojovně postavit a naplánovali jsme odpolední výlet (Lucka se odebrala do ložnice nabrat nových sil).

Nejprve nám Míra chtěl trochu připodobnit život kamzíků a navedl nás na lesní pěšinku (místy dost nevýraznou), pokrytou kamením. Svědomitě jsme šplhali, ale osud tomu chtěl, že cestička došla. Korytem vyschlého potoka jsme sešplhali zase zpátky (děkujíce andělům, že jsme si nic nepolámali) a po čtvrt hodině se ocitli na asfaltce v místech vzdáleného od našeho ubytování asi pět minut. Nabrali jsme tempo a směřovali k další vesnici.

V ní jsme pak nalezli kozí farmu. Malá ohrada obsahovala zřejmě všechny generace kozí rodiny. V rohu předváděl svou dominanci starý kozel, který sice mektal na širé okolí, ale přiblížit se zdráhal. To malá kůzlátka, vystrkujíce hlavy s růžky skrz plaňky plotu, v šlépějích svého dědy rozhodně nešly. I když měly velké problémy s motorikou (větev přelézaly tím nejnáročnějším způsobem), bojovaly statečně. Atrakci jsme se věnovali skoro dvacet minut také proto, že chytrý majitel naistaloval na plot automat poskytující za drobný peníz krmivo. K velkému zklamání Sandry jsme si ani kůzle nenechali a pokračovali jsme dál za naším (zatím neznámým) cílem.

Po chvilce jsme vstoupili do přírody a ocitli se u plotu obory. Na jeho druhé straně se proháněli srnci. Ty jsem byl schopen zachytit svým objektivem až na třetí pokus. Když mě totiž Míra upozornil, abych se pohyboval tiše, zvuk mého našlapování (někdy je lepší se nesnažit) stádo vyplašil a lesní obyvatelé prchali jako při požáru. Protože nám počasí přálo a déšť svou bitvu o dominanci prohrál, nasávali jsme atmosféru přírody a kochali se krásami. Hlad a slunce nápadně se pohybující k horizontu nám dávalo vědět, že je nejvyšší čas udělat čelem vzad.

Při návratu jsme objevili objekt, kterému jsme před tím nevěnovali pramalou pozornost. Na malém parkovišti stál vrak auta a evidentně již několik let čekal na svého majitele. My jsme nepojízdné trosce na chvilku vdechli smysl a vytvořili sérii fotek s kdysi krásným Fordem Taunus (1961 Ford Taunus 17M P3).

Doma na nás pak místo buzení Lucky čekala hotová večeře. Původní úmysl mojí manželky uvařit se ale minul účinkem a místo toho čekala v kuchyni rizohmota (musel jsem to napsat :D). Důvodem rozhodně nebylo kuchařské nadání Lucky, ale vybavenost Rakouské domácnosti. Namísto normálního hrnce zde byla jakási plechová náhražka, která o tepelné vodivosti neví ale zhola nic. V kombinaci s indukční plotýnkou vzniklo v hrnci namísto sypkého pokrmu něco, co se nesypalo a drželo celiství tvar. Ale protože hlad je nejlepší kuchař, něco z toho jsme si odnesli na balkon a pustili se do toho. Já jsem na sebe, při jídelním aktu, zcela nechtěně uvrhl kletbu ostatních, když jsem se pokusil odpovědět na jednu filozofickou otázku. Jak se říká, pro dobrotu na žebrotu.

Večer následovala klasicky večerní zábava. Vyndali jsme Párty a znovu otestovali své schopnosti improvizace. Protože nás ráno čekal přejezd na naše druhé ubytování, nijak jsme to nepřeháněli (spát jsme šli samozřejmě až po dolití poslední kapky vína).

V plánu však nebyl pouze přejezd. Chtěli jsme vidět i přírodní úkaz – vodopád, s uváděnou výškou (nebo co vodopád má) 100 metrů. Problém však byl v tom, že na celodenní výlet, dlouhý přes dvacet kilometrů, jsme nebyli časově vybavení. Mapa navíc neukazovala žádné příhodné místo, kde by se dalo zaparkovat a k vodopádům dojít. Míra improvizoval a našel malý plácek, kde šipka navigace ukazující cíl naší cesty byla vzdálená jen kousek od naší aktuální pozice. Vyrazili jsme do lesa.

