Touha po tomto šestistrunném nástroji mě provázela od školních let, možná už dříve. Snil jsem o tom, jak ze mě bude jednou velká hvězda (asi jako z každého nadšence. Ale papírů v peněžence nikdy nebylo a proto jsem si tuto vizi promítal až do dnešního dne. Velký impulz pro tento krok mi poslal Jindra, když prohlásil (coby bubeník bez bubnů), že si doma hraje na kytaru. Vytřeštil jsem tedy oči a s otevřenými ústy lapal po dechu (zkuste to, moc to nejde). Slovo dalo slovo a Jindra se nabídl, že jestli si kytaru také koupím, nezůstanu v tom sám a budem hrát spolu. Aby mě ještě více popíchl, poslal mi mailem adresu prodejny Kytary.cz a ve mě to hlodalo více a více.

Co Vám budu vyprávět, mé srdce hoří pro jinou, než akustickou, ale na druhé straně jsem si říkal, že koupit si domů elektriku a všechnu tu aparaturu, abych za chvíli prohlásil, že mě to neba... Třeba za pár let... kdo ví? Dneska jsem opětovně koukal na nabídku již zmiňovaného obchodu a (bohudík) jsem zjistil, že sídlí o jednu zastávku od mého pracoviště - na Chodově. Šel jsem se tam tedy podívat. Mé putování nebylo z nejkratších, protože (i když jsem se kouknul do mapy) jsem putoval klasicky směrem od cíle. Potkal jsem plno zajímavých lidí, ukrajince, který "gytáru neznáju", dvě maminky s kočárky, z nichž každá ukazovala někam jinam a pána s holí, jejíž tvrdost jsem pocítil na holeni.

Nakonec se zadařilo a já se ocitl v místnosti plných kytar, kláves a dvou mladých kluků. Ukázal jsem na obrázek, který jsem si vytiskl, řekl jsem "tuhle" a juchal domů. Celý šťastný tu teď sedím, nadávám nad vzdáleností pražců a strun (blíž u sebe snad už být nemohou) a pomalu přestávám cítit bříška prstů. Ale stojí to za to. Díky Jindro.