Netradičně ve středu jsem se dostavil do Dejvických kasáren a stal se (k mojí velké radosti) střelcem druhého družstva první čety (elitní skupiny Lazy Gibbons). Jediným chybějícím členem byla Blanka, která se s námi přišla rozloučit, ale ze zdravotních důvodů nenastoupila. Jinak jsme byli v plném počtu. Dostal jsem razítko do vojenské knížky, nafasoval jsem (konečně po dlouhých útrapách) druhé boty, ukázal se panu doktorovi a při tradičním nástupu pozorně (no, to byl vtip) poslouchal pana kapitána.

Výcvik bude intenzivní, nesnadný a velmi kontrolovaný. Body nám budou strženy za jakékoliv nevojenské chování, šlapání po trávě nebo nevykonávání základní potřeby ve tvaru. Naprosto nepřípustná je vojenská nekázeň. Na výstrahu nám bylo dáno pár příkladů za stržení bodů ostatních rot aktivních záloh. Dostali jsme rozchod, nadměrnou bagáž dokázali vměstnat do jedné Tatry (některé velké polní držely na korbě jen silou vůle) a nastoupili po četách do přistavivších autobusů. Za vydatného vyprávění sedících se daly dopravní prostředky do pohybu a my jsme jeli po drncající komunikaci (původně jsme se měli prý dostat k cíly okrskama) k Brnu.

První zastávce před Brnem předcházela komunikace s Radkem (vedle kterého jsem seděl) a drobné klimbání v polospánku. Je vždycky zábavné pozorovat civilisty, pumpaře hlavně, když se do interiéru benzínky nahrne plno vojáčků a shop vezmou útokem. Vyplacený oběd nás donutil vyprázdnit všechny regály s bagetami, sendviči a jinými živinami bohatými potravinami. Po dvaceti minutách sametové okupace se k pokladně znovu dostali i řidiči osobních vozidel a běžný provoz se ujal zpátky svého žezla. Druhá, ne už tak násilná, zastávka se odehrála někde před Olomoucí.

Po zhruba pěti hodinách se autobus naposledy zastavil a my jsme byli vypuštěni na parkovišti města Libavá. Nerad bych se dotkl rodáků, ale zdejší kraj mi připadal poněkud ponurý, nebojím se použít slovo deprimující. Přímo před námi se tyčila věž kostela s krásným pozadím zalesněných kopců. Ten pohled nemám na mysli. Ale v ostrém kontrastu socialistického realismu (anebo jak ten specifický styl pojmenovat) byl nedaleko umístěný "posádkový dům armády". Navíc na vylidněné ulice pohlíželo z podstavce staré téčko (T-34). Už chyběla jen stařenka s otepí klestí na zádech, co následuje vyhublého oslíka.

Náladu ale zlepšilo sluníčko, které se ukázalo na obloze. Bylo teplo, bylo hezky, nebylo důvodu pro chmurnou náladu. Našeho optimismu využila paní majorka, aby nám několika hřejivými větami ozřejmila pár změn (že budeme degradování, ale dostaneme za to méně peněz) v organizaci aktivních záloh. Poté si vzal slovo pan kapitán a znovu poukázal na nutnost striktní dodržování poslušnosti, velitelské hierarchie a zdravého rozumu. V pět hodin odpoledne byla vyhlášena večeře. Ta se podávala ve velmi moderně a líbivě působící budově (mezi tankem a PDAčkem).

S otevřenou pusou (alespoň já) jsme vstoupili do haly připomínající několika hvězdičkový hotel. Dřevěné čalouněné židle, bílý ubrus, chromová kuchyně, blyštící se dlaždice podlahy. Luxus pominul až s přísunem do ešusu nandané hmoty. Zasedli jsme ke stolům a pozorovali obsah jídelních nádob. Většina z nás kolínka s bramborem (nedovařeným) ještě nepozřela. Bylo to nezvyklé, chutnalo to nezvykle, ale bylo toho málo. Takže jsem odcházel s jasnou myšlenkou toho, že jsem udělal dobře, když jsem si do batůžku přibalil štangli salámu.

Po návratu na appelplatz jsme pozorovali bojovou techniku a vybavenost profesionálních vojáků. Ti se dostavili do místní stravovny za stejným účelem jako my (chudáci). Čtyři UAZy, dvě osmsetdesítky a asi čtyři V3Sky bylo největší množství pohyblivé techniky, které jsem od přehlídek na Letné viděl pohromadě (Na tankové a jiné armádní dny moc nechodím). Každý voják měl na stehnu pistoli, na řemenu Brena, na hlavě každý jinou pokrývku hlavy a vypadali velice bojovně. Evidentně nemuseli řešit problém, nejednotnost vyhrnutých rukávů a nošení oděvních součástek neuvedených ve výstrojním listu. Byli to prostě profíci, jiná liga.

Když k nám konečně dorazil transportní prostředek, vyvstal problém. Jak přesunout vojáky s jejich bagáží? Jak někdo trefně předeslal, připomínalo to hádanku o koze, vlku a zelí. Řidič netečně sledoval nastupující vojáky bez jediného slova. Když se všichni pohodlně usadili, prohlásil, že takhle jet nemůže, protože hned za kabinou je nástěnka, což je vojenský materiál a mužstvo nesmí být s materiálem převáženo. Vojáci tedy vyskákali ven a začalo se s pěchováním báglů. Několik všímavých (já se mezi ně pochopitelně nepočítám) začalo laborovat nad časem, který budou tři vojáci potřebovat na vyskládání batožiny. Uložení totiž trvalo čtvrt hodiny a bylo nás na to šedesát.