Hned při příchodu do zeleného nás uvítal pan domácí. Kamzík (nebo něco podobného) si nás prohlížel pár vteřin, než si uvědomil hrozící nebezpečí (že bychom si ho chtěli odnést domů) a prchl. Byli jsme nadšeni, že stojíme v divoké a nespoutané přírodě. Tedy až do té doby, než někdo prohlásil, že doufá v nepřítomnost medvědů. Navigace nás vedla dál. Mimo travnaté plochy jsme museli překonat i staveniště, menší výškový rozdíl a chvilku jsme se brouzdali korytem potůčku. Ale překonat tyto nástrahy nebyl pro nás nejmenší problém. Za chvilku se před námi rozhostil pohled, který byl úchvatný. Stáli jsme na samém okraji útesu a kolem nás se tyčily skály. Poté, co jsme se dokochali, nám ale došlo, že vodopád je naopak ve spodní části skály. Rozloučili jsme se s panoramatem a pochodovali zpátky k autu. Tudy cesta nevede.

Abychom nebloudili po přírodním parku věčně, zaparkoval Míra v malé vesničce, která byla vzdálená od padajících vod jen několik kilometrů. Ukazatel jasně ukazoval Lassingfall a my byli spokojení, že se dočkáme. Skutečně, po pár minutách jsme dorazili k proudící vodě, která z hřebenu padala kamsi do údolí. Zážitek to byl, to důležité jsme viděli, ale nějak nám to nestačilo. Těšili jsme se na to, že uvidíme úkaz celý a začali sestupovat po schodech, které se kroutili kolem skal, dolů. Tak dlouho jsme sestupovali a obdivovali matku přírodu, až jsme se ocitli v úpatí kopce. Zpátky se nikomu, při představě šlapání schodů, nechtělo. Pokračovali jsme tedy stezkou. Ta nás vedla nádherným kaňonem, jako vystřiženým z filmů o indiánech. Bílé kameny lemovaly místy velmi dravou a stále průzračnou říčku. Jedním slovem nádhera.

Místo, ve kterém jsme naši pouť začali, se stále vzdalovalo a tak jsme se rozhodli, že se vracet nebudeme. Jakmile jsme se ocitli u uvítací (pro nás v tu chvíli loučící) tabule parku, prostudovali jsme přítomné ukazatele a vydali se směrem, kde jsme tušili parkoviště a auto. Najít cestu a držet se na ní nebyl takový problém, protože se jednalo o asfaltku bez jediné odbočky či křižovatky. Co nás ale hodně natrápilo, byl stoupák, po kterém cesta vedla. Něco kolem třech kilometrů jsme šlapali v předklonu a funěli jako vysloužilá lokomotiva. Když zhruba v polovině kopce přišel nápad chytnout stopa a nechat se vyvézt, zjistili jsme, že je nemožné jej provést. Na silnici totiž nikdo nejezdil. Jako prvek pro okamžité načerpání sil a energie nám Míra pouštěl k pochodování hudbu. Hity poslední doby nám skutečně pomohly několik krizí překonat a dohnaly nás až k tanci.

Po zhruba hodině a půl jsme dosáhli vrcholu (i dna svých sil). Znovu jsme stanuli na rovném kusu země. Z výstupu se stala procházka a my nakonec dosáhli parkoviště. Asi nikdy předtím jsem neviděl asfaltovou plochu posetou auty jako právě teď. Vydechli jsme a nastoupili k přesunu. Z loajálnosti, ale hlavně na přímý rozkaz kapitána dopravního prostředku, jsme se drželi navzájem ve stavu bdělosti. Pro mě to byl úkol skoro nesplnitelný a víčka jsem nadzvedával vší silou (někdy i rukama). Zřejmě jako trest za několik porušení etiky (klimbnutí), jsem musel neuvěřitelně dlouhou dobu (asi dvě písničky) poslouchat repertoár Lucie Vondráčkové. Škemral jsem a sliboval, že už nikdy nezavřu očka.

