Cestou tam i cestou zpátky jsem se několikrát zcela nedobrovolně dopustil vojenské nekázně, protože jsem kolemjdoucí nezdravil (byl jsem rád, že jsem byl schopen sledovat cestu). Za to se samozřejmě omlouvám. Stejně jako za fakt, že jsem chodil jako buldozer a cpal se všude první, nemluvě o drkání do lidí. Moje uslzené a začervenalé oko bylo snad jasným důkazem toho, že se ze mě přes noc nestal debil. Odcestovali jsme (na korbě) do Libavé s vidinou snídaně.

Během cesty mě Roman upozornil, že mám nedostupný telefon a velmi urgentně jsem žádán svou chotí. Zatímco ostatní to pobavilo (já se ani nedivím), mě začaly běhat černé myšlenky, co se stalo. Ještě pod plachtou jsem tedy zapnul komunikační nástroj a pátral. Tušil jsem správně, několik zpráv nic dobrého nenesly. Začal konec mého cvičení.

Jak nám kladl na srdce pan kapitán, přesně podle hierarchie jsem podal žádost o předčasné ukončení cvičení na velitele družstva. Ten ho podstoupil dál, až za mnou přišel Igor a ubezpečil mne, že má žádost je ve stavu zpracování a bude jí vyhověno. Nebudu to rozpatlávat do detailu, ale díky neuvěřitelné rychlosti a pomoci všech zainteresovaných, jsem něco po desáté seděl v autě a jel do Prahy.

Chtěl bych tímto moc poděkovat všem, počínaje velitelem družstva a všem dalším za pochopení a ochotu mi pomoct. Chci poděkovat pracovníkům KVV, že i přes množství papírování a komplikací mi vyhověli a ze cvičení mě uvolnili. Chtěl bych poděkovat paní majorce, s kterou jsem mohl cestovat do Prahy. Rád bych poděkoval všem vojákům za rozloučení a přání.

Naopak já se chci všem omluvit za komplikace, které jsem způsobil. Je mi moc líto, že jsem Vás v tom nechal samotné a přeji Vám, abyste cvičení bez újmy na zdraví a úsměvu zvládli. Hodně štěstí.