Nastal lehký útlum. Vyššího velení nemaje jsme se po půl hodině čekání povalili na travnatou plochu a povídáním si krátili čas. Toho jsme dostali vskutku hodně. Já jsem dokonce chvilku klimbnul. Dorazivší Tatrovky nás znovu postavily na nohy. Podle vojenského předpisu jsme se vyhrabali na korbu, pohodlně se usadili a čekali na převoz. Když za námi řidič zvedl sajtnu, která byla vyšší než jindy a sesunula se plachta, dostal jsem strach, kam nás vlastně vezou. Stejnou myšlenku jsem neměl jen já. Nějaký hlas ve tmě prohlásil, že už chybí jen ta roura z výfuku.

Jízda nakonec skončila dobře a my byli vypuštěny na světlo. Pohled, který se nám naskytl, nám ovšem dobrou náladu opět vzal. Nízké, dlouhé dřevěné budovy posety v areálu mi připomněli první záběry "Schindlerova seznamu". Dokonce ani ty komíny nechyběly. Dobrá nálada se snížila ještě víc. Nad táborem se už smrákalo, kolem pusto a prázdno.

Ubytování bylo rozděleno po četách. První četa dostala srub jedna a druhá, ano, srub číslo dva. Nasoukali jsme se do našeho nového domova a rozkoukávali se. Světlo dvou stropních svítidel ani zdaleka nestačilo, aby odhalilo všechny kouty místnosti. Srub měl na obvodových zdech dřevěné regály a uprostřed byly typizované vojenské postele ve dvou řadách ve dvou patrech. Začali jsme si rozdělovat bidla. Samozřejmě, pro mě bylo nejdůležitější, abych ulehal v blízkosti svých kamarádů. Tak jsem se držel Martina, Radka a Petra jako klíště a neustále jim vnucoval svou přítomnost. Nalézt flek na spánek se zdálo býti snadnější, než tomu skutečně bylo. Po několika přesunech a nucených stěhováních jsme konečně nalezli seskupení postelí, které bychom osídlili společně. Jeden z nejdůležitějších bodů cvičení splněn.

I když jsem si slíbil, že tažení pojmu jako odtučňovací kůru, kručení v břiše mě donutilo vytáhnout salám a pár koleček zakousnout. Vydatná večeře mě nějak nestačila (a jak jsem pozoroval další žvýkající, nejen mě). Důležité informace se podávali za běhu a pak na večerním nástupu. Označeny nám byly objekty umýváren, toalet a kuřárny (tou byla plechová, otevřená, autobusová zastávka). Postupně jsem jedno stavení po druhém navštívil a vštípil si do paměti, jak je naleznu.

Lehce rozčarován jsem ulehl do spacáku s přáním, aby mě nevzbudila zima, anebo potřeba. Se svítidlem přímo naproti očím jsem upadl do spánku.

Cestou tam i cestou zpátky jsem se několikrát zcela nedobrovolně dopustil vojenské nekázně, protože jsem kolemjdoucí nezdravil (byl jsem rád, že jsem byl schopen sledovat cestu). Za to se samozřejmě omlouvám. Stejně jako za fakt, že jsem chodil jako buldozer a cpal se všude první, nemluvě o drkání do lidí. Moje uslzené a začervenalé oko bylo snad jasným důkazem toho, že se ze mě přes noc nestal debil. Odcestovali jsme (na korbě) do Libavé s vidinou snídaně.

Během cesty mě Roman upozornil, že mám nedostupný telefon a velmi urgentně jsem žádán svou chotí. Zatímco ostatní to pobavilo (já se ani nedivím), mě začaly běhat černé myšlenky, co se stalo. Ještě pod plachtou jsem tedy zapnul komunikační nástroj a pátral. Tušil jsem správně, několik zpráv nic dobrého nenesly. Začal konec mého cvičení.

Jak nám kladl na srdce pan kapitán, přesně podle hierarchie jsem podal žádost o předčasné ukončení cvičení na velitele družstva. Ten ho podstoupil dál, až za mnou přišel Igor a ubezpečil mne, že má žádost je ve stavu zpracování a bude jí vyhověno. Nebudu to rozpatlávat do detailu, ale díky neuvěřitelné rychlosti a pomoci všech zainteresovaných, jsem něco po desáté seděl v autě a jel do Prahy.

Chtěl bych tímto moc poděkovat všem, počínaje velitelem družstva a všem dalším za pochopení a ochotu mi pomoct. Chci poděkovat pracovníkům KVV, že i přes množství papírování a komplikací mi vyhověli a ze cvičení mě uvolnili. Chtěl bych poděkovat paní majorce, s kterou jsem mohl cestovat do Prahy. Rád bych poděkoval všem vojákům za rozloučení a přání.

Naopak já se chci všem omluvit za komplikace, které jsem způsobil. Je mi moc líto, že jsem Vás v tom nechal samotné a přeji Vám, abyste cvičení bez újmy na zdraví a úsměvu zvládli. Hodně štěstí.