S mezizastávkami na nákup a svačinu odřídil Míra přejezd (asi 230km) na jeden tah a my za dvě a půl hodiny vjížděli před dvoupatrový dům biofarmy. Obdrželi jsme uvítání od paní domácí, byly nám ukázány pokoje a my se mohli v klidu nastěhovat. Oproti minulému ubytování jsme měli každý svoji cimru, která byla zařízená v moc pěkném vesnickém stylu. Abychom přelom (na druhou polovici) našeho výletu zapili, sešli jsme se v jídelně (zatím jen Míra, Lucka a já) a vyčkávali obsluhy (měli jsme hlad jako stádo vlků).

Po minutě si nás všiml trochu někdo jiný, než jsme zamýšleli. Hloubavý klučina, hrající u vedlejšího stolu jakousi Rakouskou obdobu dostihů a sázek, se otočil, cosi zamumlal a pokračoval ve hře. Když to samé provedl v dvouminutových intervalech, tušili jsme, že je něco špatně. Jakmile se k nám přidala i Sandra, popadli jsme svoje poháry s pivem a šli se posadit ven. Na terase jsme pak rozebírali, zda je možné dostat něco k jídlu a připravovali si věty objednávky.

Z ničeho nic se z poza rohu vyklonila čísi hlava a pronesla na nás něco naší mateřštinou. Odvážná Lucka se vydala na průzkum a šla se zeptat, jak je to s jídlem. Aby neztrácela čas, přitáhla dva stolovníky (ženu a muže) k našemu stolu, aby nám podali všechny informace. Vznikla z toho objednávka obložené mísy pro čtyři osoby z úst souseda. Mimo to, že jsme se dozvěděli, že máslo, vajíčka, všechny sýry a další jsou domácí výroby, pár se s námi podělil ještě o svůj původ (České Budějovice), účel své cesty, zaměstnání, počet dětí a tak dále. Já, jemně přikyvujíc jsem myslel jen na to, za jak dlouho přinesou ten dlabanec (jsem hroznej asociál).

Obloženou mísou se to, co paní domácí přinesla, nazvat nedalo. Položila před nás prkno v rozměrech zabírajících celý stůl a na něm byly vyskládány mraky sýrů, salámů, a jiných (i zeleninových) dobrot. Nadlábli jsme se královsky, jen co je pravda. Večer jsme strávili venku, kochali se pohledy na krajinu a užívali si pivka.

Jakožto správní jedlíci jsme po chvilce narazili na problém. Množství másla a marmelády umístěný na stole zcela neodpovídal naším představám a natírací plocha pečiva převyšovala možnosti, které mohlo máslo s marmošou pokrýt. Zkrátka a dobře, poprosili jsme o další dávku a k našemu překvapení to vyšlo. Stejně jako u každého švédského stolu jsem ani teď neodhadl potřebné množství a přežral se (tak je to placený, proč to tam nechávat). Vydrápal jsem se na pokoj a tam se oblékl na pohodový výletíček (rozhodně tomu odpovídala mnou zvolená obuv). V hygienické čtvrthodince nám na pokoj vtrhl kámoš. Podíval se na mě, zahýkal a urychleně opustil prostor dveří. Od té doby byla stanovena zamykací povinnost pro případy, že pokoj okupoval pouze jedinec a musel navštívit onu místnost.

V keckách, kraťasech a tričku (jo, na zádech jsem měl alespoň malý batůžek s vodou a sušenkami) jsem dorazil k autu, kde už stáli ostatní. Vecpali jsme se do vozidla a směřovali k nedalekému jezeru Mondsee, u kterého měl být malý, asi osmikilometrový okruh. Když jsme projížděli kolem obrovské, azurové vodní plochy, interiérem auta znovu několikrát zaznělo "jééééé". Pohled byl nádherný a Mácháč (a že se mi tam líbilo) se s tím nedal srovnat.

Od parkoviště jsme sledovali směrovky a skrz lesík prošli až ke kamenné pláži. Dalo nám hodně sil, abychom turistický výlet nezavrhli a nenaskákali do průzračné vody. Nakonec odhodlání pro dobrodružství (a studená voda) rozhodlo, že půjdeme dále. Vytištěná mapka, kterou třímal Míra v ruce, slibovala další vodopád. V očekávání jsme pokračovali po pěšině znovu odbočující do lesa. A skutečně, po několika minutách jsme začínali slyšet nezaměnitelný zvuk padající vody a pak původce i spatřili. Mezi kameny na vysoké skále se prodírala voda a mizela v jezírku. Chvilku jsme se kochali a pak, i přes padlé větve, pokračovali dál. Cesta nás dovedla na místo, kde se poprvé padající voda dotkla kamene. Jako malé děti jsme pobíhali kolem dokola a fotili, co se dalo a jak nás napadlo.

Vyblbnutí, osvěžení (cákající voda na nás zanechala stopy) jsme místo opustili a vydali se vzhůru. Od té chvíle to bylo pořád jen vzhůru. I když to graf stoupání na papíře jasně ukazoval, nějak se nám tomu nechtělo věřit. Mezi jezerem, od kterého jsme vyšli, a vrcholem bylo 750 metrové převýšení. S nutnými přestávkami, oddychem a nabíráním sil jsme krok po kroku kopec zdolávali. Tu a tam se nám ukázal výhled, který nám trochu osvětlil naprosto černé myšlenky. Když už jsme si mysleli, že jsme nahoře, zavedla nás trasa znovu k cestičce, která se zvedala k nebi. Nakonec stromy přestaly zakrývat oblohu a my, dle ukazatele, byly kousek od vrcholu. Nikdo z nás netušil, co tam může být. Ale to, co jsme spatřili, nám vyrazilo dech.

První, co mě napadlo, když jsem spatřil zelené pastviny a na nich volně se pasoucí krávy, že jsme se právě ocitli na scéně natáčení reklamy na Milku. Modré nebe (tak jak má být) zdobily nadýchané mraky, v dálce byly roztroušeny horské chatky a čisté a spokojené kravky polehávaly, postávaly, anebo se pohybovaly kolem nás. Nadšeně jsme obdivovali každý kus scenérie a pomalu se protáhli stádem dobytka, který postával na cestě. Naše kroky bezchybně vedly k chatce nabízející občerstvení. Dali jsme si limonádu a něco k jídlu. Vzhledem k tomu, že den byl jen kousek za svou polovicí, věnovali jsme tři desítky minut odpočinku. Nebýt mého otravování, možná by si ostatní odpočali i déle.

Zatímco holky zabraly místní lehátka a při načerpávání sil chytaly bronz, my s Mírou jsme odpočívali aktivně. Nejprve jsme objevili mičudu, se kterou jsme se pokusili tvořit kopací aktivity. Bohužel se u nás za vteřinku objevil majitel (pes) a dal nám jasně najevo, že hračka patří jemu a nehodlá se o ni s nikým dělit. Tak jsme si našli novou zábavu. Zkoumali jsme detailně brouka. Když se i Míra umístil do lehátka, chodil jsem kolem jako mlsný kocour, neustále remcal a občas něco vyfotil.

I když se nám opravdu nechtělo, protože jsme si připadali jako v pohádce, vyrazili jsme po trase dál. Ta nás chvilku vedla pastvinami, poté lesním porostem a nakonec se změnila v pěšinku. Pěšinku táhnoucí se v serpentýnách po svahu dolů. I když nejsme žádní ustrašenci, každý měl pořádnou dávku respektu z vidiny špatného šlápnutí a cesty v kotrmelcích až k úpatí. Opatrně, ale bezpečně jsme za hodinu sestoupili dolů a došli až k parkovišti, kde spokojeně čekalo auto. Tím nás Míra mínil odvézt domů.

Nestalo se tak, protože jsme objevili jednu potíž. V neděli nejsou v Rakouských usedlostech otevřeny žádné obchody. Naše zásoby byly ještě dostatečné, k nim jsme ale postrádali jakékoliv pečivo. Zkusili jsme tedy štěstí u jednoho stánku s občerstvením a povedlo se. Sandra nám vyjednala koupi housek na hamburgery bez hamburgerů.

U nás na balkoně jsme uspořádali společnou večeři a v útrobách pokoje jsme si pak zahráli jednu partičku upravené Party. Žádné velké flámování se nekonalo. Po dnešku jsme se všichni těšili do postelí.

Nejprve jsme se jeli podívat na zámek Fuschl u jezera Wolfgangsee. To, že se bude jednat o jinou cenovou kategorii, nám bylo zcela jasné hned u vstupní brány. Nikdo nás sice nevyháněl, ale pobíhající paňácové v uniformách, kytky nastoupené v třístupech a naleštěný trávník byl jasným důkazem. Kam bylo dovoleno vstoupit běžnému smrtelníkovi, tam jsme vlezli. Abyste si představili, jak moc hoch byl tenhle hotýlek, zmíním pouze cenu za jednu noc pro dva v luxusním apartmá (tu objevil Míra). Vězte, že je to krásných a pouhých 1730 Eur.

S velkou nadějí, že kdybychom prodali všechno, co máme, můžeme se tady na týden ubytovat, jsme sedli do auta a pokračovali dále v okružní jízdě kolem jezera. Výpravnou pouť po městě jsme podnikli v St. Wolfgang. To, že je historie spojená se slavným komponistou bylo poznat na každém kroku. Doslova na nás Amadeus hleděl z každé vitríny. Jen jedna kašna byla ozdobena nějakou neidentifikovatelnou soškou. Abychom se nasytili také něčím jiným, než zážitky, poobědvali jsme v jedné z restaurací. Díky lingvistickému vzdělání ostatních jsem obdržel na talíři to, co jsem si přál a s nadšením to zdlábl. Všichni jsme byli s pokrmem spokojeni a naplněni, nebyl tedy důvod k tomu nepokračovat dále v prohlídce města. Kochali jsme se nádhernými domy (na každém nechyběl truhlík s kytkami), zavítali k molu, kde se jezero potkávalo s pevninou, a užívali si hezkého počasí.

Poté, co jsme dokončili okružní jízdu kolem jezera, stavili jsme se znovu v přístavu Mondsee a podnikli výlet po hladině v pronajatém člunu. Protože lodička poskytovala maximální rychlost 5 km za hodinu, děvčata si projížďku (na rozdíl od nás, kteří jsme chtěli vodu pořádně zvlnit) užívala. Každý, kdo o to stál, dostal svou příležitost zahrát si na kapitána a mohl usednout k volantu. Dovolím si jen malou perličku. Zhruba tři sta metrů od půjčovny jsme si konečně všimli červené cedulky s vykřičníky, umístěné na palubní desce. Ta oznamovala něco v tom smyslu (rozluštění nám dalo zabrat), že je přísně zapovězeno vzdalovat se více než sto metrů od pobřeží.

Při návratu jsme hubováni ani pokutováni nebyli. Po cestě na penzion jsme se stavili v obchodě, dokoupit suroviny k večeři, a dohodli se, že večeři uspořádáme formou pikniku nedaleko našeho ubytování. Jak jinak, než u jezera.

V podvečer jsme se tedy sešli s taškami obsahující krmi a pitivo před farmou a vydali se na travnatou plochu. I když jsem si za ten týden myslel, že Sandru s Mírou trochu znám, hluboce jsem se mýlil. Na dece mi totiž vyrazili dech. S tajemným výrazem z tašky cosi vyndali a okamžitě schovali za svá. Ušklíbli se na mě a popřáli mi k aktuálnímu svátku. Jako dárek jsem dostal plyšového papouška (okamžitě pojmenovaného na Mondíka – dle jezera, kde pro mě spatřil světlo světa) a čokoládový dortík. Abych nikomu nekřivdil, musím uvést, že Lucka mi blahopřála s předstihem, abych mohl dárek (cestovní stativ) naplno užívat na našich cestách (což se taky stalo). Pustili jsme se do večeření a následného mlsání. I dneska, když si vzpomenu na dortík, sbíhají se mi sliny. Ještě jednou Vám moc děkuji, udělali jste mi obrovskou radost.

Večer se nesl v podobě vyprávění zážitků, trávení a jedné velké sázky. Sandra s Mírou mezi sebou uzavřeli dohodu, kdo bude odvážlivec a ponoří své tělo do jezera. Zatímco my s Luckou jsme měli jasno (okamžitě jsme abdikovali), oba zbývající hráči se vzájemně hecovali. K našemu velkému údivu ve vodě nakonec skončili oba. Jakmile mokří vystoupili na molo, fáze balení a návratu na pokoj se nesla v rychlém duchu. Já jsem vodu okusil jen rukou a dle mého nebylo o co stát.

Tím skončil poslední společný večer našeho Rakouského putování. Abychom byli na cestu domů odpočatí, nepodnikali jsme žádné společenské radovánky. Zalezli jsme si do peřin a usnuli.

Abychom netrávili úterní den pouze cestováním domů, naplánovali jsme návštěvu Adolfovi chatičky v horách. Kdosi ale nechtěl, abychom jí viděli a tak nám nad hlavou s blížícím se místem přimalovával ošklivé černé mraky a spoustu mlhy. V ulicích Kehlsteinhausu nám bílý hustý závoj schovával všechno, co bylo od sedmého patra výš. I tak jsme ale neztráceli naději, optali se na cestu a dorazili na záchytné parkoviště pod Berchtesgadenem. Musím trochu opravit termín dorazili. Vzhledem k tomu, že stoupání, které silnice k pokladnám má, jsem v životě neviděl a Míra musel auto trápit celou dobu na dvojku, s občasným přeřazením na jedničku (a to má sporťáka), hodilo by se spíše použít sloveso vydrápali.

Posbírali jsme všechno, co by se nám mohlo ve výšce skoro dvou kilometrů hodit, a vydali jsme se k informačnímu centru. Když jsme zjistili, že Mírovo auto je na nejvzdálenějším parkovišti a je nezbytně nutné (pod trestem zastřelení) opatřit přední okno vozidla parkovacím lístkem, vydali jsme se Míra a já zpět s úmyslem přeparkovat. Holky šly sosat informace o vstupu a hledat příhodné místo na umístění auta. Hned, jakmile jsme se přiblížili na jejich dohled, na nás začaly mávat a jejich výrazy značily jasnou urgenci. Okénkem spolujezdce nám sdělily nemilou, spíše tragickou věc. Parkoviště je zpoplatněno, cesta k Orlímu hnízdu je zpoplatněna, vstup je zpoplatněn, prostě zpoplatněno je zkrátka všechno (vstup pro jednoho činil kolem šesti stovek). Navíc špatná viditelnost nás okrade o nádherný výhled do okolí.

Nebylo důvodu se moc dlouho rozmýšlet, jestli i přes to atrakci navštívíme. Z čeho jsme měli opravdu velkou radost, bylo ušetřené parkovné. My s Luckou jsme navštívili suvenýry a nakoupili si pár upomínek na toto místo (ne, nejednalo se o sošku vůdce v životní velikosti).

Abychom si kompenzovali ušlou kulturu, dohodli jsme se, že než se nadobro rozloučíme, podnikneme společný oběd. S tím každý nadšeně souhlasil a díky lepšícímu stoupla šance jej uspořádat na zahrádce. Bohužel, i v tomto bodě jsme nebyli úspěšní. I když jsme zastavili u několika restaurací, Rakušáci, krom nepracovní neděle uznávají také úterní stravovací klid a v tento den nenajdete jediný objekt nabízející vařené jídlo s obsluhou. Samozřejmě jsme nakonec vyřešili i tento problém a dali si maso v housce u stánku.

Míra ukrajoval kilometry plným plynem, my jsme si sdělovali dojmy, anebo pospávali (já) a nakonec se dočkali Českých hranic. V bezcelním pásmu jsme se zastavili v obchodě a nakoupili pár dobrot pro sebe (Sandra s Mírou pro ostatní). Já jsem díky čokoládě, kterou jsem se cpal, neusnul až do Prahy.

Na parkovišti jednoho sídliště přišel čas se rozloučit. Za týden plný zážitků, dojmů a horských krás děkuji všem členům výpravy. Právě díky Vám budu na tento výlet vzpomínat v dobrém. A doufám, že i přes moje remcání se Vám to také líbilo. Snad bychom tak mohli někdy podobnou výpravu podniknout znovu. Ještě jednou moc díky.